Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Twilight trochu jinak - 1. část

09.09.2009 (23:00) • Beth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1988×

Let do Seatlu byl celkem zábavný. Asi hlavně proto, že jsem letěla první třídou (to poslední mi matka byla ochotná zaplatit) a pak taky proto, že mě pořád obskakoval takový pěkný kluk od obsluhy s jídlem. Trochu jsem s nim flirtovala a právě, když jsem mu rtěnkou zevnitř čepice psala svoje číslo, se něco stalo. Za a) přišel nějaký jiný chlap od obsluhy, vytrhl mi čepici z ruky, když jsem dopisovala poslední trojčíslí a pak tou čepicí zmlátil toho kluka od obsluhy s jídlem, kterýmu jsem to číslo na tu čepici psala…matoucí? To teda bylo.

Mno a za b) mi právě v tu chvíli, kdy ten chlap od obsluhy mlátil toho nešťastníka a přitom mi řikal „ Slečno, promiňte jestli teď budu hrubý, ALE CO TO SAKRA DĚLÁTE! Měla byste se chovat jako dáma na úrovni a ne si tu hrát s nevyspělým chudákem, kterého kvůli vám teď vyhodí!“ Tak právě, když mi tohleto ten chlap řekl, tak mi to došlo.

Musim se chovat jako dáma na úrovni. To je ono….Charlie – táta o tom nic neví, pamatuje si mě z tý doby, kdy mi bylo 13 a to sem před Charliem řikala matce jenom, že je kráva. To by mělo vyjít. Budu se chovat, jako že už jsem vyrostla z puberty, ze školy mě nikdy nevyhodili, (když si na gymplu ve Forks budu stát za tím, aby tátovi nic neřekli, tak se nic nedozví- více méně ze školy mě vždycky vyhodili kvůli chování, ne kvůli prospěchu – jsem celkem chytrá) a jsem hodná holčička, která se obětovala kvůli matce a odjela do Forks. Udělám z matky necitelnou mrchu – což ona je a ze sebe vykouzlim svatýho andílka. Jasně asi to nevydržim dýl jak tři měsíce, ale Charlie mě alespoň bude všude pouštět (tři měsíce).

„Bellinko, miláčku, konečně jsi přiletěla, jsem tak rád, že tě vidím.“ Bellinko?? Miláčku?? Dělá si legraci? Dobře, uklidni se, sem hodná Bellinka a skutečnej miláček. Tak to budu vydejchávat dlouho.

„ Ahoj tati, já jsem taky moc ráda, že tě vidim“ usmála jsem se a popleskala ho po zádech, když se ke mně natahoval, jako že mě obejme.

„ Ukaž se mi, z tebe je už veliká holka, co?“ usmál se a podíval se na mích ubohých pět kufrů.

„ A taky s velikými kufry“ zamumlal si spíš pro sebe.

COŽE? Plánovala jsem si jich vzít šestnáct, co by chtěl? Čapnul moje čtyři kufry a nechal tam jediný –ten nejelegantnější růžový – na kolečkách, abych měla co odvízt k autu.

AUTO! Potřebuju auto! Nedošlo mi totiž, že Charlie je vlastně fízl! Nehodlám se vozit do školy policejní popelnicí. Takovej Chevrolet corvette – tmavě červenej. Jako mám doma.

Nastoupili jsme a Charlie se rozjel k domovu.

Měli jsme za sebou tři čtvrtiny cesty, když najednou Charlie promluvil

„Jo, Bells abych nezapomněl, mám pro tebe dárek na uvítanou.“ Chevrolet corvette!

„ Ano tati? Ale to jsi nemusel.“ Zahlaholila jsem co nejsladčeji to jen šlo. „ A copak to je?“

„Auto, Chevy, myslim že se ti bude líbit, je to přesně tvůj typ auta“ Charlie mohl prasknout píchou. Ale to už jsme byli ve Forks a já se koukala z okýnka a poznávala staré ulice z dětství. Padla na mě nostalgie – co to plácám, no snad se tu ještě nepolepšim. Ale stejně se těšim na tu corvettu.

Z hlavní silnice jsme odbočili na vedlejší ulici a tam na příjezdovou cestu. Očima jsem pátrala po  krásný corvettě, ale jediný co jsem našla byl starej, hnusnej, oprejskanej Chevrolet truck, na kterým nebylo ani poznat, jakou měl původně barvu.

„Ne“ zašeptala jsem. Chtělo se mi brečet, konečně mi došlo, že tady to nebude jako ve phoneixu, tady nebudu mít pokoj velkej jako tělocvičnu a koupelnu jako obývák. Tohle je můj konec. Překročilo to všechny moje limity, který sem si stanovila, už jenom ten nejzákladnější, nebudu bydlet v zapadlim městečku! – Max. 10 000 obyvatel. Tady je jich 9krát míň! Musim se snést na zem. Teď už nejsem smetánka Phoneixu, teď jsem průměrná střední vrstva. Tohle je konec Isabelly Swan.

„ Co ne?“ zeptal se překvapně Charlie.

Zarazila jsem se, co mu řeknu. Chci být sama, co nejdřív.

„ Myslim tim, Ne to není možný. Ten Chevy truck je dokonalej!“ Falešně sem se na něj usmála a rychle otevřela dveře.

„ Tak tati“ vyndala jsem z kufru kolečkovou tašku. „ Teď bych si ráda vybalila, teda až to hodíš nahoru a odpočinula – byla to dlouhá cesta“ asi by tohle měl řikat on, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Vyrazila jsem rychlostí tryskáče do domu a pak mi došlo, že nevim kde mám pokoj. Ale už teď na mě ten dům působil klausrofobicky, byl tak malý, ten obývák my měli pětkrát větší – a to doslova. Charlie otevřel dveře a já přeladila zděšený výraz na překvapený.

„ Tý jo. Máš to tu hezký“ MALÝ!

„ Jo, je to tu útulný“ přikývl Charlie a táhl kufry nahoru do schodů. „ Pojď ukážu ti tvůj pokoj.“ Pokračoval a pak vklouzl do takovýho malýho kamrlíku o velikosti našeho kumbálu.

„Tak tady budeš bydlet“ oznámil mi nakonec a já lehla – teda málem.Spolkla jsem zaskučení a vyloudila poslední úsměv co dnes ukážu.

„Taky útulnej“

„ Jo to jo“ odmlčel se „ Tak si vybal a zabydli se tu. Ostatní části domu ti asi nemusím ukazovat. Znáš je určitě z dětství. Nic se tu nezměnilo.“ Pak se usmál a odešel.

Zavřela jsem za sebou dveře a rozhlídla se po pokoji. Tahle místnost byla jedna sedmina mího pokoje ve Phoneixu. Byla to krychle, kde v jenom rohu byla postel, naproti ní umyvadlo a zrcadlo vedle něj okno a naproti oknu stál stůl s počítačem, tak z doby Amose Komenskýho.  Dobře, tak tohle bude chtít cigáro…..

shrnutí

Autor: Beth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Twilight trochu jinak - 1. část: