Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Twilight trochu jinak - 3. část

14.09.2009 (18:45) • Beth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1992×

Paní Copová zaťukala na dveře a otevřela. Vstoupila jsem dovnitř a cejtila na sobě pohledy všech žáků.

„Tady vám vedu žákyni, nashledanou.“ Blýskla po něm ledovim pohledem a zmizela. Asi neměla tohoto profesora zrovna v lásce.

„Dobrý den slečno Swan. Jakto že jste přišla tak pozdě?“ zeptal se profesor.

„Omlouvám se, ale paní Copová se mnou musela dořešit ještě jisté záležitosti“ zase lžu ale dobrá výmluva na to, že jsem byla za školou.

„uhm…Ano to je celá ona…Posaďte se, třeba tady vedle Jessici. Takže pokračujeme.“ Zatleskal a celá třída ztichla.

„Ahoj Isabello, já jsem Jessica, určitě budeme kamarádky.“ Proboha, vedle koho sem si to sedla? Isabella? Ještěže jedu brzo domů.

„Tak Jeleno“

„Jessica“ opravila mě ta holka s úsměvem.

„Jessico, jestli chceš bejt moje kamarádka, tak mi už nikdy neříkej Isabello, jsem Bella.“

„Dobře, promiň Belly..“ Omlouvala se mi a v jejích očích se zračil respekt.

„Bella jsem Bella a řikám ti to naposled“ okřikla jsem jí

„Máte nějaký problém slečno Swan?“ zeptal se mě profesor, kterému se asi moc nelíbilo, že mu křičím do výkladu.

„Ano pane profesore, tady Jasmína“

„Jessica“ pošeptala mi moje spolusedící.

„Jessica, mi říká Isabello nebo dokonce Belly – to je jak pro poníka! Dyžtak jsem pro všechny Bella. Díky.“ Usmála jsem se zářivě na profesora a ten nenacházel slov.

„Pokračujte“ popohnala jsem ho s úsměvem.

„Takže, kde jsme to skončili?“ vykoktal ze sebe učitel a pokračoval ve výkladu.

Když konečně skončila ta děsivá hodina, s potěšením jsem zjistila, že je čas na oběd. Jarmila….nebo jak se ta holka menuje mi nabídla, že můžu obědvat s nima u stolu, což jsem přijmula, protože furt je lepší sedět s někym, než sedět sama.

Když jsem viděla co všechno v tom bufetu prodávaj za dobroty, koupila jsem si radši jenom dietní kolu, asi bych vypadala divně, kdybych si koupila úplně všechno co mají v nabídce, takže mi kola musí stačit.

Když jsme stáli ve frontě, přiblížili se k nám nějací beach boyové v nepromokavém stylu Forks™  limitovaná edice, no prostě hrůza, ten jeden vypadal, že právě přiletěl z planety Odjinud a ten druhej si hrál na Cawboye z 60tejch let.

„Ahoj, já jsem Mike Newton a ty jsi určitě Is..“

„Bella. Čau.“ Vlítla sem mu do řeči.

„Já jsem Eric. Ahoj.“ Hm…takže ještě lepší, o civilizovaného kluka tu nezavadíš.

U stolu na nás čekali další „kamarádi“. Ta holka, co mi furt dělala ocas, nás představila.

Seděli tam dva kluci a dvě holky. Jediné jméno, které jsem si zapamatovala, bylo Angela. Ta holčina by byla hrozně pěkná, kdyby místo brejlí nosila kontaktní čočky a trochu se namalovala. A hlavně, jako jediná se mi nesnažila vnutit.

Najednou do jídely vstoupila pětice lidí. Pětice dost dobře oblečených lidí, lidí, který vypadali jako by právě vyšli z nějakého časopisu o módě nebo vyhráli soutěž „jsme dokonalý“

„Kdo to je?“ Zeptala jsem se s úžasem, přece jenom to tu není až takový zapadákov.

„Kdo?“ zeptala se má spolusedící a dál spokojeně chroupala svou brokolici.

„No kdo asi? Ty lidi, který si právě sedli támhle k tomu zadnímu stolu.“

„Jo myslíš Cullenovi“

„Cože? To je rodina? Dyť to vypadá, že spolu nejmíň čtyři chodí!“ namítla jsem

„No ono je to tak. Pán a paní Cullenovi je adoptovali, protože prý paní Cullenová nemůže mít děti nebo co, no a oni už takhle byli. Vždycky byla Rosalie s Emettem a Alice s Jasperem.“ Pokrčila ta holka rameny.

„Kdo je Rosalie a Emmett?“ ta taky všechno tak dobře vysvětlí, že se jí musíte pak ještě půl hodiny ptát.

„No Rosalie je ta krásná blondýnka a ten tmavovlasý kluk vedle ní je Emmett.“

„Takže ten druhý pár je Alice s Jasperem“ odtušila jsem. Jelena…nebo nějak tak přikývla.

„A kdo je ten poslední? Ten kluk jak je sám?“ Ten kluk byl opravdu nádhernej!!!

„ To je Edward Cullen nejmladší z nich. Pěknej co?“ usmála se dívka.

„Není zrovna ošklivej“ Jo je nádhernej!! Ale musim vypadat jako že mě nazajímá.

„No nedělej si moc velké naděje, nerandí…víceméně je totálně nepřístupný“ Ha možná tak pro tebe….

„I když teď na tebe doslova zírá“ zachichotala se. Ale cejtila jsem v tom osten…závisti?

„Nediv se jsem nová“ odbila jsem jí a podívala se jeho směrem.  Když se naše pohledy srazili, ani jeden jsme neuhli. Koukala jsem do těch černejch očí a zcela vědomě jsem se na něj usmála, zvedla obočí, pak udělala kvicht, který říkal „seš divnej“ a otočila se zpátky. A on tam seděl s výrazem jako socha a nepřestal na mě zírat.

„Co to bylo?“ zeptala se mě vyčítavě ta holka, očividně žárlila.

„Nic. Ale je nějakej divnej, tváří se jako by měl zánět varlat.“

Najednou dva stoly v jídelně vybuchli smíchem. První byl ten náš a druhý Cullenovic. Buď si taky vyprávěli něco vtipného nebo nás poslouchali. Druhá varianta má menší chybu, seděli na druhym konci jídelny….

„Tak já vás opustim. Je ještě patnáct minut do konce pauzy, že jo?“

„Ano“ odpověděla mi Angela

„Dobře, má teď ještě někdo biologii?“ přihlásili se dva lidé. Angela a ten divnej cawboy s ménem na M.

„Za patnáct minut budu čekat před jídelnou, jestli to teda nevadí, pudem na bižuli spolu.“

„Jasně!“ rozzářil se ten kluk.

„Angelo.“ Adresovala jsem přesněji zprávu.

„Ehm….jasný.“ usmála se na mě ostýchavě Angela. A já už šla.

Pádila jsem k mojí plechovce. Jak jsem zjistila, nechala jsem jí odemčenou a rozhodla jsem se že jí tu ani zamykat nebudu. A už jsem jela.

Na moje nové místo to trvalo tři minuty, když jsem sešlápla plyn úplně na podlahu. Jak já nesnáším pomalou jízdu. A za další tři minuty jsem zpátky, to mi zbývá celejch devět minut na cigáro.

Za patnáct minut už jsem poslušně čekala u východu z jídelny, popelnici zase zaparkovanou na parkovišťátku před kanceláří.

„Tak jak sis užila zbytek oběda?“ zeptala jsem se s úsměvem Angely, když jsem jí viděla vycházet.

„No jo skvěle“ usmála se „Kde jsi vlastně byla?“

„Musela jsem si něco zařídit“

Biologie byla maličká třída sotva pro dvacet lidí. Ani jedna lavice nebyla úplně prázdná, takže vidina, že bych mohla sedět sama byla mizivá. Ještě nepřišli všichni žáci, takže jsem nemohla ani propočítat, kolik mám šancí, že dostanu němího slepího a hluchího souseda. Takže sem se šla představit učiteli, který mě poslal prý na jediné volné místo ve třídě. Vedle Edwarda Cullena. Skvěle, jestli nás opravdu slyšeli, tak jsem začala vážně dobře. Ale mají se navazovat kontakty, takže se s ním seznámím, jako bych nikdy nic neřekla.

Sedla jsem si a spustila. „Ahoj, já sem ta holka co se snažila bejt přátelská už v jídelně.“ Ehm..pokus o vtip…nezasmál se. Spíš vypadal, jako když s něčim bojuje.Ale docela rychle se s tim vyrovnal a odpověděl mi.

„ Ehm…..Bella že ano? Já jsem Edward Cullen, těší mě.“ Křečovitě se usmál, pak si posunul židli až na kraj lavice co nejdál ode mě a dělal jako, že poslouchá učitele

Sakra proč to dělá, to snad smrdim!!! To si nenechám líbit!

„Edwarde?“ zeptala jsem se

„Ehm….ano?“ nevypadal zdravě….jako by mě chtěl sežrat Ale nemohl…to zní směšně.

„Co máš za problém?“ nesnáším, když někdo chodí okolo horké kaše, nejradši vše řikám na plnou hubu.

„Ech…já, žádný….opravdu.“ jo znělo to fakt přesvědčivě.

„Jasný“ tak to mě naštvalo…odcházím.

Načeš jsem se zvedla, vzala do ruky svou novou učebnici a mířila ke dveřím.

„Kam jdete?“ zeptal se zmateně učitel.

„Odcházím je mi špatně“ a odešla jsem.

Namířila jsem si to rovnou k mímu “autu“, který pořád stálo na tom luxusním a tím pádem pro studenty zakázanym parkovacím místě. Hladově jsem nasedla a už jsem pádila po lesní cestě k mému místu. Myslim, že tu budu opravdu často. Je to jediný krásný na tomhle místě, s trochou štěstí zejtra odlítám domů…možná.

----------------další díl bude 10.9. ve čtvrtek. POZOR AŽ TAK PO 21 HODINĚ-------------

shrnutí

Autor: Beth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Twilight trochu jinak - 3. část: