Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola XIV. - Usmíření

16.06.2009 (15:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2513×

„Emmette, já... Jak...? Kde...? Ty jsi se...vrátil?" Nebyla jsem schopná dostat ze sebe kloudnou větu. Seděl u stolu jako socha a pohrával si s nějakou mincí, ani nevzhlédl. Já jsem pořád stála ve dveřích jako opařená.

„Ano, vrátil," sdělil po delší době ticha aniž by se na mě podíval. Pohledem stále provrtával minci ve své ruce. „Potloukám se po okolí už delší dobu a právě včera jsem se rozhodl, že se vrátím domů, ale někdo mi trochu zkazil plány. Cos to proboha vyváděla?" Při této otázce mi pohlédl do očí.

„Já... Nevím, prostě nevím." Odpověděla jsem po pravdě a sklopila přitom hlavu. Nechtěla jsem se mu dívat do očí, styděla jsem se.

„Myslel jsem si, že už ses se vším smířila a že bys ustála i to, kdybych se vrátil. Jenže to, co si předvedla včera nebylo moc vyrovnané. Chovala ses jako šílená. Chtěl jsem odejít a nechat tě tam, ale nakonec jsem to nedokázal." Řekl smutně. Zvědavě se mi díval do očí a čekal, co mu k tomu povím.

„Takže si to všechno slyšel?" To bylo jediné, co mě v tu chvíli zajímalo.

„Slyšel. Můžeš mi to nějak vysvětlit? Já vás ženský nechápu. Zjistíte, že někoho milujete a hned se běžíte zabít? Je to normální nebo to má co dočinění s tím, že jsi ve všem tak jiná než ostatní?" Jeho slova zněla chvílemi pobaveně a to znamenalo, že už se tolik nezlobí.

„Já sama nevím, co mě to popadlo. Nepřemýšlela jsem. Když mi to všechno došlo, tak mi hlavou projelo jen, že bez tebe prostě nedokážu žít. Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. Já tě vážně miluju," přiznala jsem mu otevřeně. Chvíli si mě naštvaně měřil a potom se usmál.

„Pojď ke mně, ty můj blázínku," řekl a rozpřáhl své mohutné paže. Zdráhavým krokem jsem přešla místnost a těsně před ním se zastavila. Jedním rychlým pohybem si mě posadil na klín a pak zabořil obličej do mých dlouhých vlasů. „Já vím, že mě miluješ a proto jsem teď tady. Myslel jsem, že je pro mě slovo láska navždy zapovězené, ale mýlil jsem se. My to zvládneme a ukážeme všem, že nemají pravdu." Jeho hlas zněl bojovně. Chtěl bojovat za nás dva, za naši lásku a já jsem věděla, že mu s tím pomůžu. Po tvářích se mi už zase začaly koulet slzy, tentokrát to byly slzy štěstí.

„Ty pláčeš?" Zeptal se a pootočil můj obličej tak, aby na něj viděl.

„Ne," odpověděla jsem a zakroutila přitom hlavou. „Teda vlastně jo, ale to proto, že jsem šťastná." Pokusila jsem se o úsměv. Emmett mě jemně objal a přimáčkl si mě na své kamenné tělo. Vůbec to nebylo nepříjemné, byla jsem šťastná, že je takhle blízko. Také jsem ho objala, spojila ruce za jeho zády a položila si obličej na jeho tvrdou hruď.

Vydrželi jsme se objímat šíleně dlouho.Vychutnávala jsem si každou vteřinu. Zůstávalo mi záhadou, jak může být tahle kamenná hora svalů tak něžná. Jemně mě hladil po vlasech. Jeho vůně byla to nejúžasnější, co kdy můj nos cítil. Zjistila jsem, že bych takhle dokázala usnout a to mě donutilo porušit ticho. Zdvihla jsem hlavu a podívala se do jeho nádherných topazových očí.

„Emmette," oslovila jsem ho. Napjatě čekal a tak jsem pokračovala: „Takže mi Edward lhal o tom, že si se vrátil?"

„Ne, nelhal," odpověděl.

„Ale jak to?" Zeptala jsem se. Nedávalo mi to smysl.

„On neví, že jsem se vrátil." Vysvětlil mi. To ve mně vyvolalo ještě větší zmatek.

„Jak neví, vždyť Alice tě musela vidět, jak se vracíš a všichni už teď ví, že jsi tady a taky... že jsi se mnou." Poslední slova se mi říkala těžce, dovedla jsem si představit, jak asi teď Edward zuří.

„S Alicí jsem mluvil hned jak jsem se vrátil. Poprosil jsem jí, aby jim nic neříkala, alespoň prozatím. Takže nás bude krýt." Odhalil mi své plány. Měl to vážně promyšlené. Přikývla jsem, aby věděl, že tomu rozumím. Chtěla jsem se zase položit na jeho tvrdá prsa, ale moje zvědavost byla neodbytná.

„Kde jsi vlastně ty dva týdny byl?" Zajímalo mě.

„Prakticky jen kousek odsud," řekl zadumaně. „To ráno, kdy jsi mi řekla, že bychom se neměli stýkat, jsem byl šíleně rozčilený. Sebral jsem se a běžel. Neměl jsem žádný cíl, ale chtěl jsem být co nejdál odsud. V kanadských lesích jsem ale narazil na staré známé, pár vlkodlaků, se kterými jsem strávil několik let, když jsem byl na útěku poprvé. Byl jsem rád, že jsem je potkal. Řekl bych, že se z nás stali přátelé. Isaiah, to je jejich alfa, se hrozně divil, že jsem se k nim vrátil tak brzy po tom, co jsem je opustil. Všechno jsem mu vysvětlil a on dlouho přemýšlel a potom mi řekl, že nemůžu pořád jen utíkat. Poradil mi, abych se vrátil a snažil se s tím vyrovnat a taky, že bych tě měl chránit a chápat tvou volbu, pokud tě opravdu miluju. Uznal jsem, že má pravdu a vrátil se sem. Sešel jsem se s Alicí a všechno jí vysvětlil a potom jsem se zdržoval poblíž tvého domu. V noci jsem se na tebe chodil dívat, když si spala. A včera odpoledne jsem měl konečně pocit, že jsem to nejhorší překonal a už jsem chtěl jít domů, jenže v tu chvíli si vyběhla z domu jen v tričku a utíkala si, jako by tě někdo pronásledoval. Vážně jsem tě tam chtěl nechat, protože to byla tvoje volba, ale moje srdce to nedokázalo. Mimochodem, omlouvám se za ty věci, které jsem ti onehdy řekl. Měl jsem obrovský vztek a neovládal se." Provinile se na mě podíval.

„Já se ti taky musím omluvit," zareagovala jsem rychle. „To co jsem ti řekla taky nebylo zrovna fér, ale Edward mi radil, že tě od sebe musím odehnat stůj co stůj a tak jsem se snažila strefit do nejbolavějšího místa. Ani nevíš, jak mě trápilo, že jsem ti tak musela ublížit." Tentokrát jsem se na něj provinile podívala pro změnu já.

„Edward?" Podivil se Emmett. „Co s tím má společného?"

„No, vlastně docela dost, nebýt jeho, tak by mě taková hloupost v životě nenapadla." Přiznala jsem. Na Emmettovi bylo znát, že v něm bublá vztek.

„Co je mu do toho? Takže to byl celé jeho nápad?" Udeřil na mě. Začala jsem se ho bát.

„On to myslel dobře," pokoušela jsem se ho uklidnit. „Všichni se báli o mé bezpečí, to musíš chápat. A taky říkali, že pro tebe bude lepší, když se spolu nebudeme vídat. Prý je náš vztah moc nebezpečný. Kdyby mě nepřesvědčili o tom, že to pro tebe takhle bude nejlepší, tak bych se tě nikdy nevzdala. Chtěla jsem udělat všechno pro to, abys byl šťastný."

„Dobře? Zrovna on má co říkat. Tenkrát jsme mu Bellu taky rozmlouvali, ale nedal si říct. Myslel jsem, že mě pochopí ze všech nejlíp. Doufal jsem v jeho podporu, ale asi si budeme muset poradit sami." Vztek ho začal přecházet. Cítila jsem, jak se napětí v jeho těle uvolňuje. Usmál se a pak dlouze přemýšlel. Zase mě začal hladit po vlasech.

„Emmette," oslovila jsem ho po chvíli. Zvědavě se mi podíval do očí a tak jsem pokračovala: „Myslím, že by ses měl vrátit domů. Oni se o tebe bojí, měli by vědět, že jsi v pořádku. Dokážu si představit, jak je Esmé pološílená strachy." Chtěl něco říct, ale zase se zamyslel. Díval se do prázdna a přemýšlel.

„Dobrá," řekl nakonec. „Ale jedině s tebou."

„Co? To přeci nejde." Vyděsila jsem se.

„Vrátím se domů jedině s tebou," vysvětlil mi. „Musíme všem ukázat, že budeme bojovat, proto teď půjdeš se mnou." Nekompromisně mě postavil na zem a sám se zvedl ze židle. V jeho očích jsem viděla odhodlání. Opravdu se chtěl postavit celé rodině jen kvůli mně. Za normálních okolností bych byla štěstím bez sebe, ale tentokrát jsem měla špatný pocit. Nelíbilo se mi, že se chce se všemi hádat.

„Myslíš si, že je to dobrý nápad?" Ujišťovala jsem se znovu.

„Určitě," odpověděl. „Tak pojďme."

„Počkej," vyhrkla jsem. „Přeci k vám nemůžu jít takhle." Ukázala jsem na své zabahněné oblečení. Emmett přikývl. „Dej mi pár minut."

Rychle jsem vyběhla nahoru do svého pokoje. Několikrát jsem prohrabala celý šatník a nakonec vytáhla černé kalhoty a bílé triko. Na to, abych se osprchovala, nebyl čas. Oblékla jsem se a zaběhla do koupelny. Ještě, že mě napadlo podívat se do zrcadla. Od bláta jsem totiž měla i obličej a vlasy. Nebylo moc času a tak jsem volila radikální kroky. Umyla jsem si obličej vodou a trochu se nalíčila a vlasy jsem stáhla do jakéhosi rozpustilého drdolu, aby se tím schovalo to nejhorší. Nepotřebovala jsem ani tužidlo. Bláto drželo dokonale. S výsledkem jsem nebyla spokojená ani v nejmenším, ale dneska stejně nebude záležet na tom jak vypadám.

„Tak, můžeme," oznámila jsem Emmettovi, když jsem seběhla po schodech.

„Sluší ti to," prohodil uznale a usmál se.

„Hele, vtipy si nech na pak," řekla jsem a také se na něj usmála. Na věšáku jsem ještě popadla bundu a vyrazili jsme před dům. Nepršelo, ale mohutné mraky nevypadaly zrovna neškodně. Až venku mi došlo, že tu Emmett nemá auto.

„To půjdeme pěšky?" Zeptala jsem se.

„Ne, teda abych to upřesnil, tak ty ne." Vysvětlil mi. Vůbec jsem to nechápala. Vzal mě za ruku a odvedl za dům. Zastavili jsme se až dobrých pár metrů od obydlí mezi statnými jehličnany.

„Neboj se," varoval mě. Trochu jsem znejistěla. „Kdyby ti to bylo nepříjemné, tak zavři oči." Rychlým pohybem mě vzal do náručí a usmál se. Držel mě jako bych nevážila vůbec nic. Měl asi vážně sílu. Mrkl na mě a pak se rozběhl. Nevím ani jestli to byl běh, já jsem si připadala, jako když letím. Nebylo to nepříjemné, ale zkusila jsem zavřít oči. Ten pocit byl úžasný. Takovýhle způsob dopravy se mi vážně zamlouval. Během chvíle jsme se ocitli na příjezdové cestě k jejich domu. Emmett mě postavil na zem, chytil mě za ruku a dál už jsme šli vedle sebe.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola XIV. - Usmíření: