Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola XXI. - První lov

14.07.2009 (18:25) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2091×

Představovala jsem si to trochu jinak. Čas utíkal šíleně pomalu, nejhorší na tom bylo, že jsem to nemohla ani zaspat. Celé dny jsem byla zavřená ve svém vězení a kousala se nudou, ale nedala jsem to na sobě znát. Byl to trest za moje štěstí, tak jsem se ho snažila přijmout jak nejlépe jsem dokázala. Nejvíce času jsem posledních pár měsíců trávila s Esmé. Byla se mnou vždy když byli ostatní ve škole a Carlisle v práci. Emmett z počátku trochu vyváděl. Chtěl zůstat se mnou, ale to jsem odmítla. Přeci jen by to bylo nápadné. V celém městečku se dlouho mluvilo o mém útěku z domova a kdyby náhle zmizel i on, tak by to bylo moc nápadné. Ve škole všichni věděli, že spolu chodíme a tak jsme nemohli riskovat. Renesmé mezi pár svých spolužáků rozšířila klamné informace o tom, že jsem utekla a Emmetta tím hrozně ranila, takže je nikdo z ničeho nepodezíral. Alespoň něco bylo vyřešené. Matka se o mém zmizení dozvěděla když se s Joshem vrátili z Asie, ale asi jí to moc netrápilo. Pro všechny případy jsem jí jednou za pár týdnů poslala email. Byla jsem pak klidnější a netížilo mě svědomí.

Zaměstnávala jsem se vším možným. Během prvních pár týdnů jsem přečetla všechny knihy, které jsem měla naplánované na několik let dopředu. Rychlost, kterou upíři oplývali byla teď docela na obtíž. Esmé mě dokonce naučila vyšívat, plést a háčkovat, ale to pro mě také brzy ztratilo smysl. Za jedno dopoledne jsme dokázala uplést i tři svetry, což bylo úplně nesmyslné.

Byla jsem v téhle kobce zavřená už skoro rok a poslední dobou jsem toho začínala mít vážně plné zuby. Vždycky když se vrátil domů Emmett, tak jsem se trochu vzpamatovala. Přeci jen hlavně kvůli němu jsem to všechno podstupovala a on mě neustále povzbuzoval a sliboval, že už to nebude dlouho trvat. Trávil se mnou snad každou možnou vteřinu a vážně se snažil usnadňovat mi to. Trochu zvláštní bylo to, že i když jsme tu byli noc co noc úplně sami, tak se mezi námi za celou tu dobu nic nestalo. Ta vášeň, která mě předtím tak ničila se s mojí přeměnou úplně vytratila. Milovala jsem ho, to ano, ale prostě mě najednou už nepřitahoval. Byla jsem z toho zničená, ale on mě uklidňoval, že prý je to normální. To samé mi tvrdily i Alice a Esmé, za čas, až už nebudu nebezpečná novorozená, tak se všechny tyhle pocity vrátí. Jak dlouho to ještě hodlá trvat?

Emmett se opravdu snažil jak mohl. Nedávno mě začal zasvěcovat do tajů umění, takže jsem teď většinu času trávila studováním nejrůznějších výtvarných směrů. Pochopila jsem, proč se Emmettovi tolik líbil impresionismus. Vážně má něco do sebe. Právě jsem se zaobírala Monetovým obrazem Imprese - východ slunce, když se Cullenovi vrátili ze školy. Letos už naposled, právě začínaly vánoční prázdniny. Emmett běžel rovnou ke mně.

„Ahoj miláčku, jak ses dneska měla?“ Zajímal se.

„Ahoj, no řekla bych, že přibližně stejně jako posledních jedenáct měsíců,“ řekla jsem mu se sarkastickým podtónem v hlase. Emmett se ušklíbl, ale nechal to být.

„Musím ti něco říct,“ přiznal horlivě. Čekala jsem, co z něj vyleze tentokrát. „Mám pro tebe takový menší předvánoční dárek.“

„Cože? Neříkal si mi náhodou už před rokem, že si dárky nedáváte? Proč mám být zase výjimka?“ Zoufala jsem si.

„Řekl bych, že tenhle dáreček se ti bude moc líbit,“ pronesl tajemně. „Alice! Už můžeš.“ Zavolal na svou sestru.

Došlo mi, že jestli je v tom zapletená i Alice, tak z toho nekouká nic dobrého. Tiše jsem čekala, co se bude dít a přála si, abych mohla být neviditelná nebo se mohla někam propadnout. Alici jsem měla opravdu ráda, hodně mi poslední dobou pomáhala překonávat deprese z toho, že jsem tu tak dlouho zavřená, ale jejích módních přehlídek už jsem začínala mít po krk. Alice se objevila ve dveřích s náručí plnou oblečení. Chtěla jsem zaprotestovat, ale ona mě předběhla.

„Tak Nat, tohle je velice důležitý okamžik, takže musíš vypadat perfektně,“ oznámila mi. Začala jsem propadat zoufalství.

„Alice, nezlob se na mě, ale dneska na nové oblečení opravdu nemám náladu,“ přiznala jsem zoufale.

„Ne?“ Podivila se nehraně. „Já myslela, že z toho budeš mít radost.“

„A z čeho jako?“ Prohodila jsem trochu naštvaně. Ano, dříve jsem mívala radost, když jsme s Alicí trávily hodiny a hodiny kombinováním různých kousků šatstva, protože jsem se alespoň nenudila, když byl Emmett mimo dům. Jenže všechno se za čas přejí.

„Tys jí to ještě neřekl?“ Zlobila se Alice na Emmetta.

„Ještě ne, mělo to být překvapení, ale asi to bez toho nepůjde,“ odpověděl jí. Potom se obrátil ke mně. „Usnesli jsme se, že je na čase, abys konečně vyšla ven a Alice trvala na tom, že tě musí upravit. Myslel jsem si, že ti to nebude vadit. Promiň.“ Omlouval se mi, ale neměl vůbec za co. Byla jsem v šoku. Po těch šíleně dlouhých měsících jsem konečně mohla spatřit světlo světa. Kdybych byla člověk, tak bych určitě radostí omdlela.

„To myslíte vážně?“ Řekla jsem nevěřícně. Oba přikývli a já je odměnila polibkem na tvář. Vážně jsem měla obrovskou radost. „Tak to je ten nejlepší dárek, jaký jsem mohla dostat. Jste si jistí, že už nejsem nebezpečná?“

„Oči ti zezlátly už před několika měsíci a říkali jsme si, že bychom to mohli zkusit. Pro všechny případy budu s tebou a Jacob bude v záloze. Neber to špatně, ale nemůžeme si dovolit riskovat. Stačí jedno uklouznutí a byl by konec. Jake se nabídl, že nám bude krýt záda.“ Vysvětlila mi moje láska s úsměvem. Byla jsem štěstím bez sebe.

„Ani nevíte, jakou jste mi udělali radost,“ vysypala jsem ze sebe. Kdyby to šlo, tak bych se štěstím rozplakala.

Pak to šlo ráz na ráz, Alice rozházela všude po pokoji spoustu oblečení a přemýšlela, co by se k této příležitosti nejvíc hodilo. Dodnes jsem nepochopila, co ji na tom tak baví. Nakonec na mě navlekla minisukni, lehký svetřík, navrch elegantní kabátek a hlavně kozačky s vysokým jehlovým podpatkem. Zůstala jsem na to nevěřícně koukat.

„Alice, jdu do lesa, na lov a nepředpokládám, že by mě tam někdo viděl. Teda abych to upřesnila, nikdo mě vidět nesmí, když si hrajeme na to, že jsem utekla kdoví kam. Nemyslíš si, že je to trochu přehnané?“ Vyčetla jsem jí. Věděla jsem, že si z mé kritiky stejně nic dělat nebude a také, že si svůj výtvor obhájí.

„Já vím, ale proč by ti to nemělo slušet?“ Pronesla s úsměvem. Na tohle jsem prostě nedokázala najít odpověď.

„Dobrá, dostala jsi mě. Půjdu v tomhle.“ Rezignovala jsem.

„Vypadáš úžasně zlatíčko,“ pochválil mě Emmett. Napadlo mě, že upír snad ani jinak vypadat nemůže. Potom ale zvážněl: „Teď tě čeká první zkouška, setkání s Renesmé.“

Trochu jsem se vyděsila. Co když se neudržím a ublížím jí? Pak už mi Jacob určitě krýt záda nebude a podá si mě osobně s plnou parádou. Nejvíc mě děsila představa, že bych teď mohla ublížit někomu, kdo mě má z celé rodiny nejradši, hned po Emmettovi samozřejmě. Najednou už mi jejich plán nepřipadal tak úžasný. Zmocnily se mě obavy. Projelo mi hlavou, že bych přeci jen měla ještě počkat, že bych to klidně ještě pár měsíců vydržela. Bohužel mi nedali šanci. Oba dva mě chytili za ruce, každý z jedné strany a pomalu jsme se vydali nahoru ke zbytku rodiny.

Hned jak jsme vyšli po schodišti, tak mě uchvátila úžasná vůně. Nedokázala jsem ji identifikovat, ale nic úžasnějšího jsem nikdy necítila. Všechny moje smysly byly zamlžené jen tou jedinou vůní. Emmett s Alicí si všimli jak jsem se napřímila a nasála ten úžasný pach. Trochu znejistěli. Celá rodina rozpačitě přešlapovala v obývacím pokoji. Renesmé stála až na druhém konci místnosti s Jacobem po boku. Až ve chvíli, kdy jsem ji uviděla, mi došlo, že ta vůně, která dráždí každý kousíček mého těla, patří jí. Uvnitř jsem začínala panikařit, ale snažila jsem se nedát nic najevo. Přemlouvala jsem se, přeci jsem jí nechtěla ublížit, nedokázala bych to. ‚Musím s tím bojovat, bojovat sama se sebou, zvládnu to, překonám to.‘ Tohle jsem si neustále vtloukala do hlavy. Edward mi určitě četl myšlenky, protože se začal mračit a vypadal trochu vyděšeně.

„Ahoj Nat, to byla doba co?“ Přivítala mě Nessie. Byla také trochu rozpačitá, ale měla radost, že mě vidí. Pořád jsem si opakovala, že to musím překonat a asi se mi to dařilo. Nejradši bych se na ní vrhla, ale zdravý rozum mě držel při zemi.

„Ahoj, hodně dlouhá doba. Asi si to ani nedokážeš představit,“ odvětila jsem jí. Když jsem promluvila, tak to bylo o něco lepší. Začínala jsem to překonávat, i když to pálení v krku bylo velice nepříjemné. Chvíli jsme na sebe s Renesmé koukali a ona se na mě usmála.

„Mohla bych tě obejmout?“ Zeptala jsem se. Všichni se vyděsili, Edward vypadal nejvíce znepokojený. „Nebojte se, mám to pod kontrolou.“ Rodina si vyměnila utrápené pohledy.

„Jasně, neublížíš mi. Vím to,“ řekla přesvědčivě Nessie. Edward se na mě na chvíli zadíval a pak přikývl. Zřejmě mi důvěřoval víc, než já sobě.

Emmett s Alicí pustili mé ruce. Nikdo by mi teď nedokázal zabránit. Stačil by jeden rychlý skok a mohla bych Renesmé vysát. Ta představa mi připadala odporná. Pomalu jsem se vydala přes pokoj. Všichni se nakrčili do útočné pozice a bedlivě sledovali každý můj pohyb. Těsně před Nessie jsem se zastavila a zaváhala. Jacob ukročil stranou, ale nespustil ze mě oči. Rozpřáhla jsem ruce a pomalu se chystala k objetí. V domě bylo hrobové ticho. Bylo slyšet jen splašený tlukot dvou srdcí. Asi byli také oba vyděšení. Mé ruce se zlehka dotkly Renesméina těla. Hřála. Udělala jsem malý krůček, abych jí byla co nejblíže. Opřela jsem si hlavu o její rameno a chvíli tak stála, aniž bych udělala sebemenší pohyb. Věděla jsem, že to musím udělat, abych to překonala. Abych překonala sama sebe. Teď nebo nikdy. Zhluboka jsem nasála vzduch do plic. Vzduch, který byl prosycený omamnou vůní. Pálení v krku bylo nesnesitelné, ale neudělala jsem nic. Nevrhla jsem se na ni a nevysála ji. Jen jsem tam stála a mučila se žízní, která by mě mohla přivést k šílenství. Věděla jsem, že tohle je moje vítězství. Naučím se s tím žít, byla jsem si jistá, že to překonám úplně. S úsměvem jsem Renesmé pohlédla do očí. Ona se také usmívala. Obě jsme věděly, že největší hrozba byla právě pokořena. Ness měla takovou radost, že mě konečně taky objala. Ten pocit vítězství byl silnější než její vůně. Věděla jsem, že už se nemůže nic stát.

„Já to říkala,“ zašeptala mi Renesmé do ucha.

„Já vím,“ přitakala jsem jí.

„No, dost sentimentu, jde se na lov.“ Zavelel Emmett. Dělal, že se vůbec nic neděje, ale všichni jsme věděli, že to bylo to nejdůležitější, co se dnes mělo odehrát. Když jsem se konečně otočila, tak jsme na všech tvářích uviděla úsměvy plné opravdové radosti. Nemohlo to dopadnout lépe. Nikdo nic neřekl, ale všichni vypadali šťastně.

Vyrazili jsme s Emmettem z domu a rozběhli se k lesu. Běžela jsem tak lehce, i s těmi příšernými podpatky. Všechno bylo zahaleno bílým sněhovým šálem a vypadalo to jako v pohádce. Nedokázala jsem zastavit, musela jsem běžet dál, byl to opravdu úžasný pocit. Když jsem si uvědomila, že se mi Emmett ztratil, tak jsem se konečně zastavila. Slyšela jsem ho za sebou, ale neviděla. Během pár vteřin byl u mě.

„Myslel jsem, že nikdy nezastavíš,“ pokáral mě pobaveně. „Tak co bude slečna lovit?“

„Já? Pumy, jedině pumy.“ Můj hlas byl prosycený pomstou.

„Hmm, to bude Edward naštvanej. Má je nejradši. Ale snad to pochopí. Můžete se třeba střídat,“ řekl pobaveně.

Vydala jsem se za ním, měl přeci jen vytříbenější smysly než já, takže bylo jistější ho následovat. Běhali jsme po lese celé hodiny. Vždycky jsme narazili jen na stádo srnek, ale víc nic. Emmett se mi snažil namluvit, že srnky přeci jen nejsou tak špatné, ale já ho neposlouchala. Dnes byl den plný mých vítězství a já z tohohle boje nechtěla odejít jako poražená. Vyrazila jsem na svůj první lov s jasným cílem a nehodlala jsem se vzdát a vzít zavděk pár srnkami.

Po další hodině jsme konečně narazili na mou vytouženou kořist. Konečně jsem se mohla pomstít a hodlala jsem si to pořádně užít. Puma si nás všimla a chtěla utéct, ale nedala jsem jí nejmenší šanci. Pár rychlými skoky jsem byla u ní a chytila ji za ocas. Ona příšerně zařvala, asi ji to bolelo. Připadala jsem si trochu jako sadistka, ale pomsta je pomsta. Jednou rukou jsem ji stále držela za ocas a druhou ji chytila pod krkem, srazila jsem jí tím na zem. Bezmocně šermovala tlapami, ale bylo to zbytečné. Podívala jsem se jí do očí a pak se s obrovskou chutí zakousla do jejího krku. Během chvíle bylo po všem. Ani kapka nazmar. Spokojeně jsem se zvedla od bezvládného těla.

„Myslím, že dneska už mi to stačí,“ informovala jsem Emmetta. Přikývl, asi pochopil, že mi ani tak nešlo o to, zahnat žízeň, ale o to dostat pumu.

Cesta k domu už byla o dost rychlejší. Spokojeně jsme se s Emmettem usadili na pohovku v obývacím pokoji a užívali si, že už nemusíme být zavření tam dole.

„Tak jaký byl lov? Jaké zvíře naše lesy ztratily tentokrát?“ Ptal se s úsměvem Edward. To ještě netušil, že ho brzy přejde.

„To bys nevěřil, náhodou jsme narazili na pumu. Teda, musím uznat, že to je velice dobrý výběr. Chutnala o dost líp než ty srnky.“ Oznámila jsem mu usmívajíc se přitom. Jak jsem předpokládala, jeho úsměv zmizel a on chvíli nevěděl, co říct.

„Tys jí dovolil lovit moje pumy?“ Zeptal se Edward nabroušeně. Emmett se jen usmál.

„Vždyť víš, že jí nedokážu nic odmítnout,“ hájil se Emmett.

„Takhle by to teda nešlo. Pumy jsou moje. Je jich málo, takže si najdi nějaké jiné zvíře, jasné?“ Pokusil se mě Edward zastrašit.

„Třeba najdeme nějaký kompromis,“ zazubila jsem se na něj. Věnoval mi velice naštvaný pohled, ale už se k tomu nevyjadřoval.

Spokojeně jsem seděla na pohovce a užívala si svobodu, zatímco Emmett si povídal se zbytkem rodiny. Slunce už dávno zapadlo, ale stejně venku nebyla taková tma jako tam dole. K tomu sklepení jsem začala mít averzi a byla jsem si jistá, že už se tam nechci vrátit ani na minutu. Přemýšlela jsem jen tak o všem možném a vůbec mi nedošlo, že mě Edward poslouchá. Najednou mě napadlo: ‚Škoda jen, že nemám žádnou zvláštní schopnost.‘

„Existují i obyčejní upíři, bez zvláštních schopností a je jich dokonce víc než těch s nadpřirozeným talentem. Někdy si myslím, že se mají lépe než my,“ vyrušil mě Ed z přemýšlení. Zamyslela jsem se a pak přikývla. Musela jsem mu dát za pravdu, občas ta schopnost mohla být spíš na obtíž.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola XXI. - První lov: