Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola XXII. - Konečně zase já!

24.07.2009 (19:30) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3053×

Byla jsem zase svobodná, i když ne úplně. Už jsem sice nemusela být zavřená ve sklepě, který byl několik metrů pod zemí, ale stejně jsem se nemohla jen tak toulat. Pro všechny jsem byla uprchlík a nemohla jsem se jen tak vrátit do normálního života. Často mě Emmett brával do Seattlu, protože tam mě nikdo neznal. Také jsme čas od času navštěvovali zbytek naší rodiny na Aljašce. Tanya se nejdříve polekala, když jí Cullenovi oznámili, co se stalo, ale nakonec mě bez větších problémů přijala, stejně jako zbytek její smečky. Jinak jsem veškerý čas trávila doma s Esmé. Občas jsme také vyráželi na lov nebo na procházky po lese, ale museli jsme si dávat pozor, aby mě nikdo nezahlédl.

Všechno bylo od minulých Vánoc příjemnější a čas mi utíkal o dost rychleji. Ten další rok a půl byl o dost veselejší. Byla to dlouhá doba, ale v porovnání s věčností, kterou jsem měla před sebou, to bylo celkem zanedbatelné. Spoustu věcí jsem se za tu dobu naučila. Pomáhala jsem Esmé s vařením pro Jacoba, s pomocí Renesmé jsem naprosto překonala touhu po lidské krvi a Alice mě naučila hledat oblečení podle jeho vůně. To se mi docela hodilo, muset se probírat celým šatníkem jen proto, abych našla obyčejné džíny, by bylo opravdu otravné.

Dnes jsem byla doma sama. Cullenovi byli na stužkovací slavnosti. Edward, Bella, Alice, Jasper a Emmett právě odmaturovali. Hned zítra se stěhujeme do Bar Harboru ve státě Maine, což je úplně na druhém konci Spojených států. Už před půl rokem tam Esmé koupila pěkný veliký domek. Čekali jsme jen na to, až všichni odmaturují, aby to nebylo moc nápadné. Renesmé tady už školu nedokončí. Všichni se rozhodli, že je zbytečné tu dál zůstávat. Hlavním důvodem našeho odchodu jsem byla já. Nevyčítali mi to, ale věděla jsem, že je to moje vina. Emmett mě ujišťoval, že se rozhodli naprosto svobodně, ale nebyla to až tak úplně pravda. Celé rodině šlo hlavně o to, abych se už nemusela schovávat. Chtěla jsem si to tu večer ještě naposledy projít, bude se mi stýskat. Snad tam bude podobně líbezná příroda jako tady. Edward z toho byl trochu mrzutý, protože v Maine byste pumu hledali jen těžko, ale byl ochotný takovou oběť přinést. Konečně jsem na příjezdové cestě uslyšela zvuk motoru Emmettova Hummera.

„Ahoj maturanti, tak jak bylo?“ Pozdravila jsem všechny příchozí.

„Ahoj miláčku, už je to docela nuda,“ přiznal Emmett.

„Kde jste nechali Bellu?“ Zajímalo mě, když jsem si všimla, že s nimi nepřišla.

„Musela si něco zařídit,“ řekl tajemně Edward.

„Asi bychom se měli dát do balení, když chceme ráno vyrážet,“ řekla Esmé. Všichni jí dali za pravdu a tak jsme se pustili do práce.

Během dvou hodin bylo všechno hotovo. Nebrali jsme si s sebou všechno. Většina nábytku z obývacího pokoje a kuchyně tu zůstala, protože Esmé do nového domu koupila samozřejmě nábytek nový. Chvíli na to, co jsme všechno sbalili se objevily dodávky, které měli naše věci odvézt. Za hodinu už byl dům poloprázdný. Emmett se nechtěl vzdát svého oblíbeného nábytku, takže z jeho pokoje tu nezbylo vůbec nic.

Seděli jsme na pohovkách v obývacím pokoji a vzpomínali, jak nám tu bylo dobře, když se konečně objevila Bella.

„Ahoj vespolek,“ pozdravila nás. „Natalie, něco pro tebe mám.“

„Pro mě? Tak to jsem zvědavá, co to bude. Jen doufám, že ne další nové oblečení, neměla bych ho už kam dát.“ Usmála jsem se na ni.

„Myslím, že tohle je něco lepšího,“ prohlásila tajemně a podala mi obálku. Nedočkavě jsem ji rozbalila. Uvnitř se skrývali mé nové doklady. Občanský a řidičský průkaz. Odteď jsem byla slečna Natalie Cullenová.

„Díky Bells,“ vydechla jsem. Měla jsem tak velikou radost, že jsem nevěděla co říct. Bella viděla, jak jsem zrozpačitěla a objala mě.

„Určitě se to teď bude hodit,“ zašeptala mi do ucha.

Obě jsme se posadily ke zbytku rodiny a přidaly se k jejich nostalgickým řečem. Edward s Bellou vzpomínali na to, jak se tu před lety seznámili, na všechna příkoří, která zažili a také na všechno štěstí, které jim tohle místo přineslo. Nikomu z nás se nechtělo odejít, ale dříve nebo později bychom to stejně museli udělat.

„Myslím, že nemá cenu tu déle zůstávat,“ řekla najednou asi v půl třetí ráno Alice. „Měli bychom jet.“

„Asi máš pravdu, nemá smysl dělat si to ještě těžší. Takže rodino, vyrazíme?“ Zeptal se Carlisle. Všichni přikývli, jen Emmett ne.

„Vadilo by vám, kdybychom se tu s Nat ještě zdrželi? Chtěli bychom se ještě projít po okolí,“ překvapil všechny Emmett. Nejvíce asi mě, protože mi připadalo, že snad také dokáže číst myšlenky. O svém přání jsem mu nic neřekla. Zřejmě jsme byli podobně naladěni.

„Samozřejmě synu, klidně tu ještě zůstaňte,“ odpověděl na jeho otázku Carlisle.

Šli jsme je společně vyprovodit. Všichni mě objímali, jako bychom se loučili napořád a ne jen na pár hodin. Pak začali nasedat do svých vozů. Carlisle s Esmé do svého Mercedesu, Alice s Jasperem do Ferrari, Edward se posadil za volant Porsche společně s Bellou a Renesmé s Jacobem odjížděli v Aston Martinu. Jejich vozový park opravdu stál za to. V garáži už zůstal jen Emmettův Hummer. Poté, co se nám poslední auto ztratilo z dohledu, jsme se vrátili zpátky do domu. Působil velice opuštěně a smutně.

„Proč jsme nejeli s nimi?“ Zeptala jsem se Emmetta.

„Říkal jsem si, že bychom si tu mohli užít poslední východ slunce, co ty na to?“ Informoval mě o svém plánu.

„To zní lákavě,“ přiznala jsem. Nebylo kam spěchat, takže jsme si tu mohli užít posledních pár chvil.

Vyběhli jsme společně do lesa, Emmett mě vedl. Zastavili jsme se až na jednom útesu kousek od Quillayuetské rezervace. Posadili jsme se na jeho okraj a pozorovali jasné nebe. Tiskli jsme se k sobě a vychutnávali si každý moment. Zanedlouho začalo svítat. Byl to opravdu krásný pohled. Slunce se pomalu vyhouplo nad obzor a krásně se odráželo na vodní hladině. Její lesk byl oproti tomu, jak jsme ve slunečních paprscích zářili my dva, zanedbatelný. Naše kůže jiskřila, jako kdyby se skládala z milionů drobounkých diamantů. Už bylo dost hodin a hrozilo, že by nás mohl někdo zahlédnout, tak jsme se raději vrátili zpátky do domu.

„Musím ti něco říct,“ přiznal se Emmett, když jsme stáli v obývacím pokoji. Napjatě jsem čekala, až mi prozradí, co má na srdci. „Ten východ slunce nebyl jediným důvodem proč jsme tu zůstali. Mám pro tebe překvapení. Když Esmé začala uvažovat, že se přestěhujeme, tak jsem také trochu přemýšlel. No, nebudu tě dlouho napínat. Koupil jsem nám malý domek na okraji Clevelandu v Severní Virginii. Říkal jsem si, že bychom mohli pár let žít sami, jen my dva. Nemuseli bychom nic hrát a být zase středem pozornosti jako pokaždé, když se všichni dozvědí, že jsme sourozenci a přitom se k sobě chováme jako milenci. Tady můžeme být třeba mladí novomanželé. Napadlo mě, že bys byla třeba ráda chvíli jen se mnou.“ Vyprávěl mi nadšeně. Já jsem místo nadšení byla spíš vyděšená.

„Emmette, to je od tebe vážně hezké, ale…“ Nevěděla jsem jak pokračovat. Nechtěla jsem ho ranit. „Ale já jsem byla konečně šťastná, že mám velikou rodinu. Dlouho jsem byla sama a teď jsem si vychutnávala to, že už nejsem ta osamělá bludička. Konečně jsem měla pocit, že někam patřím a nerada bych o to takhle brzy přišla. Nezlob se. A co na to říkali ostatní?“

„Oni o tom ještě nevědí, chtěl jsem to nejdříve říct tobě,“ oznámil mi. Omluvně jsem se na něj podívala. Myslela jsem to naprosto vážně, s Cullenovými mi bylo dobře a já je nechtěla ztratit. Emmett chvíli přemýšlel a pak konečně promluvil: „To nevadí, tak si ten domek necháme třeba na víkendy nebo na prázdniny. Abych řekl pravdu, tak jsem to dělal hlavně kvůli tobě, taky se mi je nechce opouštět. Dlouho jsem se toulal světem sám a teprve, když jsem se vrátil, tak mi došlo, že oni jsou moje všechno. A teď do toho samozřejmě patříš i ty.“ Usmál se na mě. Byla jsem ráda, že jsem ho neranila.

Políbila jsem ho na důkaz, že jsem vážně šťastná, že to dopadlo právě takhle. Mělo to ale úplně jiný účinek než jsem očekávala. Chtěla jsem mu naznačit, že ho miluji tak i tak a že vůbec nezáleží na tom, jestli jsme sami nebo se zbytkem rodiny, ale něco se stalo. Něco, co bych nečekala ani v nejmenším. Když se naše rty dotkly, tak jsem měla pocit, jako bych dostala slabou ránu elektrickým proudem, ale vůbec to nebylo nepříjemné. Políbila jsem ho znovu a začala si uvědomovat, že se vrátila ta nezkrotná vášeň, která mě ničila, když jsem byla ještě člověk. Jenže byla ještě silnější. Opravdu mě to překvapilo a tak jsem ho musela políbit znovu a znovu a znovu, abych se ujistila, že se mi to jen nezdálo. Emmett byl trochu v šoku.

„Nati, co to vyvádíš?“ Zeptal se mě překvapeně a možná i trochu vyděšeně.

„Vůbec nic lásko,“ zašeptala jsem mu něžně do ucha mezi polibky. Najednou jsem se od něj nedokázala odtrhnout a s každou vteřinou po něm víc a víc toužila.

„Ty myslíš, že…“ Nedokončil větu. Asi mu došlo, že se konečně probraly mé lidské touhy.

„Já to vím,“ ujistila jsem ho nadšeně. Jedním rychlým pohybem jsem z něj strhla tričko a přitiskla se k jeho kamenné hrudi.

„A to sis to nemohla uvědomit o trochu dřív?“ Zeptal se mě pobaveně a pak naoko zklamaně dodal: „Teď už tu nezbyla žádná postel, kterou bychom mohli zničit.“

„Pořád je jedna veliká měkká postel dole ve sklepě,“ připomněla jsem mu, zatímco jsem zasypávala jeho hrudník polibky.

„Myslel jsem, že tam už nikdy nevstoupíš,“ vydechl toužebně. Zřejmě už jsme byli rozvášnění oba.

„Na tom teď vůbec nezáleží…“ ujistila jsem svou jedinou lásku šeptem a následně jsem ji umlčela vášnivými polibky. Konečně jsem to zase byla já!

KONEC

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola XXII. - Konečně zase já!: