Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola X. - Překvapivé informace

12.06.2009 (17:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2473×

„No," promluvil po několika minutách ticha Edward. „Vypadá to, že tě se zbytkem příběhu budu muset seznámit sám. Nikdo z ostatních se na to necítí." Přikývla jsem na znamení, že na to čekám. Edwardův tón se najednou změnil ve velice žalostný: „Naše rodina mívala ještě jednoho člena. Tenkrát když pro sebe Carlisle stvořil Esmé, tak si uvědomil, že jsem osamělý a že bych třeba také potřeboval nějakou partnerku. Jednoho večera narazil na umírající dívku a přinesl ji domů. Přeměnil ji v domnění, že se do ní zamiluji a budu šťastný. Jmenovala se Rosalie. Byla vážně překrásná, ale já ji nikdy nemiloval jinak než jako sestru. To ona tenkrát našla Emmetta ve spárech medvěda a nechala ho pro sebe přeměnit. Milovala ho a on zase miloval ji. Byli úžasný pár. Občas se od nás odstěhovali a žili jen spolu. Rosalie asi nejvíc z nás nenáviděla tenhle život. Nikdy Carlisleovi nevyčítala, že ji přeměnil, ale párkrát se zmínila o tom, že by byla raději zemřela. Trápilo ji, že nemůže mít dítě a že nežije normálním životem. Její touhy se trochu naplnily narozením Renesmé, ale stejně to pro ni nikdy nebylo úplné."

Edward se na chvíli odmlčel. Bylo vidět, že mu mluvení o Rosalii dělá potíže. Zbytek rodiny vypadal velice zničeně. Mrzelo mě, že to bylo mou vinou. Kdybych tu neseděla a nechtěla znát pravdu, tak bych se teď nemusela dívat na všechny ty smutné obličeje. Opravdu jsem se cítila příšerně. Moje zvědavost byla ale neudržitelná. I přes to všechno jsem chtěla vědět co se vlastně stalo. ‚Kde je Rosalie teď? A proč je to pro všechny tak bolestivé?'

„Všechno se dozvíš," prozradil mi Edward a pak pokračoval v odkrývání smutného příběhu: „Vlastně to začalo tím, když jsme tu bydleli naposledy. Narození Renesmé vedlo k tomu, že nás přišla zničit jedna královská upírská rodina. Oni se starají o pořádek v našem světě a nikdo si k nim nic nedovolí. Jsou opravdu mocní. Jmenují se Volturiovi a žijí už po staletí v Evropě. Nejde se k nim jen tak dostat, oni si vezmou jen toho, kdo se jim hodí, někoho, kdo má veliké nadání. Carlisle s nimi, ještě předtím než vznikla naše rodina, nějaký čas pobýval, ale nakonec raději odešel. Smáli se jeho způsobu stravování a snažili se ho přesvědčit, aby pil lidskou krev. Neměli mu za zlé, že odešel a Aro, to je víceméně jejich vůdce, ho považoval za přítele. Problém nastal ve chvíli, kdy se naše rodina začala rozrůstat. Oni byli vždy označováni za největší upírskou rodinou, která kdy existovala a zřejmě došli k přesvědčení, že je pro ně ta naše nebezpečná. Tenkrát, když se objevili, tak k boji nedošlo. Mysleli jsme si, že od nich máme pokoj, ale bohužel jsme se mýlili. V roce 2043 se objevili znovu, to jsme právě žili v tom nejzápadnějším cípu Aljašky, kousek od národní chráněné oblasti Bering Land Bridge. Byli jsme připravení, když se objevili, ale jejich armáda byla obrovská. Pod různými lživými záminkami vyvolali bitvu. Ten den už žádné řeči nepomohly a my se museli bránit. Bojovali jsme celkem vyrovnaně, ale pak najednou..." Edward se musel opět na chvíli odmlčet. Zřejmě se s tím také ještě úplně nesrovnal. „Všichni jsme měli plné ruce práce, když v tom jeden z jejich vojáků popadl Rosalii za vlasy, druhý na ni skočil a rozerval ji na kusy. Než se k ní kdokoli z nás mohl dostat, tak její ostatky hořely v plamenech. To je jediný způsob, jak zabít upíra. Emmett to všechno viděl, ale bohužel byl moc daleko a nedokázal tomu zabránit. Rozzuřilo ho to natolik, že začal likvidovat jednoho jejich vojáka po druhém. Byl tak rozčilený, že Volturiovým zničil dvě jejich nejsilnější zbraně, Aleca a Jane. To byla pro Ara tak obrovská ztráta, že boj zarazil a souhlasil s vyjednáváním. Došlo mu, že ve stavu v jakém Emmett byl, by byl schopen zničit je všechny a to Volturiovi rozhodně nechtěli riskovat. Aro se ještě snažil mě a Alici dostat na svou stranu, protože se mu velice zamlouvaly naše schopnosti, ale my jsme byli neoblomní. Nakonec došlo k jakémusi smíru. Aro slíbil, že nikdo z jejich klanu už nikdy nevstoupí na půdu amerického kontinentu a my jsme na oplátku museli slíbit, že jej nikdy neopustíme. Bylo to poněkud svazující, ale lepší než se strachovat, kdy přijde další boj. Tohle ale nebyla jediná změna v našich životech. Touto dohodou jsme se upsali k hlídání pořádku v našem světě na celém tomto kontinentu. Tobě to může připadat jednoduché, ale bohužel to tak není. Znamenalo to, že jsme na sebe brali odpovědnost za všechny novorozené upíry a veškeré jejich činy. Museli jsme se starat o to, aby se náš svět neprozradil a to bylo pro naši malou rodinu příliš. I tak jsme to nakonec přijali. Po dlouhých debatách jsme uzavřeli další dohodu s vlkodlaky. Ve výsledku jsme stvořili nová pravidla našeho světa. Od té doby vlkodlaci hlídají, aby na našem kontinentu nedošlo ke stvoření nového upíra. Jakmile by se tak stalo, tak je k záhubě odsouzen jak novorozený, tak i jeho stvořitel. Tento pakt se nám velice osvědčil a myslím, že funguje perfektně. Nikdy tu nebyl takový klid. Oni to tenkrát nebrali jako přítěží, ale spíše jako poctu. Aby nám vyjádřili, jaká je to pro ně čest, tak nám dovolili zase překračovat hranice Quillayuetské rezervace. Abych řekl pravdu, tak je to všechno hlavně Jacobova zásluha." Edward pohlédl na Jacoba a oba se na sebe usmáli. Pak bylo opět chvíli ticho.

„Všechno tohle bylo ale rozhodně jednodušší, než udržet Emmetta stranou. Než se Volturiovi vrátili zpět do Evropy, tak jsme ho museli držet násilím. Byl vážně zničený a rozhodl se nás opustit. Neviděli jsme ho dlouhých třiatřicet let. Alice věděla, že je v pořádku, ale vůbec netušila kde je a co dělá. Ten paličák se zdržoval v přítomnosti vlkodlaků, abychom ho nemohli najít. Pak se najednou před třemi lety objevil na zápraží našeho domu na Aljašce. Měli jsme obrovskou radost, že je zpátky, ale nebyl to ten starý Emmett. Tenhle byl plný zármutku a zloby. Žil sice zase s námi, ale i tak se nás dost stranil. Dalo nám velikou práci přemluvit ho, aby s námi zase začal navštěvovat forkskou střední. Asi mu došlo, že trávit věčnost zavřený ve svém pokoji, není nejlepší plán." Edward na chvíli sklonil hlavu k zemi a když ji zase zvedl tak se mi zadíval do očí. Trochu mě to vyděsilo.

„A pak se najednou všechno změnilo," v jeho hlase bylo znát obavy. „Tenkrát, jak jsme tě potkali v tom lese, se Emmett poprvé od Rosaliiny smrti usmál. Možná proto jsem ho tenkrát nezarazil. Byl jsem rád, že svého bratra konečně vidím spokojeného. Dnes už ale vím, že byla chyba nechat to zajít takhle daleko. Nechci tě ranit, ale bohužel to tak bylo. Emmett se s tebou začal přátelit, protože jsi mu připadala zábavná. Respektive, bral tě jen jako takovou svou hračku. Bavila si ho a tak si tě nechal, chápeš jak to myslím?"

„Jo," řekla jsem nevěřícně a přikývla. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. ‚Tak takhle to bylo. Žádné přátelství, on se mnou jen bavil. Jak jsem mohla být tak pitomá a odkrýt mu svou duši?' Začala jsem na sebe mít vztek a ten donutil slzy zůstat v pozadí.

„No, ono to není všechno Nat," dodal Edward aniž by se na mě podíval. „Ze začátku to takhle opravdu bylo. Proto jsem byl tak naštvaný a dával ti najevo, že nejsi vítaná. Myslel jsem si, že tě to donutí držet se od nás dál a že necháš Emmetta jít svou cestou. Bylo mi jasné, že tě to bude bolet přesně tak jako teď a chtěl jsem tě toho ušetřit. Bohužel to nestačilo. Jsi silnější, než jsem myslel a proto ti teď řeknu úplnou pravdu." Při posledních slovech se mi Edward opět zadíval do očí. Trochu jsem se přikrčila, jako bych očekávala kopanec do břicha. Všichni v pokoji netrpělivě čekali, až Edward poví, co má ještě na srdci.

„Víš, už pro Emmetta nejsi jen hračka. Snaží se na to nemyslet, ale každou chvíli si vybaví tvůj úsměv, tvoje tmavé oči, vaše procházky... Nedá se to přehlédnout. Natalie, on se do tebe zamiloval!" Poslední větu Edward skoro vykřikl.

„Cože?" Vydechli všichni naráz překvapeně. Já se nezmohla na jediné slovo. V hlavě jsem měla obrovský zmatek.

„Zní to šíleně, ale je to tak." Odpovídal Edward na nevyřčené otázky svých sourozenců a rodičů. „Všichni jste si museli všimnout, jak se za těch posledních pár týdnů změnil. Zase je šťastný. Myslel si, že pro něj život už nemá smysl, ale našel ho. Pro nás všechny to teď bude těžké. Natalie, takhle to nemůže zůstat. Vztah mezi člověkem a upírem je moc nebezpečný. Nemůžete spolu být. Vím, že to Emmettovi zase ublíží, ale nemůžeme si dovolit riskovat tvůj život. On si sám ani neuvědomuje, že by tě mohl zabít. Musíme to zarazit hned v začátku, dokud to ještě jde. Bude ho to bolet méně. Nemůžeme čekat na to, až ti ublíží. Sám by se za to pak nenáviděl." Dívala jsem se na Edwarda a absolutně nechápala, co mi tím naznačuje. Vlastně jsem nechápala vůbec nic.

„Je to můj bratr a já bych si moc přál, aby byl zase šťastný, ale ne za takovou cenu," vysvětloval Edward směrem ke mně. „Natalie, musíš se ho zbavit. Musíš mu říct, že tě děsí to, čím je a že to takhle dál nejde. Prostě ho od sebe musíš odehnat. Bude to pro tebe těžké a bude tě to bolet, ale nemáš na výběr. Myslím, že mluvím za všechny, když říkám, že bych si přál, aby to šlo, ale nejde. Není jiná možnost." Pomalu mi začalo docházet, co po mně chce. ‚Mám ho vymazat ze svého života?'

„Ano," odpověděl na mou myšlenku. Jeho hlas byl skleslý a bylo na něm znát, že z toho také není nadšený. „Nežádal bych to, kdybych věděl, že to půjde jinak. On musí mít dojem, že láska mezi vámi nemá šanci. Ublížíš mu, ale je to pro dobro vás obou. On se z toho určitě za čas dostane a hned jak dokončíme školu, tak navždy zmizíme z tvého života. Věř mi."

„Ale jak to mám udělat?" Vydala jsem ze sebe zoufale.

„Jsem rád, že mi rozumíš. Vážně jde o hodně. V sázce je tvůj život. Hned zítra mu pověz, že se s ním už nechceš stýkat. Vysvětli mu, že jsi člověk a že rozhodně nechceš trávit čas s nelidskou bytostí. Má tě rád a tak to pochopí. Musíš vypadat odhodlaně a nesmíš na sobě dát znát bolest." Když mi Edward vysvětlil svůj plán, tak jsem přikývla. Jak říkal, prostě nebyla jiná možnost. Příčilo se mi, že bych měla ublížit jediné osobě na světě, kterou jsem měla ráda, ale jestli to pro něj bude lepší, tak jsem to musela udělat.

„Dobře, udělám to," řekla jsem odhodlaně. „Když to tak musí být."

„Věděl jsem, že to pochopíš," pochválil mě Edward. „Sama poznáš, že to pro tebe bude lepší. Sice ztratíš přítele, ale namísto toho získáš život. Život v bezpečí. Tedy pokud se zase nebudeš chtít kamarádit s pumou." Jeho poslední slova měla vyznít jako vtip, ale nikdo se nesmál. Ani já ne.

„Slibuju, že si budu dávat větší pozor. Těm vašim historkám o obrovských medvědech a hladových pumách jsem opravdu nevěřila." Přiznala jsem.

„Myslím," přihlásil se ke slovu Carlisle. „Že teď už ví Natalie opravdu všechno. Měla by odpočívat. Řekl bych, že toho na jeden den bylo opravdu hodně." Znělo to jako rozkaz. Edward přikývl a nabídl se, že mě odvede nahoru.

„Doufám, že mi odpustíš to moje chování. Nemám ve zvyku děsit lidi, ale myslel jsem to dobře." Omluvil se.

„Teď už to chápu. Ty mi zase odpusť tu hroznou přezdívku." Řekla jsem smířlivě. Edward se usmál a nabídku ke smíru přijal.

„Dobře se vyspi, budeš to potřebovat." Poradil mi a během vteřiny zmizel z pokoje.

Netrvalo ani půl hodiny a ozvalo se tiché zaklepání. Dovnitř ladně vklouzla Renesmé a posadila se vedle mě.

„Nevzbudila jsem tě?" Zeptala se.

„Ne, nějak nemůžu usnout." Odpověděla jsem jí popravdě.

„To se ti nedivím. Ne každý člověk by zvládnul tolik informací v jeden den. Je toho na tebe trochu moc viď?" Zajímala se.

„Po pravdě?" Na mou otázku Renesmé přikývla. „Jo, je toho vážně hodně. Nestává se mi každý den, abych zjistila, že lidé, kteří mi zachránili život jsou vlastně upíři a že se do mě můj jediný přítel zamiloval a já ho musím poslat do háje." Stručně jsem shrnula události vyčerpávajícího odpoledne.

„Chápu. Teď to právě dole všichni řeší a já u toho vážně být nepotřebuju. Oni stejně nic nevykoumají. Nemyslím si, že to, co navrhl taťka, je nejlepším řešením. Emmetta to určitě zlomí. Ale na druhou stranu je fakt, že by ti mohl ublížit. Je hrozně silný, stačil by jeden neopatrný pohyb a..." Větu už nedokončila. Místo toho jen zavrtěla hlavou.

„Takže mi chceš naznačit, abych se na to vykašlala a nic mu neřekla?" Má otázka zněla dost zoufale.

„Ne, to ne. Myslím, že by to třeba šlo vyřešit i jinak, ale nikdo na jiný způsob zatím nepřišel. Ne, zapomeň, že jsem něco řekla. Táta má asi přece jen pravdu." Když to dořekla, tak se pokusila o úsměv. „Raději tě nechám odpočívat."

„Ness," oslovila jsem ji. „Jak dlouho jsem byla mimo? Nějak jsem ztratila pojem o čase."

„Stalo se to v sobotu, že? Dneska je úterý, takže to máme... Jedenáct dnů i s dneškem. Tak já už půjdu. Dobře se vyspi." Zamávala mi a zmizela za dveřmi.

Nemohla jsem usnout. Hlavou se mi neustále honily vzpomínky na dnešní odpoledne. Hlavně na to, jak Emmett vypadal, když měl mluvit o Rosalii. Snažila jsem se nepředstavovat si, že ráno bude vypadat možná úplně stejně. Už teď to bolelo a to jsem mu ještě nic neřekla. Zvládnu to? Musím to zvládnout. Jde tu přeci o můj život, ne? Zítra musím být silná...

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola X. - Překvapivé informace: