Tak je tady dokončení 9. kapitoly. No je to jen důkaz, že jsem ve psaní povídek nováček, není to přesně to co jsem chtěla :-(((. No, ale každopádně napište jak se vám líbí =D.
06.07.2009 (13:00) • Adell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1011×
9. Lov (2.část)
„Tak co chceš Alice?“ řekla jsem, když už jsem to namohla vydržet.
„Na ten lov s váma nejedu.“ Řekla příkře.
„Proč, proboha? Je to jen lov, nevim co proti tomu máš!“
„Nic, jen tam nechci být až se to stane, byla bych sama.“ Cože? O čem to zase mluví?
„Cože? O čem to zase mluvíš?“
„ To je jedno, ani nevim, kdy se to stane, ale stane se to.“ Dodělala si účes a vystřelila z koupelny.
Jak nespravedlivé moje “vlastní“ sestra mi nechce říct svoji vizi, to mi ještě neudělala. Chvíli by jsem ještě seděla v koupelně, ale vyrušil mě hlas: „Edward tě schání.“ Byla to Rose.
„Nechceš jít se mnou?“ zeptala jsem se jí.
„Ne, Alice mi řekla co se stane.“ Nepatrně se zasmála a odešla. Další sestra, která mi nic neřekne. Sebrala jsem ze země.
Byla jsem v druhém patře a Alice jsem slyšela pode mnou zavolala jsem na ni. Ve chvíli tady byla.
„Co je?“ zeptala se.
„No, když mi neřekneš jak mám porušit tvoji vizi, tak mě alespoň pomoct vybrat oblečení.“ Oči jí zazářily. Tohle ji možná obměkčí. Vzala mě za ruku a táhla mě k sobě do šatny.
Dala si ruce v bok a řekla: „Ve své vizi jsem viděla tohle.“ Zajela rukama do množství vaků na oblečení a vytáhla růžový vak. Rozepnula ho jedním dlouhým pohybem. Ugh… tohle bych si nikdy nevzala do školy natož pak na lov. Byly to krásné, blankytně modré, saténové šaty. K tomu vytáhla stejné botičky na jehlách, no to mě podrž.
„Alice? Budu vypadat oproti němu, no prostě nebude tak oblečenej a tak. Budu vypadat jako.. jako .. idiot.“
„Ne to teda nebudeš, bude taky krásný. Prosím, prosím obleč si to.“ Oblíkla jsem si šaty podle jejího gusta nechala jsem se namalovat, když nám na dveře opět zaklepala Rosalie.
„Dále.“ Řekla Alice, protože já jsem mluvit nemohla.
Rose vešla a zůstala stát s otevřenou pusou.
„Odkdy se ty maluješ?“ zeptala se, když se vzpamatovala.
Už jsem mluvit mohla: „Od té doby co Alice řekla.“
„Prosím tě, poprvé ti to řekla, když sem přijela. Alice nechceš pomoct?“
„Jasně, to bys byla hodná.“ A tak jsem neskončila jen v rukou Alice, ale i Rosalie.
Když mě konečně nachystaly a uchystaly, poslaly mě počkat na dvůr. Edward už tam byl.
„Můžeme?“ zeptala jsem se.
„Ano, Alice ty nejdeš?“ zeptal se trochu zmateně.
„Ne, Alice nejde, protože měla vizi, kterou mi nechce říct.“ Odpověděla jsem za ni.
„Tím pádem jdeme.“
Přeskočily jsme řeku u našeho domu a Edward znovu promluvil: „Moc ti to sluší.“
„Kdyby to slyšela Alice, byla by šťastná. Moc dík.“ Byla jsem si jistá, že kdybych se mohla červenat červenala bych se, opět.
„Tak odkud jsi a tak?“ zeptal se Edward.
„No sama si to moc nepamatuji, jsou to jen zamlžené vzpomínky. Možná ti to někdy řeknu. A ty jsi?“
„Já jsem se narodil roku 1901, roku 1918 jsem byl proměněn. Promiň, taky mluvim stručně, ale je to dost těžké.“
„A jak ses sem dostal? Jako myslim, že jsem o tobě ještě neslyšela.“
„Byl jsem u Volturiových, v gardě. Odešel jsem ve stejnou dobu jako Eleazar, možná jsi o něm slyšela. Odešel s Carmen do smečky z Denali. Od něho jsem slyšel o vás.“
„Aha, Eleazar i Carmen nám moc pomohli, stejně jako hodně dalších. Je to skoro 60 let co jsi od Volturiových odešel?“ Elezara znám dlouho, ale nikdy se o Edwardovi nezmínil.
„Ano, jak to víš tak přesně?“ divil se.
„Jak jsem řekla v té době nám moc pomohli.“ Byl to měsíc na, který snad nikdy nezapomenu.
„Aha.“ Řekl.
Bavili jsme se snad úplně ovšem: historky, historie naší rodiny, přátelé… úplně všechno. Už se nedalo se říct, že se neznáme. Věděli jsme o každém zlomku naší existence. Na lovu jsme ani nebyli, utíkali jsme na půl cesty do Kanady, tam jsme si našli kámen, na který jsme si sedly. Seděli jsme tam možná dvě, tři hodiny, potom totiž začaly vycházet hvězdy. Lehli jsme si do trávy dívali se na ně a stále si povídali. A na sebe v měsíčním světle.
Vrátili jsme se až k svítávní, Edward mě zavedl do kuchyně, kde už čekala Alice.
„Ahoj, ty jsi to celé pokazila.“ Toto mi řekla Alice . Nic jsem nepokazila byl to nejkrásnější večer jaký jsem, kdy zažila.
„Ahoj, co jsem pokazila?“
„Mojí vizi a to celou.“ Usmála se na mě. Teď už jsem věděla, že si ten večer představovala trochu jinak.
„Ale i tak jste si to, jak vidím, užili.“ Dodala s dalším úsměvem.
„Ano, to užili, někdy mi budeš muset říct jaká přesně byla tvoje vize.“ Také jsem se usmála a odešla do pokoje.
Autor: Adell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Trochu jinak - 9. kapitola (Lov) 2. část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!