Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola XX. - Nový život

11.07.2009 (19:33) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2364×

Otevřely se mi oči. Najednou, jakoby samy od sebe. Dívala jsem se do oslepující záře. Čekala jsem, že budu muset zrak upřít někam jinam, protože normálně oči takové světlo nevydrží, ale nemusela jsem. Nepálilo to. A bolest? Nikde. Nedocházelo mi, kde to vlastně jsem. Bylo tu jen to světlo a pak přítmí. Vypadalo to tu trochu jako v nějaké kobce nebo snad v hrobě. ‚Jsem snad vážně mrtvá?‘ Ale co by potom znamenalo to světlo? Brána do posmrtného života? Byla jsem zmatená. Snažila jsem se vybavit si co se stalo, ale všechno bylo trochu zamlžené. Vzpomněla jsem si na příchod Demetriho, pak na to jak jsem běžela do pokoje a pak ta upírka… Už mi bylo všechno jasné, ona mě opravdu zabila. ‚Ale co teď?‘

„Je tu někdo?“ Zvolala jsem a lekla se. Překvapil mě můj vlastní hlas. Byl… jiný. Takový melodický. Vůbec nic mi nedávalo smysl. V nose mě šimral zápach zatuchliny tohoto místa, ale neudělalo se mi z toho špatně. Zaposlouchala jsem se do hrobového ticha. Zdálo se mi, že slyším nějaké špitání, ale nebyla jsem schopná rozpoznat odkud to přichází. Hlavně jsem ale neslyšela to, co jsem potřebovala. Netlouklo mi srdce. Došlo mi, že naživu už tím pádem být nemohu.

Moje úvahy přerušilo zavrzání dveří, které se pomalu otevíraly. Střelila jsem k nim očima aniž bych pootočila hlavou. Jak se zvětšovala škvíra, tak v místnosti přibývalo světla. Místo toho, abych si prohlédla místnost, jsem vyčkávala, jestli se někdo objeví ve dveřích. Zdálo se mi, že to trvá snad celou věčnost, když se v přibývajícím světle objevila silueta.

„Emmette!“ Vykřikla jsem a chtěla ho obejmout. Dopadlo to ale trochu jinak, než jak jsem byla doposud zvyklá. Místo toho abych k němu doběhla a následně se mu pověsila na krk, jsem k němu doslova dolétla a když jsem ho chtěla obejmout, tak jsem ho povalila na zem. Oba jsme na sebe zůstali vyděšeně koukat. Bylo zjevné, že se oba dva bojíme toho samého. Mě.

„Mohl bys mi vysvětlit, co se to tu děje?“ Procedila jsem skrz rty.

„Neboj lásko, všechno ti vysvětlím, ale nejprve ze mě raději slez, ano?“ Zaprosil. Bylo na něm vidět, že se trochu bojí. Strach jsem v jeho očích zpozorovala snad poprvé od doby co ho znám. Nešlo mi do hlavy, že by se Emmett mohl bát zrovna mě. To vážně nedávalo smysl. Zadívala jsem se na jeho obličej, byl dokonalejší než kdy předtím. Teď opravdu vypadal jako anděl. Snažila jsem se opatrně vstát, ale ve výsledku to byl spíš mrštný výskok. Emmett mě pomalu a opatrně odvedl zpátky k lůžku, na kterém jsem se před chvílí probudila a oba jsme se na něj posadili.

„No, začnu asi od začátku. Pamatuješ si, co se stalo?“ Zeptal se mě zkroušeně.

„Hmm, vzpomínám si, že se tu objevil Demetri a že jsem pak běžela k tobě do pokoje a byla tam ta upírka a... Vysála mě. Teda myslím, mám to všechno takové zamlžené...“ Odpověděla jsem mu zamyšleně.

„To si pamatuješ docela přesně,“ přitakal mi. „Ale asi bych ti měl ještě vysvětlit pár drobností.“ Na chvíli se odmlčel. Vypadal sklesle a utrápeně. „Vběhla si do domu a my jsme se trápili s Demetrim. Neměli jsme s ním problémy, ale ten jeho šílený smích mě docela vytáčel. Když jeho ostatky konečně hořely v plamenech, tak se z domu ozval výkřik. Hned mi došlo, že se něco děje a tak jsem běžel nahoru. Tu upírku jsem od tebe odtrhl, ale už si byla v bezvědomí. Byla to novorozená, takže měla docela sílu. Naštěstí se brzo objevili Jasper s Alicí a postarali se o ni. Carlisle myslel, že tě ještě můžeme zachránit, ale bylo už pozdě. Doufali jsme, že dokážeme jed vysát, ale v tom zbytku krve se rozšířil moc rychle. Carlisle tě tedy odnesl sem a uvedl tě do umělého spánku, abys neměla bolesti. Ve chvíli, kdy ti přestalo pracovat srdce už na tebe umělý spánek nemohl působit a ty ses probrala.“ Celou dobu, co mi to vyprávěl se koukal do země. Vzala jsem ho za ruku, překvapilo mě, že už není tak studená, jako jsem si ji pamatovala. Všechno mi začalo docházet.

„Takže jsem teď jako ty? Jsem upírka?“ Zajímala jsem se nadšeně. Nepotřebovala jsem znát odpověď, všechno už mi bylo úplně jasné, ale chtěla jsem to říct nahlas.

„Ano, bohužel lásko,“ přiznal zničeně.

„Ale jak to, že existuju? Myslela jsem, že pravidla jsou jasná. Proč mě vlkodlaci nezabili?“ Nechápala jsem.

„K tomu jsem se ještě nedostal. Po tom, co tě Carlisle nechal tady, se k nám přihnala celá smečka. O všem díky Jacobovi věděli, když jsou vlky, tak mají propojenou mysl a všichni navzájem vidí a cítí to samé, co druzí. Chtěli tě roztrhat ještě před dokončením přeměny, ale nám se podařilo zadržet je. Měli důkaz o tom, že stvořitel byl za svůj skutek okamžitě potrestán a celá naše rodina se za tebe zaručila. Převzali jsme za tebe plnou zodpovědnost, takže tě nechali být. Tedy alespoň prozatím. A Jacob tomu taky hodně přispěl.“ Vysvětlil mi.

„To je skvělé!“ Vyklouzlo mi. Emmett se na mě tázavě podíval. Zřejmě nesdílel mé nadšení.

„Ty z toho máš radost?“ Podivoval se nevěřícně.

„Jasně, že mám. Splnilo se mi přání, jsem teď jednou z vás. Vždyť to je báječné! Myslela jsem, že jsme si to přáli oba, ale teď mám pocit, že z toho nejsi moc nadšený,“ pro změnu jsem se teď utrápeně tvářila já. Podívala jsem se do jeho nádherných jantarových očí a snažila se v nich najít odpovědi.

„Ono to není tak báječné jak to vypadá, lásko. Ano, možná, že moje sobecká část má obrovskou radost, že jsme teď oba stejní, ale zbytek mě je z toho zničený. Vlkodlaci sice slíbily, že tě nechají na pokoji, ale pojí se s tím určitá opatření. Součástí dohody je i tohle vězení. Budeš tu muset zůstat, dokud si nebudeme jisti, že nejsi nebezpečná.“ Každé slovo Emmett pronesl se značnou ztrápeností v hlase.

„Ale to vůbec nevadí. Pokud to zaručí, že nikomu neublížím, tak tu zůstanu jak dlouho bude potřeba a vůbec si nebudu stěžovat. Usměj se trochu. Teď už to bude všechno dobré,“ pokoušela jsem se zlepšit mu náladu. Zjevně to zabralo, vzal mou ruku do dlaní a pousmál se. Opatrně jsem se k němu naklonila a lehce ho políbila na rty.

„Snažím se tomu všemu uvěřit, ale ty nevíš o čem mluvíš,“ začal zase utrápeně. „Úplně se ti teď změní život. Nechtěl jsem ti ho zmařit.“

„Emmette, kam se najednou poděl tvůj optimismus? Nic si nezmařil. Můj život bez tebe nestál za nic a abychom mohli být spolu, tak jsem se musela stát jednou z vás,“ snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem šťastná a že už jsem si víc nemohla přát.

„Ty to pořád nechápeš. Nevíš jaké to je, když se musíš schovávat, když si jiná než ostatní, nesmrtelná. Teď je z tebe netvor, stejně jako z nás a to jsem nechtěl,“ litoval. „Teprve až poznáš tu zuřivou žízeň, tak to pochopíš.“

„Ta žízeň, to je to, co mě tak škrábe v krku?“ Chtěla jsem vědět. Emmett jen přikývl. „No a jak to vlastně bude s... jídlem, jestli se tomu tak dá říkat?“

„Jasper s Edwardem dali hlavy dohromady a něco vymysleli. Není to sice nejjednodušší, ale jinou možnost nemáme. Budeme ti sem nosit živou zvěř. Bella, Edward a Jasper teď běhají po lese a nahánějí nějaké srny. Za chvíli by měli být zpátky.“ Oznámil mi. Bylo vidět, že se se vším začal pomalu smiřovat.

„Děláš si srandu? To jako budu běhat po týhle místnosti a chytat srnky? Tak to je vážně dobrej vtip. A kde to vlastně jsme?“ Zeptala jsem se ho. Pokoušela jsem se představit si samu sebe, jak tu pobíhám a snažím se zabít vyděšené zvíře. Musela jsem se usmát, byla to vážně vtipná myšlenka.

„Ne, to myslím naprosto vážně. Jinak to nejde. Jsi u nás ve sklepě. Je pár metrů pod zemí, aby ho nikdo neobjevil. Je tu pro všechny případy. Vybudovali jsme ho už když jsme tu bydleli prvně, ale zatím jsme ho ani jednou nepoužili. Teď se ale docela hodí. Nevypadá to tu nic moc, ale za chvíli se přiřítí Alice a udělá z toho útulnou klícku. Těší se na to jako malá holka.“ Při těch slovech se Emmett usmál. Naklonil se ke mně a zlehka mě políbil na tvář. Podívala jsem se mu do očí a konečně v nich viděla záblesk radosti, možná i štěstí. Z našeho rozjímání nás ale vytrhlo zabouchání na dveře.

„Tak jsme tady,“ oznámil nám Edward, když se úzkým vchodem procpal dovnitř, v náručí nesl mladou srnku. „Tak Nat, do toho. Nahoře na tebe čekají ještě další tři.“

Bezmocně jsem se podívala na Emmetta. Vůbec jsem netušila, co se bude dít. Emmett se vydal směrem k Edwardovi a sáhl po vypínači. Ne, že bych v té tmě neviděla, ale takhle to bylo o něco lepší. Sklep byl dost prostorný. Odhadovala jsem, že je ta místnost veliká přibližně jako volejbalové hřiště. Kamenné stěny působily studeně, ale zima mi nebyla, vlastně ani nemohla být.

„Díky brácho,“ řekl Emmett. „My už si s tím nějak poradíme.“ Edward mu podal vyděšené zvíře a zmizel.

„Já nevím co mám dělat,“ přiznala jsem.

„Neboj se, na to brzy přijdeš sama. Nech promluvit svoje instinkty. Zaměř se na tlukot jejího srdce a půjde to samo. Připrav se, pouštím ji,“ varoval mě a pak srnku postavil na zem. Jakmile z ní sundal ruce, tak se moje kořist uchýlila do rohu místnosti. Byla v pasti.

Snažila jsem se dělat to, co mi Emmett radil. Vždycky byl dobrý učitel, tak proč by to zrovna dnes mělo být jinak? Zaposlouchala jsem se do zvuku jejího tlukoucího srdce. Ucítila jsem vůni krve a udělala rychlý výpad. Zakousla jsem se jí přímo do krční tepny. Během chvíle nezbyla v mrtvém těle ani kapka. Vítězně jsem si hřbetem ruky otřela ústa a podívala se na Emmetta. Začaly mu cukat koutky.

„Co je? Dělám něco špatně?“ Podivovala jsem se.

„No, to ani ne, ale měla by ses vidět. Jsi skoro celá od krve. Chce to cvik, za pár týdnů už budeš předvádět čistou práci jako my,“ vysvětlil mi. Ještě chvíli se na mě koukal a potom přišel výbuch smíchu. I když jsem ho milovala, tak byly chvíle, kdy bych ho nejraději zabila.

„Ha ha ha, tak se směj. Chci tě jen upozornit, že mám ještě žízeň,“ pronesla jsem s úsměvem. Emmett ihned zvážněl a vydal se nahoru. Vrátil se a na každém rameni měl jednu srnu. Všechno se opakovalo úplně stejně. Už se ale nesmál a aniž bych něco říkala, tak mi donesl i tu čtvrtou oběť.

„Už toho asi víc nevypiju, ale pořád mám takový pocit nenasycenosti,“ oznámila jsem mu, když jsem vysála poslední zvíře.

„To je normální. Budeš si na to muset zvyknout lásko. Tenhle pocit by zmizel jen v případě, že by ses živila lidskou krví,“ poučil mě. Bylo mi to úplně jasné, prostě si zvyknu. „Řítí se sem Alice. No, já se asi půjdu zbavit těch mrtvolek.“ Políbil mě a posbíral těla srnek. Ve dveřích se potkal s Alicí.

„Natalie,“ vykřikla Alice a rozehnala se ke mně jako stará přítelkyně, která mě roky neviděla. Pořádně mě objala a políbila mě na tvář. „Vypadáš úžasně.“ Konstatovala když si mě pořádně prohlédla.

„Díky, to je ta změna až tak veliká?“ Zajímalo mě.

„No, vypadáš jinak. Neboj, za chvíli všechno uvidíš. Jen tě budu muset převléct, ta krev moc parády nenadělá a celá rodina se na tebe bude chtít co nevidět podívat.“ Vykládala radostně.

Její nadšení mě děsilo, ale chtěla jsem být hodná, tak jsem jí dovolila aby mě oblékla a upravila mi vlasy. Nelíbilo se mi sice, že mi navlékla boty s deseticentimetrovým podpatkem, ale zjistila jsem, že to vůbec není nepohodlné a že se v tom dá chodit. Když byla se svým dílem spokojená, tak mě postavila před obrovské zrcadlo. Myslela jsem, že mi vypadnou oči z důlků. Vůbec jsem se nepoznávala. Moje pleť už nebyla hezky čokoládově tmavá, ale bílá jako sníh. Můj obličej i moje tělo prošlo velikými změnami. Kila, která jsem měla navíc se někam ztratila a obličej zkrásněl. Dokonce zmizely i jizvy, kterých se na mě dopustila puma. Jediné, co se mi nelíbilo, byly mé oči. Byly divoce rudé a naháněly mi hrůzu.

„Alice,“ oslovila jsem ji. Podívala se na mě a čekala. „Jak dlouho potrvá než budu mít oči jako vy?“

„To záleží na okolnostech,“ informovala mě. „Pokud se nedotkneš lidské krve, tak to může trvat tak půl roku, možná rok. Jestli neodoláš a vysaješ člověka, tak se to oddálí. To se ale nestane, za to ti ručím.“ Usmála se na mě.

„Sakra,“ ulevila jsem si.

„Děje se něco?“ Polekala se Alice.

„Zatím ne, ale možná bude. Máma určitě za čas zjistí, že vůbec nejsem doma a možná mě nechá hledat. Předtím mě to vůbec nenapadlo. Co budeme dělat? Když s tím půjde na policii, tak se určitě brzy dozví, že jsem se stýkala s vámi a...“ Nestačila jsem to doříct, Alice mi přiložila prst na ústa, abych byla zticha.

„To už je zařízené,“ řekla s klidem. „Snad se nebudeš zlobit, ale taky už nás to napadlo a Emmett dostal celkem dobrý nápad. Šel k vám domů, sbalil nějaké tvé věci a nechal tam vzkaz. Prostě už jsi takový život nemohla vydržet a tak si odešla. Prosila si matku, aby tě nehledala a taky jí vysvětlila, že už se nikdy nevrátíš. Nakonec tam ještě dopsal, že jí čas od času pošleš mail, aby věděla, že jsi v pořádku. Co si o tom myslíš?“

„Že je to geniální! Mě samotnou by to asi nenapadlo.“ Přiznala jsem. Za dveřmi se ozval šramot a postupně se do místnosti nahrnula celá rodina, až na Renesmé a Jacoba.

„Natalie, vypadáš úžasně,“ pochválila mě Esmé, když si mě pořádně prohlédla. Ostatní přikyvovali.

„Cítila jsi při přeměně něco?“ Zajímalo Carlislea.

„Ne, vůbec. Ale byla jsem docela v šoku, když jsem se probrala a netušila kde to vlastně jsem a co stalo,“ odpověděla jsem mu popravdě.

„Jsem rád, že to zabralo a nic jsi necítila. My všichni jsme při přeměně prožívali takové malé osobní peklo. Alespoň teď víme, co je účinné. Bella nám dlouho tajila, že morfium vůbec nepůsobilo. Myslím, že to ale už nikdy nebudeme potřebovat.“ Řekl Carlisle a zbytek rodiny mu dal za pravdu.

„Renesmé s Jacobem tu nejsou?“ Vyzvídala jsem.

„Jsou nahoře, bohužel je dlouho neuvidíš,“ oznámil mi Carlisle lítostivě. „V obou koluje lidská krev, takže v rámci našich opatření je za tebou nebudeme pouštět dokud si nebudeme jisti, že máš svou žízeň pod kontrolou. Je mi líto.“ Zamrzelo mě to, hlavně když jsem si představila, jak budu já chybět Nessie.

„Pochybuju, že by s Jacobem byl problém,“ ozval se Edward a zasmál se.

„Proč?“ Nechápala jsem.

„Jacob je vlkodlak, náš odvěký úhlavní nepřítel. Příroda to zařídila tak, že nás jeho krev nepřitahuje stejně jako ta lidská. Spíš naopak, on docela smrdí,“ poučil mě Edward.

„Řekla bych, že je na čase to tu trochu zvelebit,“ nadnesla Alice.

Cullenovi začali do místnosti přinášet nový nábytek a postupně jej montovat dohromady. Netrvalo moc dlouho a místnost vypadala celkem útulně. Přibyla veliká postel, pohovka, televize, stůl s notebookem, pár skříněk a nějaké dekorace. Alice s Esmé si daly opravdu záležet. Když bylo hotovo, tak se všichni spokojeně rozhlíželi po místnosti.

„K čemu postel, když upíři nespotřebují spánek?“ Napadlo mě.

„Ta je tu lásko k tomu, abychom se na ní společně mohli povalovat,“ usmíval se na mě Emmett. I když se mi přeměnou zostřily všechny smysly, tak důvtip zůstal u bodu mrazu.

„Myslím, že bychom vás už měli nechat o samotě,“ navrhla Bella. „Řekla bych, že si Nat potřebuje všechno v klidu srovnat v hlavě.“

Celá rodina s ní souhlasila a jeden po druhém se začali postupně vytrácet až jsme zbyli jen dva. Já a Emmett. Trochu jsem zrozpačitěla. Chtěla jsem se na něj vrhnout a obejmout ho, ale bála jsem se, že bych mu mohla ublížit. Zřejmě mé obavy vycítil a tak udělal první krok. Posadil se na postel.

„Myslím, že by sis ke mně mohla přisednout, co ty na to?“ Zeptal se. „Ale opatrně. Budeš se muset naučit sebeovládání a myslím, že nemá cenu trénink odkládat.“ Usmál se na mě. Udělala jsem jeden jediný krok a už jsem byla v půli místnosti. Takhle to asi nepůjde. Zatnula jsem ruce v pěst a opatrnými kroky došla až k posteli a posadila se vedle Emmetta.

„Jde ti to,“ pochválil mě. „Máš teď obrovskou sílu, takže musíš být opatrná. Měla bys také být hodně zuřivá, ale nejsi. To je dobré znamení. Jsem si jistý, že to zvládneme.“ Opatrně jsem vzala jeho ruku do dlaní a políbila ji. On mě na oplátku něžně pohladil po tváři.

„Já tomu věřím, chci to zvládnout. Hlavně kvůli tobě,“ přiznala jsem mu. „Víš co mi ale pořád nedává smysl?“ Se zájmem se na mě podíval a čekal na mou otázku, tak jsem pokračovala: „Jak si se do mě mohl zamilovat? Prostě mi to nejde na rozum. Nebyla jsem žádná kráska, spíš naopak. Nebyla jsem ani moc chytrá, nebyla jsem ničím výjimečná… Prostě to nechápu, když teď vidím ten rozdíl.“

„Já sám nevím, přišlo to samo. Když jsem tenkrát v lese poprvé ucítil tvou vůni, tak jsem nad tím chtěl mávnout rukou, ale něco mě k tobě táhlo. Nedokážu to vysvětlit, ale potřebuju tě. Prostě je to silnější než já a s tím nedokážu nic dělat. Tohle jsem nikdy předtím necítil.“ Vysvětlil mi a po chvíli dodal: „A mýlíš se, ty jsi výjimečná. Alespoň pro mě rozhodně.“

Dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí. Potom jsme si lehli na postel. Celou noc jsme si mlčky vychutnávali jeden druhého. Pro mě bylo všechno naprosto nové, úplně mě to fascinovalo. Příjemně jsme se k sobě tiskli a já se učila ovládat své pohyby. Stále jsem přemýšlela o tom, co nám přinesou příští dny a měla jsem obrovskou radost, že pro sebe s Emmettem teď máme celou věčnost.

Pozn.: Chtěla bych vám vysvětlit, jak to bylo s Demetrim a tou novorozenou upírkou. Nemohu to zařadit do děje, protože ani sami Cullenovi to nevědí, ale je mi jasné, že vás to určitě zajímat bude. Demetri se opravdu zbláznil a chtěl stát po boku Marcuse a Caiuse. Myslel si, že zničení Cullenovic klanu bude tou nejlepší vstupenkou. Ještě ve Volteře potkal mladou dívku, která vyzařovala zvláštními schopnostmi a tak ji přeměnil. Novorozená byla nepřirozeně silný štít, takže jí nikdo nemohl číst myšlenky nebo ji ovládat. Její štít byl tak zvláštní, že dokonce zastínil její pach, takže byla prakticky nezpozorovatelná. To se Demetrimu náramně hodilo a tak ji vzal s sebou. Slíbil jí, že až se vrátí zpět do Volterry, tak jí čeká obrovská sláva a bohatství. To ji přesvědčilo, aby s ním šla. Cullenovým došlo, že je něco špatně, když Demetrimu Edward nemohl číst myšlenky, ale novorozenou vůbec nezaregistrovali. Všechno ale dopadlo jinak než předpokládali. Když novorozené došlo, že je zle, tak šla za vůní krve a našla Natalii. Ještě než ji stihla vysát, tak se do toho vložil Emmett a všechno dobře dopadlo. Novorozená byla zničena dříve než stihla něco vysvětlit.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola XX. - Nový život: