Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola II. - Podivíni

23.05.2009 (08:08) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3411×

Brodila jsem hlubokou a naprosto nechutně páchnoucí bažinou. Stromy, které vyrůstaly přímo z té odporné hmoty vypadaly hrůzostrašně a kromě nich se chvílemi nad hladinu probojoval nějaký ten rákos. A jinak tu nebylo nic. Strom, tráva, strom, zase tráva a zase strom a hlavně bahno. Všude kam se člověk podíval - bahno. Díky stromům se aspoň  bylo čeho chytit, jinak bych určitě byla dávno uvězněna tam dole. Nechtěla jsem na to raději myslet, musím jít dál. Nevěděla jsem, kam to vede a ani jak dlouho se tím budu brodit, ale nesměla jsem to vzdát. Problém byl v tom, že čím jsem šla dál, tím hlubší bažina byla. Z počátku mi byla jen po kotníky, ale teď už jsem se bořila do půli stehen. To mi značně stěžovalo chůzi. Opět jsem si nadávala, že nejsem o trochu vyšší. Kdybych měřila tolik, co většina mých vrstevnic, tak by mi to sahalo pouze po kolena. Přidržela jsem se padlého kmene a pokusila se o další krok. Měla jsem se vydat jiným směrem. Můj krok totiž skončil přesně tak, jak jsem si představovala jen v nejhorších myšlenkách. Když mi došlo, že místo dopadu chodidla na pevnou půdu následovalo jen takové zatápání v prázdnu, už bylo pozdě. Během půl vteřiny jsem byla bahnem obklopená až po prsa. Byl to pro mě šok, bažina byla totiž docela chladná, takže mnou projela vlna chladu. Došlo mi, že se musím dostat zase nahoru. Problém byl v tom, že moje nohy už nebyly schopné najít něco pevného a já jen marně kopala okolo sebe a to se mi vymstilo. Vůbec jsem se neovládala a během chvíle zajela pod hladinu i moje hlava. Okamžitě jsem se vynořila a zalapala po dechu. Začala se mě zmocňovat panika. Určitě se tady utopím. Jedinou možnost záchrany jsem vytušila ve vyšplhání na povalený kmen vedle sebe. Normálně by to asi nebyl problém, ale s mou tělesnou konstrukcí to byl nadlidský výkon. Nebyla jsem přímo tlustá, ale pár kilo navíc se na mě našlo. Pokusila jsem se rukou zachytit větve, to se povedlo. Pak jsem se zapřela nohama o kmen a snažila se vyhrabat z bahna. Pár minut mi to trvalo a dost mě to vyčerpalo, ale pokus se zdařil. Celá zpocená a zadýchaná jsem se posadila a uklidňovala se. Když jsem se na sebe podívala, tak jsem byla sama sobě k smíchu. Úplně celá jsem byla obalená tmavou hmotou. Pomyslela jsem na to, že jestli to na mě uschne, tak budu mít značný problém. Začala jsem se tedy dlaněmi otírat. Nejprve trochu nohy, pak levá ruka a nakonec pravá. To jsem neměla dělat. Bahno šlo dolů dobře, ale na pravém předloktí mi zůstal tmavý flek. Přejela jsem přes něj prsty znovu, ale zase se nic nestalo, jako kdyby tam to bahno bylo přilepené či co. Přistrčila jsem ruku blíž k obličeji. V tu chvíli se mi opravdu zvedl žaludek. Ten flek totiž nebylo bahno, ale obrovská pijavice, která se zakousla do mé kůže a nehodlala se pustit. Byla veliká jako moje dlaň. Hned mi došlo, že tady určitě nežije sama a že na zbytku mého těla mohou být další. Znovu se mi obrátil žaludek. Chtěla jsem vykřiknout, ale jakási ledová ruka mi zakryla ústa a pak mě pohladila po tváři ...

Instinktivně jsem si sáhla po obličeji, ale ta veliká chladná ruka nikde. Zamrkala jsem a dost dlouho se koukala na strop ve svém pokoji. Chvíli mi trvalo, než jsem všechno pochopila.

„Byl to jen sen, jen sen..." Řekla jsem nahlas, abych se ujistila. Ještě zbývala asi půlhodina než mi měl zazvonit budík, ale ležet v posteli a myslet na ten odporný sen se mi vážně nechtělo. Raději jsem se šla osprchovat, abych se probrala. Myšlenek na tu noční můru jsem se ale stejně nezbavila. Už jsem věděla, že měla původ v té Kingově povídce, kterou jsem v podvečer dočetla, ale autor rozhodně vynechal zmínku o mrtvolně chladné ruce zabraňující výkřiku některého z hrdinů. To už si můj mozek přidal sám. Nebýt té ruky, tak bych se nad tím snem zase tolik nepozastavovala, bylo by mi totiž jasné, že je to pouze vzpomínka na onu knihu a víc bych to neřešila. Ale ta ruka měla asi nějaký zvláštní význam. Význam, který mi ale zatím nedával vůbec smysl. Nakonec jsem nad tím přeci jen mávla rukou a raději si pospíšila. I když jsem vstala s předstihem tak minuty neúprosně běžely vpřed. Přijít do školy hned první den pozdě, by asi nebyla nejlepší vizitka.

Neměla jsem žádné auto, takže jsem do školy musela po svých. Ne, že by mi to vadilo, ale za deště to bylo přeci jen trochu nepříjemné. Ještě ke všemu jsem při své pomalé chůzi měla dost času na přemýšlení. Chvíli jsem se zaobírala tím, jaká moje nová škola bude a jací budou místní studenti a učitelé, ale nakonec jsem usoudila, že je mi to stejně jedno. Spíš mě trochu štvalo, že kvůli škole už nebudu mít tolik času na své toulky místní krajinou.

Nechala jsem to plavat, protože už jsem se blížila ke školnímu parkovišti. Cestou jsem potkala pár studentů, kteří šli také pěšky. To mě docela překvapilo. V New Yorku jsem byla snad jediná, kdo chodil po svých. Parkoviště tady bylo ale víceméně prázdné. Všimla jsem si pár stařičkých Chevroletů a taky pár postarších Fordů a Buicků, ale mou pozornost přilákala úplně jiná vozidla. Na samém kraji parkoviště stála dvě naprosto úžasná auta. Nemohla jsem si pomoct a musela se jít podívat blíž. No páni, to bych tady vážně nečekala. Z pár centimetrů jsem si prohlížela nejnovější model Hummru a naprostou novinku od Porsche. Zjevně se i v tomhle poklidném městečku najde nějaká partička snobů, kteří se vyžívají v drahých luxusních autech. Ten Hummer se mi moc líbil, od prvních modelů této značky se jeho vzhled dost změnil, ale stále je to prostě klasika do terénu. Mým očím ale stejně nejvíc lahodilo to Porsche. Zatím jsem ho viděla jen na internetu, na živo nikdy. Najednou mě přepadlo obrovské nutkání dotknout se ho. Natáhla jsem své prsty blíž, ale vzápětí mi došlo, že jsem to neměla dělat. Ve chvíli, kdy byly mé prsty vzdálené jen na pár milimetrů od nablýskaného laku vozidla, se prudce otevřely dveře na straně řidiče. Leknutím jsem přímo nadskočila a couvla snad o půl metru dozadu. Přes ta tmavá skla jsem si nevšimla, že uvnitř někdo sedí. S hrůzou v očích jsem se dívala směrem k vystupující postavě. Byla jsem vážně vyděšená a srdce mi zuřivě bušilo. Snažila jsem se uklidnit, ale dalo mi to hodně práce. Z auta vystoupil překrásný kluk. Vážně, nikoho hezčího jsem ještě neviděla. Chvíli si mě měřil, potom se velice zvláštním způsobem usmál a nakonec se na mě podíval takovým omluvným pohledem. Asi na mně bylo hodně vidět, jak mě vyděsil.

„Líbí?" Zeptal se směrem ke mně a ukázal při tom prstem na své auto.

„Hmm," přitakala jsem a pokývala hlavou na znamení, že líbí.

„A nechceš svézt?" Položil další otázku, opět se při tom usmál a povytáhl obočí.

„To je dobrý," odpověděla jsem a otočila se na patě na znamení svého odchodu. Asi chtěl ještě něco říct, ale nechal to být.

V informační místnosti školy jsem dostala plánek s celým areálem. Bylo to zvláštní, nedostala jsem žádnou elektronickou mapku s navigací jako tenkrát v New Yorku, když jsem nastupovala na střední, ale obyčejný kus papíru s nákresem. Bylo to neobvyklé a přitom, alespoň  pro mě, velice příjemné. Prostě staré zvyky venkova. Třeba se tu nebudu cítit úplně cize.

Dopoledne proběhlo celkem poklidně. Absolvovala jsem pět nezáživných hodin v naprostém klidu a míru. Naštěstí jsem byla vždy lichá a měla tak celý pracovní stůl jen pro sebe. Nikdy jsem neměla větší štěstí. Cestou na jednu hodinu se ke mně přidala nějaká dívka a snažila se se mnou seznámit, myslím, že se jmenovala Susan nebo tak nějak. Snažila se mi říct, že ví, že jsem tu nová a že tu ještě asi nikoho neznám a taky že bychom si po škole mohli někam zajít, abychom se lépe poznaly. Během chvíle naštěstí vytušila, že jí nevěnuji nejmenší pozornost a tak mi dala pokoj. Tohle jsou úskalí malého města, ani nevytáhnete paty z domu a stejně už se o vás všude ví.

Cesta do jídelny naštěstí nebyla složitá. Za normálních okolností bych na oběd do školní jídelny nešla, ale měli jsme pak ještě dvě další hodiny a rozhodně to bylo snazší než si muset vařit sama. Nikdy jsem na to nebyla moc šikovná.

Vzala jsem si trochu těstovinového salátu a našla si osamocený stolek v takovém zastrčeném koutku. Byl z něj výhled na celou jídelnu. Chvíli jsem pozorovala ostatní. Byl to pro mě další nový zážitek. Všichni se spolu družně bavili a smáli se. To jsem tam u nás taky nikdy nezažila. V Yorku probíhal oběd trochu jinak, nesměl u něj chybět notebook, do kterého každý koukal a přitom hltal jedno sousto za druhým. Sklopila jsem oči ke svému talíři a během chvíle snědla svou malinkatou porci. Ještě, že jsem právě polkla předtím, než jsem opět vzhlédla, jinak by mi asi zaskočilo. Přímo naproti mně, na druhém konci jídelny seděl ten kluk z dnešního rána a nebyl sám. Seděli tam s ním ještě další dva chlapci a tři dívky. Všichni vypadali tak nádherně, spíš jako bozi než obyčejní lidé. Jejich krása mi naprosto vyrazila dech a já jsem celá zkoprněla. Můj pohled k jejich stolu netrval ani vteřinu, když se ten kluk podíval mým směrem. Pousmál se a něco řekl ostatním. V tu chvíli se na mě zadívalo šestero párů očí. Okamžitě jsem dělala, že něco hledám v tašce. Aniž bych ji vážně chtěla najít, vytáhla jsem si další knihu od Stephena Kinga. Otevřela jsem ji a dělala, že si čtu. Co chvíli jsem se na ně ale musela podívat znovu. Zvláště na jednoho z nich. Byl vysoký, tmavovlasý, naprosto nádherný a připadalo mi, že v jeho očích vidím něhu a laskavost. Pokaždé když jsem k nim nakoukla, tak se na mě ale podíval ten druhý kluk, který mě ráno tak vyděsil a vždycky se škodolibě usmál. Začínalo mi být vážně trapně a tak jsem byla ráda, že už za pět minut začíná má další hodina a já můžu rychle zmizet.

Radovala jsem se ale předčasně. Když jsem se posadila na židli, tak se ve dveřích třídy objevil zase ten příšerný kluk s jednou z dívek, které u oběda seděly po jeho boku.

„Ten mě snad sleduje," řekla jsem si pro sebe tiše a při tom se zamračila. Jako kdyby mě slyšel, podíval se na mě a příšerně se uculil. Projela mnou vlna vzteku, ale naštěstí už začala hodina a já svou hlavu zaměstnávala něčím důležitějším.

Nemohla jsem se dočkat, až za sebou zaklapnu domovní dveře a rozhostí se kolem mě klid a bezpečí mého útočiště, tak jsem přidala do kroku. Když jsem procházela dlouhou prosklenou chodbou k východu, tak jsem se po očku podívala na parkoviště. Ovládla mě upřímná radost z toho, že už tam to Porsche nestálo. Štěstím se mi nepatrně přivřela víčka a já pomyslela na to, že už se s tím „příšerou" dneska nepotkám. Nebyl příšera, byl nádherný, vážně překrásný, ale kdykoli jsem ho potkala, tak mě vytáčel tím svým přiblblým úsměvem. Určitě to byl snob jak se patří a všichni okolo něj jakbysmet. Znovu jsem otočila hlavu k parkovišti, abych se přesvědčila, že je jeho auto pryč, ale to se mi vymstilo. S dalším krokem jsem vrazila do něčeho opravdu tvrdého, až jsem si z toho sedla na zadek. V první chvíli jsem myslela, že došlo ke kontaktu mezi mnou a zdí, ale když jsem vzhlédla, tak jsem zjistila, že jsem vrazila do toho úžasného tmavovlasého kluka, který s mým úhlavním nepřítelem seděl v jídelně u stolu.

„Nemůžeš dávat pozor?!" Obořil se na mě, když se otočil.

Zmateně jsem zamrkala. Byla jsem tak nějak v šoku. Z té pecky, která způsobila že jsem na okamžik viděla hvězdičky, a taky z toho jak bylo jeho tělo tvrdé, jako nějaký kámen. Nebylo divu, byl samý sval. Jak na mě koukal z té své výšky, tak mi připadal ještě krásnější, cítila jsem se jakoby omámená.

„Pro-promiň," vykoktala jsem ze sebe. Když si všimnul v jakém jsem stavu, tak ke mně natáhnul ruku, aby mi pomohl na nohy a trochu se pousmál. Tím mé omámení ještě přikrmil. Jeho pomoc jsem ale odmítla a postavila se sama.

„No, zase tak moc se nestalo. Ale měla bys dávat pozor, aby se to neopakovalo." Pronesl káravě a pak se chvíli odmlčel a já na něj stále zírala jako idiot. Muselo to být vážně trapné.

„Budu," zamumlala jsem, sebrala si tašku a upalovala pryč ze školního pozemku. Na první den ve škole toho bylo vážně trochu moc.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola II. - Podivíni: