Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The girl is mine - 2.kapitola

19.10.2009 (12:00) • LoveCullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1989×

Kapitola druhá: Až moc velká podobnost!
Pohled: Edward Cullen

Přistoupila ke mne a položila svou ruku na mou tvář. Chtěl jsem ji odstrčit, ale něco v ní mě odradilo. Něco mi říkalo, že bych jí to měl dovolit. A tak jsem jen stál a nechal ji zkoumat svou tvář.

Tvářila se velice překvapeně a já jsem byl překvapený z toho, že před mou studenou kůží neucukla. Byla pro mne velkou záhadou. Kde se jen na tomhle ostrově vzala? Vypadala jako kdyby už tu byla řadu let.

„Já jsem Edward.“ představil jsem se jí podruhé, ale ani na to neodpověděla. Jen se zatvářila nechápavě a svraštila obočí. Vypadala jakoby nad něčím přemýšlela a já nevěděl nad čím. Tak strašně rád bych to věděl. Tímhle mi připomínala Bellu, mou milovanou Bellu, tu Bellu kterou nepřestanu nikdy milovat.

„Kdo jsi ty?“ zeptal jsem se jí velice pomalu. Ale odpovědi jsem se nedočkal. Zadívala se na mou dceru a usmála se. Zahřálo mě tu u srdce. Natáhla k Renesmee ruku, ale pak se zarazila a podívala se na mě. Nebyla si jistá jestli smí. Nevěděl jsem co to se mnou je. Jako bych jí  najednou nemohl říci ne. Bylo to kvůli jejím krásným očím?
Zatřepal jsem hlavou. Každopádně jsem se takhle necítil už dlouho. Už převelice dlouho jsem necítil tento pocit, který mnou prostupoval a já se začal cítit provinile vůči Belle a zbytku mé rodině. Která Bellu také velice milovala a zvlášť Alice to hodně sebrala.

Přikývl jsem hlavou na znamení toho, že se jí smí dotknout. Poděkovala mi tím nádherným úsměvem a dotkla se Renesmeeiny tváře. Studovala její kontury obličeje, přejížděla po lícních kostí a na tváři měla stále stejný úsměv. Nechápal jsem to, nechápal jsem nic z toho, co se momentálně dělo. Objevila se tu jako blesk z čistého nebe.

„Edwarde!“ uslyšel jsem za sebou Alice s úsměvem na tváři. Chtěl jsem vědět co vytvořilo její úsměv. Úsměv, který jsem neviděl od té doby. Od té doby co má milovaná Bella zemřela. Znovu mě bolestně píchlo v hrudi, ale tentokrát to byla menší bolest než obvykle, byl jsem tím překvapený.

„Alice.“ přitakal jsem a nazdvihl obočí, protože myslela na nejnovější trendy v oblasti spodního prádla.
„Nepředstavíš nás?“naléhala na mě, když k nám došla. Podívala se na tu neznámou dívku ze shora nahoru a zamračila se. Očividně se jí nelíbilo jak vypadá. Tentokrát jsem jí musel dát za pravdu. Byla celá špinavá, vlastně vidět byly její nádherné oči a zuby, když se usmála. Dosud jsem byl unesen jen jejími oči a tak jsem si nevšiml, že přede mnou stojí nahá.

„Edwarde to je, ale neslušné.!“ pokárala mě Alice a vyndala z tašky, kterou přinesla župan. No jo. Alice a její vize.

„Rád bych vás představil, ale my se vlastně také ještě neznáme. Slečna mi jaksi nesdělila své jméno.“ otočil jsem se na ní s jasnou otázkou, ale když jsem viděl její ustrašený obličej, tak jsem zjihl. Nechápal jsem, kde se to ve mně bere.

Alice k ní přistoupila ze zvednutýma rukama a chtěla jí obléci župan, ale dívka se přikrčila a ustoupila.

„Edwarde, ona se mě bojí. Budeš muset ty.“ řekla mi velice klidně.
Alice ke mně přicupitala a vzala mi dosud spící dceru z mého pevného náručí.
„Odnesu ji do domu. Pokus se prosím ji přesvědčit, aby si to na sebe vzala a pak ji vem k nám.“ rozdala mi úkoly Alice a já jsem bezmocně přikývl. Políbil jsem Renesmee na čelo a Alice s ní lidským krokem kráčela k domu. Byl to strašný pocit být bez Renesmee, i když jsem věděl, že je v bezpeční a, že není tak daleko.

Otočil jsem se zpět na tu dívku, která se už tvářila klidněji. Nechápal jsem to. Proč se mě nebála a Alice ano?

„Neboj se mě, prosím. Chceme ti jen pomoci.“ řekl jsem velice klidným hlasem a přibližoval jsem se k té dívce, která se na mě nechápavě dívala.
Velice pomalým krokem jsem k ní došel. Stále jsem s ní udržoval oční kontakt. Její srdce bušilo stále více a více. Těšilo mě to i když by nemělo.

„Pomůžu ti.“ uklidňoval jsem jí. Jak mi jednou Bela řekla, tak jsem okouzloval lidi. Usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na tu chvíli, kdy mi to vysvětlovala. Tenkrát jsem na ní zůstal koukat s otevřenou pusou. Vůbec, ale vůbec jsem nevěděl jak to myslela.
Velice mne flustrovala skutečnost, že jí nemůžu číst myšlenky. Byl jsem na to tak zvyklý a pak se najednou objeví nádherná dívka, do které se zamiluji a nemůžu číst její myšlenky a najednou? Najednou se to stalo opět. Nemohl jsem číst myšlenky další dívce, kterou jsem neznal a která se podle všeho co tomu nasvědčovalo nehodlala představit. Bylo to ono, proč mě tak přítahovala? Proč jsem cítil to co jsem tenkrát cítil u Bells? Byl jsem tím naprosto zmatený. Nechápal jsem situaci ve které jsem se ocitl.

Rozbalil jsem župan a přehodil jí ho přes její drobná, vyhublá ramena. Vyděšeně se na mě dívala. Musel jsem se pousmát jejímu výrazu. Oči měla do široka otevřené a čelist ztuhlou.
„Neboj, nikdo ti nic neudělá.“ uklidňoval jsem ji a pohladil po jejích špinavých vlasech. Srdce se jí najednou zastavilo a mě u něj bodlo, protože tak dlouho, tak strašně dlouho jsem tohle neslyšel. Myslím tím to jak srdce, které bije jako splašené, jako by běželo nějaký závod, jakoby mělo explodovat, se pod mým dotykem na okamžik zastaví. Zavřel jsem oči, abych potlačil ty vzpomínky, ty vzpomínky, kdy jsem byl s Bells. Ty nádherné vzpomínky, které už nikdy nebudou skutečností.

A já, já tu stojím a hladím po vlasech cizí dívku, která mne k sobě vábí. Cítil jsem se velmi provinile. Ale mohl jsem za to? Mohl jsem za to, co právě cítím? Mohl jsem za to, že jsem právě pocítil ten nával štěstí? Ten nával štěstí, kterou mnou právě prostoupil po jednou doteku?

Tolik otázek a žádná odpověď. Byl jsem skoro zoufalý. Z mého přemýšlení a hloubání v minulosti, která zasahovala do přítomnosti mě vyrušil déšť. Podíval jsem se na nebe, které bylo temně modré. Znamenalo to, že bude bouřka. Přitáhl jsem jí župan těsně kolem těla a pobídl ji ať jde se mnou. Ale ona zůstala stát na místě. Co jsem si měl počít?

„Pojď se mnou. Bude pršet.“ nepatrně jsem se na ni usmál. Znovu jsem jí pobídl, ale vypadala, vypadala jakoby mi nerozuměla, jako by nerozuměla tomu co jí říkám. Zakroutil jsem hlavou a vzal jí opatrně za ruku. Podíval jsem se jí do obličeje abych se podíval na její reakci, ale zdálo se to v naprostém pořádku. Stejně jsem nechápal jak mi mohla důvěřovat.

Přidal jsem do kroku a táhl ji za sebou. Několikrát zakopla. Byla stejně nešikovná jako Bells. Byla jí až moc podobná. Tedy ne vzhledem, ale tím jak se pohybovala a i tím, že jsem se nemohl dostat do její mysli. Její mysle byla pro mě jako začarovaná mysl.

„No konečně! Co jste tam tak dlouho dělali?“ podívala se na mě káravým pohledem Alice.
„Kde je Renesmee?“ musel jsem se okamžitě zeptat na svou krásnou dceru.
„Nahoře v pokoji. Spinká. Je pořádně unavená.“ usmála se a v myšlenkách mi ukázala mého malého spícího andílka, kterého jsem miloval nadevše. Mimo mých nádherných vzpomínek na okamžiky s Bells, byla to jediné co mi po Belle zbylo.

Cítil jsem jak se tělo té dívky napjalo a přitisklo ke mně blíže. Pocítil jsem nádherný pocit. Jakmile jsem si uvědomil, že se usmívám, tak mnou prostoupil vztek. Nechtěl jsem to! Nechtěl jsem to cítit. Chtěl jsem navždy milovat jednu jenom jednu.!

Jasper nejspíše cítil mou náladu, protože mne okamžitě zaplavila vlna klidu. Tiše jsem mu poděkoval. Tak, aby to dívka neslyšela, i když mi bylo jasné, že nám nerozumí.

„Neboj se! Neublíží ti.“ uklidňoval jsem jí. Dělal jsem jí uklidňující kroužky na ruce. Pomáhalo to, stejně tak jako u Bells.

Slyšel jsem udivené myšlenky ostatních členů rodiny.
„Nevím, kdo to je. Carlisle mám pocit, že nám nerozumí.“
Odpověděl jsem na nevyslovenou otázku.
„Ale musíš alespoň trochu vědět kdo to je ne?“ ptal se mě nedočkavě a jak jsem pochopil tak se o ní velice zajímal.
„Nemůžu číst její myšlenky.“ řekl  jsem zkroušeně.
Cítil jsem jak chytla mou ruku pevněji, protože do místnosti vkročil Emmett s Rose.
„To je jen můj bratr a sestra neublížíte.“ opět jsem se ztrácel v tom jejím pohledu. Byla tak zranitelná, tak zmatená.

„Nechte toho! Na pátrání bude čas později. Měli by jsme se o  ní postarat. Podívejte se na ní jak chudinka vypadá.“ řekla mateřsky Esmé. Musel jsem jí dát za pravdu.

Pomalu jsem pouštěl její ruku a přes její obličej přelétlo zděšení.
„Alice se o tebe postará.“ vysvětloval jsem jí, i když jsem věděl, že mi nerozumí.

Alice přicupitala vedle mě a dívka sebou škubla. Alice jí chtěla chytit za ruku, ale ona ucukla o dobrý metr.
„Edwarde. Ona se nás bojí. Budeš jí muset pomoci ty.“ řekl mi Carlisle a já jsem na něj vyděšeně vykulil oči. Uvědomoval si vůbec, co právě teď řekl?

„Edwarde. Carlisle má pravdu. Měla jsem vizi.“ řekla klidným hlasem Alice, i když s jistě podbarveným tónem.

Jak jsem vytušil, tak ta dívka byla na ostrově už nějakou dobu. Neuměla mluvit a nerozuměla nám. Byla naprosto necivilizovaná. Žila v džungli. Zhrozil jsem se při představě co na ní všechno muselo číhat. Jakým nebezpečím tu musela čelit sama. Pocítil jsem nával strachu. Vždyť byla tak křehká. Tak bezbranná. Tak lehce zranitelná.

Velice  pomalu jsem k ní přistoupil.
„Pojď pomůžu ti já.“ lehce jsem se usmál a nabízel jsem jí svou ruku. Nedůvěřivě se na mě podívala.
„Neboj se.“ skoro jsem prosil. Nechtěl jsem, aby se mě bála. Na její obličeji se objevil náznak úsměvu a já tušil, že je to dobré znamení. Vložila svou drobnou ruku do mé a společně jsme pomaličku vykročili k mému pokoji.

Na posteli je  její oblečení. A neboj se všechno dobře dopadne. Poslala mi myšlenku Alice. Jejíž druhé části jsem nerozuměl. No jo. Alice a ty její vize.

Avšak nejvíce mě popudili myšlenky Emmetta.

Zavrčel jsem  na něj Škoda, že Edwarda neuvidím. Možná bych tam mohl dát nějakou kameru. Tak strašně moc bych chtěl vidět. Jak jí sprchuje a obléká. Musím říci, že její tělo vypadá na člověka až moc dobře. Kdybych neměl svou milovanou Rose, tak nevím nevím.a on se na mě jen usmál. Byl jsem velice překvapen tím pocitem žárlivosti, když Emmett myslel na její tělo.
Prostě to nedávalo smysl. A pak jsem si uvědomil onu skutečnost. Já, já ji budu muset sprchovat a oblékat? Ztuhl jsem a ta dívka udělala to samé.

Byl jsem naprosto zoufalý. Neuměl jsem si vůbec představit sebe jak jí sprchuji a vysvětli ji jak se navlékají kalhotky. Udělalo se mi divně.

Edwarde! Netvař se jako bys šel na porážku. Ta užší část kalhotek patří dopředu a ta širší dozadu. Poslal mi radu. Už jsem ho měl vážně dost.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Moc se vám všem omlouvám. Vím, tahle kapitolka už tu měla být v pátek, ale já jsem to nestíhala a úplně mi to vypadalo. Přesto doufám, že se vám druhá kapitolka líbila. Nemám ráda začátky nových povídek a asi se to odráží na obsahu. Nicméně tu zanechejte prosím komentář.
A všem za ty předchozí děkuji. Je to vážně krásný pocit, že to čtete a že se vám to převážně líbí. Podporuje mne to v další tvorbě. Stále přicházejí nové nápady a já se pokaždé těším, těším se jako malé děcko, když vkládám novou kapitolku a čekám na vaši reakci. Takže děkuji moc. Je to pro mne důležité.
Moc Vám Všem DĚKUJI!   Vaše LoveCullenka

Autor: LoveCullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The girl is mine - 2.kapitola: