Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To, co byste nikdy nečekali 7. kapitola

27.10.2009 (10:00) • Adioma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2937×

Naštěstí jsem spala už v klidu, ale pořád se něco ve mně ptalo: „Proč se mi to zdálo?“ Je pravda, že Edwarda miluji a při našem štěstí se nám nepodaří dát se zovu dohromady. Nemiluje mě, aspoň tak mi to řekla. Ale co ten sen? Můj život nebyl zrovna jednoduchý po jejich odchodu. Všechno to začalo jakmile jsem byla s Jacobem a s Mikem v kině, jizva na mé ruce jako by se probudila k životu. Cítila jsem obrovskou bolest, která se z ní šířila do těla, ale naštěstí jsem oddávala do doby než jsem se ocitla u sebe na posteli. Tam jsem se té bolesti poddala. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela v bezvědomí, ale po pár dnech jsem se probudila. Ještě štěstí, že táta nebyl doma, protože jsem nevěděla jak bych mu to vysvětlila. Bylo mi tak nějak lépe, přišlo mi to tak, že jsem se zbavila problémů. Žádné jiné změny jsem na sobě neviděla. Jenom jsem nepotřebovala tolik spánku, krev ve mně proudila, orgány fungovali, ale mělo to jednu výhodu, už jsem nebyla nemotorná a hlavně jsem byla rychlá. Sice ne jako on, ale byla jsem rychlejší než normální člověk. Následující den jsem se rozhodla, že ve Forks už žít nemůžu. Ještě ted´ si pamatuji ten rozohvor.

„Tati, musím s tebou mluvit.“ oznámila jsem mu tehdy.

„Co se děje, Bellinko?“ ptal se vyděšeně.

„Odjedu zpět k matce. Za dva dny už tu nebudu.“ oznámila jsem mu a pořád jsem se dívala do země.

„A to jako proč?“ ptal se mě.

„Nemůžu tu žít, všechno mi ho tu připomíná a jestli mě máš rád, tak mě pustíš.“ řekla jsem mu a on jen kývl. Já se raději sebrala a šla k sobě do pokoje a začala jsem si balit věci. S mamkou jsem měla všechno domluvené. Takže jsem za dva dny vystupovala z letadla v Jacksonville a mamka mě málem samou radostí umačkala.

„Moc jsi mi chyběla.“ řekla mi jen a drtila mě ve svém obětí. Společně jsme potom jeli domů. Ano, do mého nového domova, kde jsem měla svůj pokoj a vlastní koupelnu. Moc se mi tu líbilo. Mamka mi řekla, že mě zapsala na střední a potom se prý uvidí. K večeru už byl doma i Phil a s ním začala ta pravá legrace. Následující dny jsem si docela užívala, hlavně protože jsem byla v novém prostředí a ne mezi lidmi, co mě znají a neustále mě litují. Po týdnu jsem nastoupila na střední, bylo to jiné než ve Forks. Velmi rychle jsem sem zapadla a moje absence spánku mi pomáhala stávat se jednou z nejlepších. Ještě ted´ si pamatuji, jak maminka brečela na předávání maturitních vysvědčení. Společně jsme vybírali i vysokou školu a strašně jsme se při tom hádali. Já chtěla dál a mamka mě chtěla mít u sebe. Nakonec jsem šla na Harvard, kde všechno teprve začalo. Všichni jsme se stávali jednou z největších paret na škole. Bydleli jsme v bytech v jednom domu blízko školy, dohromady jsme zaplnili celá 2 patra z možných 3. Byl to neskutečný zážitek a ještě ted´si pamatuji jejich smutné pohledy, když jsme se na konci studia loučili a každý jeli jinam do zaměstnání. Já spolu s Mischel do LA a ostatní i třeba do Evropy. Nikdy na dobu s nimi strávenou nezapomenu. Byly to nejlepší roky mého života. A ted´ sedím ve své kanceláři a pročítám si knihu a buňkách a virech. Z mého rozjímání mě vyrušilo naléhavé klepání na dveře.

„Vstupte.“ řekla jsem a dovnitř přišla Rose.

„Bello, ten tvůj nápad zabral. Funguje to. Alex se uzdravuje a Anne taky.“ řekla mi a běžela mě obejmout, ale já ji zarazila.

„Včera jsi byla v pořádku.“ vytkla mi.

„Rose, já už nikdy nebudu v pořádku. To co vidíte vy, je maska. Dokonale vytvořená a pod je ta holka, co jste tu nechali. Chudáček Bella. Ty nikdy nebudeš vědět, jak mi v ten okamžik bylo. Nikdy jsi to nezažila! Nelituj mě!“ křičela jsem na ní, následně jsem si vzala ze stolu klíče, jak od auta tak od domu a zbaběle utekla. Teda spíš běžela. Za sebou jsem slyšela křik at´ nikam nechodím, ale mě to neodradilo. Jakmile jsem se ocitla venku, bylo to jiný. Všechno na mě dolehlo a já po pár měsících začla brečet. Našla jsem svého miláčka a nasedla do něj. Docela velkou rychlostí jsem opouštěla parkoviště a mířila do domu. Okamžitě jsem vběhla dovnitř a zhroutila se hned za dveřmi. Bylo mi ze mě zle. „Proč se tohle děje zrovna mě?“ ptala jsem se sama sebe. Po nějaké chvíli jsem se dala dohromady a došla k sobě do pokoje. Vyndala si nějaké oblečení a šla do sprchy. Ta mi v těchto stavech vždycky pomáhá. Jakmile jsem vyšla ven, slyšela jsem telefon. Neznámé číslo.

„Prosím Isabella?“ zeptala jsem se.

„Bello, nemohla bys přijet?“ ozval se hlas mé matky.

„Proč? Co se děje?“ ptala jsem se jí.

„Po telefonu ne. Přijed´, čekáme tě.“ řekla mi a položila telefon. Skvělý, takže z klidného večera asi nic nebude. Šla jsem si najít nějaké sako a na nohy jsem si místo zlatých sandálků, dala černé kozačky. By mě zajímalo, co chce. Rychle jsem všude zhasla a sedla si do svého auta. O pár minut později jsem parkovala u jejich domu. Rychle jsem šla zaklepat na dveře, mamka mi je hned otevřela.

„Co se děje?“ zeptala jsem se jí.

„Pojd´ si sednout do obýváku. My ti něco musíme říct.“ řekla mi jen a vedla mě do obýváku, kde už seděl táta.

„Co se děje?“ ptala jsem se znovu.

„Bello, já nevím, jak ti to říct.“ řekla mi a začala se dívat do země.

„Říct mi, co?“ ptala jsem se dál.

„Bello, možná to bude šok, ale Renné je těhotná.ů řekl mi pomalu táta a já strnula ve svém pohybu. Byla jsem zmrzlá asi 5 minut.

„Cože? Kdy? Jak?“ chrlila jsem na něco otázky.

„My to plánovali, ale netušili jsme, že to vyjde.“ řekla mi mamka a trochu se pousmála.

„Takže já budu ségra?“ zeptala jsem se jich a oba kývli. Na to jsem se začla smát.

„Co je tulegrační?“ ptala se máma.

„Nic, já jen, že tohle je nečekané. Wau, tohle budu jetště nějakou dobu vydýchávat, ale přesto vám gratuluji.“ řekla jsem ji a šla je obejmout. Společně jsme si ještě chvíli povídali, ale já potom musela jet domů. Byla strašná tma.

„Zase vás přijedu navštívit. A ty tati, starej se o ně dobře, ano?“ zeptala jsem se a on kývl. Šla jsem do auta a vyjela ke svému domu. Vlezla jsem si do sprchy a následně do postele. Ríáno mě probudil telefon od Mischel.
„Co se děje?“ ptala jsem se rozespale.

„Co se děje? Ty si zmizíš, nikomu nic neřekneš. V deset hodin tu bud´, jinak uvidíš!“ řekla mi.

„Jasně mami neboj.“ řekla jsem jí a chtěla telefon položit.

„Bello, je třičtvrtě na deset.“ řekla ještě a položila telefon. Já se podívala na hodiny a musela jsem jí dát za pravdu, jak jsem mohla tak dlouho spát? Okamžitě jsem vylítla z postele a mířila do koupelny. Zase se mi, ale udělalo blbě. CO to se mnou je? Osprchovala jsem se a v ruščníku přešla do šatny, kde jsem začala hledat oblečení. Nakonec jsem si vzala džínovou minisukni, legíny nad kolena a na nohy baleríny. To vše jsem doplnila tunikou. Jakmile jsem se ocitla před zrcadlem, zděsil mě pohled na moje bříško. Já jsem snad přibrala?? To nemůže být pravda! Ted´jsem se tím,ale zabývat nemohla a rychle jsem šla ven do auta. Následně jsem vyjela do nemocnice. Venku už čekala Mischel a s ní i Rose.

„A podívejme se? Já potřebuji gardu, abych se dostala dovnitř?“ zeptala jsem se drze.

„Asi tak, jako máme jistotu, že to neotočíš a nepůjdeš do auta?“ ptala se naštvaně Mischel.

„Být tebou, moc si nevyskakuju. Probudila si mě a to nesnáším. Pamatuješ Johna, taky mě vzbudil.“ řekla jsem jí a ona se na mě s hrůzou probudila. Pomalu jsem šla dovnitř, kde se všechno uklízelo. Najednou se k nám přidal Pete.

„Tak, co, jak se vede, ségra?“ ptal se a já se na něj vykolejeně podívala.

„Jak to víš?“ ptala jsem se ho.

„Tvá máma tu byla na kontrole. Prý se těšíš.“ řekl mi a já se zašklebila.

„A na co? Mě už je to jedno, ale oni budou mít docela honičku.“ řekla jsem mu a sladce jsem se usmála.

„Ona tvrdila, že jí budeš pomáhat-“ řekl mi a jáse na něj nechápavě podívala.

„Říkala, že se k nim prej stěhuješ.“ řekl mi a jázděšením zastavila a zmlkla.

„To není pravda! Ty lžeš!“ řekla jsem mu a chtěla mu dát facku, ale zastavila mě ledová ruka Carlislea.

„Bello, já ti nelžu.“ řekl mi a já se snažila ovládnout.

„Nikdy, opakuji nikdy jsem jí nic takového neslíbila. Mám svůj dům, svůj život a ten už se s jejich křížit nesmí. Prostě ne.“ vykřikla jsem a šla rychle k sobě na pokoj. Jaké překvapení bylo, že jsem tam uviděla nevítaného hosta.

„Co tu chceš?“ zeptala jsem se.

„Promluvit si.“ řekl mi jen a já cítila, jak se mi podlamují kolena.

Shrnutí

Autor: Adioma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To, co byste nikdy nečekali 7. kapitola: