Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo v temnotě 8. část

13.06.2009 (15:30) • tilo21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1282×

8.část

Sešlápla jsem rychle spojku a přidala plyn. Gumy zaskřípaly a klouzaly se po mokrém asfaltu. Mini cooper uháněl rychle odsud. Ani jsem se nepodívala do zpětného zrcátka. Nemohl mě dohnat, věděla jsem to. Domů jsem přijela rozrušená. Jak se vůbec opovažuje mě osočovat. Vím, že mu zabil rodiče jeden z nás, ale je to omluvou, kdy se omluví on mě? Nic o mně neví a soudí.

„Děje se něco holčičko?“ Ana vzhlédla od knihy. Práskání dveřmi ji muselo vyrušit.

„Ne všechno je v pořádku. Jen se chci převléci a projet na motorce.“

„Doufám, že opět neutíkáš? Nemůže za to ten chlapec?“

„No jasně Eric zase mluvil, tomu klukovi se nedá věřit.“ Rozčilovala jsem se právem.

„Eric, proč ho do toho zatahuješ. On mi nic neřekl, viděla jsem tvé obrazy a potkala toho hocha ve městě.“

Ztěžka jsem dopadla na pohovku vedle Any.

„Já jsem tak zmatená. Neutíkám. Opravdu se chci jen projet. Věř mi. Už to bez vás nevydržím ani den.“ Usmála jsem se, abych podpořila své tvrzení.

„Chceš si o tom povídat?“

„Ani ne. Jindy, teď se chci vážně jen projet. Mám tě ráda.“ Políbila jsem  Anu na tvář.

„Dobře víš, že se na nás můžeš spolehnout. Taky tě mám ráda.“

Ještě jednou jsem se na ní podívala, když jsem otevírala dveře svého ateliéru. Jak jsem vděčná, že ji mám. Ani jsem nerozsvěcovala. Našla jsem své oblečení a motorku a rozpustila si vlasy. Ještě teď jsem cítila, jak mě lechtal  jeho  dech na zátylku

Na své motorce jsem se cítila tak volná. Vím, kam pojedu. Na své místo. Vždycky se tam uklidním, ale minule se tam přihodila ta věc. Nevadí, nějak to zvládnu.

Mini cooper  se mi ztratil z dohledu. Sakra proč neumím držet jazyk za zuby. Jel jsem k jejich domu, vůbec jsem nepociťoval strach, jako poprvé, když jsem tu byl. Viděl jsem stát auto před majákem, ale v dáli byl slyšet zvuk motorky. Pršelo teď mnohem silněji, ale snažil jsem se jet co nejrychleji. Bylo mi jasné, že má motorka tu její nemůže dohonit. Nechtěl jsem ji ztratit. Potřeboval jsem s ní mluvit. Ale co jí řeknu? Že už ji nechci zabít, že s ní chci být. Když jsem ji uviděl dnes večer v klubu, jakoby mnou projel záblesk světla. Bylo to štěstí.

Motorka utichla. Byl jsem opět na příjezdové cestě ke skále nad oceánem, kde jsme se potkali posledně. Najednou mě přepadl strach, když jsem viděl její motorku zaparkovanou na kraji lesa. Měsíc byl v úplňku a najednou se objevil v protrhaných mracích. Ani jsem si nevšiml, že přestalo pršet. Sesedl jsem z motorky a zaparkoval ji vedle té její. Od měsíce bylo krásně vidět, ale nikde nebyla.

Schovala jsem se v lese. Měla jsem skvělou příležitost všechno to skoncovat.  Po druhé. Viděla jsem ho, jak mě hledá. Nemohl mě vidět. Stála jsem pod rozlehlým dubem, jehož větve sahaly skoro k zemi. Ještě chvíli tam stál. Doufala jsem, že si to rozmyslí a odejde. Ale nestalo se tak.

„Vím, že tu jsi. Chtěl jsem se ti omluvit. Mohla bys prosím vylézt ven, nebaví mě bavit se s lesem.“

Jeho hlas byl naléhavý, ale mně se ven nechtělo. Měla jsem dokonalou příležitost prohlédnout si ho.

„Dobře.“  Rozešel se směrem k motorkám.  Myslela jsem, že mám vyhráno a odjede. Jenže on nenasedl na svou motorku, ale šel k mé.

„Budu tu čekat, dokud nevylezeš.“ Založil ruce na prsou.

Zazvonil mi telefon. Podíval se přesně mým směrem. Teď už jsem se musela ukázat.

„Ericu? Ano jela jsem se projet. Zmizel z klubu? Já vím. Je tu semnou. Budu opatrná neboj. Kde jsme? Na mém oblíbeném  místě.“ Zaklepla jsem mobil. Teď aspoň ví, kde jsme a kdyby se mi něco stalo, našli by ho a zničili. Vypadal, že si je toho také vědom.

„Proč si se schovávala? To predátoři nedělají ne?“

„Naopak, predátoři vyčkávají na svou kořist.“ Řekla jsem to ledovým hlasem.

Svěsil ruce podél těla a trochu se napřímil, jinak na sobě nedal nic znát.

„Nevím proč, ale nebojím se tě.“  Mezi očima se mu utvořila hluboká vráska.

Postoupila jsem o několik kroků kupředu, ale ani se nepohnul.

„Nebojíš? To by si ale měl. Měl by ses bát zrůdy, která se byla napít v jiném státě!“ při těchto slovech ztuhl. Byla to jeho slova, přesně ta, které pronesl v klubu. Dále jsem rozvíjela jeho teorii a postupovala blíž k němu.

„Tak si to myslel, ne? Že jezdíme lovit mimo město, stát, aby na nás nikdo nepřišel, aby se tu neválely mrtvoly u silnice. To víš je nás tu pět.“ Sarkasmus ze mě jen čišel.

Povolil ramena. „Zlobíš se?“ jeho otázka mě zaskočila.

„Jestli se zlobím? Co myslíš?  Udělal sis přeci jasnou představu, přinesl sis ji z New Yorku.“

„Ano představu tu mám, jenže někde pokulhává. A co si mám jako podle tebe myslet?“ vypadal dotčeně.

To mě popudilo. Obviňuje mě tu z masakrování nevinných lidí a je popuzen. Cítila jsem, jak se mi vzteky chvějí konečky prstů a čelo brázdí vrásky.

„No jasně nezapadám do tvé představy: bledé monstrum, které přes den spí v rakvi a v noci vylézá, aby ukojilo svůj hlad na nevinných lidech.  Jo ještě jsem zapomněla na svěcenou vodu a česnek.“

Otočila jsem se zády a vykročila směrem ke kraji útesu. Následoval mě pomalými kroky.

„Ano tak nějak jsem si to přestavoval. Máš pravdu. Ale jak jinak. Nedáš mi příležitost změnit názor.“

„Žádáš odpovědi na otázky?“ dívala jsem se do dáli na měsíc.

„Jen na jedinou.“ Odvětil tichým hlasem.

Jenže neřekl nic. Došel mi těsně za má záda. Cítila jsem dech ve svých vlasech. Byl vyšší než já. Nechal si prostor, jakoby si musel rozmyslet, zda se zeptá či ne. Za ta léta své existence jsem se naučila být trpělivá, ale teď mi to nešlo. Bála jsem se, na co se zeptá a on otálel.

Jeho hlas byl hluboký, když řekl:,, Co se to mezi námi děje?“

Čekal jsem cokoliv, ale tohle ne.  Rychle jsem se otočila. Stáli jsme tvářemi k sobě. Vypadala jsem stejně nejistě jako on?

„Já nevím.“ Rozhodla jsem se pro upřímnost.

„Chceme se navzájem zabít, alespoň o tom přemýšlíme.“ Odmlčel se

„Ale jediné, co jsme schopni udělat je toto.“ Ovinul mi ruku okolo pasu, druhou položil na mou čelist.

Vpíjeli jsme se do sebe očima. Ani jeden z nás se nepohnul. Jeho ruce mě hřály v místech dotyku. Proč mě nepolíbí? Proč čeká?  Bojuje se sebou stejně jako já?

Ta chvíle trvala tak dlouho. Každý z nás vedl svou vlastní válku ve své mysli. Zračilo se nám to ve tvářích. Sklonila jsem hlavu a pomalu s ní zakroutila. Pálili mně oči. Nesundával ruku z mé čelisti. Velmi pomalu mi palcem zvedl hlavu. Nedokázala jsem se na něho podívat. Pak promluvil.

„Nebudu tě nutit. Počkám, až to budeš chtít stejně jako já. A vím, že to budeš chtít.“ Jeho hlas byl jak tekutý med. Hladil každý napjatý nerv v mém těle.

Zvedla jsem oči.,,Nejde to. To nemůžeme,“ šeptala jsem. Jak si může být tak jistý?

Jakoby četl moje myšlenky: „Prostě to vím. Vidím a cítím tvou reakci, ať se snažíš to jakkoli zastírat. Nalhávej si, co chceš. Já si rád počkám. Protože cítit tvé rty bude stát za to. Vím to, už jsem je okusil.“

Kdybych to uměla, určitě se červenám. Přejel mi ukazovákem po čelisti. Zastavil se v dolíčku na bradě a pokračoval přes rty.

Náhle obě ruce stáhl. Na místech kde se mě předtím dotýkal,  se rozlézal chlad. Uvědomila jsem si, že mám zavřené oči. Když jsem je otevřela, uculoval se. Ten bídák. Jak jsem se mohla nechat takhle unést?

„Jsi se sebou spokojený?“

„Celkem ano. Budeš mě prosit, abych tě políbil. A já ti mohu slíbit, že se ti z toho podlomí kolena.“ Stejně jako mě, dodal jsem si v duchu.

„Mohla bych tě zabít.“ Střelila jsem rychle a tvrdě, aby nepoznal, jak se mi kolena podlamují již teď. Příště půjde minimálně o sesuv půdy. Ne o čem to přemýšlím, to se nesmí stát. Nakázala jsem si.

„Můžeš, ale neuděláš to. A víš proč?“ zvedl jedno obočí a koutek úst. Moc mu to slušelo.

„Zkus mě poučit.“ Zvětšovala jsem prostor mezi námi.

„Máš mě ráda.“otočil se a nechal mě stát na útesu samotnou. Došel ke své motorce, ani se neohlédl, nasedl a rozjel se.

Byla  jsem tam, neschopná pohybu. Chtěla jsem si udržet ten pocit. Nevím, jak dlouho jsem tam stála a koukala na pěnící oceán. Přemýšlela jsem o všech pro a proti. Proti bylo víc. Nefungovalo by to. Ještě stále jsem mu nedůvěřovala, že nechce ublížit mé rodině. Třeba to dělá, aby se k nám dostal co nejblíže a mohl vykonat to, o čem hovořil. Zničit upíry. Už se to nikdy nesmí opakovat, nikdy. Jenže chtěla jsem to opravdu?

Autor: tilo21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo v temnotě 8. část: