Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola XIX. - Nezvaní hosté

30.06.2009 (10:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2392×

První únorové ráno bylo velice zamračené, vypadalo to, že se brzy zase budeme muset potýkat se sněhem. Protáhla jsem se na své posteli a opatrně otevřela oči. Příjemnější probuzení jsem si nemohla přát. Moje láska se na mě usmála, pohladila mě a pak políbila. Opět to ve mně rozbouřilo tu spalující vášeň a tak jsem jeho polibky opětovala. Už jsme byli s Emmettem spolu více jak tři měsíce a zatím se ani jednou nemilovali. Bylo vážně těžké tomu odolat, ale snažili jsme se být rozumní. Ani jeden z nás nechtěl riskovat. O to intenzivněji to ale doháněla naše ústa, častokrát jsme se dokázali líbat i celé hodiny. Někdy jen něžně a měkce a jindy naopak velice zuřivě. Právě teď se to opět blížilo spíše té druhé variantě. Veškerou vášeň jsme si vybíjeli skrz naše jazyky. Tančily spolu ten nejkrásnější tanec na světě, tanec lásky. Po chvíli se Emmett jako vždy odtáhl a já jsem si jen povzdychla. Omluvně se na mě usmál. Aby věděl, že se na něj nezlobím, tak jsem ho pohladila po jeho sněhově bílé tváři. Dlouho jsme vedle sebe leželi mlčky a dívali se jeden druhému do očí. Jeho oči mě nikdy nepřestávaly fascinovat. Dnes měly barvu jiskřícího jantaru. Bylo to tím, že se během noci vrátil z lovu.

„Ještě, že je dneska sobota,“ prolomila jsem konečně ticho.

„Já vím lásko, máš víkendy ráda, protože se spolu takhle můžeme celé dopoledne povalovat,“ odhalil mě. „Ale pomalu by ses měla zvednout, Esmé přeci říkala, abychom na oběd přišli alespoň jednou včas.“

„No jo, já vím, ale když tady v postýlce je tak teploučko,“ snažila jsem se ho přesvědčit, aby mě ještě chvíli nechal ležet. Bohužel mi to nevyšlo, svou ledovou rukou mi jemně přejel po stehně. Vyjekla jsem a v tu ránu byla na nohou.

„To byla podpásovka!“ Vztekala jsem se.

„Promiň, tak já tě příště pohladím třeba po zádech,“ zazubil se na mě. Dnes byl vítězem on, ale já mu to určitě brzy oplatím.

Líně jsem se osprchovala, oblekla se a nakonec i nalíčila. Ne, že by se mi ke Cullenům nechtělo, ale raději bych se celý den jen povalovala a odpočívala. Byla jsem celkem unavená, protože jsem se snažila na Emmetta počkat, ale v půl třetí ráno jsem boj se svými víčky prohrála.

K jejich domu jsme dorazili přesně v poledne. Emmett musel jet pomaleji než obvykle, protože silnici pokrývala slabá námraza. Tvrdil, že sám by si prý pořádně zařádil, ale když veze svůj poklad, tak musí jet opatrně.

„No to je dost, že jste tu, už mám hlad jako vlk!“ Rozčiloval se na oko Jacob.

„Nemusel si na mě čekat, Jaku,“ řekla jsem mu trochu káravě. To měl za to rozčilovaní.

„Blázníš? Po víc než šedesáti letech se konečně objevil někdo, kdo taky jí normální jídlo, takže si nemusím připadat jako pitomec, když se tu cpu a ostatní si mě jen nechápavě prohlížej. Koukej si sednout nebo ti hlady ukousnu ucho,“ snažil se vtipkovat. Když byl hladový, tak jeho vtipy za moc nestály.

Nějak jsme nevěděli, co ten den dělat, takže jsme se chvíli dívali na televizi, ale nakonec jsme usoudili, že nějaká společenská hra bude rozhodně zábavnější. Zkoušeli jsme Člověče nezlob se, pak také chvíli Mini bowling, ale nakonec jsme skončili u pokeru. Byla to skvělá hra, často jsem ji hrávala přes internet.

Bavili jsme se hrou o žetony už asi hodinu, když Jasper náhle úplně ztuhnul a vytřeštil oči. Tak pevně stiskl karty, že se pod tou silou rozpadly na prach. Všichni jsme na něj zůstali vyděšeně koukat.

„Cítíte to?“ Zeptal se šeptem. Všichni zavětřili, ale nikdo nic neřekl. Jasper měl z nich všech nejvyvinutější smysly a dokázal rozpoznat pachy a vůně na kilometry daleko. „Někdo přichází.“ Dodal po chvíli zlověstně.

„Už to cítím,“ vydechl během pár vteřin Edward. „Upír.“ Všichni se podívali na Alici.

„Nic nevidím, vůbec nic,“ sdělila všem u stolu žalostně. „Jacob to zastiňuje.“

„Carlisle, Esmé, pojďte hned sem,“ zavolal naléhavě Jasper. V momentě oba dva stáli u stolu.

„Co se děje?“ Zajímal se Carlisle.

„Asi budeme mít společnost. Ten pach znám, ale nemůžu si vzpomenout…“ Řekl Jasper a přitom stále nasával pach neznámého.

„Všichni jděte před dům, okamžitě!“ Zavelel Carlisle.

Rychle jsme se zvedli a vyběhli ven. Rozhlížela jsem se do všech stran, ale nikde jsem nic neviděla. Ostatní už zvětřili ten pach a zadívali se naproti přes louku. Podívala jsem se tím samým směrem. Najednou se Jacob stojící vedle mě napřímil, vyskočil do vzduchu a na zem už dopadl jako obrovský rudý vlk. Jeho přeměna byla úžasná, během okamžiku, který jsem měla problém postřehnout, mu tělo celé porostlo hustou srstí, protáhl se mu obličej a namísto svých lidských končetin měl najednou čtyři obří tlapy. Byl obrovský, to mě na něm asi děsilo nejvíce. Postavil se zpátky vedle Renesmé a vycenil zuby. Čekali jsme, Cullenovi i Jacob stáli v útočné póze a já jsem stále zpracovávala ten šílený zážitek. Sice už mi Renesmé Jacoba jako vlkodlaka ukazovala, ale vidět jeho přeměnu na vlastní oči bylo vážně silné kafe.

Emmett mě chytil okolo pasu, to bylo znamení, že už je náš nezvaný host nedaleko. Najednou se z lesa vynořila postava v tmavém plášti. Na tu dálku mi dělalo problémy cokoli rozpoznat, ale Cullenovým ne.

„Demetri,“ vydechl Edward. To jedno jméno vyvolalo ve všech obrovskou zuřivost.

„Co tu k sakru dělá?“ Vyštěkl Emmett.

„Kdo je to?“ Zeptala jsem se šeptem.

„Jeden z gardy Volturiových. Nemá tu co pohledávat, porušuje tím úmluvu,“ vysvětlil mi Emmett. Jak jsem zaslechla jméno královské rodiny, tak jsem se k Emmettovi více přimáčkla. Chytil mě ještě o něco pevněji.

Demetri už byl skoro u nás. Jeho rudé oči ve mně budily hrůzu. Blížil se ke mně opravdový upír, který se živil lidskou krví a já byla jediný člověk v okruhu pár set metrů.

„Ach, tady jste. Nedalo mi moc práce vás najít,“ pronesl s úsměvem na rtech. Zastavil se asi deset metrů od nás.

„Demetri, co tu pohledáváš? Porušuješ tím smlouvu,“ začal Carlisle. Tázaný se odporně zasmál.

„Smlouvu? Žádná už není drahý Carlisle,“ vysvětlil mu pobaveně. Neustále se usmíval, jako by měl navrch, vážně jsem z něj měla strach.

„Není? Pokud vím, tak ji nikdo nezrušil. Nebo mi Aro snad chce něco vzkázat?“ Rozčílil se Carlisle. Začínalo jít do tuhého.

„Aro?“ Podivil se krvežíznivec a pak se opět začal příšerně smát. „Aro už není příteli. Byl svržen a pak i zničen. Vlády se teď ujali Marcus s Caiusem a myslím, že mě za vaše hlavy bohatě odmění…“ Při těch slovech jsem strnula, opravdu řekl, že si chce odnést jejich hlavy? Carlisle vypadal velice nespokojeně a něco zamumlal směrem k Edwardovi, bylo to ale tak potichu, že jsem nerozuměla jedinému slovu.

„Oni tě sem poslali? Abys nás zabil?“ Zajímalo Carlislea.

„Poslali? Kdeže… Byl to můj nápad. Určitě budou velice překvapení až jim přinesu takové dary. Divím se, že to ještě nikoho nenapadlo. Budou mě oslavovat, budu tím, který zničil obávané Cullenovi. Třeba mě dokonce povýší, možná se stanu jedním z nich a nastoupím na Arovo místo.V našem světě se stanu legendou…“ Maloval si hlasitě své vzdušné zámky, takže asi vůbec nepostřehl, co se odehrávalo u nás.

„Něco je špatně,“ zašeptal Edward. „Nedokážu mu číst myšlenky.“

„Já nedokážu ovládnout jeho zuřivost,“ přidal se Jasper.

„Demetri, ty jsi tu sám?“ Přerušil ho Carlisle.

„Samozřejmě, copak bych se s někým mohl o takovou poctu dělit? To bych si sám sebe už nemohl vážit.“ Vysvětlil mu.

„On se úplně pomátl,“ špitl Emmett. Edward s Jasperem přikývli.

„Demetri, ty si myslíš, že nás dokážeš porazit? Jsi sám, nás je osm a k tomu jeden vlkodlak. Pokud se teď otočíš a nikdy už se sem nevrátíš, tak tě necháme v klidu odejít,“ snažil se Carlisle.

„Zkoušíš vyjednávat? O to rozhodně nestojím. Přišel jsem si pro vaše hlavy a ty si taky odnesu…“ Najednou se Demetri zarazil uprostřed věty. „A rozhodně vám nezapomenu, že jste mi připravili i něco k zakousnutí…“ Dodal a pak si mě mlsně prohlížel. Couvnula jsem a skoro celá se schovala za Emmetta. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal.

„Jí se ani nedotkneš!“ Varoval ho Emmett vztekle.

„Och, vy Cullenovi, já zapomněl, že jste na lidi vysazení,“ řekl výsměšně Demetri a zase se začal chechtat.

Emmett pohlédl na Edwarda a ten zase na něj. Edward přikývl. Došlo mi, že asi Emmetta něco napadlo a tiše to sděloval Edwardovi.

„Teď!“ Vykřikl bez varování Edward. Během zlomku sekundy už Emmett klečel na Demetrim a rukama mu svíral paže. Edward mu zaklekl nohy, aby se z toho nemohl vykroutit. Jasper se k nim okamžitě přidal. Všichni tři ho svírali a on se pořád jen chechtal tím svým odporným smíchem.

„Alice, Bello, oheň! Rychle!“ Zavelel Edward a obě dvě zmizely v lese.

„Lásko, běž zpátky do domu. Tohle není pro tvé oči,“ zavolal na mě naléhavě Emmett. Stála jsem tam jako opařená a nebyla schopná pohnout se ani o centimetr. Ten Demetriho smích mě tak děsil, že mě moje tělo přestalo poslouchat. Zírala jsem na čtveřici před sebou a v hlavě měla úplně prázdno. „Jdi, HNED!“ Křikl na mě Emmett pronikavě, to mě probralo. Otočila jsem se a utíkala jak nejrychleji jsem dovedla.

Vběhla jsem do Emmettova pokoje a zabouchla za sebou dveře. Couvla jsem o pár kroků a zhroutila se k nohám postele. Opřela jsem se zády o její bok a rukama si objala kolena, abych se trochu uklidnila. Byla jsem v šoku. Neustále jsem měla před očima smějícího se Demetriho. On naznačoval, že by mě rád zabil. Při té představě se mi zvedl žaludek. Začala jsem se třást. Příšerně mě vyděsila představa, že bych měla být vysátá upírem. To jsem ale ještě nevěděla, že mě čeká daleko hrůznější zážitek.

Stále dokola se mi vybavovaly obrazy pološíleného upíra a jeho děsivých rudých očí, když se za mnou ozval potutelný smích. Při tom zvuku ve mně hrklo. Z hrůzou v očích jsem pomalu otočila hlavu. Vedle postele stála upírka. Poznala jsem to podle jejích žhnoucích karmínových očí. Měla na sobě stejný plášť jako Demetri, takže určitě také patřila k Volturiovým. Divoce se mi rozbušilo srdce. Nadechla jsem se, abych mohla vykřiknout, ale ona mě chytila pod krkem.

„To ať tě ani nenapadne,“ zasyčela vztekle. „Když už nic jiného, tak alespoň uhasím svou žízeň. Jestli se o něco pokusíš, tak ti zlomím vaz.“ Němě jsem přikývla. Její stisk byl silný. Nahnula mi hlavu ke straně, aby si snáz prohlédla krční tepnu, do které se hodlala v příštích okamžicích zakousnout.

„Demetri říkal, že Cullenovi jsou blázni,“ řekla aniž by odtrhla zrak od mého krku. „Mít v domě člověka, pche, koho by to napadlo. Alespoň zaplatí, za jeho smrt.“ Velice pomalu přibližovala svá ústa k mému krku. Zřejmě jí bavilo prodlužovat mé trápení. Ten strach, který mě ovládal, mi nedovolil vůbec nic. Jen jsem tam seděla a čekala na svou popravu. Moje setkání s pumou bylo oproti tomuhle nic. Tenkrát jsem si to úplně neuvědomovala. Teď jsem si byla naprosto jistá, že mě čeká smrt. Nikdo mě nezachrání. Vysaje mě dřív, než si kdokoli stačí všimnout, že se něco děje. Po tvářích mi začaly stékat slzy.

„Ale, přeci bys neplakala… Nebude to bolet,“ zašeptala mi sladce do ucha. Už jsem se ani netřásla. Nemělo to smysl, za pár minut bude po mně. Upírka přivoněla k mé kůži a pak se do ní jemně zakousla. V první chvíli mi to připomnělo Emmettův ledový polibek, ale tohle se asi vážně nedalo srovnávat. Sála mi krev a já tam jen tak seděla a nedělala nic. Musela jsem se o něco pokusit. Opatrně jsem zvedla ruku a snažila se její hlavu odstrčit, ale nic jsem proti ní nezmohla. Moje snaha ji velice pobavila, odtrhla ústa od mého krku a začala se chechtat. Vysmívala se mojí bezmocnosti. Teď nebo nikdy. Sebrala jsem veškeré síly a hlasitě vykřikla. To ji velice naštvalo. Vztekle se mi podívala do očí a zase se přisála k mému krku. Tentokrát pila zuřivěji. Čekala jsem, že mi zlomí vaz, jak slibovala, ale její žízeň byla asi silnější. Uvědomovala jsem si, jak mě pomalu opouštějí síly. S každou kapkou, kterou mi brala jsem se cítila slabší. Nedokázala jsem vůbec nic. Opět jsem jen bezmocně přihlížela své popravě. Už jsem přibližně věděla, co přijde. Zmocnilo se mě zoufalství. Asi je mým osudem zemřít pro nedostatek krve. Je to snad daň za to, že miluji upíra? Prostě mi nebylo přáno a musela jsem zemřít, ať už tlapou zvířete nebo v rukou ženy z jiného světa.

Přicházelo to, tohle byly moje poslední okamžiky. Za chvíli přestanu existovat, nikdo už tomu nezabrání. Bojovala jsem, bojovala jsem sama se sebou, abych zůstala na živu alespoň o vteřinu déle. Zavíraly se mi oči, přišla tma a když se mi povedlo je zase otevřít tak byl obraz čím dál rozmazanější. Najednou mi pře očima vytanul Emmettův obraz, jeho usmívající se obličej. Přesně jako tehdy na pastvině. Historie se opakovala, mělo to být nějaké znamení? Věděla jsem, že ten obraz není skutečný. ‚Emmette, kde sakra jsi, když tě potřebuju!‘ křičelo všechno ve mně, ale moje ústa se ani nepohnula. Už ho nikdy neuvidím. Je konec, za pár vteřin už nebude nic. Přestávala jsem cítit tělo, jediné co ještě pracovalo, byl můj mozek. Předkládal mi ty nejkrásnější představy, mě v Emmettově náručí, jeho něžné dotyky, jeho polibky… ‚Emmette‘ chtěla jsem naposledy vyslovit jeho jméno, ale místo toho jsem ztratila vědomí…

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola XIX. - Nezvaní hosté: