Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo v temnotě 15. část

Nejdříve vypadal velmi zmateně. Viděla jsem i strach. Nechápal, co se stalo. Díval se na mě a ani se nepohnul.

Sakra co se stalo? Co jsem řekl. Vypadá, že by mě nejraději zabila.

Usilovně jsem přemýšlel a pak. Pak mi došlo, proč se tak zachovala a to mě ranilo. Ranilo mě poznání, že mi nedůvěřuje.

„Lucil, jsem jen zvědavej. Myslím na to, jak se třpytí tvá kůže. Nechci ti ublížit. Nechci využít toho, že se na slunci tvé smysly ztrácí. Nemusíš se bát ano. Věř mi prosím,“ říkal to a neustále se na mě díval. V očích měl bolest.

„Je to tak, že? Na slunci, jste zranitelní. Na slunci vás lze zabít?“ Ptal se velmi tiše.

Další zavrčení z mého hrdla. Byl to instinkt. Silou vůle jsem se však přinutila stát na místě. A jen jsem kývla hlavou.

„Víš co? Nemusím to vidět. Až budeš sama chtít, můžeš mi to ukázat, ale není to důležité. Víš, co je pro mne důležité? Abys mi věřila, abys věřila, že ti nechci ublížit. Teď už ne. Chtěl jsem to ano, ale teď už nechci. Zamiloval jsem se do tebe. Já nikdy jsem nic takového necítil. Prosím pojď ke mně a věř mi, tak jak já věřím tobě, že mi neublížíš. Protože i ty si mě chtěla zabít. Viděl jsem ti to na očích, když jsme se viděli poprvé. Stejně jako to vidím teď. Z tvého vrčení mi naskakuje husí kůže. Prosím věř mi. Pro mne to také není jednoduché a děsí mě tvé tmavé oči“ natahoval ke mně ruku.

Má pravdu, ve všem má pravdu. Styděla jsem se za svou reakci. Už tolikrát mi dokázal, že mi věří a já udělám takovouhle hloupost.

„Promiň, velmi se omlouvám. Neumím se dobře kontrolovat. Moc mě to mrzí. Já ti věřím,“má chladná ruka vklouzla do jeho horké dlaně, kde se utopila. Usmál se a přitáhl si mě k sobě. Objal mě. Položila jsem si hlavu na místo, kde mu bouchalo srdce a přála jsem si, abych tak mohla zůstat na pořád.

I když bylo velmi příjemné takto setrvávat. Po chvíli bylo jasné, že ani jeden z nás neví, jak začít. Sluce nad oceánem se schovalo do mraků a udeřil hrom.

„Tady asi prší pořád, co?“ Opět mi nadzdvihl rukou bradu, tak abych se na něho musela podívat. Bylo to pro mě těžké, když jsem si vzpomněla, co jsem před chvílí provedla.

Položil mi ruku na čelist a palcem mi přejel po horním rtu. Nepřestával se mi dívat do očí a ten lehký pohyb zopakoval. Bylo to jako by mi do těla vyslal elektrické impulzy. Ruku jsem mu položila na hrudník. Ucítila jsem svaly, jak se napínají. Byl celý ztuhlý stejně jako já.

Přenesl palec i na spodní ret. Automaticky se mi rty pootevřely. Teď už se mi nedíval do očí, ale na rty. Má ruka se na jeho hrudi stáhla do pěsti a uvnitř svírala jeho tričko. Krásně voněl. Směsice vůně kůže jeho bundy, a jeho parfému. Nejdůležitější však byla jeho osobní vůně. Ta, která je pro lidský čich skoro nepostřehnutelná.

Jeho záda byla čím dál tím víc napjatá. Cítila jsem to pod druhou rukou. Nepřestával mi hladit rty. Skoro nedýchal. Byla jsem tak omámená tou chvílí, že jsem se o jeho tělo opírala, tak blízko jsme stáli.

Pak promluvil, vlastně spíš zachraptěl:,,Víš co semnou děláš?“

Na místo odpovědi jsem ho políbila. Znamenalo to pro mě stoupnout si na špičky a přitisknout své rty na to krásně horké místo. Mé prsty se sevřely ještě víc. Nehty se zabodávaly do kůže na dlaních, ale já nic necítila. Jen neztratit kontrolu. Ruce v pěst jsem měla schválně. Moc dobře jsem si pamatovala, jak jsem mu posledně ublížila a nechtěla jsem, aby se to opakovalo.

Pootevřel ústa. Dotyk rtů se změnil, ale nechal vše na mě. Ještě víc jsem zatnula pěsti a nechala se pozvat dál, dovnitř do jeho rtů. Byla to slast. Odtáhl hlavu jen tak daleko, aby mohl promluvit:,, Lucil já…“ jenže to nedořekl. Opět mě začal líbat a význam započaté věty se ztratil ve víru pocitů.

Nyní převzal kontrolu on. Svým jazykem prozkoumával má ústa. Stála jsem a bála jsem se pohnout. Snažila jsem se myslet na triviální věci, abych nad sebou neztratila kontrolu. Jen mé pěsti se stáhli  ještě o kousek víc. Jazykem  mi přejel po horní linii zubů. Zastavil se chviličku na každém trochu delším špičáku a jemně se pousmál.  Pak se naše jazyky spojily.

„Samueli dost prosím.“

Neotvírala jsem oči. Chtěla jsem si podržet ten okamžik, ale muselo to skončit. Uvolnila jsem pěst na jeho hrudi alespoň o trošku. Podívala jsem se na něho. To co jsem spatřila v jeho černých očích, byla touha a také zklamání.

Vzal do ruky mou dlaň, kde byly znatelné promáčkliny od nehtů.

„Tohle budeme muset trénovat Samueli,“ řekla jsem s úsměvem.

„O tom nepochybuj,“ odvětil ještě přerývaně, ale potěšeně.

Po obloze přejel klikatý blesk následován hromem. Vzhlédla jsem k obloze, na obličej mi dopadaly mnohem větší kapky.

„Měli bychom jet Samueli. Za chvíli bude cesta jedna velká kaluž a špatně se pojede.“

„Nejdříve mi slib, že večer přijdeš!“ Držel mě stále u sebe.

„Přijdu.“

„Už se nemohu dočkat,“usmíval se.

Opět mi pomohl na motorku a rozjeli jsme se. Nikdy bych nikomu nesvěřila mou motorku, ale Samuelovi bych svěřila i vlastní život. Toto zjištění mě překvapilo. Ještě víc jsme se k němu přimáčkla. Jednou rukou jsem mu pootevřela zip na kožené bundě a položila ji na místo, kde mu bouchalo srdce. Zavřela jsem oči a slíbila si, že mu ukáži sebe ve slunečním světle. Ten pravidelný zvuk jeho srdce mě uklidňoval.