Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola XIII. - Láska?

15.06.2009 (14:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2664×

Zase tu byl víkend. Přes týden mi čas docela utíkal, protože jsem polovinu dne trávila ve škole a pak jsem doma stále ještě doháněla zameškané učivo. Ale víkend, to byla jiná. Jako vždycky jsem nevěděla co dělat. Venku to vypadalo, že každou chvíli může přijít déšť a tak jsem výlet do přírody zavrhla. Stejně jsem na něj neměla moc náladu. Nakonec jsem se po obědě donutila otevřít si učebnici fyziky a snažila se pochopit zákony přitažlivosti. Po pár hodinách jsem uznala, že je to pro mě nadlidský výkon a učebnici zase zavřela.

Když už jsem seděla u počítače, tak jsem se koukla na internet s nadějí, že třeba najdu něco, co by mě mohlo zabavit. Bezcílně jsem pátrala asi hodinu. Už jsem chtěla okno s prohlížečem zavřít, ale zaujala mě jedna webová stránka s citáty. Vždycky mě bavilo si je pročítat. Některé byly vážně pravdivé. Po chvíli jsem se úplnou náhodou dostala do sekce s citáty o lásce. Chtěla jsem to hned přepnout jinam, ale jeden citát upoutal mou pozornost:

-  Milovat znamená ve štěstí druhého nacházet štěstí vlastní. -

Aniž bych se nad tím nějak zamýšlela, tak se mi vybavil Emmett. Vzpomněla jsem si na to, jak vypadal spokojeně, když jsme byli spolu a taky na to, že mě zaplavoval pocit štěstí, když jsem ho tak viděla. Úsměv na jeho tváři pokaždé vykouzlil úsměv i na té mé. Hřálo mě u srdce, když se mi hluboce díval do očí, cítila jsem se s ním jako v jiném světě, jako v nebi... ‚Ne to není možné, byli jsme přátelé, nemilovali jsme se. Ale, on se do mě přeci zamiloval a já... Já jsem mu ukázala stopku a sama jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Jen mě teď sužuje ta příšerná bolest. Bolest z jeho ztráty, z toho, že ho už v životě neuvidím.' Můj vnitřní monolog utnul pohled na další citát:

- K tomu abychom se zamilovali nám stačí jediný pohled. K tomu abychom zapomněli nám však někdy nestačí celý život. -

Já jsem věděla, že na něj nikdy zapomenu, nešlo to. I když mě žádal o to, abych zapomněla na každé jeho slovo a na to, co jsme spolu prožili, tak mi bylo jasné, že to prostě nedokážu. Snažila jsem se, ale pořád byl v mém srdci. Připadala jsem si velice zmateně. Myslela jsem, že jsem od sebe odehnala přítele a přitom... Opravdu bylo možné, abych ho milovala? Je pravda, že když jsme byli spolu, tak mi často bušilo srdce rychleji než obvykle a taky jsem se s ním cítila bezpečně a příjemně. Abych se ujistila, tak jsem zkusila další citát:

- Ze všech lidských vášní je láska nejsilnější, neboť útočí zároveň na hlavu, srdce i smysly. -

On mě pobláznil celou. Ano, teď už jsem věděla, že je upír a že takhle na lidi obvykle působí, ale přeci nemohl jen tak ovlivnit moje city. A kdyby mě jen omámil, jako svou kořist, tak by to mělo pominout, když už není v mé blízkosti. Dívala jsem se do prázdna a mozek mi pracoval na plné obrátky. Postupně jsem si dávala dohromady všechny vzpomínky, domněnky a skutky. Nemohla to být pravda. Jak bych si mohla nevšimnout, kdybych se do něj zamilovala? Možná proto, že jsem lásku nikdy předtím necítila. Neznala jsem ani přátelství, takže jsem nemohla vidět rozdíl, který mezi tím je. Teď jsem ho ale najednou pocítila. On nebyl jen můj přítel, byl mojí láskou. Stále jsem tomu nemohla uvěřit, připadala jsem si jako Alenka v říši divů, když jsem pomalu odhalovala neznámé kouty své duše a svého srdce. Opravdu jsem se cítila šťastná, když byl i on. Rány v mém srdci, které jsem pracně zacelovala dva týdny, se opět naplno otevřely. Po tvářích mi začaly stékat slzy.

Aniž bych si uvědomovala, co dělám, sebrala jsem se a vyběhla ven do jemného deště. Nerozhlížela jsem se a vběhla do lesa. Prostě jsem jen běžela, bez cíle, bez přemýšlení. Jediné co se mi honilo hlavou, bylo to, že ho miluji. Utíkala jsem hlouběji a hlouběji do lesa. Přes slzy jsem skoro neviděla na cestu, takže jsem každou chvíli zakopla a vyválela se v blátě. Bylo mi to jedno. Měla jsem pocit, že mě ten běh osvobozuje a nechtěla jsem přestat. Plíce mi naznačovaly, že na takovou námahu nejsem zvyklá, ale to pálení jsem ignorovala. I tak to byla rozhodně menší bolest, než která teď vládla v mém srdci.

Běžela jsem dlouho a nakonec se ocitla na pastvině, kde mě napadla puma. Na moment jsem se zastavila. Rozum mi říkal, abych se odsud klidila co nejdál, ale nic ho teď neposlouchalo. Rozběhla jsem se k tomu obrovskému dubu. Na ničem už mi nezáleželo. Kdyby se tu teď objevila další puma, tak bych jí možná i poděkovala. Najednou se mi nechtělo žít, ne bez něj.

Vrazila jsem do dubu plnou silou, až mě zabolelo rameno, ale bylo mi to jedno. Chvíli jsem se o strom opírala, abych trochu popadla dech. Pak mě přepadl šílený vztek na celý svět. Pěstmi jsem začala bít do kmene, jako bych z něj chtěla Emmetta vymlátit. Racionální myšlení šlo úplně stranou. Jen jsem tam stála, lokty a hlavou opřená o strom a zuřivě jsem do něj bušila. Po nějaké chvíli mi začaly docházet síly, takže úderů ubývalo, ale nechtěla jsem úplně přestat. Byla jsem naprosto zoufalá.

„Emmette, Emmette, vrať se! Slyšíš? Vrať se, já tě miluju!" Zakřičela jsem zoufale do prostoru. Věděla jsem, že mě neuslyší, protože je bůh ví kde, ale aspoň jsem to ze sebe dostala. Potom jsem se sesula k zemi, chytila si hlavu do dlaní a zase plakala. Začalo se stmívat a taky mi začala být zima. Ale nechtěla jsem jít zpátky. Schoulila jsem se do klubíčka mezi kořeny stromu a jen plakala. Vydržela jsem takhle ležet hodně dlouho. Už byla tma a déšť vůbec neustával, spíš nabíral na síle. Klepala jsem se zimou ale chtěla jsem tam zůstat. Možná navždy.

„Miluju tě, miluju tě, miluju tě..." Opakovala jsem pořád dokola polohlasem. Kdyby mě někdo viděl, tak si myslí, že jsem se zbláznila. Třásla jsem se, mumlala si něco pro sebe a pořád plakala. Když jsem tu byla naposledy, tak jsem si ze všeho nejvíc přála přežít to, ale teď jsem myslela na pravý opak. Doufala jsem, že mě tam objeví nějaké hladové zvíře a prokáže mi laskavost. Pomyšlení na život bez Emmetta se mi teď jevil jako naprosto nemožný. Láska je asi vážně mocná čarodějka, u mě způsobila, že jsem se upínala k nejhoršímu. Znělo to krutě, ale já jsem to viděla spíše jako vysvobození. Prvně jsem zničila jeho a teď jsem chystala to samé i pro sebe. Zasloužila jsem si trpět. Pomalu mě začala přemáhat únava. Zavírala se mi víčka a já doufala, že už je vícekrát neotevřu. Stále jsem ještě opakovala ta dvě slova, ale můj hlas byl tišší a tišší. A najednou jsem usnula...

***

Unaveně jsem se protáhla a zívnula. Pomalu jsem se donutila otevřít víčka. Chvíli jsem se cítila dost zmateně. ‚Co se to sakra děje?' Rozhlédla jsem se po svém pokoji - strop, skříň, stůl, počítač, křeslo, postel a znovu. Musela jsem to takhle udělat třikrát, abych se ujistila. ‚Sakra, to se mi to snad jen zdálo?' Počítač byl vypnutý, já ležela ve své posteli... Nikde nic neobvyklého. ‚Ale vždyť jsem včera...' V tu chvíli jsem si vzpomněla na svou lásku a píchlo mě u srdce. ‚Dobře, aspoň něco se mi nezdálo.' Vůbec mi to nedávalo smysl. Jestli to byl sen, tak byl opravdu živý. Ta zima, mokro, bolest, všechno to bylo tak skutečné.

„Asi už začínám bláznit," řekla jsem si pro sebe nahlas.

Bylo toho na mě v poslední době vážně dost, takže jsem začala věřit, že mám opravdu přesvědčivé noční můry. Moje láska k Emmettovi byla ale skutečná. Opět jsem se rozpomněla na jeho dokonalý obličej, překrásný úsměv a nakonec i na jeho chladný dotek. Jenže teď byl pryč, možná navždy. Pocítila jsem další vlnu bolesti. Musela jsem se zvednout z postele jinak hrozilo, že se zase rozpláču. Odhodila jsem ze sebe přikrývku a strnula. Moje oblečení bylo celé od bláta. Vybavilo se mi, jak jsem cestou několikrát zakopla a upadla přímo do kaluže. To znamenalo, že to nemohl být jen sen. Začala jsem přemýšlet. Někdo mě tam musel najít a nebo, a tahle varianta se mi přímo hnusila, mě někdo sledoval. A byla jsem si naprosto jistá, že to nebyl člověk. A ten někdo mě po tom, co jsem vyčerpáním usnula, musel velice rychle a jemně odnést domů, jinak by mě to probudilo. Určitě to byl někdo z Cullenových, ale kdo? Nemusela jsem dlouho přemýšlet, aby mi to došlo. Renesmé, kdo jiný. Všichni to naše odloučení chápali a dělali, že pro ně neexistuji, jen ona ne. Nechtěla se s tím smířit. Asi o mě měla pořád strach a tak se rozhodla, že na mě bude dávat pozor. Trochu jsem si za tu včerejší příhodu nadávala, nemusela mě vidět v takovém stavu. Najednou mě to trklo, Alice musela mít vizi a říct jí o tom.

„Sakra," ulevila jsem si. Mohlo mě to napadnout hned. Jestli se o tom dozví Edward, tak ji určitě roztrhne. Mělo to fungovat tak, že mi v žádném případě nebudou zasahovat do života. Chudák Ness, neměla to dělat.

Místo, aby se vše vrátilo do starých kolejí, tak problémů přibývalo. Můj život už nebyl jako před tím než jsem je poznala. Uvědomila jsem si, že žiji neúplně. Až s nimi jsem poznala jaké to je, někam patřit. Přepadla mě úzkost, ale rozhodla jsem se ji překonat. Vydala jsem se do kuchyně, abych si připravila snídani. Jídlo mi připadalo jako celkem dobrý začátek. Sešla jsem dolů po schodech a ve dveřích do kuchyně se zarazila.

„Emmette?"

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola XIII. - Láska?: