Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola IX. - Pravda

07.06.2009 (20:30) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2626×

Konečně se na příjezdové cestě ozval zvuk motoru. Nedočkavě jsem se posadila. Netrvalo to snad ani půl minuty a rozlétly se dveře.

„Esmé říkala, že už si vzhůru a že jsi dokonce jedla. To je dobře. Jak se cítíš? Bolí tě to?" Zajímal se Emmett horečně. Přešel rychle pokoj a posadil se ke mně na postel. Usmíval se, zřejmě se mu ulevilo.

„Je mi dobře. Teda docela. Už mi tolik nedělá problém mluvit a taky to míň bolí. Carlisle je skvělý doktor, musím mu poděkovat." Ujistila jsem ho vesele.

„To si určitě zaslouží, ale nic z toho by se nestalo, kdyby si mě poslechla a zůstala doma." Vyčetl mi.

„Já vím, ale vážně jsem ti nevěřila, že ty pitomé pumy žijí někde tady poblíž. Myslela jsem, že si ze mě jen utahujete. A jak jste se jí vlastně zbavili? Nezranila ještě někoho dalšího? Až do teď mě to vůbec nenapadlo. A dočkám se už konečně odpovědí?" Chrlila sem ze sebe jednu otázku za druhou. Emmett protočil panenky.

„Škoda, že se to zahojilo tak rychle. Mohli jsme si tohle ještě pár dní ušetřit. Když už zase můžeš mluvit, tak se tomu asi nevyhneme, že?" Pochopila jsem, že naráží na mou zvědavost a přikývla na to.

„Víš, že nesnáším, když mi někdo lže a teď mám pocit, že přede mnou skrýváte něco velkého. Esmé říkala, že mi dnes povíte pravdu. Jsem hrozně netrpělivá." Mluvila jsem tak rychle, že mě z toho zase začalo pálit v krku. Lehce jsem si sáhla na místo, které bylo přelepené gázou.

„Raději by si ten hlas měla šetřit. Je vidět, že nejsi ještě úplně fit. Esmé ti nelhala, dneska se všechno dozvíš, ale ještě musíme počkat, až přijede Carlisle. Zítra tě zbaví stehů, ale nebude to hezký pohled. Zůstanou ti veliké jizvy." Větu dokončil bolestným tónem. Jizvy ho zřejmě trápili více než mě.

„To mi nevadí. Jizvy jsou ještě celkem mírná cena. Když ke mně ta puma přiskočila, tak jsem si byla naprosto jistá, že jsou to moje poslední vteřiny." Opět se mi vybavil ten hrůzný zážitek, když nade mnou šelma mávala tlapou. Otřásla jsem se.

„Ani si neuvědomuješ, jaké si měla štěstí. Kdybychom nebyli poblíž, tak by vážně bylo po tobě."

„A kde jste se tam vzali? Tvrdil si mi, že jedete navštívit staré známé. Proč jsi mi lhal?" Nařkla jsem ho. Hodila jsem po něm vražedný pohled, aby pochopil, že se mi opravdu nelíbilo, když nemluvil pravdu.

„Psst," Umlčel mě a pokračoval: „Nemohl jsem ti říct pravdu. Ale dneska se všechno dozvíš. Přinesu ti polévku, aby si pusu taky chvíli využívala k něčemu jinému než je vyptávání." Jeho nahořklý tón se mi nelíbil ani v nejmenším.

Opustil pokoj a za moment byl zpátky společně s podnosem a talířem polévky. Tvářil se celkem spokojeně, poté co si uvědomil jak moc mi chutná, ale jeho výraz se z minuty na minutu hodně měnil. Chvíli vypadal rozmrzele, pak se zase usmíval a nakonec bezvýrazně koukal na můj talíř. Takhle se to neustále opakovalo. Nestačila jsem sníst ani polovinu a uslyšela, jak někdo přijíždí. Musel to být Carlisle. Odložila jsem podnos stranou a podívala se na Emmetta. On zkontroloval to, co jsem snědla a nadechl se aby něco řekl, ale nakonec z jeho úst nevyšla jediná hláska. Tvářil se jako by někdo umřel, když mi pomáhal ze schodů. Původně mě chtěl odnést v náručí, ale to jsem odmítla.

Všichni mě sledovali, jako nějaký zázrak. Asi byli rádi, že mě vidí. Emmett mě posadil do pohodlného křesla a sám si sedl na pohovku naproti mně. Až do teď nikdo nepromluvil. Celá rodina upírala zrak k Emmettovi a čekala až konečně začne mluvit. Hořela jsem nedočkavostí.

„Prvně než ti začnu cokoli vyprávět, tak bych chtěl říct tohle: dohodli jsme se povědět ti pravdu, protože víme, že je u tebe naše tajemství v bezpečí." Začal Emmett vysvětlovat neutrálně. „Taky tě chci upozornit, že tě to, co se dozvíš, může vyděsit, ale slibuju, že ti tu dnes nikdo neublíží, to si zapamatuj." Tím ještě víc přikrmil mou zvědavost. Chvíli mlčel a asi přemýšlel, kde začít. Nikdo z Cullenů se ani nepohnul, dokonce ani Jacob ne. Napjatě jsme očekávali další Emmettova slova.

„Víš Nat, pochybuju, že věříš v nadpřizeno, ale to, s čím se tu setkáváš by se tak dalo nazvat. My nejsme obyčejní lidé." Všechno vyslovoval pomalu a zřetelně. „Možná tak vypadáme, ale to je všechno. To je taky důvod, proč tolik držíme pohromadě a ostatních se snažíme stranit. Myslím, že nemá cenu chodit okolo horké kaše. Natalie, my jsme upíři." Chvíli trvalo, než mi došlo, co právě řekl. Tiše mě pozoroval a čekal, až si utřídím myšlenky.

„U-up-píř-ři?" Vykoktala jsem ze sebe a instinktivně se chytila za hrdlo. Ta puma mě vyděsila asi míň než to o čem teď Emmett mluvil. Moc dobře jsem věděla, kdo jsou upíři a hlavně čím se živí. Strach způsobil, že se mi čelo orosilo potem.

„Neboj se," chlácholil mě. „Slíbil jsem přeci, že ti nikdo neublíží. My už se dávno neživíme lidskou krví. Považujeme se za vegetariány. Přežíváme jen na zvířecí krvi. Někteří z nás s tím mívali veliké problémy, ale to už je minulost." Při těch slovech se podíval na Jaspera, pak zase na mě a pokračoval: „Měl bych ti asi pár věcí vysvětlit. Ne všechno co se o upírech traduje je pravda. Už víš, že nepijeme lidskou krev, tedy naše rodina a ještě blízcí přátelé žijící na Aljašce. Ostatní upíři se jí ale stále živí. Nás se ale bát nemusíš."

„O-ostatní? Je vás víc?" Skočila jsem mu do řeči. Hlas se mi při těch otázkách velice třásl.

„Ano, jsou nás na celé planetě stovky." Osvětlil mi situaci. „Normálně žijeme spíše samotářsky a kočovně. My jsme výjimka, stěhujeme se jen když musíme, abychom se neprozradili. No ale zpět k těm upírským historkám. S pravdou se ztotožňuje jen mizivá část. Nemůžeme sice na slunce, ale je to proto, že v něm naše kůže září, jako by byla posetá diamanty. To by nás prozradilo. Nejíme, nepijeme ani nespíme. Nepotřebujeme to. Naše tělo je tvrdé jako kámen a jsme neuvěřitelně silní a rychlí. Nejlíp to všechno pochopíš, až ti to ukážu. Co je ale nejdůležitější, jsme nesmrtelní a vůbec nestárneme. V podobě, v jaké nás tu vidíš teď, nás uvidíš i za padesát let. To je důvodem našeho neustálého stěhování. Někdo by si mohl všimnout, že jsme se za deset let vůbec nezměnili a mohl by pojmout podezření. To si nemůžeme dovolit. Ale většinou se vracíme na stejná místa. Třeba tady ve Forks žijeme už potřetí. Tenkrát byla úplně jiná doba. Od počátku tohoto století se toho hodně změnilo." Poslední větu řekl velice smutným tónem. Ani jsem nedutala a hltala každé jeho další slovo. Po menší odmlce opět pokračoval: „Pro někoho to může znít úžasně. Nesmrtelnost, nelidská krása... Ale my víme své. Není to tak úžasné jak to vypadá. Trpíme pro to, čím jsme. My nemáme duši. Jsme prokletí. Za ta léta už jsme se s tím smířili, ale někteří z nás by to určitě rádi vyměnili za normální lidský život. Nejvíce si to uvědomíš ve chvíli, kdy umírají lidé, které si měl rád. Zemře někdo blízký a ty jsi stále tady a ani nemůžeš plakat, protože to nejde. A nemůžeš se ani zabít. To jsou ty stinné stránky našeho života." Opět se odmlčel, asi proto aby popadl dech. Z očí mu čišel obrovský smutek. Zřejmě se se svým údělem vyrovnával opravdu těžce.

„Taky bych ti měl říct o těch příjemnějších." Prohlásil po chvíli už trochu veseleji. „Někteří z nás ovládají velice zvláštní schopnosti, ale k tomu se dostaneme později." Nechápala jsem o čem mluvil, ale ještě víc tím umocnil mou zvědavost. Emmett mi věnoval velice rozpustilý úsměv a podíval se na všechny okolo.

„Myslím, že by se hodilo představit ti každého člena rodiny zvlášť," poté, co to řekl, se podíval na Carlislea. „Carlisle je zakladatelem našeho klanu. Proměnili ho proti jeho vůli už v sedmnáctém století. Příčila se mu myšlenka živit se lidskou krví a tak zkusil tu zvířecí. Zjistil, že i na té se dá přežít. Skoro po třech stech letech se rozhodl stvořit si k sobě někoho dalšího, protože se cítil osamělý. Proto vznikl Edward a chvíli po něm Esmé. Carlisle Esmé nechtěl vzít její život, proměnil ji, když byla na pokraji smrti. Myslím, že toho ani jeden z nich nelituje. Moc se milují." Při jeho slovech Esmé i Carlisle přikývli a chytili se za ruce.

„Jak už jsem říkal, prvním členem rodiny se stal Edward. Umíral na španělskou chřipku a Carlislea se mu zželelo a tak ho proměnil. Bylo to, myslím, v roce 1918. Vzpomínáš si, jak jsem tě upozorňoval na ty zvláštní schopnosti? Edward umí číst myšlenky." Nechtěla jsem Emmetta přerušovat a tak jsem nic neřekla. Pomyslela jsem si jen: ‚Vážně je to pravda, Edwarde?' A on přikývl. Snažila jsem se nemyslet na to, co si kdy v mé hlavě mohl přečíst a vyděsila se. Emmett dál pokračoval v představování: „Pak jsem se k rodině dostal já. Našli mě ve chvíli, kdy si se mnou trochu pohrával medvěd. Byl bych zemřel, kdyby mě Carlisle neproměnil. Po dalších pár letech se u našich dveří najednou objevila Alice s Jasperem. Alice si ze svého lidského života vůbec nic nepamatuje a Jasper býval vojákem v dobách občanské války. Když k nám přišli, tak už oba byli upíry. Našli nás díky Alicině schopnosti. Dokáže vidět budoucnost kohokoliv. Tedy pokud dotyčný není vlkodlak či poloupír anebo pokud nejsou v jeho blízkosti." Snažila jsem si to rychle přebrat v hlavě.

„Vlkodlaci? Poloupíři? Alice vidí budoucnost?" Vysypala jsem to ze sebe velice rychle. Pořád jsem byla v šoku, ale úzkost, kterou jsme cítila, když mi Emmett řekl čím jsou, už byla zcela pryč.

„Ano, slyšíš dobře," odpověděla mi Alice. „Ale je to velice ošidné. Mohu teď vidět tvou budoucnost, ale ve chvíli, kdy se rozhodneš něco změnit, tak se změní i moje vize. Ale protože jsi teď v přítomnosti narušitelů, tak nevidím nic." Nechápavě jsem se jí koukala do očí, ona mi pohled opětovala, usmála se a pak kývla na Emmetta aby pokračoval.

„Všechno má svůj čas, k vlkodlakům a poloupírům se taky dostanu," Vysvětlil Emmett a aniž by čekal na mou reakci tak mluvil dál: „Jazz má také zajímavou schopnost, dokáže ovládat lidské emoce. To, že se teď necítíš nepříjemně, je čistě jeho zásluha." Podívala jsem se na Jaspera a on se usmál a zamával mi. ‚Takže on má moje pocity teď pod kontrolou?' Než jsem si stačila uvědomit, co to vlastně dělám, tak Edward opět přikývl na znamení souhlasu. Otřásla jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, že se mi někdo přehrabuje v myšlenkách. Až do dnešního dne jsem si myslela, že jsou myšlenky soukromá věc.

„V tomhle složení naše rodina fungovala více jak padesát let, ale pak jsem se už po druhé přestěhovali sem do Forks a potkali Bellu," pokračoval Emmett netušíc o tiché komunikaci mezi mnou a Edwardem. „Dost nám tenkrát zavařila, ale všechno jsme zvládli. Ona má také zvláštní schopnost, funguje jako štít. Dokáže ochránit sebe a dokonce i ostatní, když je potřeba. Je to snad jediná osoba na světě, které Edward nedokáže číst myšlenky, pokud sama nechce. Tehdy se do sebe zamilovali a došlo to až tak daleko, že se Edward nechal přemluvit k Bellině přeměně. Je to první upír, co znám, který si přeměnu vlastně vydupal. Tím se dostáváme k Renesmé. Je to Edwardova a Belliina dcera. Bella otěhotněla, když byla ještě člověk a při porodu málem vykrvácela, takže ji Edward chtě nechtě musel přeměnit, jinak by zemřela. On si prostě život bez ní nedokáže představit. No, ale zpět k Nessie. Ona je poloupír. Normálně dýchá a v žilách jí koluje krev, ale také je nesmrtelná. Nejvíce z nás se podobá člověku." Renesmé se na Emmetta vřele usmála a pak to samé zopakovala směrem ke mně. Jacob trochu znervózněl a silněji stiskl její ruku. Emmett si toho všiml a dal se opět do řeči: „Neboj Jaku, neměl jsem v úmyslu tě vynechat. Jacob se stal členem naší rodiny přibližně ve stejnou dobu, kdy se narodila Ness. Je to vlkodlak. Pochází z Quillayuetské rezervace. Je to trochu složitější, ale důležité je to, že v době kdy Bella porodila Nessie byl Jacob tady a otiskl se do ní. To je taková vlkodlačí záležitost, když se do někoho otisknou, tak tomu člověku věnují naprosto všechno. Sám tomu úplně nerozumím, ale nejdůležitější je to, že od té doby je tohle psisko členem naší rodiny." Emmett se na něj zazubil a pak čekal, jestli budu mít nějaké připomínky.

„Ale vždyť vypadá jako člověk. A jestli dobře počítám, tak je s vámi už od začátku století a přitom vypadá tak na pětadvacet. To nechápu. Vlkodlaci jsou také nesmrtelní?" Optala jsem se nechápavě.

„No, jestli chceš, tak se ti jako vlkodlak můžu ukázat," řekl mi Jacob a usmál se. „Nevidím v tom problém, ale bojím se, že by tě to mohlo trochu vyděsit. Nejsem nesmrtelný, ale stárnu o dost pomaleji než normální lidé. Celá naše smečka si to prozatím šetří a skoro všichni vypadáme víceméně stejně jako před lety." Když to dopověděl, tak se najednou Renesmé zvedla a přešla ke mně.

„Neboj se," pronesla svým zvonivým hláskem. „Chci ti jen něco ukázat." Poté přiložila hřbet své ruky k mé tváři. Najednou se mi před očima míhaly obrazy obrovského rudohnědého vlka. Ucukla jsem a Nessie svou ruku zase stáhla.

„Co-co to bylo?" Zeptala jsem se vyděšeně. Renesmé se mezitím posadila zpátky k Jacobovi.

„To byla Renesméina schopnost," osvětlil mi situaci Emmett. „Zapomněl jsem ti o ní říct. Nessie dokáže druhým ukázat své myšlenky a vzpomínky formou obrazů. Když byla ještě malá a neuměla mluvit, tak se to docela hodilo. Vždycky nám ukázala, co chtěla." Emmett se na ni pobaveně podíval a pak se pohledem vrátil zpět ke mně.

„Teď už ti můžu vysvětlit, jak to bylo tu osudnou minulou sobotu," když to řekl, tak se jeho výraz proměnil z veselého v bolestný. Napadlo mě, že si asi nikdy neodpustí, že mi zůstanou ty pitomé jizvy. Edward pokýval hlavou tak silně, abych si toho všimla. To bylo k vzteku. Předčasem mě ještě štval tím, že se na mě uculoval nebo se tvářil jako mučedník a teď mi snad hodlá odpovídat na každou mou myšlenku? ‚Asi mi bude trvat, než si na to zvyknu.' Tentokrát to nechal bez odezvy a Emmett pokračoval ve vyprávění: „Alice předpověděla, že má být krásné počasí. Teď už asi chápeš, proč jsem ti lhal o našem výletě ke starým přátelům. Nemohla jsi mě vidět ve slunečních paprscích. Původně jsme chtěli zůstat doma, ale nakonec jsme se s Edwardem a Jazzem rozhodli jít na lov. Toulali jsme se jen pár kilometrů od Forks a hledali nějakou zvěř. Edward ucítil pach té pumy a šel po ní. Najednou nás do nosu praštila i vůně lidské krve a potom se ozval výkřik. Naštěstí jsme byli jen pár kilometrů od tebe. Edward se k tobě dostal jako první a zneškodnil pumu. Ještě si dýchala, ale už si byla v bezvědomí, tak jsem tě vzal a odnesl sem. Carlisle tě velice rychle ošetřil a tím ti zachránil život. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby tě proměnil, ale on to odmítl, bylo by to proti našim pravidlům. Tvrdil mi, že tě zachrání a taky se mu to povedlo." Po těchto slovech bylo chvíli ticho.

„Tak," Emmet se zhluboka nadechl a potom pokračoval se značnou úlevou: „Teď už víš všechno."

„Ne, Emmette, neví všechno," ozval se Edward. Emmett se na něj tázavě podíval. Potom si opřel lokty o kolena, propletl prsty mezi sebou, sklonil hlavu a zamyslel se. Za krátký moment hlavu zase zvedl a zadíval se Edwardovi do očí.

„Ano," přikývl Edward. „Přesně tohle myslím." Odpověděl na Emmettovu nevyřčenou otázku. V Emmettově pohledu bylo najednou znát obrovskou bolest. Opět sklonil hlavu a začal si nervózně poklepávat prsty. Čekala jsem co se bude dít a taky jsem znervózněla.

„Já," vylezlo posléze z Emmetta. „Já to nedokážu." Než jsem to stihla postřehnout, tak byl pryč. Jedinou známkou toho, že zmizel, byly otevřené vchodové dveře a ten lehký vánek, který si pohrál s mými vlasy. Proběhl pokojem aniž bych to zahlédla. Byli opravdu rychlí. Napadlo mě vydat se za ním.

„Ne," zadržel mě Edward. „Vrátí se, ale potřebuje být teď chvíli sám." V domě se opět rozhostilo hrobové ticho. Jediné, co ho narušovalo, bylo mé těžké dýchání. Cítila jsem, že mě dnes čeká ještě dlouhá noc.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola IX. - Pravda: