Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Twilight trochu jinak - 10. část

01.10.2009 (11:00) • Beth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1611×

Právě jsem přijel z Denali a byl jsem si téměř jistý, že teď už to zvládnu, přemůžu to pokušení Bellu zabít. Něco mě k ní táhlo, něco, co se nedalo definovat, nebyla to jenom její vůně, co mě na této dívce zajímalo, nemohl jsem jí číst myšlenky, a proto jsem o ní chtěl vědět všechno, to děvče mě začalo opravdu zajímat.

Bylo úterý, biologie, kterou jsem měl společně s Bellou. Posadil jsem se na své místo, které už měsíc bylo prázdné, a čekal jsem.

Najednou se Bella vřítila do třídy, očividně rozladěná a rychle si sedla na místo. Z Mikeových myšlenek jsem zjistil, že ho právě velmi chytře odmítla, jako partnera na ples. Jen jsem se nad tím pousmál.

Vypadalo to, že si mě Bella nevšimla, asi jsem jí před měsícem opravdu urazil.

„Ahoj“ pozdravil jsem jí zdvořile. Dneska vypadala opravdu…….dokonale. Vypadala, jako kdyby jí oblékala Alice a ona by si nechala všechno líbit.

Pořád seděla otočená ke mně zády.

„Omlouvám se, jestli jsem se choval nevhodně, když jsme se viděli poprvé, zapomněl jsem kde je moje dobré vychování.“ Omluvil jsem se jí, aby už nebyla uražená.

Ticho. Ona trucuje?

„Ty se se mnou nebavíš?“ zeptal jsem se tedy.

„Chytrej kluk“ odpověděla mi Bella stále ke mně otočená zády tónem který zněl uraženě. Trochu mě to zklamalo, docela jsem se na ní těšil i když mě spalovala její vůně a musel jsem se  soustředit na ten nepříjemný štiplavý kouř, stejně jsem se na ní těšil. Ale svým způsobem, se stalo to nejlepší, alespoň jí neublížím, když se spolu nebudeme bavit.

„Dobře,“ odpověděl jsem Belle na to s neskrývaným smutkem „Tak to pro nás oba bude lepší“ nebudu mít tolik šancí tě zabít, krásko. Najednou se Bella zprudka otočila čelem ke mně, byla ještě naštvanější než před tím.

„Jak to sakra myslíš, že to pro nás bude lepší“ propíchla mě pohledem jejích krásných čokoládových očích. Já její pohled dobrovolně opětoval, miluju, když se jí můžu koukat do očí.

„Ale nic“ usmál jsem se. Je tak roztomilá, když je naštvaná, sluší jí to ještě víc než normálně.„ Víš, že ti to hrozně sluší když se zlobíš?“

„No jasný, každej den mi to lidi řikaj nejmíň třikrát“ odpověděla na mojí otázku ironicky a usmála se. Už nebyla naštvaná, vypadá to že je mi odpuštěno.

Hned jsme si začali povídat. Bella sice biologii vůbec nerozuměla, ale nevypadalo to, že by ji to nějak zvlášť trápilo. Asi bych se tak nezodpovědně neměl chovat, ale když ona mě tak zajímá…

„Proč jsi se přestěhovala k otci?“ zeptal jsem se. Určitě to bude něco stereotypního jako například, že její matka se znovu vdala a cestuje se svým manželem po zeměkouli nebo tak něco, ale stejně to chci slyšet od ní.

„Víš… to je komplikovaný…“ Vymluvila se Bella, nevypadala na to, že by o tom mluvila ráda.

„Myslím, že to pochopím“ opravdu mě to zajímalo, zkusil jsem to tedy ještě jednou.

„No…já myslim, že ne.“ Usmála se na mě omluvně Bella a já věděl, že ta mi dnes o tom nic neřekne, třeba jí matka zemřela, nebo je to alkoholička.

„Dobře, nechceš se o tom bavit, tak se tě zeptám na něco jiného. Jak se ti líbí ve Forks?“ Nebudu jí trápit touto otázkou a vyberu si jinou, lehčí. Říkal jsem si.

„Po pravdě, to tu zatím nesnáším.“ Tak tuhle odpověď jsem nečekal, spíš jsem si myslel, že řekne něco zdvořilostního jako pěkné ale ve Phoneixu je to lepší, nebo alespoň tak něco. Nebojí se říct, co si myslí.

„Proč? Nemáš tu nyní kamarády, jaké jsi měla ve Phoneixu, nebo je to tu moc těsné?“vyzvídal jsem dál.

„Kamarádi ve Phoneixu po mě ani nevzdychnou, ale jeden důvod je to, že to je pro mě ta vesnička malá, ale má to plno jinejch důvodů, proč se mi tu nelíbí.“

„Například? Jaký další důvod?“ To mě začíná zajímat. Ale Bella se zase zatvářila jako boží umučení a já pochopil, že tohle téma je pro mě taky uzavřené.

„Také je to těžké na pochopení?“

„Jo“

„Dobře, dnes se tě už na nic nebudu ptát.“ Stejně bych se asi ani nic nedozvěděl. Bella se pousmála a potom nadšeně řekla

„Beru, teď se budu ptát já.“ Tak to jsem nečekal. Na co se mě chce ptát? Neodpověděl jsem, jen jsem přikývl naznak souhlasu.

„Dobře…..takže, jak to děláš, že se ti mění barva očí?“ Je všímavější, než jsem si myslel. Prolétlo mi hlavou. Ale co jí mám na to opovědět, aby to znělo věrohodně? Nic jsem neřekl, mlčel jsem.

„Nosíš kontaktní čočky? Nebo co?“ Pokračovala po chvíli ticha Bella.

„Ne. Nenosím.“ Vyhrkl jsem dříve než mi došlo na co se Bella ptá. Chyba. Měl jsem odpovědět že ano, měl bych pokoj.

„Aha….“ Dodala jen Bella a zadívala se mi do očí. Já je jen odvrátil a Naznačil jsem že by se měla věnovat učení.

Už se mnou celou hodinu nepromluvila. A já musel myslet na tu strašnou vůni.

Začalo sněžit. Voní tak zvláštně, jakoby po květinách.

Ale Alice stejně předpovídala že se sníh brzy změní v déšť a všechno pokryje led. Voní jako růže s liliemi dohromady. Ale je v tom ještě něco jiného, něco co ve mně vyvolává tu obrovskou žízeň….

DOST!

Musím na ní přestat myslet.

Konečně zazvonil zvonek a já mohl vypálit ze třídy. Šel jsem pro Alici, které právě skončila matematika. Stoupl jsem si před dveře třídy a čekal jsem až profesor Jeferson ukončí hodinu. Podle jeho myšlenek to bude ještě chvíli trvat. (jako vždy)

Konečně se otevřeli dveře a z nich se vyvalilo plno nedočkavých studentů, kteří se těšili na zasloužený oběd. Mezi posledními vyšla ze dveří Alice, se svým nikdy neměnícím se úsměvem.

Zvládl jsi to dobře Edwarde, jsem na tebe Hrdá. Usmála se na mě Alice a pokračovala ve svém myšlenkovém monologu, který byl adresován jen a jen mě. Ani jednou jsi nezapřemýšlel o tom, že bys jí zabil…..no dobře, párkrát ano, ale byla to opravdu jen slabá rozhodnutí, která tě hned přešla. Myslím, že to zvládneš.

„Děkuju“ Mám Alici opravdu rád, stála při mně, ať jsem se rozhodl jakkoliv a stojí při mně i teď. A je připravená akceptovat jakékoliv moje rozhodnutí.

Došli jsme až k jídelně a já viděl, že Bella už sedí u prázdného stolu a ostatní stojí ve frontě na jídlo. Dolétlo ke mně plno myšlenek, které se týkaly Belly, ale nejzajímavější myšlenky měla Jessica.

Je to fakt nechutný, že je Bella anorektička, je to na ní už celkem vidět, za pár měsíců z ní bude jenom živá kostra a všichni se s ní přestanou bavit, už nebude nejoblíbenější. A já se zase stanu středem pozornosti. Jessica je opravdu zlomyslná, a ještě k tomu si o Belle myslí, že je to anorektička, to je absurdní. Zajímalo by mě jak na to přišla.

Po škole byly všichni zklamaní, že ze sněhu nic nebude, moji bratři a Alice si to mysleli také, Rose to bylo jedno.

Rose byla jediná, které vadilo, že jsme se kvůli Belle neodstěhovali, vadilo jí že jsme teď jako rodina v nebezpečí před odhalením, i když jsem jí ujišťoval, že mám všechno pod kontrolou.

Stáli jsme na parkovišti a už se chystali jet domů, já jsem byl jako vždy zaměstnán Bellou, která právě vyšla ze školy a zrovna jí nepotěšilo, že je všude led, ani se jí nedivým, patnácticentimetrové podpatky se na led opravdu nehodí.

Chodila opravdu komickým způsobem, který se dal vzhledem k okolnostem pochopit.

Střelila po mě pohledem, ale když zjistila že se na ni dívám, uraženě se podívala před sebe a nehodlala už na mě koukat.

Když došla k autu stalo se něco neočekávaného. Z kraje parkoviště se vyřítila Tylerova modrá dodávka a řítila se na Bellu.

Bella se na ní ani nepodívala, ale zula se a začala páčit botu ze silnice. Co to dělá? Chce se zabít? Kvůli botě?

Už jsem déle nepřemýšlel a vyrazil jsem k ní. Bleskově jí chytl do náruče a nastavil ruku. Bella mě nejprve nepochopila a chtěla se mi vytrhnout.

Zachovej chladnou hlavu, nemysli na její vůni, mysli jen na to aby přežila. To je teď tvůj úkol. Pomyslel jsem si a nakonec jsem ze sebe, jak nejvyrovnaněji to šlo, vypravil jen jedno slůvko.

„Klid“ snažil jsem se jí uklidnit a Bella jen potichu vykřikla. Myslím že si byla naprosto jistá, že umře a já s ní.

Auto narazilo na mojí ruku a ta ho okamžitě zastavila.

Ticho. Bylo takové to ticho, kdy jsou všichni v šoku.

„Je po všem“ prolomil jsem to ticho. Bella se už taky začala vzpamatovávat.

„Pusť, jedu domů.“ Řekla mi roztřeseným hlasem.

„Nejedeš, musíš do nemocnice.“ Protestoval jsem. Co když se jí něco stalo, mělo by se to zjistit.

„Do žádný nemocnice nejedu.“ Oznámila mi, vratce vstala a začala se obouvat.

„Ale měla bys….“ Ohradil jsem se znova. Ale Bella se ke mně sklonila až nebezpečně blízko a zašeptala.

„Myslím, že to vyřešíme kompromisem, ty řekneš, že jsem v pořádku a nemusim do nemocnice a já na oplátku zase nikomu neřeknu, že seš turbo rychlej mutant, dobrej kompromis ne?“ vybafla na mě. Opravdu se nebojí, že si o ní někdo bude myslet, že je blázen. Opravdu mě udivil způsob toho jak to vzala. Čekal jsem spíš něco jako Bože já se asi zbláznila nebo tak něco.

„To je absurdní“ namítl jsem. Ale to už jsme slyšeli, že k nám dobíhá Jessica s Mikem.

Oh můj bože, doufám že je Edward v pořádku. Jistě. Jessica.

„Edwar….teda Bello, jsi v pohodě?“ vykřikla starostlivě Jessica. Kdy jí konečně dojde, že by se měla zamilovat alespoň do někoho živého.

Bella nasadila neutrální výraz, podívala se do zrcátka Taylerovi dodávky, jak vypadá a potom vyšla zpoza auta.

„Jasný, naprosto, ještě že stál Edward kousek ode mě a strhnul mě z cesty, jsem naprosto v pohodě.“ Myslím že je jen trochu zmatená, měl bych jí odvézt domů. Také jsem vyšel před zraky všech kolem okounějící.

„Ale přece jenom Bellu ještě odvezu domů, kdyby se náhodou dostavil posttraumatický stres“ oznámil jsem všem a Bella, která stála přede mnou lehce nadskočila.

Došlo mi, že myšlenky jednoho člověka (kromě Belly). Tayler nebyl při vědomí a všichni na něj kvůli Belle zapomněli.

„Ale měli byste zavolat sanitku“ Pokračoval jsem tedy, pro dobro Taylera.

„Edvard je tur…..“ bo rychlej. Tak to nemůžu dopustit, aby ze sebe udělala blázna.

„Myslím pro Taylera, asi je v bezvědomí“ Přerušil jsem Bellu co nejrychleji.

Potom jsem Bellu chytil za ruku, přes kabát, dával jsem si pozor abych jí nechytil za její horkou dlaň. A vedl jsem jí k mému autu.

„Pusť“ zaprotestovala.

„A půjdeš sama?“ zeptal jsem se Belly, taky se mi nelíbilo že jí musím do auta tlačit.

„Jo“ To jsem chtěl slyšet.

„Dobře“ Souhlasil jsem a Bellu pustil, ta však udělala čelem vzad a hodlala odjet domů autem svým.Ano, to je Bella, neslíbila že půjde se mnou k autu, slíbila  jen že půjde. Znova jsem jí chytil za ruku, ale nedošlo mi že si mám dávat pozor. Do ruky mě začal pálit silný žár. Žár její vůně, jejího těla, jejího všeho. Rychle jsem ruku zase odtáhl. Bože, ať jde prostě jen se mnou.

„Bello, prosím, nech mě aspoň, abych tě odvezl.“  Podíval jsem se na ní s prosíkem. Když řekne ne, tak za ní snad poběžím celou cestu až domů.

-----------------další díl bude v úterý 6.10.---------------------

shrnutí

Autor: Beth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Twilight trochu jinak - 10. část: