Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola XV. - Boj

17.06.2009 (12:30) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2567×

Jak jsme se blížili k domu, tak mě začalo polévat horko. Bála jsem se, jak na mou přítomnost zareaguje zbytek rodiny. Budou naštvaní, protože se jasně řeklo, že se naše životy naprosto rozejdou nebo budou šťastní, že se Emmett vrátil a na mou maličkost pozapomenou? ‚Neměla bych přeci jen ještě utéct? Čeho se vlastně bojím? Jsem tu abych si obhájila svou lásku, takže žádný útěk Natalie, nikam nepůjdeš!' Musela jsem si poručit, aby se mi nerozklepala kolena. Byli jsme už tak blízko domu, že jsem v obývacím pokoji uviděla několik postav. Zhluboka jsem se nadechla.

„Zlatíčko, ty ses vrátil!" Vykřikla Esmé když vyběhla z domu směrem k nám. Během necelé vteřiny stála před Emmettem a objímala ho. Myslela jsem, že mě Emmett pustí, aby ji mohl obejmout pořádně, ale on naopak ještě svůj stisk zesílil. Na Esmé bylo vidět, že je opravdu šťastná. Netrvalo dlouho a přiřítila se Renesmé.

„Nat! Já mám takovou radost!" Pověsila se mi na krk div mě nepovalila. Také jsem ji objala tou jednou volnou rukou. Chvíli mi drtila kosti a pustila mě až když jsem zalapala po dechu. „Promiň, promiň, to jsem vážně nechtěla," omlouvala se mi. V očích se jí leskly slzy.

„Tak snad nebudeme stát venku, ne?" Řekl Emmett s úsměvem. Pomalým krokem jsme se vydali do domu.

Na schodech jsem znejistěla. To, že z mého návratu měla radost Renesmé ještě neznamenalo, že ji budou mít všichni. Emmett vycítil, že se trochu bojím a tak na mě spiklenecky mrkl. Oplatila jsem mu to úsměvem. Pak jsme společně vešli do domu. Museli jsme čelit několika pohledům, některé byly zmatené, některé radostné a jeden byl, dejme tomu, vzteklý. Když se na mě Edward podíval tak jsem se snažila schovat za Emmetta, ale ten mi to nedovolil. Musela jsem tomu čelit přímo.

„Ahoj rodinko," pozdravil je Emmett radostně. „Tak jsem se vám vrátil."

„Ahoj bráško," odvětila mu Alice. Přicupitala, natáhla se a jemně ho políbila na tvář. „To je dost, že si tady." Pak jsme se všichni společně posadili na pohovky. Zbytek rodiny nás pozdravil všedním ahoj, až na Edwarda. Ten stále nehybně seděl na židli u jídelního stolu a sledoval nás vražedným pohledem. Pokusila jsem se o provinilý pohled.

„Myslím, že bychom tuhle debatu neměli odkládat." Začal Emmett přímo, povzbudivě se na mě usmál a jemně mě políbil na zápěstí. „Vrátil jsem se, ale pod jednou podmínkou. Nebudete mi zakazovat ani vyčítat vztah s Natalií. Milujeme se a chceme být spolu. Bude lepší, když to přijmete rovnou. Ušetříme si tím spoustu nepříjemnosti. My oba víme, že to nese svá rizika, ale hodláme je podstoupit. Nejsem žádnej netvor, kterej chce zmařit lidskej život, jsem jen zamilovanej. Chci vám říct, že se Natalie nevzdám a pokud to bude třeba tak odejdu. Napořád." Při jeho slovech jsem se chvěla. Právě všem řekl, že kvůli mně klidně opustí rodinu, to jsem nechtěla.

„Ale Emmette," vložil se do toho Carlisle. „To po tobě nikdo nechce. Máme Natalii rádi a myslím si, že vám určitě všichni rádi vyjdeme vstříc. Hlavně už nic nevyváděj." Řekl to klidně a s rozmyslem.

„Nevíš o čem mluvíš," oponoval mu Emmett. „Minimálně jeden člen naší rodiny je zásadně proti." Poté se nasupeně podíval na Edwarda. Carlisleovi to okamžitě došlo.

„Edwarde, ty s tím máš nějaký problém?" Zeptal se ho Carlisle.

„Emmett si vůbec neuvědomuje všechna rizika, která jejich vztah přináší," sdělil všem Edward. Stále měl v očích ten zlostný výraz.

„Že to říkáš zrovna ty! Myslel jsem si, že mě pochopíš ze všech nejlíp a že budeš na mojí straně. Počítal jsem s tebou a ty se ke mně teď točíš zády!" Rozkřikl se na něj Emmett. Nastalo to, čeho jsem se obávala od chvíle, kdy jsem je poznala. Ti dva se kvůli mně hádali.

„Ano, právě já." Řekl Edward, snažil se o klidný tón. „Já si totiž moc dobře pamatuji, že to Bellu tenkrát málem zabilo. A nechci aby se to opakovalo. Promiň Natalie, ale chtěl jsem tě chránit. Vidím, že to nemá smysl." Omluvil se mi a zvedl se připraven k odchodu.

„Ne," zasáhla jsem do jejich hádky. „Nechoď Edwarde. Nechci abyste se kvůli mně hádali. Předtím jsem tě poslechla, ale zjistila jsem, že bez Emmetta nemůžu žít. Vzdala jsem se ho, ale bylo to to nejhorší, co jsem mohla udělat. Jestli mám umřít, tak s ním po boku. Bez něj by můj život stejně neměl smysl. Pochop to, prosím." Dokázala jsem to, postavila jsem se mu. Edward chvíli přemýšlel, ale nepohnul se ani o centimetr.

„Vy ženské, jste všechny stejné. Pro lásku klidně zemřete," pověděl Edward smutně a pak se láskyplně podíval na Bellu. Ta jeho pohled opětovala. „Já tě chápu Emmette, právě proto, že jsem si tím prošel, jsem to chtěl zastavit. Nedovedeš si představit jak jsem trpěl, když jsem Belle ublížil. Ty jsi to nikdy nepoznal, Rosalie byla jako ty, tvrdá jako kámen a nezničitelná, ale Natalie je jen křehký člověk. Stačí chvilka nepozornosti a můžeš ji zabít." Mluvil tiše a smutně, asi se mu vybavily vzpomínky na to jak ublížil Belle.

„Ale přežila jsem to," pronesla najednou Bella s úsměvem.

„Miláčku," řekl vyčítavě Edward a podíval se na ni. „Ty už si nepamatuješ, jak to všechno bylo nebezpečné? Jak si vypadala, když jsme se poprvé milovali? Jak tě málem zabila Renesmé? To už jsi na to všechno zapomněla?" Obličej měl zkřivený bolestí.

„Přiznávám, že narození Renesmé by mě bývalo zabilo, ale ty si myslíš, že tihle dva budou hned chtít zplodit poloupíra?" Zeptala se Bella s úsměvem, snažila se Edwarda uklidnit. Byla na naší straně. „Všechno to vidíš moc černě. Měla jsem pár modřin, ale zas tolik to nebolelo. A nemohl si za to, bylo to moje přání." Dodala s něžností v hlase.

„Černě? Lásko, ty jsi se snad neviděla nebo co? Byla jsi promodralá od hlavy až k patě." Edward vypadal vážně zoufale.

„Ale no tak, miláčku," chlácholila ho Bella. Zvedla se z pohovky, došla až k němu a vzala ho za ruku. „Dej jim šanci. Nám naši lásku taky nikdo nerozmluvil a prožili jsme si tolik bolesti. Co takhle jim to třeba trochu usnadnit?" Jemně ho pohladila po tváři. Všichni jsme čekali na jeho verdikt.

„Bello, miláčku, proč mi to děláš?" Zeptal se Edward zmučeně. „Víš, že ti nedokážu odolat."

„Znamená to tedy, že Natalii přijímáte do rodiny?" Využil toho okamžitě Emmett. Všichni se na něj podívali.

„My s Carlislem s tím nemáme nejmenší problém. Naše tajemství Natalie zná a jestli tě to udělá šťastným, tak jsme rozhodně pro." Ujala se slova jako první Esmé.

„Jasně, že jsem pro!" Vyjekla radostně Renesmé, Jacob jen přikývl.

„Dobrá, přemluvili jste mě," rezignoval Edward. Bella se na nás s Emmettem usmála.

„Mě připadalo od začátku padlý na hlavu jim to rozmlouvat," přidal se Jasper.

„No," řekla jako poslední Alice. „Pokud s námi Natalie má zůstat, tak bychom měli něco udělat s jejím šatníkem." Zadumaně si mě změřila.

„Co se ti na mém šatníku nelíbí?" Optala jsem se jí dotčeně.

„Nic, Nat," ujistila mě. „Jen asi brzy pojedeme nakupovat." V očích jí zářily jiskřičky radosti.

„Víš," škádlila jsem ji. Byla jsem šťastná z toho jak to všechno dopadlo, tak proč nedopřát trochu radosti i jí. „Musíš jen vědět, že nenávidím růžovou, oranžovou a žlutou barvu."

„Proč?" Zajímala se zklamaně. „Vždyť právě žlutá by k tvé tmavší pleti seděla perfektně." Probodla jsem ji očima. „Dobrá, dobrá, žádné takové barvy." Chvíli vypadala naštvaně, ale nakonec ji asi přemohla radost z toho, že si z někoho bude moct udělat panenku na hraní.

Emmett se na mě láskyplně usmál a pohladil mě po vlasech. Všichni vypadali spokojeně, dokonce i včetně Edwarda. Rodina byla zase pohromadě a dokonce od teď měla o jednoho člena navíc.

Strávili jsme u Cullenových celý den. Emmett se neudržel a všem převyprávěl včerejší lesní příhodu ze svého pohledu. Schytala jsem pár výtek na téma, že do lesa sama prostě nesmím a že jsem velice nerozvážná. Já se hájila tím, že jsem prostě jen člověk. Když se setmělo, tak Emmett uznal, že je čas, abych šla spát a tak jsme se vydali ke mně domů. Chtěl vzít svého Hummera, ale já ho přemluvila, abychom se proběhli, respektive aby běžel on. Ten pocit letu mě naprosto okouzlil.

„Jsem rád, že to takhle dopadlo," řekl mi, když jsme se posadili na mou postel. „Musíš Edwarda omluvit, on je prostě jen hrozně úzkostný. Tenkrát o Bellu málem přišel a nerad na to vzpomíná."

„Já se ho snažím pochopit. Vypadal, že se tím do dneška trápí." Odvětila jsem a spokojeně si lehla.

„Asi víc než jsme si mysleli," přiznal Emmett a položil se vedle mě. Ještě že jsem měla velikou manželskou postel, jinak bychom se tam nevešli. Chvíli se na mě díval a pohrával si s mými vlasy. Kdybych nepustila muziku, tak by bylo to jiskření mezi námi určitě slyšet. Vydržela bych se hodiny a hodiny dívat na jeho překrásný obličej.

„Dovolíš mi něco?" Chtěl vědět po chvíli mlčení. Přikývla jsem. Byla jsem jeho krásou tak omámená, že kdyby mě teď chtěl vysát, tak bych mu ještě nastavila krk. Začal se ke mně naklánět. Celá jsem ztuhla a čekala. Jeho rty se přibližovaly k mým a já přestávala dýchat. Když jsme se políbili, tak to bylo jako můj osobní velký třesk. Jeho rty byly sice chladné a tvrdé, ale i tak to bylo to nejúžasnější, co jsem kdy zažila. Náš polibek ale dlouho netrval. Po velice krátkém okamžiku se Emmett odtáhl.

„Udělala jsem něco špatně?" Zeptala jsem se provinile.

„Ne, vůbec ne." Odpověděl mi. Teď zase vypadal omámeně on. „Jsi tak krásně měkká. Do teď jsem nevěděl jaké to je, líbat člověka."

Oba jsme byli unešení kouzlem toho jedinečného okamžiku. Oba jsme se líbali poprvé, já úplně poprvé a on poprvé jako upír s člověkem. Políbili jsme se znovu. Tentokrát to trvalo snad celou věčnost. Nemohli jsme se toho nabažit. Snažil se být jemný, ale mnou najednou začala zmítat vášeň a tak jsem jeho rty tiskla ke svým stále silněji. Chvílemi to zabolelo, ale to mi bylo jedno. Bylo to tak úžasné, přála jsem si, aby to nikdy neskončilo. Líbali jsme se snad celé hodiny a já jsem začala pomalu usínat. Nechtěla jsem spát, ale moje tělo bylo po včerejším nečekaném výletu asi trochu unavené.

„Zůstanu tu s tebou dokud neusneš," oznámil mi Emmett.

„Ty tu se mnou nebudeš přes noc?" Zeptala jsem se posmutněle a podívala se do jeho nádherných očí. Nechtěla jsem, aby mě nechával samotnou.

„Jen pro dnešek. Myslím, že si zbytek mojí rodiny zaslouží užít si mě. Ale neboj se, od zítřka ti budu dělat společnost každou noc. Už nikdy nebudeš sama." Vysvětlil mi. Znělo to rozumně.

„Vidíš to, to jsem ale sobec. Úplně jsem zapomněla. Určitě bys měl být s nimi," řekla jsem mu popravdě.

„Ráno tě vyzvednu, asi tak v půl osmé?" Chtěl se ujistit.

„Já klidně půjdu pěšky," když jsem to řekla, tak se na mě zamračil. „Ale jestli mě chceš do školy vozit, tak dobrá, v půl osmé." Usmál se na mě a pokýval hlavou.

V koupelně jsem se převlékla do noční košile a vrátila se do pokoje. Emmett mě patřičně zabalil do deky a nastavil mi buzení. Lehnul si vedle mě a výskal mě ve vlasech.

„Miluju tě," pronesla jsem v polospánku.

„A já tebe, broučku," slyšela jsem ho říkat. Chvíli si ještě pohrával s mými vlasy a hladil mě po tváři a já se spokojeně přenesla do říše snů.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola XV. - Boj: