Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíři v ČR 6. kapitola

27.10.2009 (14:30) • BMWx6 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1290×

On se usmál, když mě sjel pohledem něco se stalo. Jeho oči neměli barvu tekutého zlata, ztmavli…

6. kapitola   JE MI TO LÍTO

Stála jsem tam a zírala na něho. Přistoupil ke mně tak blízko, až jsem na sobě cítila jeho dech. Pomalu mi odhrnul vlasy z obličeje. Pohladil mě po tváři, stále se mi díval přitom do očí. Stále byly tmavé. Pak se naklonil ke mně blíže, zastavil se kousek od mých úst. To napětí by se dalo krájet. Nevydržela jsem to a rozhodla jsem tu vzdálenost mezi námi překonat. Srdce mi začalo splašeně bušit. On se sladce usmál. Zavřela jsem oči a naše rty jsem spojila.

Jeho polibky byly nepatrně opatrné. Jako by se bál, že mi nějak ublíží. Jenže Edwardovi polibky začali být naléhavější. Chytnul mě za boky a přitáhnul si mě k sobě na tělo. Pak mé rty opustil a přesunul se na krk. Líbal mě na něm a přitom mi šeptal:

„Chci tě Ashley, moc tě chci.“ A opět zaměstnal mé rty.

Ruce  jsem mu obmotala kolem krku a snažila jsem se  ho přitáhnou ještě blíž k sobě . Něco upadlo, ale v tuto chvíli mi to bylo úplně jedno. Edwardovi zjevně ne. Odtrnul se a ohlédl se za sebe.

Byla jsem nerada, že to udělal. Nedalo mi to a koukla jsem se proč toho nechal. Za námi asi tři metry stála sousedka s koštětem ve svých dveřích. Na zemi kousek od ní byla louže a pár kroků od louže byl kýbl. Chtěla vytírat chodbu, když nás uviděla, musela ho upustit. Úplně jsem zapomněla, že jsme celou u nás ve dveřích.

„Dobrý večer.“ Pozdravil Edward s úsměvem. Ona jen stála s otevřenou pusou.

„Dobrý večer paní Procházková.“ Pozdravím ji a táhnu okamžitě Edwarda do bytu. Když jsem zavřela, opřela jsem se o dveře, hlavu sklonila dolů a zhluboka dýchala. Vzhlédnu a on tam stojí, dívá se ne mě s úsměvem.

„Dobrý?“ stoupne si ke mně, vezme mě do náruče a přenese mě do obývacího pokoje na gauč.

„Budu, až se zahrabu do země.“

„Proboha proč? Ashley, to se za mě tak stydíš.“ Řekl skoro zděšeně.

„Ne, to rozhodne ne. Já jenže dnes to ví jen ona, zítra celý panelák a pak rodiče, až se vrátí.“

„No tak to budou vědět a co?“

„Víš já jsem nerada, když si o mě lidi z baráku povídají.“

„A rodiče? Stejně  jim to  Ashley, dojde.“

„Proč myslíš. Umím se přetvařovat.“ To je holý fakt, když jsem něco provedla, vždy to šlo.

„Řekni mi, jak si to dělala s ostatními tvými kluky?“ Musela jsem sklopit zrak. Žádného jsem ještě neměla. Kdyby jen věděl, že to byla i moje první pusa.

„Počítají se i ty ve školce?“ Zažertuji.

„Moment, ty si ještě s nikým nechodila? Zeptal se mě udiveně.

„Tomu nevěřím Ash, taková hezká holka a bez kluka.“

„Hele Edwarde, já se už o to m nechci bavit.“ On se ke mně sklonil a zadíval se mi do očí. Oči měl zase v barvě tekutého zlata.

„Souhlasím, ale jak vysvětlíš rodičům, že tu trávím s tebou hodně času.“

„Hodně času?“ Zeptala jsem se s nadzvednutým obočím.

„Ano, jak už jsem ti řekl Ash, chci tě.“ Přitáhnul si mě na klín a začal mě líbat. Polibky jsem oplácela. Pak jsem se odtrhla. On se na mě zkoumavě podíval.

„Udělal jsem něco?“ A pohladil mě po tváři.

„Ne, nic si neudělal. Jen by mě zajímalo pár věcí.“

„Tak spusť.“ Pobídl mě. Skoumala jsem jeho výraz. Byl neutrální.

„No, když si přišel, tvé oči měli barvu jako vždy a pak… byly tak tmavé.“ Přitom jsem si hrála s jeho prsty. Nic neříkal. Díval se do země. Čekala jsem, až mi konečně něco řekne a ono stále nic. Pokračovala jsem.

„A  pak  tvoje kůže proč je stále tak studená?“

„Jestli je to nějaká nemoc, můžeš mi to říct Edwarde.“ Chytla jsem ho za jeho bradu. Chtěla jsem, aby se mi podíval do očí. Jenže nastal malý problém, nešlo to.  Po marných pokusech jsem to vzdala. Seděla jsem na jeho klíně a čekala. Uběhlo třicet minut. Po celou dobu se ani nepohnul. Byl jak socha. Po té půl hodině se ozval Edwardům mobil. Konečně se pohnul a zvedl ho.

„Ahoj Alice, co potřebuješ?“ Něco mu říkala. Zdá se, že ne dobré zprávy.

„Nedá se ještě něco dělat Alice? Jak myslíš, že si to celé neviděla?“ Řekl nevěřícně. V obličeji měl bolestný výraz, který zaměřil na mě.

„Alice, já vím, nemohu jí to dnes říct.“

„Díky sestřičko za varování.“

„ Ahoj Alice.“

Čekala jsem, až z Edwarda něco vypadne. Dočkala jsem se. Zhluboka se nadechl a spustil.

„Ashley, není to žádná nemoc. Víš je to něco, co ti říct nemohu. Ne dnes.“

„Dobře, ne dneska, ale jindy ano?“ Přikývnul. Pak jeho zrak upoutalo něco v chodbě. O pár vteřin později někdo zazvonil. Zvedla jsem se z gauče. Edward byl hned u mě a pomohl mi jít ke dveřím. Když jsem otevřela, zhrozila jsem se. Za dveřmi stáli dva policisté.

„Zdravím, hledáme slečnu Ashley Novákovou.“ Spustil jeden z policistů. Oba se tvářili dost nervózně.

„To jsem já,“ začala jsem, mýt divný pocit v žaludku.

„Slečno, můžeme jít dál?“

„Ji-i-stě,“ trochu jsem se začala třást. Něco se stalo. Něco zlého. Ani jsem si nevšimla Edwarda, který pokývnul policistům na pozdrav. Byl u mě a držel mě za ruku. Zavedla jsem policisty do obývacího pokoje. Edward mě donutil si sednout. Ale oni dva zůstali stát.

„Slečno, bohužel musíme vám oznámit, že vaši rodiče měli autonehodu.“

„A jsou v pořádku?“ Vyhrkla jsem. Těkala jsem očima mezi policisty. Do očí se mi draly slzy. Nic neříkaly. To je zlé. Moc zlé. Začala jsem vzlykat. Chytly mě studené paže a přitáhly si mě k němu na studenou hruď. Slzy mi tekly proudem. Otřela jsem je . Chtěla jsem  vědět kde se to stalo a co se přesně stalo. Edward mě pohladil po vlasech.

„Kde a co se vůbec stalo?“ To se zeptal Edward. Policisté asi váhali, ale pak odpověděli.

„Nehoda se udála u Kameného mostu tady v Nymburce. Co se stalo přesně nevíme, ale svědek vypověděl, že přes cestu přeběhl medvěd. A tady slečny rodiče se vyhýbaly, dostali smyk, prorazili zábradlí mostu a sjeli do vody. Záhada je, že my v okruhu deseti kilometrů žádného medvěda nenašli.“

„Je svědek důvěryhodný?“ Ptal se Edward napjatě dál.

„Ano, je to syn starosty města. Nehodu nahlásil a pokusil se dát i první pomoct, ale bylo to…“ Ani to nedořekl. Slzy mi dále tekly. Nešli zastavit. Okolní svět jsem nevnímala. Vím jen, že Edward šel vyprovodit policisty a něco jim ještě říkal. Vstala jsem, ale zamotala se mi hlava a já upadla do temnoty.

Probudila jsem se ve své posteli. Venku i v pokoji byla tma.  Doufala jsem, že to byl jen sen. Studený dotyk mě, přinutil otevřít oči. Bohužel nebyl to sen.  Edward mě hladil po paži. Naše oči se setkaly. Viděla jsem v jeho očích tolik bolesti.

„Ashley, je mi to líto.“ Do řekl to a mě opět zachvátil pláč. Lehl si ke mně. Přitáhl si mou hlavu na hruď. Hladil mě přitom po vlasech.

„Nemusíš, mít strach. Postarám se o tebe. Carlisle zařizuje pár papíru, aby si nemusela do domu dětí a mládeže. Můžeš zůstat u nás, nikomu to vadit nebude.“

„Děk-u-ji,“ jsem řekla mezi vzlyky. Stiskl mi ruku.

„A Esme zařizuje vše kolem pohřbu. Přijede tvoje teta, kdyby si se rozmyslela a chtěla  zůstat s ní. Nebudu ti bránit.“

„Ne, v žádném případě.“ Posadila jsem se do tureckého sedu. Edward udělal totéž.

„My se s ostatními rodinnými příslušníky nestýkali. Víš oni nejsou, dvakrát příjemní.“ A hledala jsem kapesník.

„Tady na a nech si ho.“ Podával mi svůj čistý kapesník.

„Děkuji.“

„Edwarde, kdy by bylo možné… se přestěhovat k vám? Já tady v tomhle bytě nemohu zůstat.“

„Kdy budeš chtít. Třeba i hned.“

„Fajn. Sbalím si věci.“ Chtěla jsem vstát, ale Edward mi v tom zabránil.

„Ne, nech  to na Alici. Udělá to ráda.“

„Jo, tak se mohu aspoň převléknout?“ A mírně se na  Edwarda usměji. On mi úsměv oplatí.

„Počkám na  tebe v chodbě.“ Oznámí a jde.

Jsme na cestě ke Cullenům. Teda vlastně teď už domů. Venku čekala celá rodina. Když jsem vystoupila z auta, naráz ke mně všichni přišli, objímali mě a vyjadřovali  upřímnou soustrast. V obývacím pokoji mi pak Esme oznámila, že pohřeb bude tenhle pátek. Poděkovala jsem jí. Nemohla jsem tam s nimi sedět. Rána byla stále čerstvá. Tak jsem se  omluvila a šla si lehnout. Chtěla jsem být chvíli sama.

Byl už pátek. Jindy bych jásala, dnes ne. Rodiče mají dnes pohřeb. Zrovna jsme byly s Edwardem na cestě. Jen s Edwardem. Nechtěla jsem tam nikoho. Ale Edward na tom trval, že nepůjdu sama.

A tak teď stojím u hrobu svých rodičů a brečím Edwardovi na rameno. On mě ochranitelsky objímá kolem ramen. Položím na každý hrob rudou růži. Rozloučím se s nimi a jedem zpět domů.

Doma nikdo nebyl. Šla jsem, se převléknout z černých šatů. Vzala jsem si černé tričko s potiskem tmavé, modré, volné džíny. A spěchala jsem zpět za Edwardem. Ale nebyl dole.  Prohledala jsem snad celý dům. Nikde nebyl. Sedla jsem si do obýváku a zapnula televizi. Slyšela jsem auto na příjezdové cestě a následně zavírání dveří.

„Ahoj kde si byl? Hledala jsem tě.“ Spustím na Edwarda, než stačí říct něco on.

„V krámě nakoupit. Nic tu nebylo, nechtěl jsem tě nechat hladovou.“

„Tak to tě asi zklamu. Nemám vůbec chuť k jídlu. Takže…“

„Ashley, musíš jíst. Od úterý si  nic nejedla. Děláš mi starosti. Nechceš být snad nemocná.“

„Ne, ale já si prostě nemohu pomoct.“

Hlasitě si povzdechne. „Já vím“

ÚNOR

BŘEZEN

Měsíc a plus mínus pár týdnů uteklo od smrti rodičů. S Edwardem a se zbytkem rodiny si skvěle rozumím. Je mi už i lépe.  Školu úspěšně dokončím. Jím, piju vše naprosto ok. Až na jednu věc. Na Cullenovic tajemství. Nikdy jsem se od našeho posledního rozhovoru Edwarda na nic  neptala. Čekala jsem, až s tím začne sám.  A stále nic.

Chtěla jsem se konečně dozvědět co mi v ten den nemohl říct. Někdy jsem přemýšlela, jestli to s rodiči  nevěděl dříve, než přišli ty policisti.

S Edwardem spolu chodíme od toho osudného dne. Je mou velkou náplastí. Byl semnou přes den i noc. Vlastně spolu máme téměř oba dva pokoje. Jednou u mě, podruhé u něho. A v obou máme své věci. Pak hledejte věci, které potřebujete v jednom pokoji a ona bude v tom  druhém. Carlislovi a Esme to nevadilo. Edwardovi a mě věřili, že budeme zodpovědní.

Jenže jsme byly až příliš. Oba. Ani jeden jsme si netroufli jít dál. Teda, já ne. Edward je dobrý herec tak to třeba schovával za tím svým sladkým úsměvem.

Jednoho večera jsem se rozhodla. Naší metu posunout o něco dál. Na víkend jede Emm, Jazz, Rose, Esme, Alice a Carlisle zase kempovat. Ptali se i mě, ale já na nic takového nikdy nebyla. A mou osobu tu Edward nemohl přece nechat samotnou. Tak tu zůstal semnou.

„Tak děti buďte hodní.“ Řekla nám na rozloučenou Esme. Všichni už seděli v autě až na Alici. Ta ke mně přitančila dala mi pusu na tvář a pošeptala mi:

„U mě pod postelí máš dárek. Vezmi si ho večer.“ Otočila se a nastupovala do auta. Zamávala jsem jim. Pohlédla jsem na Edwarda. Tvářil se zmateně.

„Co je?“  A propukla jsem v smích. Zmatený Edward byl srandovní.

„Ne nic jen Alice… no o nic. Čemu se směješ?“

„Tobě!“ Vykřiknu dám mu letmí polibek a utíkám do domu. On se rozeběhne za mnou.

Autor: BMWx6 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíři v ČR 6. kapitola: