Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V okovech Volterry - 2. díl

06.11.2009 (14:00) • Amy26 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1552×

Začít znova?!

Pohled Alice:

Tento den ve Forks byl jedním z mála, kdy svítí slunce. Je to vůbec poprvé, co je slunečno od Belliny smrti. Jako by záleželo na počasí. I kdyby slunce svítilo v kuse tři týdny, mé rodině je to jedno. Smutek v našem domě přestal panovat jen naoko. Za pár dní máme maturitní slavnost a pak se stěhujeme do jiného města. Zkusíme začít znova. Každý z nás marně věří a doufá, že naše bolest se vytratí aspoň na čas, až budeme plni nových dojmů, aspoň tak to chce Esme. A jelikož nikdo neprotestoval, tedy nikdo neprotestoval nahlas, Carlisle začal jednat o nový dům nedaleko Vancouveru. Jediná naše podmínka byla, abychom nemuseli chodit do školy. Nač pořád chodit do školy, proč si pořád na něco hrát. Proč přemáhat bolest? Už nemám sílu na další přetvářku. Stejně kamkoliv přijdu, všude vidím jen JI. Chtěla být jednou z nás a místo toho, aby se jí sen splnil, umřela v neskutečných bolestech.

Největší starost mě dělá Edward. Doposud nezačal komunikovat. Stále sedí zavřený ve svém pokoji a poslouchá do kola stejnou desku. Myslím, že už ji ani nevnímá, je to jen jakási kulisa pro jeho masku. Nemusím mu číst myšlenky, abych věděla, co se mu honí hlavou. Nepotřebuji mít Jasperovi schopnosti empatie, abych dokázala odhadnout, jak se cítí. Už několik týdnů sbírám odvahu si s ním promluvit, ale nejsem si jistá, jestli by mu to spíše nepřitížilo. Musí na Bellu zapomenout. I my ostatní. To, co se stalo, bohužel neovlivníme, a naše rodina, na kterou je Carlisle tolik pyšný se pomalu ale jistě rozpadá. Každý si jde po svém. Už ani lov není společný. Každý chodí, když zrovna chce nebo potřebuje.

Potichu přijdu k velkému světlému pokoji, do nějž pronikají sluneční paprsky a dopadají na bledou kůži mého bratra. Sedí tam stále ve stejné poloze jako před dvěma dny. Bez hnutí, bez jakéhokoliv výrazu ve tváři, s koleny u brady. Je mi ho líto, protože pohled na Rosalie a Emmeta, mě a Jaspera, Esme a Carlislea ho musí ještě víc ničit.

„Edwarde…já vím, že je to pro tebe těžké. Ale měl bys zase začít žít. Bells by si to tak přála…Prosím pojď se mnou na lov. Provětráš si hlavu, popovídáme si, zkusíme najít nějaký východ z té tmavé díry, ve které tě někdo vězní. Záleží mi na tobě. Mě také velice chybí, ale ona je MRTVÁ. Její srdce to nezvládlo, protože byla značně oslabená. Také jsem si říkala, že než se odstěhujeme, měli bychom navštívit v Port Angeles Charlieho.“

„ Nech mě být Alice. Chci být sám. Kdybych ji neopustil, tak by se to nikdy nestalo. To já můžu za to, že zemřela. Já jsem způsobil, že je Charlie v psychiatrické léčebně. A už se nikdy nemohu podívat do očí Angele nebo Jessice. Těm všem také chybí. Nikdo se doopravdy nesmířil s její smrtí. Jak na ni můžu zapomenout, i kdybych chtěl, tak to prostě nejde. Vždyť ona zemřela s tím, že ji nemiluju!! Opět jsem se zachoval ohromně sobecky, ublížil jsem Esme a ztratil to nejcennější, co jsem kdy měl. Já už nemám proč žít. Uvažoval jsem, že na čas odjedu do Denali, pročistit si hlavu a hlavně do jiného prostředí. Také jsem uvažoval o smrti…Alice počkej, nech mě to doříct,“dodal honem, když si přečetl moje myšlenky.

„Říkám, že jsem uvažoval, ale nechci znovu ublížit Esme. A stejně bych tím asi ničemu nepomohl, to máš pravdu. Do nebe se nedostanu. A člověk jako byla Bellinka se do pekla nedostane.“

„Co to povídáš Edwarde, proč bys měl jít do pekla, sice jsi upír, ale nezabíjíš lidi. Dokonce jsi přemohl svoji slabou chvilku v Itálii. Neboj, čas všechny rány zmírní. Bráško?“ Použiji náš soukromý způsob komunikace, pro vyjádření citů.

„Já tebe taky Alice, ale teď mě prosím nech o samotě. Opravdu neprovedu žádnou hloupost.“

Stejně tiše, jako jsem přišla, jsem odešla z jeho pokoje. Při odchodu jsem si všimla, jak pár slunečních paprsků na několik vteřin osvítilo jeho tvář, která byla dosud skryta v přítmí. Byl v ní vepsán obrovský smutek, bolest, výčitky a hlavně beznaděj. Zajímalo by mě, jak dlouho nebyl na lovu.

„ Naposledy před měsícem,“ozvalo se za mnou. Aspoň něco je při starém.

Je mě neuvěřitelně teskno. Schází mně Jasper, který před dvěma hodinami odešel na lov. Pokaždé, když odchází, mě přepadá panický strach, že už se nevrátí. Vím, že bych ve svých vizích viděla, že se rozhoduje, jestli nemá na čas odejít, ale přesto se bojím. I když nahlas nic neřekne, uvnitř si stále vyčítá svůj útok na Bellu. Nedokáže se smířit s tím, že se ještě tolik neovládá, když cítí lidskou krev. Vyčítá si Bellinu smrt, podle něj zemřela kvůli němu, kdyby se to nestalo, nemuseli bychom se stěhovat a Bells by neskočila z útesu.

V pokoji se schoulím do klubíčka na naší pohodlné pohovce. I když mám kolem sebe milující rodinu, cítím se děsivě prázdná. Nikdy jsem si nemyslela, že by mě Bella mohla až tolik scházet, ačkoliv jsem ji brala jako svoji sestru, svůj cit k ní jsem tolik nevnímala. Nejhorší je, že stále odmítám uvěřit, že je mrtvá, ale její budoucnost stále nejde vidět. Už několik týdnů.  A to bohužel znamená jediné.  Těmito myšlenkami se vydržím zabývat celou noc.

Ráno je pro mě úlevou. Jelikož je zataženo znamená to, že dnes musíme do školy. Velice by mě zajímalo, co nás tam čeká za milé překvapení, jelikož veškeré plány na dnešní den zmizely. Tipuji, že tam budou velké chlupaté potíže. Když přijíždíme ke škole, vidím, že i bez svého daru mám celkem dobrý odhad.  Na druhém konci parkoviště stojí ve vlezlém dešti sám Jacob Black. Pochopitelně budí pozornost, poněvadž je oblečen do starých ustřižených džínů a s tričkem se samozřejmě neobtěžoval. V očích má odpor, zlobu a spatřím tam i slabý náznak starostí.

„Na našich hranicích byla zachycena stopa po té pijavici, co chtěla zabít Bellu. Quileté  odteď  hlídají rezervaci a bylo by dobré, kdybyste vy hlídali okolní lesy. Jde tu o bezpečnost ostatních lidí ve Forks.“

„Dobrá, odpoledne to vyřídím Carlisleovi. Ještě něco?“

„Jen… sleduješ ještě Bellinu budoucnost? Pořád žádná změna? Nikdo za La Push se s tím doopravdy nesmířil, byla takovým srdcem rezervace, dokázala si každého získat svojí roztomilostí…“ Jacob se odmlčel a já viděla, jak rychle mrká, aby zahnal slzy. Slzy bylo to, co jsem lidem záviděla. Je strašně těžké dusit v sobě emoce anebo je ze sebe dostávat pouhými vzlyky. Jak ráda bych zmáčela Jasperovu hruď svými slzami.

Je šílené, že od Belliny smrti uběhl rok a několik měsíců a každý z nás potajmu doufá, že se jednoho dne objeví před našimi dveřmi. Jak ráda bych slyšela její smích, tolik mi schází její červenající se tváře, už se nemohu zasmát její nešikovnosti, která, jak s oblibou říkávala, hraničí až s postižením. Je neuvěřitelně složité chodit do školy, sedět v lavici a koukat se na prázdné místo, kde sedávala Bella. Její místo si nikdo netroufl zaplnit. Řekněme, že Edward si v tomto směru počínal mírně hystericky. Však se o něm také říká, že se od Belliny smrti definitivně pomátl. S nikým nemluví, při obědě kouká z okna, na otázky odpovídá co nejkratšími větami. Ředitel školy ho dokonce poslal ke školnímu psychologovi, ale ten řekl, že Edward je naprosto v pořádku a je normální truchlit pro milovanou osobu.

Lidská paměť je kratší, než paměť upíra, člověk lépe zapomene díky novým zážitkům. Ale jak chcete vyléčit upíra nemocného láskou k člověku, který je mrtvý? Naše trápení se nepočítá na měsíce, ba ani na roky. My se dokážeme trápit celá desetiletí, ne – li století. To co silně zasáhne lidskou duši, zasáhne duši upíra mnohem víc.

V posledních měsících si říkám, jakou máme s ostatními sourozenci výhodu, že jsme prošli tolika středními školami. Kdybych si učivo, které probíráme v hodinách, nepamatovala z  předchozích škol, jistě bych propadla. Usilovně se snažím vymyslet nějaký plán na odpoledne, který rodinu zabaví. Napadlo mě, že už jsme dlouho nehráli baseball. Počasí bude ideální a vždy to byl skvělý způsob odreagování. Je rozhodnuto, dnešní plán zní baseball. Jen doufám, že aspoň ten proběhne bez chmurných myšlenek a vzpomínek. Pokusím se zaposlouchat do výkladu a světe div se pro tentokrát se mě to podaří. Věřím, že pomyslné rány, které stále krvácí, se brzo zacelí a budou z nich jen nevinné jizvy, které budou připomínat velkou a smutnou lásku s ještě smutnějším koncem.

Pohled Belly:

Od mé přeměny jsem ještě nevyšla ze svého pokoje, komnaty nebo jak mám místnost, kde jsem zavřená nazvat. Moji jedinou společnost tvoří Hector. Ten záhadný muž, který mě byl každým dnem bližší a bližší. Ale kterého nikdy nebudu milovat. Ve svém mrtvém srdci stále nosím Edwarda. Je to bláznivé, ale v noci, když Hector spí, si představuji, jak by asi vypadala moje budoucnost s Edwardem. Mohou mít upíři děti? V myšlenkách vidím samu sebe, jak držím za ruku naši dceru. Dala bych jí jméno Natalie, tak se vždycky jmenovaly všechny moje panenky. Byla by určitě nádherná. A když bychom nemohli mít dítě, ať už z důvodu mé přeměny tady v sídle Volturiových, nebo prostě z důvodu, že upír mít dítě nemůže, i tak by byla naše budoucnost krásná. Vlastně vše, co by bylo s Edwardem, by bylo dokonalé tak, jako byl on sám. Vím, že Hector ke mně cítí něco víc než já k němu, ale zároveň cítím, že chápe, komu patří a navždy patřit bude první místo v mém srdci.

Jsem už unavená z toho dívat se na ten samý pokoj každý den, a proto se dnes rozhodnu po dlouhé době vyjít ven. Jdu do místnosti, kde tuším ten sál, ve kterém proběhla moje přeměna a smrt mé jediné lásky. Mezi dveřmi se srazím s Arem. Rádoby přívětivě se na mě usměje a pokyne mi, abych ho následovala.

„Má drahá Bello, říkal jsem si, že pro takovou nádhernou ženu, jako jsi ty, se nehodí toto otrhané oblečení. Proto si dovolím nabídnout ti některé z těchto skvostných šatů.“ Jedním pohybem otevřel dlouhou šatní skříň a mně se naskytl pohled na několikery krásné šaty. Vybrala jsem si ty, které mě barvou připomínaly Edwardovy oči. Byly přenádherné. Dlouhá načechraná sukně mě dosahuje do poloviny lýtek a je poskládána z několika dílů. Přesně takové šaty jsem si vždycky představovala pro nějakou lesní žínku. Když se do nich obléknu, zjistím, že jsou jako šité na mě. Sedí mě jako druhá kůže a moje kaštanové vlasy jenom doplňují jejich dokonalost. Překvapí mě, že se v lodičkách, které mě také Aro daroval, pohybuji naprosto bez obtíží, nehrozí žádný vymknutý kotník.

Když mě přestane bavit bezcílné bloumání po sídle, vrátím se zpět do svého pokoje. Sotva za sebou zavřu dveře, ucítím na svém těle dotyk rukou a v zápětí se ocitám v Hectorově náruči. V jeho očích se zračí něha, touha a hlavně bezmezný obdiv. Nepotřebuji číst myšlenky, abych věděla, co se chystá říct.

„Jsi tak nádherná, jsi téměř nezničitelná, a přesto stále působíš tak křehce.  Vypadáš jako anděl, který spadl z nebe a nemůže najít cestu zpět. Isabello, kdybys jen tušila, jak moc mě na tobě záleží. Každý den jsou pro mě muka, mám chuť tě políbit, ale vím, že to nejde, protože bych ti tím způsobil ještě větší muka. Proto ti chci slíbit, že budu čekat, ať budeš kdekoliv, stále na tebe budu myslet. Já jsem se do tebe-“

Nevím, co mě to napadlo, ale najednou pro mě neexistoval žádný Edward, nebylo nic, co by mě bránilo v mém úmyslu. Přitiskla jsem se k Hectorovi a vtiskla mu vroucný polibek plný bolestné touhy, touhy po ochraně, po lásce. Chtělo se mi plakat a zároveň smát. Bylo to zvláštní, ale z jeho teplého těla, nezvykle teplého, pro mě sálal uklidňující pocit. Líbali jsme se jako by to bylo naposledy. Bez přestání, nezajímal nás čas ani prostor, byli jsme prostě jen my dva. Bylo to tak úžasné, že jsem za žádnou cenu nechtěla přestávat. Jakoby se mě otevřely oči. Hector byl někdo, kdo se mi celé ty dlouhé dny snažil vrátit do tváře smích. Byl ten, kdo se mě snažil utěšit, když jsem vpadla do těch hrozných depresí, kde jsem obviňovala samu sebe. Věřila jsem, že mě miluje. Cítila jsem se v jeho náruči bezpečně. Jeho horké paže rozepnuly jedním tahem zip na zádech a já tam stála pouze ve spodním prádle. Hector mě odnesl na rukou do postele, a nepřestával se mi přitom dívat do očí, které musely být pěkně tmavé, protože už jsem dlouho neměla krev. Věděla jsem, jak toto skončí a nebránila jsem se tomu. Copak mohu truchlit celou věčnost pro upíra, který mně zlomil srdce? A jehož rodina se mě ani nenamáhala vyhledat, a to mě všichni tvrdili, jak mě mají rádi. Navždy sbohem Edwarde Cullene, začínám nový život, ve kterém už ty nebudeš.

„Smím, Isabello?“ Zvláštní, nikdy jsem neměla ráda, když mě někdo oslovoval celým jménem, ale z jeho úst to zní tak nově, mazlivě…Je to krásné. Je neuvěřitelně galantní, i když se mu v očích zračí veliká touha, je ochoten se vzdát jakékoliv rozkoše, pokud bych si to já nepřála. Kolik mužů je takových? Už i na jeho zvláštní vůni jsem si zvykla, už ji nepovažuji za nepříjemnou. Je taková… No jedinečná.

„Toužím po tobě Hectore. Smíš.“

Dále už nebyly potřeba slova. Stačily doteky a zmítání našich těl propojených na dvou místech. Po celou dobu mě líbal a doháněl mě tím k šílenství. Najednou jsem cítila takovou zvláštní vlnu rozkoše, moje tělo se napnulo a pánev vyšla vstříc Hectorovi. Dosáhla jsem vrcholu a chvíli po mě i Hector. Ještě dlouhou dobu poté jsme jen tak leželi a já ho bezděčně šimrala na páteři.

„ Už mě povíš, kdo vlastně jsi?“

„Povím ti to, a doufám, že se přes to přeneseš. Že kvůli tomu neskončí to nádherné, co před chvílí začalo.“

„Neboj můj dobrý kamarád je vlkodlak, a nějakou dobu jsem chodila s upírem. Myslím, že už mě nemůžeš ničím překvapit.“

„Já jsem… Jsem vlkodlak. Ale ten skutečný, co se mění za úplňku. Říká se nám také děti noci. Ale i přesto, co jsem a co jsi ty, tě miluji.“

Nechtěla jsem to slyšet. Zradil mě, zradili mě Volturiovi. Alice mě nemůže vidět, protože nemůže vidět vlkodlaky. A pochybuji o tom, že by děti noci vidět mohla. Není v tom až takový rozdíl.

„Řekni mi upřímně, ty jsi věděl, že tě Alice nemůže spatřit?“

„Ano věděl, dokonce jsem to Volturiovým poradil já sám, že upíři nás nemohou spatřit. Nevěděl jsem, o koho se jedná a Volturiovi mi vyhrožovali, že jestli jim nepomohu tak vyvraždí moji rodinu. Musel jsem jim pomoct. A pak, když jsem tě spatřil, tak jsem toho nesmírně litoval, ale už nebylo cesty zpět. Den ode dne jsi mi byla bližší a já jsem cítil, že tě miluji. Po tom, co se dnes stalo, jsem toužil už několik měsíců. Věř mi Isabello, já tě opravdu miluji.“

Už jsem nechtěla nic slyšet. Přitiskla jsem si ruce na uši a křečovitě je tam držela. Otřásala jsem se hysterickými vzlyky, avšak z mých očí nespadla ani jedna slza. Třásla jsem se po celém těle a ten pocit, který mnou zmítal byl ještě horší, než když mě Edward opustil. Opět mě někdo zradil, ale tak bolestivým způsobem, že už jsem mu nechtěla věřit ani slovo. On o tom všem věděl, nechal mě, abych se trápila a byla zarmoucená tím, jak se Cullenovi zachovali, a přitom oni za nic nemohli. To on a Aro, věděla jsem, že od Volturiových nemám čekat nic dobrého a už vůbec jim věřit. Ale o Hectorovi jsem si myslela, že je jiný. Byl trošku zvláštní tím, že o sobě vůbec nemluvil, ani jediné slovo o své rodině nebo minulosti. Tohle by mě však nenapadlo ani v té nejhorší noční můře. Nevím co budu dál dělat, ale vím, že tady už zůstat nemohu.

Hector se ke mně pomalu přiblíží a pokusí se mě pohladit.

„Vypadni!!! Nechci tě už nikdy vidět, vrať se odkud jsi přišel a mně dej pokoj!!!“

Můj křik přilákal Volturiovi. Aro chytil Hectora pod krkem. Stačil mu jediný dotek, aby si přečetl v jeho mysli, co se tu teď stalo. V Arově tváři se objevil krvežíznivý výraz.

„Neříkám, že jsem nečekal, že se to Bella časem dozví. Ale ne tak brzy. Zklamal jsi.“

„Prosím Aro nech ho být. Ať se vrátí tam, odkud přišel. Ale neubližuj mu.“

Aro se jen tiše zasmál, v jeho očích se objevil šílený výraz. Pak hodil s Hectorem o zeď. Než se vlkodlak stihl zvednou ze země, Aro k němu došel, chytl ho za límec a odvedl ho pryč. V dáli jsem slyšela bolestivý výkřik a křupnutí kostí a.. Najednou bylo ticho. Nevím co s Hectorem provedli, jestli je naživu nebo ne. Ale vím, že už tu dál nedokážu zůstat.

V noci kdy se každý v sídle věnoval svým oblíbeným činnostem jsem se potichu vyplížila ze sídla a vydala se do ztemnělých ulic Volterry. Do nosu mě udeřila neskutečně lahodná vůně. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem dlouho hladověla. V jednu chvíli jsem nasála tu líbeznou vůni a v druhé chvíli už jsem byla zakousnutá do krku nějaké dívky. Ne, to nesmím! Nechci být netvor. Nechci zabíjet lidi. Vší silou, kterou jsem v sobě našla jsem se od ní odtrhla. Avšak na jednu stranu bylo příliš pozdě. Měla v sobě moc jedu na to, aby mohla být dál člověkem. Vzala jsem ji proto do rukou a běžela pryč z města.

Doběhla jsem k nějakému osamělému srubu. Tam jsem ji uložila do postele. Její tělo hořelo, takže jsem se jí snažila ulevit chladivými dotyky svých rukou. Dívka byla ještě poměrně mladá, mohlo být jí sotva 19 let. Měla světle hnědé vlasy, které rámovaly její kulatý obličej. Hnědé oči ve tvaru mandle měla teď zastřené bolestí.

Tři dny, které trvala proměna, se mně zdály neskutečně dlouhé. Neustále jsem měla strach, aby nás tu někdo neobjevil, nedovedla jsem si představit, jak bych to asi vysvětlovala, zvlášť když mé oči teď mají nachovou barvu.

Přeměna by už měla být pomalu u konce, cítila jsem to, ale dívčino srdce stále tlouklo. I její oči měly téměř stejnou barvu jako před přeměnou. Dívka otevřela oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe.

„Já jsem mrtvá?“ zeptala se mě melodickým hlasem.

„Ne to nejsi. Vlastně jsi, ale jiným způsobe. Nejsi ani živá, ani mrtvá.“ Připadala jsem si jak naprostý blázen, když jsem se před ní zakoktala. Nevěděla jsem, jak jinak jí to vysvětlit. Nechtěla bych ji hned vystrašit tím, že bych na ni rovnou začala s tím, že je upír.

„Oh… Tak co se to se mnou vlastně stalo?“

„No víš, ty jsi tak trošku….Vlastně by z tebe měl být upír, ale to by tvé srdce nesmělo tlouci."

Dívka na mě překvapeně zamrkala. Vypadala jako někdo, komu se právě splnil ten nejúžasnější sen.

„Fakt? Teď mě přísahej, že si ze mě neděláš srandu, protože jestli jo, tak se asi zblázním. Ty jsi upír a já nejspíš taky. Wow!“

Ta dívka se asi pomátla. Jak někdo může být tak nadšený z toho, že se z něj stal netvor, který je předurčen k zabíjení? Ona je tím přímo fascinovaná. To se mně vůbec nelíbí. Čekala jsem všechno možné, ale ne toto. Navíc nechápu, že jí vůbec nedělá starosti to, že nevím, co se z ní vlastně stalo.

„Ehm jsi si jistá, že jsi naprosto v pořádku?“

„Jsem v pořádku. Nikdy jsem nevěřila, že upíři skutečně existují. Ale vždycky jsem v to doufala. A teď jsem jednou z nich. To je snad sen.“

„Ano upíři sice existují, ale ne takový, jak je popisují v knihách a filmech. Donedávna jsem si to také myslela. Nemůžeme spát, slunce nám neublíží, přesto na něj nemůžeme, protože se na slunci třpytíme. Kříže ani česnek na nás neplatí. Mimochodem jmenuji se Bella, a ty jsi?“

„Ahoj Bello já jsem Nicolette. Přečetla jsem si spoustu knížek, kde byli upíři, ale máš pravdu, že byli docela jiní, než jsme my. Ty žiješ sama, nebo s rodinou. Existují ještě nějací jiní upíři poblíž tohoto místa.“

„Víš Nicolette, i upíři mají svá pravidla, dá se říct, že já jsem je tak trošku porušila, ale myslím, že já za to potrestána nebudu. Existuje jedna královská rodina. Jmenují se Volturiovi. Určují pravidla pro náš svět.“

Nicolette se nadechne, aby mě něco odpověděla, ale musím ji pohybem ruky naznačit ať mlčí. Zdálo se mi, že jsem slyšela auto, které se jakoby přibližuje směrem k nám. Otočím se na Nicolette a ta nasadí soustředěný výraz. Nechápu, co to má znamenat. Najednou se ozvala hrozná rána a strom, který stál poblíž srubu, se vyvrátil z kořenů a spadl přímo před dveře. My měly volnou cestu oknem srubu, aniž by nás majitelé potkali. Napadne mě, že zřejmě ovládá telekinezi.

„Tak a teď rychle pryč.“

„Kam půjdeme?“ zeptala se mě Nicolette.

„O něčem bych věděla. „

Mám v plánu se vrátit do Forks, pozdravit otce a hlavně navštívit Cullenovi, přesto, že jsem se zapřísahala, že do toho domu už v životě nevstoupím. Něco mě tam táhne, jakási neviditelná síla.

Něco mě napadne… Vlastně mě to mělo vrtat hlavou už od začátku.

„Nicolette, ještě ses nezeptala, čím se živíme.“

Překvapeně se na mě otočila. Z jejího pohledu mohu vyčíst, že pochybuje o mém zdravém rozumu.

„Přeci krví.“

„To sice ano, ale kdysi jsem poznala jednu rodinu, která se nazývala takzvanými vegetariány. Než by obětovali lidský život, raději svoji žízeň nikdy neuhasili úplně. Pokud chceš jít dál se mnou chci tě požádat, abys to dodržovala.“

Pouze přikývla.

V nejbližším městě nasedneme do autobusu, směr Florencie. Samozřejmě ještě předtím musíme obě dvě na lov.

Je pro mě bolestivé vidět, že Florencie vypadá takřka stejně jako tenkrát, když jsme sem jeli s Alice zachránit Edwarda. Při té vzpomínce se mě zmocní smutek. Už to bude skoro rok, co mě má láska navždy opustila. Kdo ví jaké by to bylo, kdyby se nestala ta věc na oslavě mých osmnáctých narozenin. Třeba už bych byla upírkou jeho vlastníma rukama.

Když si zakoupíme letenku do Forks, stačí nám už jen zvládnout zdlouhavý let. Samozřejmě jsme mohly cestovat pěšky nebo si někde sehnat auto, ale já jsem byla pevně rozhodnutá pro tento styl cestování. Bylo únavné předstírat spánek. Nechtělo se mě zavírat oči. Když zavřu oči, vidím věci, které vidět nechci.

Forks nás přivítalo svojí deštivou náručí. Jsem ráda, že je deštivo, usnadňovalo nám to spoustu věcí. Jelikož nemám pojem o tom, kolikátého zhruba může být, natož co je za den, rozhodla jsem se prvně vydat k domu Cullenových. Jsem si naprosto jistá, že najdu cestu. Bylo by mně docela hezky, kdyby si Nicolette pořád na něco nestěžovala. Sem tam mě připomínala v něčem Emmeta a Alice, ačkoliv ti dva toho moc společného neměli. Někdy je až neuvěřitelně otravná, má velký smysl pro humor a je dost vlezlá. Je jedna z těch, která nedokáže jen tak poslouchat ticho.

Celé promočené konečně dorazíme ke Culenovic domu. Vezmu za kliku a …

Pohled Alice:

Tento den začal jako obvykle. Ale už od brzkého rána jsem měla divný pocit. Neuměla jsem ho rozluštit. V podbřišku jsem cítila divné chvění, jako když tam mám hejno motýlků. Jsem z toho velmi roztržitá a nervózní.

„Alice, lásko, co se děje? Už půl dne jsi jako na trní. Kam se podělo tvé roztančené a vždy usměvavé já?“

„Já nevím Jazzi, neumím si to vysvětlit. Takový pocit jsem měla naposledy v ten den, kdy Bells skočila z útesu.“

Vlastně vím, co to je za pocit. Jen ho nechci poslechnout, protože bych byla opět leda zklamaná. Sama sobě mohu stále opakovat, že Bella je mrtvá a její budoucnost není. A přesto už několik dní mám nutkání, kterému zatím statečně odolávám.

Na dnešek je naplánovaný společný lov. Jelikož ve Forks nastalo období dešťů, mohli bychom čekat hodně dlouho na nějaký slunečný den, který bychom věnovali údajnému kempingu. Musím se tomu pousmát. Stejně je zábavné, jak nám tu pohádku, každý věří. Vlastně není divu, kdo by nevěřil spolehlivému doktoru Cullenovi.

Najednou se ocitnu v jiném prostředí. Vidím dvě ženy, jednu lidskou dívku a jednu upírku. Nejde jí vidět do obličeje, protože je má zastřené záplavou kaštanových vlasů. Je mi povědomá, ale nevím proč. Drží tu dívku ze zadu za ramena a je zakousnutá do jejího hrdla.

„Ne Bello to nesmíš, co to děláš!!!“ Edward, který seděl zamyšlený vedle mě,  najednou vyskočil na nohy. V jeho očích byl divoký výraz. V tom mi to došlo. Ta druhá upírka je Bella. Ale jak to? Ještě před několika dny jsem její budoucnost neviděla, tak jak to, že najednou ano? V hale zavládne napjatá atmosféra.

„Ona žije…“ hlesne Edward. V jeho tváři se zračí obrovský smutek, což nechápu, měl by být šťastný, že je Bella naživu.

„Ale kde ji máme hledat?“

„U Volturiových…“ odpovím mu. Vím, že je mojí povinností dát vědět Jacobovi. Ačkoliv to Edwardovi není moc po chuti, souhlasí a vydáme se do La Push. Zbytek rodiny odchází na lov. Dohodli jsme se, že do Itálie pojedeme všichni, avšak pouze já, Edward a Carlisle půjdeme k Volturiovým.

Během cesty do La Push nám zamlouvám nejbližší letenky do Florencie. Musíme se tam dostat co nejdříve, nejlépe ještě před tím než zjistí Volturiovi, že Bella porušila pravidla.

Přesně na hranici na nás čeká Jacob.

„Ahoj Alice, děje se něco důležitého?“

„Jacobe… Bells je naživu. Teda je z ní upírka, ale je naživu.“

Přesně jak jsem předpokládala, Jacobova tvář se rozjasnila. Jeho srdce začalo bušit neuvěřitelně rychlým tempem.

„Ve  Volteře. Jedeme tam, ty to oznam po La Push. Doufáme,, že ji najdeme a přivedeme zpět.“

Konečně sedíme v letadle. Avšak mám takový divný pocit. Asi už si to vsugerovávám. Doufám, že se upír nemůže zbláznit, protože mi přijde, že od toho nemám daleko. Po několika nekonečných hodinách letu nás vítá rušné letiště Florencie. Vzpomenu si, jak jsem tenkrát ukradla Porsche, to nádherné auto.

„Jestli se nám povede Bellu zachránit tak ti ho dám k Vánocům,“ řekl Edward. Ušklíbla jsem se na něj.

Avšak asi by se nejednalo o Bellu, kdyby vše šlo hladce a bez potíží. Svět přede mnou se zastřel a já vidím Bellu, jak bere za kliku našeho domu…

SHRNUTÍ

Autor: Amy26 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V okovech Volterry - 2. díl: