Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tma - 15. kapitola

26.08.2009 (09:00) • Lina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3126×

Co bylo pak?
 
A tady je má inspirace:  www.imeem.com/jetlee629/music/kGalkqRm/evenstar-lord-of-the-rings/

Pohled vypravěče:
 
Když rodina Cullenových odjela, Isabela stále stála na terase a neustále se dívala do dálky s bolestí v očích a čekala. Čekala, že se vrátí, čekala na něco, co se nikdy nemělo stát, čekala a čekala, ale oni se stále nevraceli, už byli pryč, už byli příliš daleko, už se nemohli vrátit, už se nikdy neměli vrátit.
Oba neměli trpět a snít o tom druhém, oba měli zapomenout a žít dál svůj předešlí život, měli tyto dobré, ale i ty zlé vzpomínky vymazat a přestat myslet na toho druhého. A protože si své vzpomínky nechali stalo se z nich to co jsou teď…..
 
 
Isabela neustále zahalena do rouška smutku, chodící po hradě jako tělo bez duše, plnící Arovi rozkazy se ani po sto letech nevrátila alespoň do relativní pohody, každý den byl stejný, jako od té doby co odjeli Cullenovy, neustále chodila v černé, její tvář neznala úsměvu, její rysy ztvrdli a její oči prozrazovali jediné a to bolest a zlobu, bolest z toho, že ztratila lásku a zlobu, protože věděla, že už nikdy nikoho takového nepotká, zlobila se na osud, že jí poslal Edwarda, který ji evidentně nechtěl, který jí zničil a který jí dal místo lásky jen bolest.
Proto měli všichni v hradě zakázáno vyslovit jejich jméno, každý kdo se prořekl čekal krutý trest a proto celý hrad už ani na Cullenovy nemyslel, aby je nečekala ta zlá budoucnost.
Po sto letech se o Isabele začali rozšiřovat zvěsti, že je nejsilnější upírkou světa, ale že její potenciál je promarněn kvůli Arovi, začalo se šeptat jak se stala tím to přízrakem a po pár dalších letech už všichni znali ducha bez duše, už znali Isabelu, už znali tu zraněnou ženu, která si celá ta staletí prochází jen a jen bolestí, znali tu ženu, která jen jednou za celý život zažila opravdové štěstí, které ale po pár minutách zmizelo a už se nikdy nevrátilo.
 Když se tyto zvěsti začali rozšiřovat byl už s Isabely spíše než upír vražící stín, plnila všechny Arovi přání, každý boj vyhrála. Stal se z nelítostný bojovník. Vždy chodila i na sebevražedné mise sama a bojovala jako duch, jako ten nejlepší a nejvycvičenější zabiják. Vždy prošla polem plných upírů a oni se jí se strachem klaněli i když proti ní měli bojovat. Klaněli se jí protože z ní vyzařovala jen bolest a zloba  a oni vždy když prošla věděli, že je s nimi konec, už jen kvůli jejímu výrazu naprosté prázdnoty a nezajmu.
Právě boj ji totiž vždy uklidnil a na chvíli odtížil její srdce od té ukrutné bolesti, která jí trhala každý dnem víc a víc. Boj byl její přítel, protože jako jediný jí dokázal dát chvíli bez bolesti, chvíli bez vzpomínek, dával jí tu chvíli klidu, který tolik potřebovala a proto vždy byla tak nelítostná, vždy všechen odpor zdrtila a všechny bez milosti zabila.
A co se stane se stínem potom, co dlouhé roky přežívá jen a jen na boji a zabíjení? To zjistí Isabela už brzy, již brzy se snad vzpamatuje a bude žít bez zabíjení a zloby a pomůže jí osoba od které by to snad nikdy nečekala. A až se vzchopí snad konečně přijde její šťastný happyend.
 
 
Edward, který tolik ublížil jak Isabele tak i sobě se stal pouhým stínem své osobnosti, už skoro nikdy se nesmál, nehrál na klavír, nezajímal se o četbu, nenáviděl hudbu a smích ostatních, jediné co ho zajímalo byli jeho vzpomínky na ní, vzpomínky ne její usměv, na její krásu, na její osobnost. A právě tyto bolestné, ale zároveň krásné vzpomínky z něj udělalo to co je dnes, to právě ony ho poznamenali a zničili, to právě ony ho utvrzovali v tom jakou chybu udělal. A právě ony mu říkali, že toto nejde vzít zpět, že už jí nikdy neuvidí a bude muset žít svojí věčnost sám jen ve vzpomínkách. Ty vzpomínky ho právě uvěznili tam, kde se nikdy nechtěl ocitnou, právě jeho chyby ho uvěznili jen v nich a navždy pohřbili daleko od rodiny, samotného tam kam podle něj patřil, tamtam se hodil, tam kde mu bylo se vzpomínkami minimálně dobře.
První roky bez ní žil smutně s Tanyou s kterou se po pár letech rozešel. Každý další rok byl zoufalejší a zoufalejší, s rodinou se bavil jen minimálně, většinou byl zalezlí ve svém pokoji a na svou rodinu každým rokem víc a víc zapomínal. Až po pár letech už je ani neposlouchal, jejich myšlenky ignoroval až je přestal slyšet a potom když za ním chodili je ani nevnímal, prostě je bral jako duchy a ani si sám nevšiml, že se jedním z nich stává sám, že právě on se teď stal tou loutkou, která zapomíná na to jediné co ho ze všech nejvíce miluje, na to jediné co mu může pomoct, zapomínal na rodinu, který z jeho chování vinila sama sebe a která po čase propadla smutné náladě, která přetrvávala těch několik let dokud neodešel. Ale i poté a to si ani on sám neuvědomil, se jeho rodina pomalu měnila s té veselé na něco, co on sám dříve nenáviděl, měnila se totiž v rodinu, která jen truchlila a čekala na to jediné, čekala na něho.
Čím se roky vzdalovali i jeho duše pomalu začala nahlodávat zloba, zloba na sebe, že opustil tu nejúžasnější osobu, kterou kdy potkal. A každým rokem byla zloba větší a větší, smíchaná z bolestí  a ztrátou už to nemohl vydržet.
Potom co opustil rodinu bez jediného slova či dopisu se pár let jen jako stín potloukal lesy a čekal jestli na ní nenarazí za rohem. Když však zjistil, že možnost, že jí najde je mizivá, našel si místo, kde mohl navždy vzpomínat na tu osobu, která mu rozuměla, která ho možná i milovala, která byla tak krásná, že se jí nikdo nemohl vyrovnat a on jí tam nechal stát samotnou a zraněnou beze slova, A tyto myšlenky plné bolesti mu stále více říkali, že se má vzchopit a jít za ní, má vzchopit a jít prosit, má se zvednou a jít jí hledat ať to stojí co to stojí. A tak se snad jednou vzchopí….
 
Tyto dva osudu sobě tak blízké a zároveň daleké měli něco společné, a to hlavně bolest ze ztráty. A mi teď můžeme doufat jen v jedno, a to, že se snad jednou dají dohromady a skončí spolu jako ve správné pohádce. Ale osud je záludná věc a mi nevíme co má s námi za lubem, ale brzy to jistě zjistíme.
                                    
                                                           Pro vás napsala Lin

Autor: Lina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tma - 15. kapitola: