Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíři v ČR 8. kapitola

29.10.2009 (19:30) • BMWx6 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2006×

„Emmete, mám pár otázek.“

„Jasně kočko, jen se ptej.“ A zazubí se na mě. Přitom neodhalil žádné tesáky. To bude asi jedna z mála otázek, na které se ho zeptám.

8. Kapitola      NOVÝ KAMARÁD

Sedíme na lavičce u Labe. On mě opatrně pozoruje. Vyčkává až se ho začnu vyptávat.

„Takže Emmete, ty, Edward, Alice, Rose, Esme a Carlisle jste upíři?“ Zeptám se ho polohlasně. On akorát přikývne.

„Ehm, nesměj se, ale upíří nemůžou na denní světlo ne?“ Stejně se začal smát.

„Ve filmu ne, v realitě jo. Jen nemůžeme na  slunce.“

„A to proč?“

„To ni někdy klidně ukážu, teda jestli budeš samozřejmě chtít.“

„Jo, jo, jo a co rakve, upíří tesáky?“ Vstřebávám ty informace docela pomalu.

„Ha ha ha ha, to je mýtus. Nezeptáš se mě na tu nejdůležitější otázku?“

„Kolik ti je?“

„Ne, ta to není. Nezajímá tě, čím se živíme?“ Totálně jsem zkoprněla. On se mému výrazu hlasitě zasmál. Celá lavička se pod Emmetem chvěla.

„Lid-skou… krví?“ vykoktám ze sebe. A podívám se mu do očí. Hrály mu v nich male jiskřičky.

„Ne,“ je jeho odpověď.

„Ne?“vypadne ze mě udiveně. „Tak čím se živíte?“

„Teda krví se živíme, ale ne lidskou. Přesněji zvířecí krví. Živit se lidmi, to by to dopadlo tak, když náš Edík byl s tebou o samotě. Ty by si tu už nebyla.“ Říkal mi to se smíchem. Náhle, ale ztuhnul. Podíval se na mě. A čekal na mou reakci.

Teď mi pomalu docházelo, proč Edward byl stále tak opatrný. Nechtěl mi ublížit. Jako na zavolanou mi začal hrát mobil. Podívala jsem se na jméno volajícího. Byl to opět Edward. Utnula jsem hovor.

„Ashley je mu to líto.“ Začal Emmet. „Nechtěl tak vybuchnout. Víš on to tak prožívá. Nemůže bez tebe žít, miluje tě.“  Otráveně gestikuluje rukama. Asi ho to přinutil to říct.

„Jo, taky ho miluju.“

„Fajn, tak vstávej jedem domů.“ Vyskočí a čeká na mě.

„Ne, Emme dneska ještě ne. Potřebuju to vstřebat. Potřebuji čas.“

„Jasně kočko, ale uvidíme se ve škole?“ Zeptal se mě s nadějí. No, ale do školy opravdu musím.

„Jo uvidíme se tam.“

„Čauky Ash, a dávej na sebe bycha.“

„Ano Emmete, ahoj.“

On naskočí na skateboard a frčí někam pryč. Já si mezitím opět zapálím. Zvednu se a jdu se projít na ostrov. Chtěla jsem si jít sednou do altánku. Byl na kraji. Bohužel byl obsazen. Rozhodla jsem se jít do druhého. Ten byl o něco hlouběji v našem menším lesíku. Šla jsem po vyšlapané cestičce, až jsem došla k altánku. Nikdo tam nebyl. Sedla jsem si a přemýšlela ovšem co mi řekl Emmet. Po nějaké době jsem usnula.

Probudilo mě nějaké vrčení. Otevřela jsem oči. Byla už tma. Podívala jsem se na mobil. Bylo deset. V křoví se něco pohnulo. Zaostřila jsem, byla tam nějaká osoba. V tu ránu se mi rozezněl mobil. Byla to Alice. Nechtěla jsem s ní mluvit. Hovor jsem odmítla a mobil vypnula.

„Ahoj,“ ozvala se osoba. Podle hlasu to byl kluk.

„Čau,“ zněla má odpověď a začala jsem se zvedat. Chtěla jsem jít pryč.

„Počkej, nic ti neudělám.“ Ruce měl v uklidňujícím gestu.

Zastavila jsem se. Na zem mi spadla krabička od cigaret.

„Dáš mi prosím jednu?“ Ozval se ten kluk.

„Jasně.“ Podávala jsem mu jí.

„Dík.“  A jde se posadit do altánu. Vytáhne si zapalovač a zapálí si ji.

„Mimochodem, jmenuju se Samuel . Říkej mi, ale Sam.“ Byl vysoký. Na sobě měl jen černé ustřižené džíny za, kterými měl zastrčené triko zelené byrvy. Byl svalnatý. S Emmetem se nedal, ale srovnat. Černé vlasy na ježka. Jeho obličeji dominovali jeho oči. Byly krásně modré. Byl podobný jednomu herci. Robertovi Hoffmanovi. I když  Sam byl hezčí. Všimla jsem si i jeho tetování. Měl ho na pravém rameni. Nějaké klikyháky. Nerozpoznala jsem písmo. Ale toho kluka jsem od někudy znala.

„Fajn.“ Chystala jsem se k odchodu. On to zřejmě vycítil.

„A ty si…?“

„Ashley. Říkal si, že se jmenuješ Samuel? Samuel Prokop?“ Teď mi to docvaklo.

„Hm. Jo“ Odpověděl zdráhavě.

„Syn Starosty?“ Zeptám se ho udiveně.

„Ano.“ Přitom pohlédne někam si do tmy.

„Proč je to problém?“ Tázavě nadzvedne obočí.

„Ne. Jen bych ti asi měla poděkovat. Pokusil se si, mi zachránit rodiče.“

„Ano, ale nemusíš mi děkovat. Neuspěl jsem. A navíc udělal by to každý.“

„Ne každý by se vrhnul do ledové vody.“ Konstatovala jsem.

„To máš asi pravdu.“ Típnul cigaretu.

„Co tady děláš vůbec v tuhle hodinu tady? Ne, že by to tu bylo nějak extra nebezpečné místo, ale i tak.“ Odvrátil náš rozhovor někam jinam. Byla jsem za to ráda.

„Usnula jsem.“ Usmál se.

„Ashley, nezašla by si na kafe?“

„No víš Same, já …“ nedokončila jsem větu.

„Myslím tím jen na kafe. Třeba bychom mohly být dobří kamarádi.“

„To by šlo. A kdy?“

„Třeba hned.“ Pod Eliškou mají ještě otevřeno.“

„Jo, proč ne.“

Seděli jsme v restauraci a povídali si.

„Cože ty fandíš Spartě?! To nemyslíš vážně. Vždyť se sotva trefí do míče.“ Říkal nevěřícně Sam a měl přitom své oči do kořán.

„A ty zase fandíš Slavii a co. Já s tím žádný problém nemám. A když mluvíme, že se sotva trefí do míče. Tak to si neviděl tu svou Slavii hrát minule. Sparta vyhrála 3:0!“ Nad tím  protočil panenky.

Odkdy sleduješ sport. Holky v tvém věku spíš bere oblečení, celebrity, kdo s kým spí atd. Ne?

„No sport sleduji od té doby, co jsem začala bydlet s rodinou mého kluka. Jeho bratr miluje sport. A oblečení mě taky bere. Kdyby ne jeho sestry by mě nejspíše přinutily.“Začal se smát.

„Tak to bude povedená rodina, jak se vůbec jmenují?“

„Cullenovi.“ Řeknu mu. On se zamračí.

„Copak se děje?“

„Ty neznám. Kdy se přistěhovali?“

„Je to pár měsíců. Bydlí za Nymburkem.“

„Aha, proto jsem je tu nikde nepotkal.“ Přijde k nám servírka.

„Lituji, ale budeme už zavírat.“

„Jasně budeme platit.“ Sam se na ni zářivě usměje. Já vzhlédnu na hodiny, co visí na stěně. Tři hodiny ráno. Páni to jsme si dlouho povídali.

„Doprovodím tě domů Ashley,“ nenamítala jsem. Momentálně jsem bydlela jen pár stovek  metrů od restaurace.

„Dobře, bydlím tu kousek od téhle restaurace.“

„ Počkat, já myslel, že bydlíš se svým klukem?“

„Jo, jen jsme se trochu nepohodli.“

„Aha. Ale bude to trouba, jestli tě nechá.“ Přitom mě dloubne loktem do boku.

„Tak jsme tady. Bavila jsem se. Dnešní večer mi bodl Samueli.“

„Přesně moje řeč. Dobrou noc nebo spíš dobré ráno.“

Rozloučili jsme se. Já jsem ho pak ještě zastavila a požádala ho o jeho mobilní číslo. Abychom si mohli jako „kamarádi“ někam vyrazit. A pak šla do hotelu. Osprchovala jsem se a lehla si. Zapnula jsem si mobil. Jen co jsem ho položila, rozvibroval se. Jak mi přicházeli smsky. Po minutě přestal konečně vibrovat. Vzala ho do ruky a vytřeštila jsem oči. Třicet pět esemesek o zmeškaných hovorech. Většina  byla od Edwarda, pár od Alice, dokonce od Jazze, Emma a Rose. Mobil začal skuhrat. Potřeboval nabít. Strčila jsem ho na nabíječku.

Oční víčka mi neovladatelně padali. Upadla jsem do temnoty.

Ráno jsem ani neslyšela budík. Když jsem se probudila bylo za pět minut dvanáct.

„Tak to do školy, rozhodně už nejdu,“zabrblám si rozmrzele pro sebe. Obrátím se na bok a spím dál. Ale zítra bych už měla jít. Po půl hodině vstanu, umyju se a jdu se ven provětrat. Zastavím se v knihkupectví. Koupím si knihu The Host. Aspoň se nebudu zítra nudit ve vlaku. No, ale třeba ji začnu číst už dnes večer.

Crrrr, crrr zvonil mi budík na mobilu. Vypnu ho a vyhrabu se  z postele. Obléknu si modrou sukni, kterou jsem si včera koupila. S černo bílím tričkem s dlouhými rukávy to vypadá úžasně. Vzala jsem si k tomu botasky. Sice k tomu moc nehodily, ale co nadělám.

Na vlak jsem dorazila přesně. Koupila jsem si lístek a letěla na vlak. Učebnice a  sešity jsem  sebou neměla. Od jisté doby jsem je nechávala ve školní skříňce. Učit jsem se potřebovala, ne doma. Stačilo to před hodinou. Škola je, ale to nejmenší co mě v tuto chvíli zajímá. Prošla jsem nádražní halou a vycházela ven.

Stál tam. Opíral se o své stříbrné volvo. Když mě zahlédl, mírně se usmál. Dřív nebo později to muselo přijít. Vykročila jsem k němu. Zastavím dva kroky od něho.

„Čau.“

„Ahoj,“ odpoví mi na pozdrav. V očích mu hrají jiskřičky. Zajímalo by mě proč.

„Chceš svést?“ přikývnu na souhlas. Otevřel mi dveře spolujezdce. Nastartoval a auto otočil opačným směrem než je škola.

„Kam jedeš? Škola je na opačnou stranu.“

„My, ale nejedeme do školy.“ Moje srdce dostalo málem infarkt. Musel to zaznamenat. Podíval se na mě s bolestivou grimasou.

„Neublížím ti.“ Jeho bolest z hlasu přímo zřetelná. Nevěděla jsem, kam jedeme. Byla jsem raději ticho. Celou cestu jsme nepromluvily. Zastavili jsme na lesní cestě u lesa. Nestihla jsem se ani pořádně ohlédnout, už mi otevíral dveře.

„Ehm… chtěl bych ti něco ukázat Ash.“ Ukázal na cestu. Cestou jsme opět nemluvili. Z ničeho nic sešel z cesty. Koukala jsem na Edwarda nechápavým výrazem.

„To co ti chci ukázat je mimo cestu.“ Zhluboka jsem se nadechla a šla tedy za ním. Cesta  nebyla moc hrbolatá, občas jsem zakopla, ale ustála jsem to. Jediný štěstí, že jsem neměla podpatky. To by se chodilo hůř, ale  se sukní to taky není  žádná sláva. Jak jsem přemýšlela, tak jsem nedávala pozor a zakopla.  Tentokrát jsem to neustála a letěla k zemi. Už jsem měla ležet na zemi, chytli mě ledové ruce.

„Měla bys dávat pozor,“ zašeptal mi do ucha. Zrychlil se mi tep. Postavil mě zpět na nohy a odstupoval. Chytla jsem  ho za ruku. Tázavě se na mě podíval. Místo slov jsem mu skočila kolem krku.

„Asi bychom si měli promluvit  Edwarde.“ Řekla jsem a také mě objal.

Autor: BMWx6 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíři v ČR 8. kapitola: