Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola V. - Doučování

30.05.2009 (16:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2968×

Nemohla jsem se dočkat oběda. Pondělky byli vždy otravné a já se těšila, až mě Emmett zase potěší nějakým dobrým vtipem. Přišlo ale zklamání. Emmett ani ostatní z jeho rodiny v jídelně nebyli. Teprve teď mi došlo, že jsem ráno na parkovišti nezahlédla ani Hummera ani Porsche. Vůbec jsem tomu předtím nevěnovala pozornost. Měla jsem za to, že jdu brzy a ještě nepřijeli. Pomalu jsem do sebe nasoukala porci salátu a snažila se zahnat chmury. Myslela jsem na to, kde mohli všichni být, napadlo mě i to, že se jim mohlo něco stát. Možná jen všichni onemocněli nebo někam odjeli, ale proč mi o tom Emmett něco v sobotu neřekl?

Cestou domů jsem se snažila myslet na něco jiného, ale nešlo to. Stihla jsem si za ten jeden jediný týden zvyknout na jeho přítomnost natolik, že se mě teď zmocňoval smutek. Smutek ze samoty. Musela jsem se vzchopit. Vždyť jsem samotu snášela dobře těch sedmnáct let předtím, tak proč by mi to teď mělo vadit? Vůbec jsem si ho neměla pouštět k tělu.

Lehla jsem si do postele a zapnula přehrávač, ve kterém byl disk s mou oblíbenou hudební skupinou. Hned první tóny mě trochu uklidnily. I když bylo venku celý den překvapivě slunné počasí, tak jsem se z postele zvedla až večer. Trochu jsem si vyčítala, že jsem tak krásný den promarnila nicneděláním, ale nakonec jsem nad tím jen pokrčila rameny. Určitě se dalšího slunečného dne dočkám co nevidět a určitě budu mít na toulky lesem příhodnější náladu. Večeři jsem odbyla jablkem a vrátila se zpátky do postele. Tentokrát už proto, abych se uložila ke spánku.

Ráno bylo opět zakaboněné. Nechtělo se mi do školy, protože jsem věděla, že mě tam nic příjemného nečeká. Teď se opět projevila rozdvojenost mé osobnosti. Netěšila jsem se proto, že ho možná zase uvidím nebo spíš proto, že ne? Na to jsem vážně nedokázala najít odpověď. Už na samém okraji školního pozemku jsem zjistila, že dnes tam obě auta stojí. Vážně bych byla radši, kdyby se tu dnes taky neukázal?

Posadila jsem se opět na „své místo". Aniž bych na něm měla cedulku s nápisem reservé, vždycky byl tenhle stolek prázdný. Netrvalo dlouho a do jídelny přitančili i Cullenovi. Emmett se vydal rovnou ke mně.

„Ahoj, tak jak se dnes vede?" Zeptal se na uvítanou a automaticky se posadil naproti mně.

„Ahoj, ehm, nic moc," odpověděla jsem mu bezbarvým hlasem. Uvnitř jsem stále bojovala s tím, jestli se mám chovat jako obvykle nebo jestli mu mám dát najevo, že ho tu nechci.

„Jak to?" Podivil se.

„Tak různě. Ráno jsem přišla pozdě a celej den se mi vůbec nic nevede. Asi jsem vstala špatnou nohou." Řekla jsem aniž bych se na něj podívala.

„To musíme napravit," oznámil mi s úsměvem. „Jestli už si dojedla tak můžeme jít." Nečekal na odpověď, odnesl můj podnos s prázdným talířem a čekal až se konečně zvednu.

Dlouho jsme šli mlčky. Mně se prostě mluvit nechtělo a jemu asi taky ne.

„Dneska s tebou není žádná zábava," prolomil ticho vyčítavým tónem.

„Říkala jsem ti, že dneska nemám svůj den," odvětila jsem.

„A má to něco společného se mnou?" Vytušil a zvídavě si mně prohlížel, čekajíc na mou reakci.

„Možná," začala jsem, ale nevěděla jak pokračovat. Chvíli jsem se rozmýšlela a nakonec jsem své myšlenky nechala promluvit nahlas: „Vůbec se mi nelíbí, že se o tebe bojím. Nikdy jsem se nebála ani sama o sebe a teď bych se měla strachovat o někoho cizího, když se celý den neukáže? A kdybych se bála jenom o tebe, tak by se to možná ještě dalo překousnout, ale já jsem měla strach i o zbytek tvojí rodiny. To se mi vůbec nepodobá." Když jsem dokončila větu, tak jsem se zamračila. Emmett na mě chvíli koukal a pak se začal smát.

„Vážně?" Dostal ze sebe skrz ten smích. Když se trochu uklidnil, tak pokračoval: „Tak to mě moc mrzí." Zase se začal svíjet v křečích smíchu.

„Tobě to přijde vtipný nebo co?" Ohradila jsem se vztekle. Za normálních okolností, bych měla radost, že se směje, ale tohle mi vtipné vážně nepřipadalo. Přiznala jsem, že se o něj bojím a on se mi vysmál. Opravdu skvělý přístup. Raději jsem měla mlčet.

„Promiň," omlouval se teď už vážným tónem. „Nesmál jsem se tomu, co si řekla, ale tomu jak si o toho vypadala. Vždycky když nakrčíš nos a vyšpulíš rty, tak se prostě musím smát. Nemůžu za to, ale přijde mi to strašně vtipné. Takže ty ses o mě včera bála? Omlouvám se, nedošlo mi, že to nevíš. Měl jsem ti to říct a nespoléhat na to, že se to k tobě možná doneslo. Vždycky, když je pěkné počasí, tak jezdíme s rodiči kempovat nebo chodíme na dlouhé túry lesem. Je to rodinná tradice. Rodiče nás učí lásce k přírodě a kdykoli máme příležitost, tak takhle společně vyrážíme." Řekl to omluvným tónem a čekal jestli ho vezmu na milost. Chvíli jsem byla na vážkách, ale nepřipadalo mi správné nechat ho takhle trápit.

„No, to jsem vážně nevěděla," řekla jsem s úsměvem. „Příště raději nespoléhej na to, že bych se mohla něco jen tak dozvědět a raději mě varuj předem." Veškerá zloba byla pryč a já byla ráda, že je všechno jako předtím.

„Jasně," ujistil mě dychtivě. „A víš co? Vynahradím ti to. Nevypadá to, že by mělo pršet, tak nevyrazíme někam? Hlavně že už se zase směješ." Šibalsky na mě mrkl a čekal na odpověď.

„Víš, ráda bych, ale nejde to." Sdělila jsem mu s nehranou lítostí.

„Proč?" Podivil se mé reakci.

„Musím udělat něco do školy. Nechala jsem to na poslední chvíli a teď mi to zabere asi dnešní i zítřejší odpoledne."

„A o co jde?" Zajímal se.

„O dějepis. Normálně s ním nemám problém, ale dostala jsem za úkol napsat seminárku o historii tohohle městečka. Myslela jsem, že to půjde hladce, ale když jsem dneska koukala na internet, tak mě překvapilo, že je tam toho tak málo. Asi budu muset navštívit dokonce místní archiv." Posteskla jsem si. Emmett se na chvíli zamyslel.

„Pomůžu ti s tím," nabídl se. „Ještě dneska to budeme mít hotové a zítra můžeme vyrazit ven." Dodal pyšně.

„Ne, to je dobrý. Nějak se s tím poperu." Odmítla jsem. „Určitě máš i záživnější věci na práci, než se se mnou prohrabávat archivními záznamy."

„Ty jsi vážně vtipná," oznámil mi s úsměvem a pak pokračoval: „Do žádnýho archivu nemusíme. Místní historii mám v malíčku, uvidíš." Pokynul mi směrem k domu a pak mě následoval.

Měl pravdu. Nebylo ještě ani půl deváté a moje seminární práce na téma „Forks v dobách minulých" byla hotová. Překvapilo mě, kolik toho věděl. Sypal ze sebe jednu informaci za druhou jako kdyby je předčítal z knihy. Vůbec bych do něj neřekla, že se zajímá o historii. Mýlila jsem se.

„Já ti to říkal," usmíval se na mě, když jsem ho vyprovázela ze dveří. „A zítra můžeme vyrazit na výlet. Tak ahoj."

„Moc ti děkuju. S tebou to vážně šlo samo. Podcenila jsem tě." Tentokrát jsem na něj mrkla já a pokračovala: „Jen mám špatný pocit z toho, že teď půjdeš po tmě pěšky. Ještě ke všemu, bydlíte tak zatraceně daleko." Nebyla to samozřejmě žádná nepřekonatelná dálka, ale slunce zapadlo už před nějakou chvílí a oni bydleli až kus za Forks v lese.

„Neměj obavy, zavolám Edwardovi, aby mě někde cestou vyzvedl. Dobře se vyspi." Popřál mi a pomalu mizel z mého dohledu.

Dalšího dne mě Emmett po škole vzal na své oblíbené místo. Byla to pláž několik kilometrů severně od La Push. Vyprávěl mi, že sem jezdí celkem často odpočinout si od všedních starostí. Procházeli jsme se po mokrém písku a chvíli také seděli na naplavených kmenech. Celé odpoledne jsme si povídali o jeho a mojí rodině. Nemohl pochopit, že mě matka nechává naprosto samotnou a já zase nechápala, jak to, že jejich rodina drží neustále takhle pohromadě. Dozvěděla jsme se, že před sebou nemají žádná tajemství a skoro veškerý volný čas tráví spolu. Bylo to pro mě nové. Ve vlastní rodině jsem to nikdy nepoznala a jejich rodina byla první, o které jsem se dozvěděla něco víc. Došlo mi, že vůbec netuším, jak to v normální rodině chodí. Můj život mu připadal velice smutný, ale mně to tak nepřipadalo. Až doteď jsem si neuvědomovala, že by to mohlo fungovat i nějak jinak. Domů jsem dorazila něco po desáté. Kdyby Emmett nejezdil tak rychle, asi bychom byli ještě na půli cesty. Měla jsem sílu jen na to, abych se vysprchovala a pak jsem unaveně padla do postele a skoro ihned usnula.

Na čtvrtek chtěl Emmett opět naplánovat nějaký příjemný výlet po okolí, ale můj pomalu chápající mozek veškeré plány zhatil. Učitel oznámil, že si na další den připravil kontrolní test, na který bychom se měli dobře připravit. Věděla jsem, že tuhle látku naprosto nechápu a že budu muset věnovat celé odpoledne tomu, abych do sebe vtloukla alespoň základy. Když jsem mu o tom řekla, tak vůbec nebyl naštvaný, možná jen trochu zklamaný. Ale opět ze sebe udělal mého zachránce. Celé odpoledne jsme strávili u nás v obývacím pokoji a on mi pořád dokola vysvětloval fyzikální zákony a jejich využití v praxi. Měl svatou trpělivost. Já bych se asi zbláznila, kdyby po mě někdo chtěl jednu naprosto logickou věc vysvětlovat pro jistotu hned několikrát. Musím uznat, že když večer odjížděl, tak jsem si byla jistá, že test zvládnu přinejmenším dobře. Byl dobrý učitel. Obávala jsem se ale něčeho jiného. Tím, co pro mě dneska udělal, upsal svou duši ďáblu. Ve škole učiva přibývalo geometrickou řadou a mě bylo jasné, že mě v tom jen tak nenechá. Asi budeme muset naše výlety alespoň na čas trochu omezit.

Konečně byl pátek. Měli jsme z toho radost oba dva. Tedy aspoň do chvíle, než jsem se vytasila s další Jobovou zvěstí. Emmett sliboval, že na víkend naplánoval něco úžasného, ale já jsem jeho nadšení musela opět uhasit.

„To je vážně skvělý," začala jsem opatrně. „Určitě si to užijeme. Teda za předpokladu, že se přes noc stane zázrak a já pochopím všechny ty rovnice a nerovnice, kterýma nás teď děsí v matice." Nemělo cenu chodit kolem horké kaše, oba jsme si zvykli být k sobě upřímní.

„To ne," pronesl dost zkroušeně. „Neříkej mi, že hodláš celý víkend trávit počítáním těch banálních příkladů?! To byl vtip, že?"

„Kdyby to byl vtip, tak se směju," odvětila jsem se smutným podtónem v hlase. „Tak můžeš vyrazit sám. Určitě si to užiješ i beze mě. Nebo s sebou vezmi někoho z rodiny." Nadhodila jsem a kývla hlavou směrem ke stolu, kde seděli jeho bratři a sestry.

„Sice dobrej pokus, ale zase se nesměju. Dneska ti to vtipkování moc nejde." Řekl mi, chvíli přemýšlel a pak pokračoval: „Tak to uděláme trochu jinak. Zítra si spolu sedneme nad tu matiku a já ti povídám, že to prostě pochopíš ať se ti to bude líbit nebo ne. A výlet odložíme na neděli." Když dokončil větu tak se usmál nad tím, jak výborně to vymyslel.

„Nechci zneužívat tvojí ochoty..." Zkusila jsem. Nenechal mě ale domluvit. Zdvihl ruku, pak si ukazovák přiložil ke rtům na znamení abych mlčela a jen kývnul hlavou. Tím debata na toto téma skončila.

Šli jsme celkem pomalou chůzí, nebylo kam spěchat. Emmett mě zase zásoboval novými vtipy a málem se smíchy válel po zemi, když jsem se jednomu vtipu zasmála tak, že se mi do plic nějakým záhadným způsobem dostala slina a já se začala dusit. Když mě ten záchvat kašle konečně přešel, tak jsem měla sto chutí ho praštit, ale vybavilo se mi, jak jsem do něj onehdy vrazila a radši jsem svou ruku ušetřila.

„Takže zítra," loučil se se mnou před domem. „Vyzvednu tě v osm."

„Cože, jak vyzvednu? Myslela jsem, že se budeme učit?!" Řekla jsem pohotově a snažila se vybavit si náš rozhovor, abych se ujistila, že jsem se nespletla.

„No to jo," odpověděl mi trochu zdráhavě. „Ale zapomněl jsem ti asi říct, že se budeme učit u nás." Opět na tváři vykouzlil svůj nejúchvatnější úsměv.

„Počkej, jak u vás? To jsme si nedomluvili. Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Přeci jen Edward..." Větu už jsem nedokončila.

„Neodsuzuj to hned," ohradil se a vypadal při tom vážně přísně. „říkal jsem ti, aby sis z Edwarda nedělala hlavu. Slibuju, že se zítra bude chovat slušně. O to už se postarám. Nechápu, proč bys měla být proti. Chtěl jsem jen, abys poznala místo, kde žiju a Esmé je hrozně zvědavá s kým vlastně teď trávím většinu svého času."

„Esmé?" Nechápala jsem.

„Chtěl jsem říct mamka," přiznal omluvně. „Je u nás zvykem rodičům říkat jmény. Přeci jen to nejsou naši biologičtí rodiče."

„Pořád se mi to nezdá jako dobrý nápad," bránila jsem se. Než jsem větu ale stačila obhájit, tak mě předběhl.

„Slibuju, že se ti u nás bude líbit." Řekl to takovým tónem, který prozrazoval, že je tato debata u konce.

„Dobře," kapitulovala jsem. „Takže v osm?"

„Takhle se mi líbíš! Jo, v osm. Tak si užij zbytek dneška a vůbec ničeho se neboj." Mrkl na mě a pak už jen zdvihl ruku na pozdrav. Jeho gesto jsem napodobila a pak ještě dlouhou chvíli stála na naší příjezdové cestě jako přimražená.

Konečně jsem po dlouhé době měla volné odpoledne, a tak jsem se pustila do úklidu. Co si budeme povídat, bylo to už potřeba a byla to perfektní záminka pro to, abych nemusela myslet na to, co mě čeká. S veškerými pracemi jsem skončila až za tmy. Dům jsem teď docela zanedbávala, ale kromě mě tu nebyl nikdo, komu by to vadilo. Odpoledne tak uteklo celkem rychle. Bohužel. Kdyby to nějak šlo, tak bych každou vteřinu natáhla alespoň na její desetinásobek, jen proto, abych oddálila zítřejší ráno. Vážně se mi k nim domů nechtělo. Připadala jsem si teď jako malý bezmocný koloušek chycený do pasti. Nechtěla jsem Emmetta zklamat, takže jsem tam musela jít, ale kdo z vás by dobrovolně vstoupil do jámy lvové?

Až kolem půlnoci mě napadla spásná myšlenka. Třeba Edward zítra nebude doma. Až mu Emmett poví, co si vymyslel, tak se sbalí a někam pro jistotu na celý den odjede. Doufala jsem, že alespoň jednou v životě budu mít štěstí. Natolik mě to uklidnilo, že jsem konečně byla schopná zavřít oči a usnout.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola V. - Doučování: