Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná budoucnost - 7.Kino a polibek

30.08.2009 (13:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1779×

7. Kino a polibek

Víkend jsem přežila ani nevím jak a v pondělí ráno, jsem se rozhodla jít do školy. Nechtěla jsem se vyhýbat problémům jako Edward a navíc jsem si nechtěla naštvat profesory kvůli docházce. V hodinách a na přednáškách, kde jsem sedávala s Edwardem, mě zachránila Alice, která jej vystřídala. Díky svým vizím vždy bezpečně věděla, co chce Edward udělat, tak mě buď zavčas odvedla, nebo ho setřásla jiným způsobem, obvykle s pomocí Rose a zmanipulovaného Emmetta.

„Je mi líto, že Ti přidávám problémy“ řekla jsem jí na obědě. Ostatní zatím nepřišli, tak jsme si mohly povídat, aniž by nás kdokoliv přerušoval. „Neomlouvej se, Edward se zachoval jako pitomec, ano…už zase. Já se ti nedivím. S Esme a Rose jsme se mu snažily domluvit, dokonce i kluci si z něj dělali kvůli té jeho chorobné žárlivosti legraci, ale jak vidíš, nepomohlo to“ „Řekla bych, že problém není jen v té žárlivosti“ přiznala jsem a Alice tím překvapila „O co tedy jde? Já myslela, že jinak to je v pořádku? Pravda, Jasper něco říkal o pochybách a smutku, ale nemyslela jsem, že je to tak vážné“ „Přiznávám, byly chvilky, kdy jsem měla pochybnosti, ne o naší lásce, to ne. Jen jsem se bála, že mě zase opustí, udělal to jednou, zvládne to i podruhé a to jeho týdenní zmizení mě v tom jen utvrdilo. Kdyby mi alespoň napsal textovku…“ „Hailey, moc dobře vím, jak ti ublížil jeho odchod, ale taky vím, že by toho Edward znovu nebyl schopen. A ten týden na lovu…je těžké nežárlit, když vidíš, jak se tvoje láska líbí okolí a on to nejen vidí, on to i slyší“ „Já vím, že je to těžké, ale myslela jsem si, že po tom s Mikem, to zvládá a navíc, já přece taky žárlím, vždyť vypadá jako anděl. Jen slepý by si nevšimnul, jak na něj holky civí a přesto mu nedělám scény, protože vím, že on za to nemůže a navíc mu věřím, že mě miluje. Proč nemůže cítit to samé?“ „Jde sem“ přerušila Alice náš hovor a pohlédla ke dveřím. Edward nezaváhal a šel hned k nám. „Edwarde, ráda tě vidím brácho, ale my s Hailey máme na spěch, tak čau“ falešně se usmála, popadla mě za ruku a chtěla mě odvést. „Hailey, alespoň minutu“ zaprosil Edward s trýznivou bolestí v očích. Nedokázala jsem říct ne.

Kantýna nebyla vhodné místo na řešení citových problémů, tak jsme zamířili do parku u školy. „Tak co chceš?“ zeptala jsem se ho a pohledem se vpíjela do trávníku. Nemohla jsem se mu podívat do očí. Bylo mi jasné, že kdybych znovu spatřila ten smutek, padla bych mu kolem krku a to by nebylo správné, na to je příliš brzy. Edward mě pohladil po tváři „Prosím, ne“ uhnula jsem jeho chladnému doteku. „Hailey, já vím, že jsem se choval jako blb. Prosím, snaž se mě pochopit…“ „Edwarde, já se snažila, vážně, ale nejde to. Možná by si měl zkusit pochopit ty mě“ přerušila jsem jej a chtěla odejít, ale Edward mě nenechal. „Neopouštěj mě“ zaprosil „Pamatuješ, jak jsi opustil ty mě? Stála jsem v tom lese a křičela do tmy, plakala jsem a prosila tě, abys mě neopouštěl, a přesto jsi to udělal“ zašeptala jsem a moje tváře začaly smáčet potůčky slz. „Prosím, neber to jako pomstu. Jen nám dej čas. Promysli si, co vlastně chceš a já udělám to samé“ „Já to vím celou dobu, chci tebe“ „Ale nechováš se tak. Znova si to promysli, ano? Jsem opravdu já ta, se kterou chceš strávit věčnost? Stojí ti naše láska na určité objeti? Uvědom si, že já nemůžu za tvůj dar a nemůžu za to, co si lidé myslí, ale jsem to já, kdo to odnese. Možná je někde na světě jiná žena, která tě bude víc chápat a dá ti to, co chceš, nevím. Edwarde, jestli mě opravdu miluješ, dej mi čas. Dej mi čas se rozmyslet a znova nadechnout. Víš, že tě miluji a pokud uvidím jen malou šanci na náš společný život, tak budu bojovat, ale v tuhle chvíli… nemám sílu“ řekla jsem hlasem, který se mi lámal smutkem, a spěšně odešla. Edward zůstal nehnutě stát na místě.

Literatura 21. století, poslední předmět, který mě dnes čekal a s ním i Matt. Cestou na hodinu jsem se musela stavit na toaletách, abych se dala do pořádku, protože jsem měla pocit, že moje voděodolná řasenka neodolala a měla jsem pravdu. Smyla jsem si těch pár tmavých pramínků na tváři a vydala se na hodinu. Matt už seděl na obvyklém místě a usmíval se na mě. S velkou námahou, ale přece, jsem mu úsměv oplatila. „Jak se dneska máme? Všiml, jsem si, že jsi chyběla“ „Jde to“ zašeptala jsem a snažila se držet další příval slz na uzdě. „Neplač, neplač, neplač“ nařizovala jsem si v duchu a přesto mi dvě slzy stekly „Co se děje? To ten tvůj přítel?“ všiml si toho Matt „Jo“ šeptla jsem. „Můžu ti nějak pomoct? Rozveselit tě? Hele v kině teď zrovna dávají Pár pařmenů, možná by tě to rozveselilo, mě to vždycky dostane“ „Já nevím, asi je moc brzo“ namítala jsem, ale Matt se dnes nenechal jen tak odbýt, tak jsem nakonec souhlasila.

Následujícího dne večer si mě Matt u Eileen vyzvedl a šli jsme do kina. Edward o tom, podle Alice, věděl, ale snažil se dělat přesně to, co jsem chtěla. Dával mi čas, prostor a snažil se mi věřit. Alice mi taky slíbila, že kdyby ho napadlo nás špehovat, nebo něco podobně šíleného, tak mi hned zavolá. „Sluší ti to“ lichotil mi Matt jen, co jsme vyšli „Díky, ale nezapomeň, jen přátelé“upozornila jsem jej hned na začátku, než si začne dělat naděje. „Jasně, jak jinak kamarádko“ ubezpečil mě.

Večer příjemně plynul. Film mi vážně pomohl a ne jednou mě rozesmál. „Díky že si mě přece jen vytáhnul“ „Nemáš zač, klidně si to můžeme zopáknout co ty na to?“ navrhnul mi Matt cestou domů. Šli jsme pěšky, protože v centru bylo vše dostatečně po ruce. „Jo, to by bylo fajn“ souhlasila jsem s Mattovou nabídkou. Musela jsem uznat, že nebyl pouze hezký, ale také milý a vtipný, pořád jsme nacházeli nová a nová témata k hovoru. Ještě dlouhou chvíli jsme stáli před vchodem do domu a povídali si. Řešili jsme školu, rodinu, lásky, zklamání, budoucnost… bylo toho opravdu hodně.

„Myslím, že bych už měla jít“ rozhodla jsem se utnout náš první společný, přátelský večer, dřív, než by se mohl něčím pokazit. „Jo, raději jo, začíná přituhovat“ měl pravdu. Podzim už definitivně převzal svoji vládu a všem nám to dával pocítit. „Tak tedy dobrou“ loučila jsem se „Dobrou noc“ zašeptal Matt a než jsem stihla cokoliv namítnout, políbil mě. Jeho rty se střetly s těmi mými, které se nezmohly ani na nejmenší pokus na odpor. Jeho polibek byl něžný, tak jiný než ty, kterými mě zahrnoval Edward, ze kterých se mi podlamovala kolena, ale přesto byl svým způsobem krásný. „Promiň, ale nemohl jsem si pomoct“ omlouval se mi Matt, když si všimnul, jak jsem ztuhla a mé tváře dostaly nádech červeně. „Jo, ehm, no…tak ahoj“ vykoktala jsem zmateně a utekla domů, jako malá školačka, která dostala svůj první polibek.

NEZNÁMÁ

„Kde jen je? Už by tu měl dávno být“ stála jsem v ponuré uličce, spoře osvícené mihotavým jasem pouliční lampy a nevnímala sílící chlad. Dlouhé blonďaté vlasy mi čechral východní vítr, který sebou pomalu ale jistě přinášel sněhové mraky, ovšem na zimu, bylo ještě brzy. „Do zimy se toho ještě hodně změní, on…on bude můj. Ano, anděl, kdo jiný by mě mohl doprovázet věčností?“ Hlavou se mi honily moje skvělé plány. Byla jsem neskutečně šťastná, že už začaly vycházet a přitom k tomu stačilo jen tak málo, pouhé semínko pochyb a žárlivosti.

Z mého zamyšlení mě vytrhly blížící se kroky. Konečně už jde. „Tak jak to šlo, Matthew?“ nemohla jsem pro něj vybrat lepší jméno, než tohle. Bylo božské, přestože Bohem pohrdám, bylo jednoho z apoštolů. „Skvěle má paní“ objevil se přede mnou můj věrný pomocník. Bude mi líto jej zabít, ale až získám to, co chci, nebudu jej více potřebovat. Nač živit hladový krk, který nepotřebuju? Navíc by se jednoho dne mohl prořeknout…ale kdybych jej zbavila paměti…ne, je to moc riskantní. Co se dá dělat? Jen doufám, že bude chutnat stejně tak dobře, jak voní. „Už ti věří?“ zeptala jsem se jej a odsunula své myšlenky na jeho krev stranou„Ano, když jsem jí políbil, byla zase jako malá holčička. Jistě brzy dosáhnete svého božského plánu, má paní“ „Boha… do toho netahej, když mluvíš s ďáblem“ napomenula jsem jej. „Teď zmiz, uvidíme se zítra ve stejný čas, na stejném místě a běda ti, jak něco zkazíš“ přikázala jsem a podala mu lahvičku s nápojem, díky němuž má v mysli jen ji a nic víc. „Nezapomeň to vypít, aby nepoznal tvé skutečné myšlenky“ připomenula jsem mu a pak jsem si šla po svých. Měla jsem hlad, prahla jsem po čerstvé krvi a on byl moc lákavé sousto, přesto jsem si nemohla dovolit jej ztratit, ne teď, tak blízko svému cíli.

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná budoucnost - 7.Kino a polibek: