Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola XI. - Bolest

13.06.2009 (18:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2438×

Usnula jsem až nad ránem, takže jsem tušila, že se nevzbudím hned tak brzy. Unaveně jsem zamžourala, aby oči přivykly světlu. Vedle postele seděl Emmett a hladil mou ruku. Jeho dotyk byl ledový. Předtím jsem si toho nevšimla. Když se mě dotknul poprvé, tak jsem byla tak omámená morfiem, že jsem to vůbec nevnímala. Věnoval mi ten nejúžasnější úsměv, který dokázal vykouzlit.

„Dobré poledne, spící panno," přivítal mě.

„Poledne? To jsem spala tak dlouho? Měl si mě vzbudit," pokárala jsem ho, ale pousmála jsem se, aby to nebral jako výtku.

„Vypadáš roztomile, když spíš. Bavilo mě tě sledovat," odvětil. „Mluvil jsem s Edwardem, prý ti řekl všechno. Teda úplně všechno. Omlouvám se, že jsem včera tak zmizel, ale ještě jsem se s tím úplně nesrovnal a nerad o tom mluvím. Je to pro mě vážně těžké, ale věřím, že společně to překonáme." Opět se usmál. Zabolelo mě u srdce. Sám mi nahrál na smeč a já toho teď musela využít. Musela jsem to udělat, nebyla jiná možnost. Otočila jsem hlavu a zadívala se ven z okna. Potlačila jsem bolest, která mě uvnitř začala provrtávat skrz na skrz.

„Emmette," oslovila jsem ho a kontrolovala, jestli se mi netřese hlas. „Není a nikdy nebude žádné my." Řekla jsem to příkře a rozhodně, aby to pochopil.

„Co, cože? Já... Asi... Nechápu co tím myslíš? Jak není? A proč nebude? Já... Myslel... Myslel jsem, že mě máš ráda a že jsme přátelé. A... Taky jsem doufal, že se teď naše přátelství změní v něco... Něco víc. Vím, že jsem ti to měl říct sám, ale... Nevěděl jsem jak... A... Edward ti to přeci řekl... Já... Nechápu." Mluvil ztěžka a každou chvíli se zasekl. Zřejmě pochopil, ale nechtěl to sám sobě připustit. Vřelost v jeho očích pohasla a vystřídal ji zmatek a asi i bolest.

„Myslím to tak, jak to říkám. Naše přátelství už není. Přátelila jsem se s Emmettem, s tím vtipným klukem, ne s upírem. Emmette, přeci sám chápeš, že to nejde." Zavrtěla jsem hlavou a přemýšlela o dalších vhodných slovech. Emmett na mě nevěřícně a nechápavě zíral. „Myslela jsem, že jsme přátelé, ale ty ses do mě zamiloval a to jsem nechtěla. Na lásku nejsem připravená a rozhodně ne s upírem. Ty jsi tím, co jsi a já jsem prostě jen člověk. Já se prostě nechci přátelit s upíry a to musíš chápat. A rozhodně ti nevěřím, že ses do mě zamiloval. Když ještě pořád nejsi schopný mluvit o Rosalii, tak to znamená, že pořád miluješ ji. Nebudeš schopný milovat nikoho jiného, dokud ji v sobě nepohřbíš a to se ještě nestalo. Nevěřím ti, že bys mě kdy mohl milovat. Má to snad být další hra?" Věděla jsem, že tohle ho zlomí nadobro. Bylo to přesně to, co po mně Edward chtěl, ale asi už netušil, že to bude tolik bolet. Moje slova nás ničila oba.

„Já..." Začal, ale nebyl schopný to dokončit. Chvíli bylo hrobové ticho a potom Emmett vybuchl. „Jsi zlá! Nenávidím tě! Jak jsem si mohl myslet, že bys mě dokázala vyléčit? Ty jsi... odporná. Zapomeň na všechno, co jsem ti kdy řekl a na všechno, co jsme spolu zažili. Už nikdy tě nechci vidět. Nikdy, rozumíš?" Byl úplně bez sebe, všechna slova na mě křičel. Supěl vzteky, až jsem z něj měla hrůzu. Aniž by čekal na mou odpověď, tak zmizel z pokoje.

Netrvalo to snad ani půl vteřiny a už u mě stáli Renesmé s Edwardem. Cítila jsem se hrozně. Dělalo se mi špatně z toho, co jsem mu řekla, z toho, že jsem mu lhala do očí. Neudržela jsem se a propukla v pláč. Renesmé mě začala utěšovat a Edward o něčem přemýšlel, ale i tak vypadal rozmrzele. Uvnitř mě bylo najednou zase prázdno. Cítila jsem jen bolest. ‚Jak jsem mu mohla takhle ublížit? Nikdy mi to neodpustí. A já sobě taky ne. Proč jsem to udělala?'

„Aby sis zachránila život," odpověděl Edward na mou vnitřní otázku. „Teď to nevidíš, ale časem poznáš, že si udělala dobře. Emmett byl opravdu zničený, zasáhlo ho to víc, než jsem předpokládal, ale určitě se z toho za pár dní dostane a bude to zase ten starý dobrý Emmett." Připadalo mi, že z toho má snad radost. Slzy nepřestávaly téct, chtěla jsem jimi tu bolest vyplavit ven, ale nedařilo se. Nebolelo mě to, že budu zase sama, ale to co mi řekl. Nenáviděl mě, to bylo asi ze všeho nejhorší. Můj jediný přítel mě už v životě nechtěl vidět, to se nedalo přejít ani kdybych měla srdce z kamene.

Trvalo snad hodinu než jsem se trochu uklidnila. Renesmé mě celou dobu chovala v náručí a pobrukovala něžné melodie. Konečně jsem své slzné kanálky začala zase ovládat a nutila je, aby přestaly pracovat. Pomalu se mi to dařilo. Slz ubývalo a taky jsem přestala vzlykat.

„Neodpustí mi. Nikdy." Řekla jsem, když jsem si byla jistá, že už mám pod kontrolou i hlasivky. Pronést to nahlas bylo opravdu velice těžké a mělo to za následek další slzy.

„Ale odpustí, uvidíš." Snažila se mě trochu povzbudit. „On je trochu výbušný, ale určitě to nemyslel tak vážně. Za pár dní se vrátí a bude v pořádku. Jen se už nebudete moci stýkat. Bude to tak pro tebe nejlepší."

„Mně... Mně je to jedno. Hlavní je, aby byl v pořádku on. Dělám to pro jeho dobro." Tahle slova mě zase trochu uklidnila. Za pár minut už jsem neuronila jedinou slzu, ale že bych byla v pořádku se vážně říct nedalo. Uvnitř mě čím dál víc spalovala ta bolest.

Pak jsme zase obě mlčely. Renesmé chápala, že potřebuji nabrat sílu, ale nechtěla mě opouštět. Stále mě ještě chovala v náručí jako malé dítě a zase si začala pobrukovat. Z mého „uklidňovacího procesu" mě vyrušil Edward, když se mě snažil přesvědčit, abych něco snědla. Na jídlo jsem vážně neměla ani pomyšlení.

„Asi bych měla jít," řekla jsem po další hodině ticha. „Kdyby se náhodou vrátil, tak se s ním nechci setkat."

„Jasné, ale předtím by ti ještě Carlisle měl vyndat ty stehy. Dojdu pro něj." Opatrně mě položila na postel a za chvíli už se vracela společně s doktorem Cullenem.

„Ahoj Natalie, moc mě mrzí, jak se to seběhlo, ale Emmett má prostě výbušnou povahu. Tohle je jediný způsob, jak tě udržet na živu." Omlouval se Carlisle upřímně. Neustále se všichni strachovali o můj život, ale co na něm teď záleželo, když jsem provedla něco tak hrozného. Carlisle si připravil potřebné náčiní a pak se pustil do práce. Trochu to tahalo, ale dalo se to vydržet. I když to dělal rychle, tak to pár minut trvalo. Těch stehů tam bylo hodně. Když byl hotov, tak mi rány opět přelepil obvazem. Zeptal se mě ještě, jestli mě to nebolí a potom nás s Renesmé nechal zase o samotě.

„Doufám, že nehodláš jít pěšky?" Zajímalo Renesmé.

„Nevím, možná jo. Potřebovala bych si vyčistit hlavu." Oznámila jsem jí. Nezáleželo mi na tom.

„To ať tě ani nenapadne!" Rozčilovala se. „Někdo tě odveze, řeknu tátovi." Než jsem stačila zareagovat, tak zase zmizela z pokoje. Opět netrvalo dlouho a Renesmé se vrátila.

„Nesu ti tvoje oblečení." Oznámila mi. „Až budeš hotová, tak přijď dolů." Jen jsem přikývla.

Oblékání mi trvalo celou věčnost. Nějak jsem nemohla uvěřit, že můj pobyt v tomhle domě skončí tak rychle a hlavně bolestně. Pokaždé, než jsem na sebe navlekla další kus oblečení, jsem dlouhou dobu seděla na posteli a koukala do prázdna. Najednou mi bylo všechno jedno. Byla jsem úplně zničená. Po tom, co na hromádce, kterou přinesla Renesmé, nezbyla už jediná věc, jsem se zvedla a pomalým krokem vyrazila ke schodišti. Celá rodina, až na Emmetta, seděla na pohovkách a koukala se na mě.

„Vyrazíme?" Zeptal se mě Edward, když jsem sešla dolů k nim.

„Ne, Edwarde, odvezu ji já," nabídla se Bella. Edward jen pokrčil rameny a hodil po ní klíčky. „Pojď za mnou." Řekla mi. Mlčky jsem ji následovala. Vedla mě přes kuchyň do suterénu a pak dlouhou chodbou až do jejich garáže. Za normálních okolností bych obdivovala všechny vozy, které tam schovávali, ale dnes mi to bylo jedno. Posadila jsem se na sedadlo spolujezdce Edwardova Porsche a pak jsme vyrazily.

„Vím jak se cítíš," prolomila ticho až když jsme opustili jejich příjezdovou cestu.

„To neví asi nikdo," odvětila jsem zničeně.

„To bych si nebyla až tak úplně jistá," snažila se mě přesvědčit. „Víš, náš vztah s Edwardem nebyl vždycky tak harmonický." Podívala se na mě a když zjistila, že ji se zájmem poslouchám, tak pokračovala: „Je pravda, že jsme se do sebe zamilovali skoro okamžitě, ale to ještě neznamená, že jsme neměli problémy. Edwardovi vždycky záleželo na mém štěstí a bezpečí, ale někdy se to tak úplně neslučovalo s tím, co jsem si přála já. Je to už hodně dávno a dnes se mi to zdá jako nemožné, ale opravdu se to stalo. Když jsem ještě byla člověk, tak se mi stala taková menší nehoda. Rozřízla jsem si prst a Jasper se na mě vrhnul. Tenkrát svou touhu po lidské krvi ještě neměl pod kontrolou. Edward uznal, že to takhle dál nejde a tak se všichni rozhodli odejít. Myslela jsem si, že odchází proto, že mě nemiluje. Vůbec jsem se tomu nedivila. On byl jako Bůh a já byla malé nehezké nic. Když mě opustil, tak jsem pár měsíců žila jako tělo bez duše. Cítila jsem se prázdná. Pak jsem si ale najednou uvědomila, že bych měla zase žít a hodně mi s tím pomohl Jacob. Trávili jsme společně spoustu času a já jsem cítila, že ta bolest pomalu odchází, ale Edward byl stejně navždy v mém srdci. Jen jsem si zvykla, že pro mě už prostě nebude existovat. Bylo to hodně těžké období pro nás oba. Hodně času jsem trávila v rezervaci a jednou jsem tam viděla partu kluků, kteří skákali z útesu. Chtěla jsem to také zkusit a Jacob slíbil, že si spolu jednou skočíme. Pak mě ale opustil i on. Zjistil, že je vlkodlak a proto se se mnou přestal stýkat. Vůbec nic mi ale neřekl a já jsem byla tak rozhozená, že jsem sama šla na ten útes a skočila. Myslela jsem, že mi to pročistí hlavu, ale místo toho jsem se málem utopila. Nebýt Jaka, tak bych opravdu zemřela. Vytáhl mě na poslední chvíli. Alice viděla, jak jsem skočila, ale dál už neviděla nic. Myslela si, že jsem zemřela, protože tenkrát ještě nevěděla, že v jejích vizích chybí vlkodlaci. Když se o tom dozvěděl Edward, tak odjel do Volterry, aby se tam nechal zabít. Život beze mě už pro něj prý neměl smysl. Byla obrovská souhra náhod, že jsme ho nakonec s Alicí dokázaly zachránit. Všechno to dopadlo dobře, ale nemuselo. Málem jsme přestali oba existovat. A bylo to jen kvůli nerozvážnému jednání. To už jsem ale moc odvedla řeč. Chtěla jsem ti hlavně říct, že chápu, jak se teď cítíš. Také mě to bolelo a o to víc, že jsem ho opravdu milovala. Ale dokázala jsem si zvyknout žít s tím. Pomohli mi noví přátelé..." Těmito slovy svůj monolog zakončila.

„To jsem netušila," vydechla jsem sklesle. Asi jsem nebyla jediná na světě, kdo kdy trpěl. „Ale mí jediní přátelé jste vy a já se s vámi už nemůžu dál stýkat. A i kdyby, tak za pár let zase zmizíte a já budu sama. Nechci se s nikým přátelit, stejně by to nemělo efekt. Moji vrstevníci se mi smějou proto jaká jsem, nemůžu si mezi nimi hledat přátele. Nemá to smysl. Jediný můj opravdový přítel byl Emmett a ten mě teď nenávidí." Už jsem nechtěla dál mluvit. Bylo to pro mě moc vyčerpávající. Pokaždé, když jsem si vzpomněla na Emmetta, tak se mi do očí zase draly slzy.

Zbytek cesty už Bella nic neřekla. Zřejmě chápala, že to se mnou nebude tak jednoduché. Zastavila před naším domem a smutně na mě pohlédla.

„Tady se asi budeme muset rozloučit. Drž se." Pokusila se o chabý úsměv, ale bylo vidět, že se také musí přemáhat. Zjevně mě pochopila lépe, než jsem si myslela.

„Bello," oslovila jsem ji váhavě. Z jejích očí čišela zvědavost, tak jsem pokračovala: „Prosím tě, až se vrátí, vyřiď mu, že i přes to všechno mu děkuju, že mi zachránil život. Nezapomenu na to."

„Vyřídím to, neměj obavy," ujistila mě. Nechala mě vystoupit z auta a dodala: „Sbohem." To bylo poslední co řekla a pak rychle zmizela v zatáčce. Nestihla jsem říct ani ahoj.

Jen stěží jsem došla do svého pokoje. Zničeně jsem padla do postele a zase začala plakat. Bylo to slzy bolesti a hořkosti. Bolesti proto, že jsem mu tak ublížila a hořkosti proto, že jsem si to nedokázala odpustit. Vážně jsem se za to nenáviděla. Pořád jsem se přesvědčovala, že jsem to udělala pro jeho dobro, ale mé srdce to ne a ne pochopit. Probrečela jsem zbytek dne a nakonec usnula vyčerpáním.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola XI. - Bolest: