Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola VIII. - Šok

06.06.2009 (20:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2615×

Nedokázala jsem rozpoznat, jestli jsem mrtvá nebo stále ještě naživu. Bolest byla pryč, ale všude kolem mě byla tma a příšerně mi hučelo v uších. Ten nepříjemný zvuk začal po chvíli slábnout. Připadala jsem si jako ve snu. Vypadá takhle smrt? Zažívám právě přechod na druhou stranu? Nebyla jsem schopná vybavit si, co to se stalo. Bylo to jako bych ztratila paměť. Tělo jsem měla úplně ztuhlé. Netrvalo dlouho a ten pisklavý zvuk ustoupil natolik, že jsem zaslechla hlasy. Nedokázala jsem se soustředit na to, komu hlasy patří a co vlastně říkají. Po dalších pár okamžicích mi došlo, že se ty dva hlasy hádají, ale pořád jsem jim moc nerozuměla. A pak najednou...

„Měl si ji přeměnit. Je to moc riskantní. Může zemřít," řekl zoufale ten první hlas.

„Znáš pravidla a sám dobře víš, že to není možné. Neměj strach, bude v pořádku," odpověděl mu klidně ten druhý. Pomalu mi začalo docházet, komu ty hlasy patří. Už jsem se cítila o něco lépe, ale stále jsem nechávala oči zavřené a jen poslouchala.

„To by snad pochopili, jde tu o život. Klidně bych se z toho zodpovídal. Neodpustím si, jestli zemře a bude to moje vina," nevzdával hádku Emmettův hlas, který byl plný bolesti a vzteku.

„Uklidni se. Není to tvoje vina. Nemohl si tušit, co se stane. Ale zachránil si ji. Uvidíš, že bude žít aniž by se musela stát jednou z nás." Uklidňoval ho Carlisle. O čem to zatraceně mluvil? Mozek už mi zase začal fungovat, to bylo dobré znamení. Najednou se otevřeli dveře a někdo vstoupil.

„Jak je jí?" Zeptal se příchozí. Edward.

„Je na tom pořád stejně. Ale myslím, že jsem to zvládl a zanedlouho by se měla probudit. Emmett si ale nedá vymluvit, že jsme ji měli přeměnit. Nechce pochopit, že to přežije i bez toho aniž by musela nést břemeno prokletí." Vysvětlil mu doktor Cullen. Edward zamručel na znamení, že jeho slova chápe. Jen mě pořád ještě nedošlo o čem to mluvili. Jaké prokletí?

„Jak dlouho už tady o tom mluvíte?" Položil další otázku.

„Ne moc dlouho, proč?" Zajímal se Emmett.

„Někdo vás totiž poslouchá," vysvětlil mu Edward. Došlo mi, že mluví o mě. Pokusila jsem se otevřít oči. Než se mi to podařilo, tak už se nade mnou ti tři skláněli.

„Jak ti je?" Optal se mě Emmett. Vypadal zmučeně.

„J-já," pokusila jsem se promluvit. Pálilo to. Můj hlas byl velice tichý a chraptivý. „Nevím." Dokončila jsem větu.

„Hlavní je, že si vzhůru," ujišťoval mě Carlisle. „Teď už to bude jen lepší."

„C-co se stalo? Nic si nepamatuju. A co dělám tady? A o čem jste to teď mluvili? Nedává mi to smysl." Snažila jsem se. Mluvilo se mi opravdu těžce, ale moje zvědavost to ignorovala.

„Psst," Začal Emmett a naznačil mi tím, abych byla zticha. „Mluvení je pro tebe teď hodně namáhavé. Musíš se šetřit, aby ses uzdravila co nejrychleji. V lese si narazila na pumu. Přeťala ti krční tepnu, ale včas jsme tě našli a Carlisle tě ošetřil. Bude to dobré, uvidíš." Byl zoufalý, ale i přesto se pokusil o úsměv. S jeho slovy se mi všechno vybavilo. Celý ten hrůzný zážitek jsem najednou měla před očima.

„Puma," vydala jsem ze sebe. „A spousta krve. Všude byla krev. Myslela jsem, že tam umřu. J-jak jste mě tam našli? Myslela jsem, že jste odjeli pryč?! A o jakém prokletí jste před chvílí mluvili?" I když mi každé slovo působilo obrovskou bolest, chtěla jsem vědět co se přede mnou snažili zatajit.

„Říkal jsem ti, že nemáš mluvit. Hrozně tě to vysiluje." Pokáral mě Emmett.

„Neměl bych tě raději odvést do nemocnice? Postarali by se o tebe lépe," napadlo Carlisla.

„N-!" Chtěla jsem vykřiknout, ale moje hlasivky zaprotestovaly. Silně mě zabodalo v krku. Emmett to pochopil.

„Ne, Carlisle, má z nemocnicí strach." Vysvětlil mu Emmett za mě. „Říkal si, že to zvládneš. Pomůžu ti s čímkoli budeš potřebovat. Budeme o ni pečovat společně."

„A neměli bychom zavolat tvé matce?" Znovu byla otázka směřovaná na mě.

„Ne," řekla jsem už klidněji a srozumitelněji. Bolelo to, ale překonala jsem se. „Vůbec si nevšimne, že jsem pryč."

„Dobrá," usnesl Carlisle. „Ve škole tě omluvím já sám. Jsem přeci jen tvůj lékař. Zůstaneš u nás dokud se plně neuzdravíš. Bude to ale nějakou chvíli trvat." Jen jsem přikývla. Emmett mě pohladil po vlasech a znovu se pokusil o úsměv.

„Dí-ky," vypravila jsem ze sebe přerývaně. „A řeknete mi už konečně co to tu přede mnou tajíte?" Byla jsem neodbytná. Něco tam prostě nehrálo a já jsem potřebovala vědět, co to bylo.

„Teď musíš odpočívat," řekl rychle Carlisle a píchnul mi nějakou injekci. Zatočila se mi hlava a ztratila jsem vědomí.

***

Pokaždé když jsem se probrala a dožadovala se odpovědí, tak se na mě Emmett usmál, pohladil mě po tváři nebo po vlasech a hned potom jsem od Carlisla dostala další injekci. Jednou mi vysvětlil, že mi píchá morfium proti bolesti. Podle něj bylo už morfium sice zastaralé ale pořád účinné. Stejně mi bylo jasné, že mě nechce nechat vzhůru, aby mi nemusel odpovídat. Na druhou stranu to morfium opravdu pomáhalo. Nic moc jsem necítila a ve spánku se člověk regeneruje rychleji. Horší bylo to, že jsem absolutně ztratila pojem o čase. Netušila jsem, kolik je hodin, jestli je den nebo noc a jaký je vlastně den. Měla jsem pocit že uběhla spousta času, když jsem se probrala a cítila se celkem dobře.

„Ahoj zlatíčko, jak ti je?" Zajímalo Esmé.

„Celkem dobře." Odpověděla jsem jí. Samotnou mě překvapilo, že to pálení v krku bylo už celkem snesitelné. „Kde jsou všichni?"

„Ve škole. Emmett se trochu vzpouzel. Myslí si, že tě tu nemůže jen tak nechat, ale tvým ošetřujícím lékařem není on. Carlisle si vzal volno na celou dobu tvého ošetřování, ale ráno mu volali z nemocnice, kvůli těžkému případu. Řekl mi, že už není potřeba píchat ti morfium a že bys měla něco sníst. Pojď, pomůžu ti dolů." Nabídla mi.

Opatrně mě zvedla a podpírala celou dobu, co jsme šli po schodišti dolů do obývacího pokoje. Pustila mě až když jsem se posadila k jídelnímu stolu. Z toho morfia se mi ještě pořád trochu točila hlava. Postavila přede mě talíř s horkou polévkou.

„Raději začneme něčím lehčím. Je to hovězí vývar. Dodá ti energii. Carlisle slíbil, že ti zítra vyndá stehy. Bohužel ti zůstanou veliké jizvy." Oznámila mi lítostivě.

„Na jizvách nesejde. Myslela jsem, že tam umřu," ujistila jsem ji. „To mi připomíná, že mi pořád ještě nikdo neřekl, co se tu vlastně děje." Vyčítavě jsem se na ni podívala a doufala, že mi konečně řekne pravdu.

„Carlisle mě upozorňoval, že to budeš chtít vědět." Řekla nejistě. „Včera večer jsme o tom mluvili a nakonec jsme se dohodli, že ti povíme pravdu. Musíš ale vydržet, až budou doma všichni. Teď už se mě na to prosím neptej." Celou dobu vypadala velice nervózně. Asi jí nebylo příjemné, že jsem takhle vyzvídala. Tím, co mi prozradila, ještě více přikrmila mou zvědavost.

Vzala jsem si do ruky lžíci a ochutnala polévku. Byla výborná. Když Esmé zpozorovala, že mi její jídlo chutná, tak se usmála. Nakonec mi pomohla zpátky do postele a nechala mě o samotě. Mohla jsem tak aspoň přemýšlet o tom, co se tu mohlo dít. Co dělali tady v lese, když měli být někde pryč? A jak se jim povedlo přivézt mě tak rychle? Byla jsem docela daleko a autem by to určitě trvalo déle než těch pár minut, které mi zbývaly. A co znamenají slova jako přeměna nebo prokletí? Byla to spousta otázek. Nemohla jsem se dočkat, až se ostatní vrátí domů.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola VIII. - Šok: