Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola XII. - Tělo bez duše

14.06.2009 (18:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2546×

Přála jsem si prospat celý den, ale už v jedenáct hodin jsem byla vzhůru. Rozhodla jsem se, že do školy do konce týdne nepůjdu. Měla jsem přeci právo na pořádnou rekonvalescenci, ne? Donutila jsem se dojít do koupelny a následně se i osprchovat. Rozhodně jsem to už potřebovala. Dala jsem si záležet na tom, aby to trvalo hodně dlouho. Potřebovala jsem nějak zabít každou minutu. Když jsem usoudila, že jsem vyplýtvala tolik vody, co čtyřčlenná rodina za týden, tak jsem se přesunula k zrcadlu. Odraz v něm nikdy nebyl takový, jaký bych si představovala, ale dnes to bylo ještě desetkrát horší. Dívala jsem se na něco, co se mi nepodobalo ani v nejmenším. Moje obyčejně snědá pleť si asi dnes vzala dovolenou, protože můj odraz byl příšerně bledý. Oči jsem měla pořádně opuchlé. Vysušené rty tomu taky moc nepřidaly, ale neměla jsem sílu, abych se sebou něco dělala. Alespoň v tuhle chvíli ne. Snažila jsem se najít za tou „maskou" alespoň kousek sebe, abych se přesvědčila, že jsem to opravdu já. Jediné co mi bylo povědomé, byli moje tmavé oči, ale bělmo bylo plné popraskaných žilek a tudíž zarudlé. Vypadala jsem vážně otřesně. Napadlo mě, že možná z trochu jiného úhlu, by to mohlo vypadat lépe, tak jsem začala natáčet hlavu různými směry. Nemělo to žádný efekt, ale došlo mi, že jsem ještě neviděla svou novou ozdobu. Nikdy jsem nebyla krasavice, takže mě netrápilo to, jestli to zničí mou vizáž. Byla jsem jen zvědavá. Opatrně jsem strhala obvazy, které mi včera pracně Carlisle přilepoval. Tušila jsem, že to nebude pěkný pohled, ale tohle mi doslova vyrazilo dech. Vypadala jsem, jako by si se mnou pohrál Jack Rozparovač. První jizva, která mě praštila do očí byla samozřejmě ta největší. Vedla od pravého ucha napříč celým krkem až nad levé prso. Byla snad tři centimetry široká. Pak mě zdobily ještě další dvě, ale ty už byly menší. Jedna nad a druhá pod tou obrovskou jizvou. Jemně jsem se svého krku dotkla konečky prstů. V místech, kde byli jizvy, jsem nic necítila. Když konečně povolil prvotní šok, tak jsem začala přemýšlet, jak je nejlépe zamaskovat. Asi už nebudu nosit topy s odhalenými rameny, to bylo to první, co mě napadlo. Část té veliké jizvy určitě zakryji tričkem, ale co ten zbytek? Pak přišla spásná myšlenka. Už takhle jsem byla díky svému šatníku naprosto vybočující z řady, takže šátek na krku už nemohl nic zkazit. Zbytek, který bude vykukovat zpod šátku, překryjí moje vlasy. Problém byl vyřešen. Alespoň jeden. Bohužel, tenhle byl asi zrovna ze všech nejméně důležitý. Opět se moje myšlenky stočily k Emmettovi.

Vrátila jsem se zpátky do svého pokoje. Můj žaludek se dožadoval alespoň nějakého sousta, ale chuť jsem rozhodně neměla. Namísto toho, abych se najedla jsem si pustila hodně hlasitě přehrávač a zase si lehla na svou postel. Dlouhou chvíli jsem se bezmyšlenkovitě dívala do stropu a ani se nepohnula. Zase se mi chtělo brečet, ale po náročném včerejšku už mi asi slzy došly, takže jsem jen tak vzlykala a oči zůstávaly suché. Když se pokojem rozezněly tóny mé oblíbené písně I Hate Everything About You, tak jsem se schoulila do klubíčka a rukama si objala kolena. Zavřela jsem oči a jen poslouchala. Napadlo mě, že Emmett asi právě teď cítí něco podobného. Pořád jsem nechápala, jak jsem mu mohla takhle ublížit. On si myslel, že mu pomůžu zapomenout na to, co se stalo s Rosalií a místo toho jsem mu uštědřila další bolestivou ránu. Měl pravdu, byla jsem odporná i sama sobě.

Zbytek dne jsem jen proležela. Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky, ale nedařilo se. Pořád jsem cítila tu obrovskou bolest, která mě sžírala zaživa.

Pátek probíhal naprosto stejně jako předešlý den, až na to, že jsem se donutila sníst alespoň jedno jablko. Také jsem zjistila, že už zase dokážu ronit slzy. Nenutila jsem je, prostě tekly samy. Připadala jsem si přesně tak jako mi vyprávěla Bella. Tělo bez duše. Celý den jsem se snažila myslet na něco jiného. Vzpomínala jsem jaké to bylo, než jsem poznala Emmetta. Jak jsem si dokázala vystačit sama se sebou a jak se mi tu líbilo a taky jsem si vzpomněla na sen, který se mi zdál před začátkem školního roku. Ta noční můra, která mě tehdy tak vyděsila. Vybavilo se mi, jak jsem se brodila bažinou. Přesně tak jsem si teď připadala, jako když se topím v bahně. Moje vlastní skutky mi připadaly jako ty odporné pijavice a pak ta ruka... Ledová něžná ruka, která mě umlčela a pak mě pohladila po tváři. Dotyk ruky v mém snu byl srovnatelný s Emmettovým. Najednou mi to do sebe začalo zapadat. Bažina, pijavice a pak to pohlazení. Třeba to tak mělo být. Možná jsem se takhle musela cítit, aby mě pak Emmett mohl zachránit. Ale jak mě mohl zachránit, když mě teď nenávidí? Myslela jsem si, že jsem na to přišla, ale najednou to nedávalo smysl ještě víc než předtím... Pak jsem zavřela oči a dlouho čekala než mě přemůže únava. Chtěla jsem to všechno prospat.

Bylo ještě velice brzy, když jsem se probudila. Moc jsem se tomu nedivila, za poslední dva týdny jsem spala skoro pořád a neměla jsem se čím unavit. Trochu jsem na sebe měla vztek, že už jsem vzhůru, ale nedalo se nic dělat. Protože jsem se cítila opravdu slabě, tak jsem se rozhodla, že konečně něco sním. Připravila jsem si k snídani velikou mísu zeleninového salátu a velice rychle ji spořádala. Uvědomila jsem si, že se tu zase zastavila matka, ale asi si vůbec nevšimla, že jsem tu více jak týden nebyla. Aspoň, že mi tu nechala těch pár dolarů, jinak by mi to asi nedošlo. Udělala jsem si veliký hrnek kávy a šla zpátky do svého pokoje. Bylo mi trochu lépe, jak by taky ne po třech probrečených dnech, ale stejně to nebylo ono. Věděla jsem, že jakmile o něm zase začnu přemýšlet, tak se mi má ponurá nálada vrátí a to jsem nechtěla. Potřebovala jsem se dát trochu dohromady. Abych si trochu pomohla, tak jsem mu ve svých myšlenkách přestala říkat jménem. Od teď to byl ON. Také jsem se neustále přesvědčovala, že už je určitě zpátky a že je všechno v naprostém pořádku. To mi opravdu pomáhalo. Nechtělo se mi další den promrhat a tak jsem si na internetu našla učební plán pro náš ročník a stáhla jsem si veškeré učivo, které jsem za posledních čtrnáct dní zameškala. Bylo toho požehnaně. Okamžitě jsem se pustila do práce. Napadlo mě, že kdyby tu teď byl a pomáhal mi, tak by to šlo určitě rychleji, ale raději jsem tu myšlenku zase zahnala.

Po několika hodinách úmorné práce mě najednou vyrušil domovní zvonek. Když se rozdrnčel, tak jsem sebou trhla. Kdo to může být? Nikdo k nám přeci nechodí. Jediný kdo kdy tenhle dům navštívil byl... on. Při představě, že by mohl stát dole se mi rychle rozbušilo srdce. Nevěděla jsem, co mám dělat. Zvonek se ozval znovu, tentokrát naléhavěji, a to mě donutilo jít otevřít. Před dveřmi jsem se zastavila abych se zhluboka nadechla, srdce mi bilo jako splašené.

„Vypadáš naprosto příšerně," oznámila mi Renesmé namísto pozdravu, když jsem otevřela dveře.

„Ahoj, taky tě ráda vidím," pokusila jsem se jí naznačit, že její výtka nebyla zrovna taktní. „Co tady děláš?"

„Pozveš mě dál?" Zeptala se zdvořile. Rukou jsem jí pokynula, aby vešla dovnitř. Posadily jsme se v kuchyni ke stolu a teprve pak mi odpověděla: „Měla jsem náhodou cestu kolem a tak jsem si řekla, že se tu zastavím a zkontroluju si tě. Jo a taky jsem ti něco přivezla." Postavila přede mě nádobku na jídlo, kterou až do teď držela v ruce.

„Co to je?" Zeptala jsem se podezíravě.

„Lasagne, dělala jsem je pro Jacoba, protože je má rád, ale tobě se teď určitě budou hodit víc." Oznámila mi a pak si mě pečlivě prohlédla. „Opravdu vypadáš hrozně."

„Díky, taky jsem si všimla. Ness, co tady děláš? Vždyť se řeklo, že se úplně přestaneme stýkat. Jak to, že jsi tady? Doma ti to určitě neschválili. Doufám, že si sem nejela i přes jejich zákaz. To by tak scházelo, aby si kvůli mně musela doma snášet nějaké problémy. Myslím, že škody už jsem nadělala dost." Řekla jsem jí vyčítavě a zároveň posmutněle.

„No víš," začala zdráhavě. „Oni to ještě neví, teda teď už asi jo. Nijak jsem to neplánovala. Jela jsem za Jacobem do rezervace, ale když jsem projížděla městem, tak jsem si řekla, že se za tebou zastavím. Asi si to pak vyslechnu, ale chtěla jsem tě vidět." Zněla celkem zdrceně. Když jsem u nich začala trávit více času, tak jsem si všimla, že si mě Renesmé docela oblíbila. Řekla bych, že mě možná brala jako kamarádku a asi se jí nelíbilo, že bychom se měly navždy rozloučit.

„Budeš mít problémy, neměla bys tu být," snažila jsem se jí vysvětlit vážnost situace.

„Ty mě tu nechceš?" Podivovala se a bylo vidět, že je velice zklamaná.

„To víš, že chci," uklidnila jsem ji. „Problém je ale v tom, že pak budeš mít doma potíže. Edward se bude určitě zlobit."

„Já vím," přiznala. „Ale neboj, s tátou to nějak skoulím." Ujistila mě s úsměvem.

„Ness, nechci tě vyhazovat. Jsem opravdu ráda, že tě vidím, ale mám strach, že budeš mít obrovské problémy. Edward to řekl jasně, žádné kamarádění a hned jak dokončíte školu tak navždycky zmizíte z mého života. To je celý náš příběh a není v něm místo pro naše přátelství." Samotné se mi to říkalo těžko, cítila jsem, co to znamená. Oni byli jediní, se kterými jsem se cítila být sama sebou, připadalo mi, že konečně někam patřím, ale tohle byl konec.

„Já vím," přikývla, „ale nelíbí se mi to. Jsi za dobu mojí existence jediná, kdo o nás ví pravdu. Není to tak svazující. Byla jsem ráda, že se někdo takový objevil a teď má zase zmizet? Já jsem zásadně proti." Vypadala vážně naštvaně.

„Rozumím ti, ale nemůžeme s tím nic udělat. Prostě to tak musí být."

„Asi bych měla jít, co?" Zeptala se chápavě. Přikývla jsem a doprovodila ji ke dveřím.

„Ness," oslovila jsem ji, když vycházela ze dveří. Otočila se a vyčkávala. „Už se... vrátil?"

„Ne," pochopila o kom mluvím. „A myslím si, že se hned tak nevrátí. Udělal to co posledně, zase Alici zmizel."

„Díky," řekla jsem. „A za ty lasagne taky. Určitě budou výborné. Tak, ahoj."

„Ahoj." Odpověděla na můj pozdrav, pak nastoupila do auta a během chvilky byla pryč.

Jídlo jsem nechala ležet na stole a šla rovnou do svého pokoje. Její návštěva mě zase úplně rozhodila. Všechno učení, které se válelo po mé posteli jsem sházela na zem a zase se nepřítomně zaposlouchala do oblíbených melodií. Slzy na sebe nenechaly dlouho čekat.

Celou neděli jsem strávila doháněním zameškaného učiva. Bylo toho vážně moc. I když se mi nechtělo, tak mi nic jiného nezbývalo. Trochu se mi vrátila chuť k jídlu, takže jsem snědla to co mi přinesla Renesmé. Musela jsem uznat, že ty lasagne byly opravdu skvělé. Večer jsem přemýšlela o tom, že bych ještě zůstala doma, ale nemohla jsem se před světem schovávat do nekonečna.

Dopoledne bylo příšerné. Všichni na mě neustále zírali. Jizvy jsem měla naštěstí úplně zakryté, ale stejně si na mě každý ukazoval a dovedla jsem si živě představit jak o mě všichni debatují: Hele to je ta holka, co jí málem sežrala puma...  Podívejte se na ní, chudák, ta vypadá... nebo Kde má ty jizvy, chci je vidět... Bylo mi to dost nepříjemné, ale zítra si určitě najdou nějakou novou věc, která je bude zajímat.

Tak dlouho jsem ten stolek nepoužívala, takže mě překvapilo, že i přesto zůstal i nadále prázdný. To mi udělalo docela radost. Počkala jsem, až do jídelny přijdou Cullenovi a posadí se na své obvyklé místo. Všichni se raději dívali jiným směrem. Dokonalá hra.

„Edwarde," vyslovila jsem jeho jméno tak tiše, že to mohl slyšet jen on. Chvíli vyčkával, potom se zvedl a nenuceným krokem přešel celou jídelnu až k mému stolku, potom se posadil na židli naproti mně.

„Co je?" Zeptal se příkře.

„Promiň, vím, že jsem to neměla dělat, ale chtěla jsem jen vědět jestli... jestli už se vrátil?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Bohužel, úplně zmizel. Určitě se zase přidal k nějakým vlkodlakům." Odpověděl mi. Já jsem jen přikývla a on potom dodal: „Tohle už nesmíš dělat, jasné? Jo a mimochodem, ta Renesmeina sobotní návštěva už se taky nebude opakovat. Přestaneme ti zasahovat do života a ty bys měla udělat to samé."

„Budu to tolerovat. Vážně jsem jen chtěla vědět, jestli je v pořádku. Jo a mimochodem, tohle vrať Nessie." Řekla jsem a pak jsem z tašky vylovila krabičku na jídlo. Edward přikývl, vzal si ji a potom bez rozloučení odešel zpátky ke své rodině. Nikdo z nich se na mě ani nepodíval.

***

Vůbec nic se za další dva týdny nezměnilo. Pořád jsem se snažila dohnat to, co jsem zameškala, ale dělalo mi to obrovské potíže. Vážně jsem nikdy nebyla studijní typ. S Cullenovými jsem za celou tu dobu nepromluvila ani slovo. Tedy alespoň nahlas. Divila jsem se, že na to Edward přistoupil, ale asi uznal, že si zasloužím to vědět. Pokaždé jsem si v jídelně jen pomyslela tuto otázku: ‚Už se vrátil?' a Edward po chvíli zakroutil hlavou na znamení, že stále ještě ne. To byla celá naše komunikace. Vlastně to byla veškerá moje komunikace s okolním světem. Opět jsem si zvykala na samotu a trochu se mi to dařilo. Zase jsem byla jen já, tedy dá se říct, že jsme byly dvě. Já a moje bolest. Ta mě asi už nikdy neopustí.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola XII. - Tělo bez duše: