Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo v temnotě 17.část

Přemýšlela jsem, jak mohu být ještě více šťastná. Mám rodinu, mám lásku. Náhle se mi zjevila tvář Lestata. To mě poněkud vyděsilo. Proč  se mi vkrádá do mysli? Nechtěla jsem na něho myslet. Ne zrovna v tuto chvíli. Je to snad varování? Ale před čím? Před tím tetováním, které má Samuel? Slíbila jsem sama sobě, že se ho na to zeptám, jen co se probudí. Bála jsem se však jeho odpovědi. Nox presidium nostri bylo znakem lovců upírů. Původně to bylo heslo našeho rodu, ale oni ho převzali, aby nezapomínali, kdy jsme nejslabší, kdy je možné nás zabít.

Vybavil se mi pocit, ze včerejšího dne, kdy Samuel prosil, zda by mne mohl vidět na slunci. To není možné. Pochybné myšlenky naplnily celou mou mysl.

Když se Samuel probudil, seděla jsem na okně, které vedlo k lesu. Jeho prarodiče dávno odjeli z domu. Nejdříve vypadal zmateně.

„Omlouvám se, že jsem usnul.“

„Nemáš za co se omlouvat, si jenom člověk,“ i mým uším zněl můj hlas velmi odměřeně.

„Něco se stalo Luc?“ Byl zmatený stále víc.

Nechtěla jsem, aby to takto vyznělo. Jenže opět tu byly pochybnosti a ještě ta myšlenka na Lestata.

„Víš co znamená to tetování, co máš?“

„Nechci se bavit o mém tetování, chci se bavit o tobě. Co se stalo?“ Byl zcela probuzen.

„ To s tím souvisí. Noc je naší ochranou, je doslovný překlad.“

„To vím. Říkal jsem ti, že to byl název mé kapely,“ snažil se být klidný.

„Kdo vymyslel ten název?“

„Já,“ odpovídal pomalu. Snažil se přijít na smysl tohoto rozhovoru.

„Samueli,“ přistoupila jsem k němu a posadila se na postel. Všechno ve mně křičelo, uteč.  Ale nechtěla jsem udělat stejnou chybu jako včera.

„Ten nápis, význam těch slov. Používali ho lovci upírů. Ti, kteří si dali za cíl, vyhladit naší existenci,“ překvapeně zíral. Nedá se to jinak popsat.

„Lovci upírů? Děláš si srandu?“

„Nedělám  Same.“

„Ty myslíš, že já jsem lovec? Proč mi sakra nedůvěřuješ Luc? Já vím, že jsi upír a klidně usnu ve tvé společnosti a ty mi nevěříš, že ti nechci ublížit?“ Kroutil nevěřícně hlavou.

„Kdybych ti nedůvěřovala, myslíš, že bych tu ještě byla? Jen jsem chtěla zjistit, proč. Proč zrovna tato slova. Promiň Samueli,“ takto jsem to nechtěla. Vůbec mě nenapadla takováto reakce z jeho strany. Ale má pravdu, vždyť  on riskuje stejně jako já. A ještě k tomu mi plně důvěřuje. Styděla jsem se.

„Věřím ti,“ dotkla jsem se konečky prstů jeho hrudi.

„Má matka nosila prsten, kde bylo toto z vnitřní strany vyryto. Připadalo mi to jako dobrej název pro kapelu. Nic víc,“ jeho tvář zaplnilo poznání a náhle jeho vlastní popření.

„Ty myslíš, že má matka byla lovcem upírů?“ Usmál se.

„Já nevím Same, mohlo to být cokoliv. Kde mamka pracovala?“ Nechtěla jsem tomu věřit stejně jako on. Znamenalo by to totiž, že i on by byl s největší pravděpodobností lovec. Toto poslání se linií věků dědilo z pokolení na pokolení.

„Pracovala v muzeu. Ona byla historička.“

„Vím, že se tomu jen těžko věří Same. Upíři existují. Já a má rodina jsme toho důkazem. A zrovna tak existují lovci. A toto poslání se většinou dědí. Vysvětlovalo by to spousty věcí.“

„Jakých například?“

„Zamysli se. Co jsi chtěl udělat, když si mě poprvé uviděl? A má reakce na tebe? Bála jsem se tě. My se obvykle lidí nebojíme. To mi věř.“

„To dává smysl. Jenže já tě chtěl zabít, protože jsem chtěl pomstu za smrt svých rodičů. Dědí?  To by znamenalo, že babička nebo děda…“

„Ne. Tak to být nemusí. Nedědí se to z matky na syna, ale může to přeskočit několik generací. Jde o to, že když se vyskytne přemnožení našeho druhu, tak se to projeví“

„Takže to znamená, že v sobě mohu mít ty instinkty, ale neprojeví se to?“

„Ano.“

„Tak to jsem rád. Já nechci být zabiják.“

Rozuměla jsem jeho slovům, ani já jsem nechtěla být zabiják, monstrum, vrah.

Za okny byl krásný, slunečný den. Náhle mě napadlo, že ho lze přesvědčit o tom, jak velmi mu důvěřuji. Byl to jen impuls, ale ta myšlenka se mi opravdu zamlouvala. Kdyby byl lovcem, již dávno by mě zabil. Nelehával by tak klidně vedle mne a neusínal by. I já mu musím dokázat, že mu věřím. Vypadal tak zmateně.

„Samueli, obleč se prosím, chci ti něco ukázat,“ tvář mi rozjasnil úsměv.

Odešel do koupelny, já se rozběhla domů. Velmi rychle jsem se oblékla a nasedla do svého mini cooperu. Byla jsem zpět ve chvíli, kdy usedal k snídani.

„Pojď Samueli, dojíš si to v autě,“ nechtěla jsem přijít o možnost ukázat se mu v slunečním svitu. Tady byly paprsky slunce opravdovou vzácností. Jela jsem dost rychle.

„Pospícháme?“ už se  uklidnil. Čas, který jsme každý strávil o samotě nám očividně prospěl. Porovnaly jsme si myšlenky.

„Ano to pospícháme.“ Zaparkovala jsem u lesní cesty, auto tudy neprojede, ale na motorce sem jet nemohla. Za slunečního svitu cestujeme pouze autem.

Šli jsme mlčky. Po pěti minutách se pře námi rozevřela náruč nám známého místa. Louka byla celá zalitá slunečním světlem.

Chce se mi ukázat ve slunečním světle. Celou cestu jsem o tom musel přemýšlet. Včera reagovala vrčením a dnes mi to chce ukázat. A co když jsem to, co říká? Co když jsem opravdu lovcem a není na jedno malé město pět upírů až moc? Nemohl bych ji ublížit? Před rokem bych za takovéto zjištění dal vše. Nyní se ho bojím. Nechci ji ublížit. Miluji ji.

Vystoupila jsem ze stínu dubu. Na pokožce se rozlilo sluneční světlo a vykrystalizovalo do tisíců blýskajících se plošek. Sundala jsem si bundu a stála tam v bílém tílku. Má pokožka opravdu vypadala, jako když hoří. Podívala jsem se na Samuela.

Stál tam nehnutě. Díval se na mě a na tváři se mu sadil úsměv.

„Vypadáš jak anděl,“ přistoupil ke mně.

„Lucil, děkuji. Moc to pro mě znamená, že jsi mi to ukázala. Nechci ti ublížit, to  musíš vědět.“

„Také ti nechci ublížit Samueli.“

Náhle se mu celý obličej rozzářil od úsměvu.:,, Neříkalas, že se tvé schopnosti na slunečním světle zmenšují?“

„Říkala. Proč se tak culíš?“

„A jde i o sílu?“

„Ano.“

Teď už se smál.:,,Pojď ke mně!“

Nečekal až udělám krok, který nás dělil. Objal mě a do ucha mi zašeptal.:,, To znamená, že se tě mohu dotýkat a ty mi neublížíš.“

To mě vůbec nenapadlo. A jak řekl, tak také udělal. Začal mě líbat. Má pravdu, nemusím se tolik kontrolovat. Oddali jsme se tomu krásnému pocitu. Naše rty se setkávaly. Podlamovala se mi kolena. Celým tělem jsem se opírala o jeho tělo. Takovýto pocit jsem nikdy nezažila. Bylo to omamné a zároveň svazující.

„Lucil,“ zaznělo mé jméno z jeho úst.

Měla jsem ruce zapletené do jeho havraních vlasů. Tiskla jsem si tvář co nejblíže k té jeho. Byla jsem pomalá a jako omámená. Vzal mě do náruče a pomalu si se mnou klekl. Když mě položil na zem, tráva mě lechtala na krku, ale příjemně hřála. Nevím , zda to způsobily jeho dotyky, či dotyky slunečních paprsků, ale nebyla jsem schopná rozumně uvažovat. V tuto chvíli byly důležité pouze jeho rty a ruce, které sundavaly ramínko od mého tílka. Díval se na mě očima plnýma touhy a náhle se zarazil.

„Tvé oči. Jsou modré.“

„Jsou modré vždy, když jsem šťastná. A jsou modré jak obloha nebo květy pomněnek?“

„Ne jsou tmavé. Proč?“

„Tak to mohu být ještě sťastnější. Miluj se se mnou a budou mít takovou barvu.“

Byla to povolení a prosba. Byla jsem si jistá, že takto mu neublížím. Byla jsem sice stále silná, ale nyní asi jako on.

„To bych rád viděl.“

V dálce na obzoru se rozpoutala bouře. Ale byla taková malá vůči té, která se rozpoutala na té malé louce zalité slunečním svitem. Tam kde se milovala upírka s člověkem.