Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola VII. - Setkání s pumou

03.06.2009 (21:31) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2612×

Další týden přinesl spoustu příjemných změn. Například došlo k obměně zasedacího pořádku v jídelně. Už jsme s Emmettem nesedávali sami u našeho stolku, ale nadobro jsme se přestěhovali ke zbytku Cullenovic rodiny. Řídila jsem se jeho radou Edwarda ignorovat a celkem se mi to vedlo. I tak jsem ale neustále přemýšlela o tom, co mu na mě tolik vadí. On mi také nevěnoval víc pozornosti, než bylo nutné, ale občas na mě koukal opravdu divným pohledem. Jako kdyby věděl co si právě myslím, ale to bylo naprosto nemožné. Další změnou byl způsob trávení mého volného času. Každý den po škole jsme všichni jeli rovnou ke Cullenovým domů. Esmé se totiž nelíbilo, že jsem celé dny sama doma a měla za to, že u nich to pro mě bude stokrát lepší. Velice si mě oblíbila Renesmé a vyžadovala si mou stálou pozornost. To ale vedlo k tomu, že byl naštvaný Emmett, protože už mě neměl jen pro sebe a Jacobovi taky nebylo zrovna dvakrát po chuti, že mi Nessie věnuje více času než jemu. Ona je ale vždycky doběhla. Byla velice vynalézavá a pokaždé, když nás ti dva chtěli rozdělit, tak vymyslela činnost, do které se bezpodmínečně museli zapojit také. Tím vždycky celou situaci uklidnila a byla spokojená. Moje přítomnost v jejich domě znamenala ale ještě něco jiného. Měla jsem pocit, že se Edward s Bellou od rodiny trochu izolovali. Většinu času trávili ve svém pokoji nebo venku. Byla to jasně moje vina a nebylo mi to moc příjemné. Nechtěla jsem být tou, která jim rozbíjí rodinu, ale na druhou stranu jsem se u nich cítila vážně skvěle. Možná to bylo právě tím, že se mnou všichni ostatní neměli sebemenší problém a chovali se ke mně jako ke své kamarádce. Většinou mi vyprávěli různé historky, které se jim přihodily na Aljašce, kde bydleli předtím. Všichni byli úžasní vypravěči. Jejich sametové hlasy a spisovná mluva každou historku nádherně dokreslovaly.

„Nevyrazíme zítra někam? Má být hezké počasí, tak jsem si říkala, že bychom toho měli využít. Myslím, že sluníčko teď uvidíme už jen výjimečně a až přijde zima, tak se asi jen těžko někam podíváme." Zeptala jsem se Emmetta, když mě v pátek večer vezl domů.

„Ach, moc mě to mrzí, ale zítra budeme mimo Forks. Jedeme navštívit staré známé. Doufám, že se nebudeš zlobit. Dlouho jsme to odkládali," řekl s nehranou lítostí. Rychle ke mně stočil pohled, aby viděl jak na jeho odpověď zareaguji. Mrzelo mě to, ale nedala jsem to na sobě znát.

„Aha, to chápu. Tak se hold budu muset zítra zabavit sama. Žádnej problém." Předstírala jsem, že s tím nemám nejmenší problém, ale uvnitř jsem začínala panikařit. Po dlouhé době jsem měla strávit celý den o samotě. Už jsem skoro zapomněla jaké to je. Pro jistotu jsem se na něj usmála, aby nepojal žádné podezření. Kdyby kvůli mně snad zrušil výlet s rodinou, tak bych si opravdu začala připadat jako vetřelec.

„Dobrá. Teď mě pozorně poslouchej, raději nechoď sama do lesa, ano? Neodpustil bych si, kdyby se ti za mé nepřítomnosti něco stalo." Znělo to spíš jako příkaz než rada. Opět měl určitě namysli ta zvířata, která existovala jen v jeho představách.

„Jasně tati," ušklíbla jsem se.

„Myslím to vážně, ten les není bezpečný. Třeba si přečti nějakou knížku a v neděli mi o ní budeš vyprávět." Pokusil se o smír. Došlu mu, že se mi jeho přehnaná péče moc nelíbila. Přikývla jsem, aby mi s tím už dal pokoj.

Zamávala jsem mu od domovních dveří a počkala dokud nezmizel z mého dohledu. Unaveně jsem vyšplhala po schodech a rozplácla se na své posteli. Hlasitě jsem zívla. Vůbec jsem neměla sílu na to, abych se převlékla. Spánek mě zmohl dříve, než jsem stačila cokoli udělat.

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které mě nepříjemně šimraly po tváři. Nadávala jsem si, že jsem večer nestáhla roletu. Bylo teprve šest hodin a já věděla, že už neusnu. Po dlouhém přemlouvání jsem se nakonec zvedla, abych navštívila koupelnu. Vypadala jsem vážně příšerně a doufala, že to osvěžující sprcha spraví. Povedlo se. Potom jsem se šla nasnídat a konečně začala přemýšlet o tom, co budu celý den vlastně dělat. Začala jsem úklidem, ale za hodinu bylo všechno čisté a já zase neměla co dělat. Chtěla jsem Emmettovi udělat radost, takže jsem si vzala další knihu od Stephena Kinga a začetla se do ní. Každou chvíli jsem ale pošilhávala z okna. Venku bylo vážně báječně. Musela jsem se pořádně přemlouvat, abych byla schopná přečíst alespoň jednu stránku bez toho, aniž bych se koukla ven a nepomyslela na vycházku. Během další půl hodiny se to už nedalo vydržet. Sbalila jsem si vše potřebné a rozhodla se vyrazit. Když jsem brala za kliku domovních dveří, tak jsem se zastavila. Na jednu stranu jsem si uvědomovala, že porušuji Emmettův rozkaz, ale na druhou jsem se nemohla dočkat, až se zase dotknu toho měkoučkého mechu, který pokrýval většinu půdy v místních lesích. Ještě jsem nebyla pevně rozhodnutá, co mu vlastně zítra řeknu. Nechtěla jsem mu lhát a kdybych řekla pravdu, tak by se určitě rozčílil. Při představě na tu rozčilenou horu svalů jsem se otřásla.

„Tak mu prostě neřeknu nic. Bude to jen malá procházka pár kilometrů od Forks. Nic se nedozví a oba budeme spokojení." Musela jsem si to říct nahlas, abych se o tom opravdu přesvědčila. Pak už jsem na nic nečekala a vyrazila.

Les byl ještě zahalený v husté mlze. Zvedala se velice pomalu, ale to mi nevadilo. Připadala jsem si neviditelná, což se mi zrovna dnes hodilo. I tak jsem ale pochybovala o tom, že bych tu mohla někoho potkat. Byla vlastně obrovská náhoda, že mě tenkrát na tom paloučku objevili ti tři. Nedělala jsem žádný rámus, aby mohli něco zaslechnout a jít za tím. Asi vážně jen obrovská náhoda nebo možná osud. Věřila jsem v cesty osudu a tohle mohl být jeden z důkazů, že něco takového vážně existuje. Třeba bylo předurčeno abychom se takhle setkali. On naprosto rozbil mou osobnost. Nikdy jsem s nikým nehovořila déle než pět minut a s ním jsem si na našich procházkách dokázala povídat hodiny a hodiny. Bylo příjemné vědět, že vás někdo poslouchá a že ho to vážně zajímá.

Ušla jsem už dobrých pět kilometrů, když stromy začaly řídnout a já se dostala na velikou pastvinu. Svým příchodem jsem vyrušila tři srnky, které se popásaly jen pár metrů ode mě. Během pár chvil zmizely mezi stromy. Byla to první větší zvěř, kterou jsem v místních lesích potkala. Uprostřed té pastviny stál veliký dub. Rozhodla jsem se udělat si malou přestávku. Došla jsem až k tomu obrovi a posadila se. Záda jsem si opřela o kmen a vychutnávala si nerušený klid. Mlha už byla úplně pryč a sluneční paprsky mě teď příjemně hřály do tváří. Zvuky, které příroda vytvářela, zněly jako příjemná ukolébavka. Byla jsem tak uvolněná, že jsem na chvíli usnula. Probudila jsem se s velice zvláštním pocitem. Něco se za tu krátkou chvíli razantně změnilo. Najednou tu bylo hrobové ticho, dokonce zmizel i zpěv ptáků, který mě předtím uspal.

Až do chvíle, kdy se za mnou ozvalo zapraskání větvičky, jsem si neuvědomovala, že by to mohla být předzvěst něčeho zlého. Rychle jsem se postavila a otočila se za tím zvukem. Na moment jsem naprosto ztuhla a vytřeštila oči. Jen pár metrů přede mnou stála hnědošedá puma. Klidně si mě prohlížela a pohazovala ocasem ze strany na stranu. Mozek mi na chvíli přestal pracovat a já s hrůzou v očích sledovala predátora, který si na mě brousil zuby. Když jsem konečně přišla k sobě, tak mi hlavou proběhlo pouze to, že Emmett přeci jen nelhal. Fakticky se potulují pár kilometrů od Forks. Opravdu jsem teď litovala, že jsem mu nevěřila. Začala jsem vymýšlet únikový plán i když jsem věděla, že nemám nejmenší šanci utéct jí. Sice jsem v matematice nebyla moc dobrá, ale tohle jsem si spočítat dokázala. Já mám jen dvě nemotorné nohy a ona čtyři rychlé a silné končetiny. Výsledek byl jasný a to jsem do téhle rovnice ani nemusela dosazovat neznámé jako její hbitost a ostré zuby. Bylo to tak prosté, jedna puma rovná se jeden život. Škoda jen, že ten život byl zrovinka můj. Opatrně jsem začala couvat, ale to byla chyba. Zakopla jsem o vyčnívající kořen stromu a v tu ránu ležela na lopatkách. To byl impulz pro doposud relativně klidnou pumu. Jedním skokem byla u mě. Byla tak blízko, že jsem na svých tvářích cítila její dech. Se zájmem si mě prohlížela a možná promýšlela jak mě zabije. Zadívala jsem se do jejích zlověstných očí. Velice se mi zrychlil dech. Pomalu mi docházelo, že tohle jsou poslední okamžiky mého života. Možná za pár let někdo objeví mojí kostru. Můj mozek, zřejmě v důsledku blížícího se konce, začal promítat nejrůznější obrazy. Na povrch vyplavala vzpomínka na otce ležícího v rakvi, potom na zhroucenou a uplakanou matku a pak jsem se najednou dívala na Emmettův smějící se obličej... Ach, Emmett.

Z mého rozjímání mě vytrhl pohyb, který udělala kočkovitá šelma sklánějící se nade mnou. Jako kdyby sama nevěděla co dělá, zvedla pravou tlapu a několikrát mi s ní jemně máchla před obličejem. Pohled na její zakrvácené a špinavé drápy by za normálních okolností způsobil, že by se mi zvedl žaludek, ale mé tělo bylo tak ochromené strachem, že se nestalo vůbec nic. Bezmyšlenkovitě jsem zírala, jak si se mnou ta puma hraje. Její pohyby mi připomínaly kočku, která si pohrává s klubkem. Prostě si jen hledala nejpříhodnější místo pro zásek.

Najednou se její tlapa zastavila. Zvedla hlavu a očima těkala mezi stromy. Vypadalo to, jako by ji něco vyrušilo. Pak už na nic nečekala, vycenila zuby a ladným pohybem do mě zasekla své veliké ostré drápy. Naprosto ochromeně jsem sledovala jak mi z krku vystříkla krev. Přišlo to tak rychle. Jen jedno seknutí a pak gejzír krve. Nebyla jsem se schopná hnout a připadala jsem si spíš jen jako divák u vlastní vraždy. Proto mě opravdu překvapilo, když se z mých úst ozval vyděšený výkřik. Zněl trochu chrčivě, protože sem se začala dusit krví. Zastřeným pohledem jsem pozorovala svou vražedkyni. Místo aby své dílo dokončila, tak zase těkala očima ze strany na stranu, jako kdyby hledala narušitele tohoto hrůzného aktu. Stejně jí šlo jen o moje maso, takže mě tu v klidu mohla nechat vykrvácet. Pohled se mi začal zamlžovat a všechno se se mnou zatočilo. Silou vůle jsem se nutila zůstat při vědomí. Ještě ne, chtěla jsem to vydržet co nejdéle. Ta bolest byla nesnesitelná. Sebrala jsem poslední síly a prsty si nahmatala krk. Potom jsem je trochu zdvihla, abych si je mohla prohlédnout. Celá ruka byla zalitá krví. Vůbec jsem nechápala, proč to dělám. Zřejmě měl můj mozek pocit, že když uvidím, jak moc je to zlé, tak mě to vyburcuje k nějaké akci nebo co. Nemohla jsem ale dělat absolutně nic. Sil mi ubývalo neuvěřitelnou rychlostí. Ruka mi najednou spadla na zem, už jsem ji neovládala. Jen jsem tam ležela a čekala. Zavírala se mi víčka, bylo nad moje síly nechat je otevřené. Neležela jsem tam ani minutu a už jsem si připadala jako loutka. Nechápala jsem, jak se mi to podařilo, ale dokázala jsem zase otevřít oči. Obraz byl velice temný, ale dokázala jsem rozpoznat, že v mém zorném poli chybí jakákoli známka přítomnosti pumy. Pak se mi víčka zase sama zavřela. Ještě naposledy jsem je chtěla otevřít, ale nevěděla jsem jestli se mi to podařilo. Byla úplná tma a v ní se najednou objevil Emmettův obličej. Bylo to tady, můj konec. Jestli mi mozek ukazuje tvář nejmilejšího člověka, kterého znám, tak je to jasná známka toho, že už je skoro po všem. Všude byla tma, v uších mi hučelo a já nedokázala rozpoznat jestli ještě dýchám. Cítila jsem jen tu obrovskou bolest. Ze všeho nejvíc jsem si přála aby to konečně přestalo. Ta bolest byla nesnesitelná. Už jsem nedokázala vnímat co se se mnou vlastně děje. Začala mi být zima, najednou jsem měla pocit, že letím a pak už nebylo nic...

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola VII. - Setkání s pumou: