Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola XVIII. - Vánoce

24.06.2009 (11:30) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2791×

Ani jsem se nenadála a Vánoce byly tady. Na Štědrý den jsem se měla přestěhovat ke Cullenům a zůstat u nich až do Nového roku, proto jsem si teď balila všechny potřebné věci. Včera Emmett ještě vyrazil s bratry na lov, aby tím nenarušovali vánoční atmosféru, ale během noci se ke mně zase vrátil, jako to obvykle dělal.

„Lásko, budeš u nás týden, nemyslím si, že je třeba tahat s sebou tolik věcí," posmíval se mi.

„Miláčku, kdybys byl člověk, tak bys taky potřeboval věci jako je osuška, šampon na vlasy nebo třeba sprchový gel. Mám toho prostě hodně." Vysvětlila jsem mu s úsměvem.

„Ještě, že tu mám auto," popichoval mě dál. Vyplázla jsem na něj jazyk a dál se věnovala balení. S tím autem měl ale pravdu. Nešlo jen o množství věcí, ale také o to, že venku byla docela zima. Napadla trocha sněhu a náš obvyklý způsob přepravy teď nebyl nejrozumnější. Emmettovi to nevadilo, ale já jsem pak vždy měla promrzlý obličej.

Aniž bych udělala jediný pohyb, tak jsem ležela na posteli a Emmett se skláněl nade mnou. Tohle jeho rychlé přesouvání věcí i mé osoby jsem nesnášela.

„Tak ty na mě budeš vyplazovat jazyk? Počkej, to si odskáčeš!" Varoval mě s úsměvem. Svými jemnými polibky mě začal šimrat na krku a pak také naznačoval, že mi chce ukousnout ucho.

„Nééé, Emmette, přestaň! Víš jak to nesnáším. Nééé!" Snažila jsem se bránit. Chvíli mě ještě trápil, ale pak si dal říct a začal mě líbat na ústa. Opět jsme se oba rozvášnili víc než jsme si mohli dovolit, takže jsme to zase hodně rychle ukončili. Už jsme na to byli zvyklí, ani jeden z nás nechtěl riskovat.

Po příjezdu k jejich domu jsem na chvíli zůstala stát jako opařená a zírala na to, co přes noc dokázali. Celá vila byla ověnčená barevnými světýlky, nebylo to ale nic kýčovitého, všechno bylo propracované do posledního detailu a bylo vidět, že to dělal někdo, kdo má vkus. Jemný bílý poprašek, který se snášel z nebe to kouzlo ještě více dokresloval. Než jsem se stačila se všemi v domě přivítat, tak mě Alice opět vzala pod svá umělecká křídla a vyčarovala ze mě úplně jiného člověka. Oblékla mě do černé minisukně a rudé hedvábné košile s dlouhým rukávem a pak tomu přizpůsobila i make-up. Nejprve jsem jí barvu té košile chtěla vytknout, ale nechala jsem to být, nechtěla jsem jí o Vánocích kazit radost. Pro tentokrát jsem šátek odmítla, nikomu v rodině ty jizvy nevadily a já už jsem si na ně víceméně zvykla.

„Vypadáš úžasně," špitl mi Emmett do ucha, když jsem se posadila vedle něj. Alice se opět dmula pýchou.

„Myslím, že je čas zdobit stromeček," oznámila nám všem Alice po chvíli. Když jsem uviděla ten třímetrový strom, který se tyčil snad až do stropu, tak jsem si uvědomila, že bych ho asi nenazvala stromečkem.

„Chceš pomoct?" Zeptala jsem se Alice.

„Ne, myslím, že to nebude potřeba," ujistila mě. Jasper jí právě přinášel několik krabic, ve kterých byly ozdoby. Během minuty byl strom nazdobený. Alice si pohrála s červeno-bílou kombinací barev. Osobně bych řekla, že tyto dvě barvy k Vánocům neodmyslitelně patří.

Chvíli jsem si toho zeleného obra prohlížela a v očích se mi zaleskly slzy. Vzpomněla jsem si na stromeček, který jsme zdobili s tátou těsně předtím než umřel. Nechtěla jsem na to vzpomínat, ale ty barvy...

„Nemysli na to, je to dávno pryč," řekl Edward a položil mi ruku na rameno. To jeho čtení myšlenek bylo občas vážně nevhodné.

„Já vím, ale chybí mi." Zašeptala jsem.

„To chápu, nikdy jsem na své rodiče nezapomněl, ale naučil jsem se s tím žít. Prošli jsme si tím všichni. Nejhůř to nese Bella, je to poměrně nedávno, co její rodiče zemřeli. Tátu vídala až do jeho smrti, ale s matkou se neviděla od té doby, co se stala jednou z nás. Renesmé nikdy nepoznala babičku." Vyprávěl mi smutně.

„To jsem nevěděla," omlouvala jsem se. Smutek byl najednou dvojnásobný. Chtěla jsem na to všechno přestat myslet.

„Nemohla jsi, jen ti ukazuji, že nejsi jediná, kdo na tomhle světě trpí," jeho slova byla pravdivá.

„Jacobe! To je dost!" Zvolala vesele Renesmé a v momentě už se mu věšela okolo krku.

„Musel jsem všechny obejít a popřát jim šťastné a veselé," usmíval se Jacob. To mě vytrhlo z mého zármutku.

„Všechny? To je vás tolik?" Zajímala jsem se.

„No, když jsme se tu po staletích zase objevili, to bylo v době, kdy jsem zjistil, že jsem opravdový vlkodlak a že to nejsou smyšlené povídačky, tak naše smečka počítala jenom pět členů. Pak nás náhle začalo přibývat. Největší rozmach smečka zažila, když se tu poprvé objevila garda Volturiových. Dneska je nás nespočet. V našich řadách pobíhají už i vnuci vlkodlaků z té původní pětice. Když jsme žili na Aljašce, tak jsem zjistil, že je tam jiný indiánský kmen, který se mění v sibiřské vlky a ti mě informovali o dalších kmenech, které mají tuto schopnost. Začali jsme s nimi komunikovat a tak zvládáme hlídat rození upírů po celé severní Americe, takže dokážeme svědomitě plnit úmluvu s Cullenovými." Vysvětlil mi Jacob stručně.

„To je docela zajímavý," uznala jsem, „a to si teď byl navštívit všechny?"

„Ne, to bych asi nestihl ani za celý měsíc. Byl jsem u nás ve vesnici, pozdravit se s mojí smečkou." Vyvedl mě z omylu.

Během našeho krátkého rozhovoru stihla Alice vyzdobit i vnitřek domu. Všechno bylo dokonalé. Po celém obývacím pokoji byly rozvěšeny červené zvonečky a další neodmyslitelné symboly Vánoc.

„Tomu teda říkám tradiční Vánoce," utrousila jsem, když se kolem mě Alice prohnala.

„Jestli to má být pochvala, tak díky," řekla mi a zmizela v patře.

Až teď jsem si uvědomila, že tu s námi celou dobu není Emmett. Začala jsem se rozhlížet, ale v obývacím pokoji nebyl.

„Šel se převléct," oznámil mi Edward klidně.

„Někdo mě postrádá?" Ozvalo se náhle za mnou. Otočila jsem se a málem se posadila na zadek. Přede mnou stála má drahá polovička ve smokingu. Vypadal naprosto úžasně, prostě nepopsatelně. Nikdy bych neřekla, že mu smoking bude takhle slušet.

„Myslela jsem, že dneska budu za hvězdu, ale jako obvykle zůstanu jen tvým stínem," zašeptala jsem ohromeně, když jsem zase přišla k sobě.

„Ale lásko, zase se podceňuješ, samozřejmě, že jsi tu za hvězdu dneska ty," chlácholil mě. Potom se usmál a políbil mě. Chtěla jsem mu říct něco ve smyslu, že se asi zapomněl podívat do zrcadla, ale nestihla jsem to.

„Hej vy dva," zavolala na nás Alice. „Když už se musíte pusinkovat, tak to aspoň dělejte na místě k tomu určeném."

Oba jsme na ni chvíli nechápavě koukali. Alice si povzdychla nad naší tupostí a ukázala prstem na trs jmelí, který byl zavěšený u stropu. Emmett se usmál a to by nebyl on, kdyby téhle Aliciny nahrávky nevyužil. Lehce si mě hodil do náruče a už jsme se líbali přímo pod jmelím. Asi jsme se nechali trochu unést, protože se ozvalo obdivné zahvízdání. Oba jsme se na sebe spiklenecky usmáli jako nějací puberťáci.

„Hele, dej si voraz brácho, za chvíli budeš dělat úplně to samé," prohodil Emmett směrem k Jacobovi a uculil se na něj.

Všichni jsme se posadili na pohovky v pokoji a povídali si. Bavilo mě poslouchat jejich vyprávění, oni to uměli vždycky skvěle podat a perfektně se doplňovali. Jacob vykládal o tom, jak slaví Vánoce u nich v rezervaci a všichni zavzpomínali na jejich nejhorší Vánoce, opět to bylo to období, kdy se narodila Renesmé. Abych si to dokázala lépe představit, tak mi Ness poskytla její vzpomínky formou obrazů. Vidět gardu Volturiových v přímém přenosu bylo daleko děsivější než o tom jen slyšet. Když byl hotový krocan, tak jsme se všichni posadili k velikému jídelnímu stolu, ale talíře jsme dostali jen já a Jacob.

„A to jako mám sníst celého krocana?" Vyjekla jsem, když na stůl Esmé postavila dokonce dvě obrovská těla mrtvé drůbeže a k tomu velikou mísu salátu.

„Ne Nat, ty si vezmi kolik sníš a já se postarám o zbytek," oznámil mi Jacob s úsměvem. Úplně jsem zapomněla, že toho dokáže sníst tolik. Byl to vážně vděčný strávník.

Když dojedl poslední sousto, tak jsme se opět všichni přemístili na pohovky. Jacob spokojeně oddechoval, jak by taky ne, když zvládnul vyřídit oba krocany i tu mísu brambor do posledního drobečku. Pak jsme si zase povídali. Esmé se mě vyptávala na to, jak naše rodina dříve trávívala Vánoce. Všechno jsem jí popravdě řekla, dokud žil táta, tak bylo tohle období nejúžasnějším v roce, protože býval doma, ale od doby co zemřel se všechno změnilo. Rok od roku to bylo horší. Matka neměla náladu na nějaké oslavy a většinou hodně pila, takže to bylo naprosto otřesné. Poslední dva roky jsem byla o Vánocích sama. Snědla jsem si sváteční sendvič a šla se dívat na televizi nebo si číst. Všichni mě litovali, ale mě to tak příšerné nepřišlo. Jak se říká, člověk si zvykne na všechno. Byli bychom si povídali ještě bůh ví jak dlouho, ale začala mě zmáhat únava. Moje zívání se nedalo přehlédnout. Emmett zavelel, že půjdeme spát, tedy vlastně se dalo říct, že jsem šla spát já a on mi chtěl dělat společnost. Ostatní zůstali a dál si povídali.

Převlékla jsem se do šedivé saténové noční košile a spokojeně ulehla na Emmettovu pohodlnou postel.

„Tohle jsou ty nejlepší Vánoce, který jsem zažila od doby, kdy táta umřel. Opravdu ti chci poděkovat, že tu s vámi můžu být, lásko," poděkovala jsem Emmettovi, který ležel vedle mě a hladil mě po tváři.

„A mohli by být ještě lepší," oznámil mi tajemně. Vyvolalo to ve mně zvědavost.

„Jak to myslíš?" Zeptala jsem ho.

„Vím, že jsme se dohodli, že si nebudeme dávat žádné dárky, ale já jsem prostě neodolal a něco pro tebe mám." Přiznal zdráhavě a pokusil se o omluvný úsměv.

„Cože? Emmette, ale to jsi neměl... Teď je mi vážně trapně, protože pro tebe nic nemám," rozčilovala jsem se.

„O to přeci vůbec nejde miláčku, já jsem jen prostě cítil potřebu něco ti dát a doufám, že se ti to bude líbit," řekl a vložil mi do dlaně malou sametovou krabičku. Zadíval se mi do očí a čekal, až ji otevřu. Uvnitř byl jemný stříbrný řetízek a na něm nějaký přívěsek. Musela jsem si obsah krabičky vyklopit do dlaně, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Na řetízku bylo zavěšené stříbrné srdce, ve kterém byl zasazený rudý granát ve tvaru kapky.

„Emmette, to je nádhera..." Vydala jsem ze sebe šeptem. Šperk mě tak okouzlil, že jsem nebyla schopná pořádně mluvit.

„Jsem rád, že se ti líbí. Ten granát má představovat kapku krve. Říkal jsem si, že je to docela výmluvné, když chodíš s upírem," vysvětlil mi a na tváři vykouzlil ten svůj překrásný úsměv.

„Je vážně překrásný. Můžeš mi ho připnout?" Požádala jsem ho. Emmett se nerozmýšlel ani vteřinu.

„Moc ti sluší," pochválil můj nový šperk.

„Děkuju lásko," zašeptala jsem mu do ucha a políbila ho. On se chtěl líbat dál, ale já jsem se odtáhla. Už pár dní jsem si s ním chtěla promluvit a zdálo se mi, že tohle je vhodná příležitost.

„Děje se něco?" Podivil se mé reakci.

„Ne, všechno je v pořádku, ale chtěla jsem s tebou o něčem mluvit," začala jsem nesměle a kousla se do spodního rtu.

„Povídej," nabádal mě k pokračování.

„Víš, nerada tě o něco žádám, ale přeci jen bych teď jedno přání měla..."

„Všechno je předem splněno broučku," odvětil mi a usmál se. To ale ještě nevěděl, co mi v poslední době vrtalo hlavou.

„Posledních pár dní jsem měla čas přemýšlet a něco mi došlo. Předtím jsem na to vůbec nepomyslela. Rozsvítilo se mi, když jsi chtěl vidět moje fotky s dětství. Když si pak odešel, tak jsem si je dlouho prohlížela a najednou mi to docvaklo. Emmette, ty zůstaneš už navěky stejný, nezestárneš, ale já ano. Vážně jsem si to dobře promyslela a vím, že bych se chtěla stát upírkou. Chci být stejná jako ty. Už se pak nebudeme muset bát o můj život," vysvětlila jsem mu. Nechal mě v klidu domluvit, nechtěl se hádat.

„Lásko, moc dobře víš, že to nejde. O pravidlech jsme ti říkali, takže ti musí být jasné, že tahle možnost neexistuje. Ta pravidla jsme stanovili sami, takže si teď nemůžeme dělat blázny a jen tak stvořit novorozenou. To snad chápeš. A i kdybychom našli způsob, jak pravidla obejít, tak jsem si jistý, že Carlisle by nedovolil zmařit jen tak lidský život," mluvil velice rozumně, ale rozhodně to nebylo to, co jsem chtěla slyšet.

„Myslíš můj nicotný život? Vždyť já vlastně pořádně ani nežiju. Až s vámi jsem poznala jaké to vlastně je pořádně žít. Já do tohohle uspěchaného světa nepatřím, Emmette. Vždyť si sám říkal, že sem vůbec nezapadám. A vím jistě, že bych nikomu nechyběla..." Snažila jsem se ho přesvědčit. Tušila jsem, že tenhle boj nemám šanci vyhrát a začala jsem být trochu hysterická.

„Uklidni se miláčku," pokoušel se mě ukonejšit. „Myslíš, že mě to už nenapadlo? Už tenkrát, když tě napadla ta puma, tak jsem po Carlisleovi chtěl aby tě přeměnil. Vím stejně dobře jako ty, že by to vyřešilo spoustu problémů. Třeba ten, že bychom se pak už nemuseli bát, že ti ublížím a taky by to umlčelo otázky ohledně naší budoucnosti. Ale nejde to. Zkoušel jsem o tom znovu mluvit s Carlislem, ale marně. Udělám z tebe upírku a zemřeme oba, taková jsou pravidla. Je mi to líto..."

„Takže pro nás dva neexistuje žádná možnost..." Zašeptala jsem a z očí mi začaly stékat slzy.

„Ale no tak, lásko... Neplakej," uklidňoval mě a stíral mi přitom slzy. „Zatím máme čas, bylo mi dvacet, když jsem se stal tím, čím teď jsem. Takže máme minimálně ještě tři roky na to, abychom něco vymysleli." Usmál se a políbil mě na čelo. Trochu mě jeho slova uklidnila, ale i tak jsem byla zklamaná. Emmett mě hladil po tváři tak dlouho dokud jsem neusnula. A usínalo se mi vážně těžce.

***

U Cullenů čas utíkal snad ještě rychleji než obvykle. Včera jsme oslavili příchod nového roku s plnou parádou. Alice opět pozměnila výzdobu, z vánoční ve slavnostní a pak se rozproudila zábava. Vyprávěly se vtipy a dokonce se i tančilo. Spát jsem šla až k ránu. Celý ten týden byl naprosto perfektní. Vůbec se mi nechtělo stěhovat se zpátky do toho tichého osamoceného domu. Esmé mi sice nabízela, abych u nich zůstala, ale mě to připadalo nevhodné. Přeci jen, jsem měla stále domov tam a nic na tom neměnil ani fakt, že jsem byla Emmettova přítelkyně. Domů mě Emmett odvezl až pozdě večer a už tam se mnou zůstal. Užívali jsme si to, že jsme zase chvíli sami a líbali jsme se až dlouho do noci.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola XVIII. - Vánoce: