Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunlight in the Shadow - 7. kapitola

01.11.2009 (09:00) • Avari • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1518×

7. VINA BOLÍ VÍC

Celá moje postel byla zmáčená slzami. Nikdy jsem netušila, že je možno plakat tak moc a tak dlouho. A to jsem si myslela, že o nářku a bolesti vím všechno. Jak krutě jsem se mýlila, jsem ale zjistila až nyní. Je spousta druhů bolesti, a já doposud poznala jen jeden. Dnes jsem ale okusila bolest jinou, a ta pálila mnohem více. Bolest z lásky.

Láska. Že zrovna já tohle prožívám. Kdyby mi to někdo před týdnem pověděl, řekla bych mu, že se nejspíš udeřil do hlavy. A teď tu ležím na posteli, vzlykám a snažím se z hlavy vyhnat obraz Edwarda Cullena. Člověka, do kterého jsem se zamilovala. Já, Isabella Swanová, jsem se zamilovala. Láska byla něco, o čem jsem vždycky jen četla, co jsem ve skutečnosti ale nechápala. Nechápala jsem příběh Romea a Julie, jak se mohli zabít, když zjistili, že ten druhý je mrtev. Nechápala jsem, jak někdo může pro lásku zahodit veškerý svůj dosavadní život a všeho se vzdát. Nechápala jsem, protože jsem nezakusila.

Samozřejmě, svým způsobem jsem v životě milovala. Měla jsem rodiče, a ti mi rozhodně nebyli lhostejní. Obzvláště matka. Ale tohle bylo něco úplně jiného, něco, co mě ničilo a mučilo. Vždyť láska má být krásná! Všude se to tak píše! Ve všech knihách se poznají, zamilují se, jsou šťastní. Konec. Happy end. Proč to tak nejde i ve skutečnosti?

Problém je, že realita je naprosto jiná. Krutá, tvrdá, nespravedlivá. Myslela jsem, že jsem se s tím už smířila. Jak ale vidím, v životě je stále tolik věcí, o kterých nemám ani tušení a které musím teprve objevit. Ale proč zrovna takovým bolestným způsobem? Co jsem kdy komu provedla, že musím takhle trpět? Udělala jsem něco špatně? Ublížila jsem někomu? Jestli ne, tak proč?

Nikdy jsem nevěřila v Boha. Možná že existuje osud, či cesta, po které když se vydáme, dovede nás k cíli. Ale v konečném důsledku o svém životě rozhodujeme sami. Jak jsem ale ležela schoulená na posteli a vzlykala, začala jsem přemýšlet, jestli nás skutečně někdo neovládá a já se nestala pouhou loutkou v rukou nějakého obzvláště zlomyslného boha. A ten se rozhodně neohlíží na mé city.

Moc jsem nevnímala okolí, ale přesto jsem slyšela Charlieho auto, jak zastavuje na příjezdové cestě. Docela mě překvapilo, že tu ležím už tak dlouho ; čas jsem přestala vnímat, jakmile jsem vystoupila z auta.

Tak dost! ozval se rozzlobený hlásek v mé hlavě. Tohle musí přestat! Už jsi se dostala přes horší věci, tak se ksakru vzpamatuj! Svět se nezbortí. Teď vstaneš, dáš si horkou sprchu, uklidníš se a budeš žít dál. Hotovo. Tečka. Jako by Edward Cullen neexistoval. Vždyť co ve tvém životě znamená?

Jenže to nebylo tak snadné. Věděla jsem, že ten hlas má pravdu, a zoufale jsem se ho snažila poslechnout. Ale copak to jde? Copak jde vyhnat z hlavy ten nádherný obličej, ty zlaté oči, sametový hlas... Absolutně a nevratně mě uvěznil ve své dokonalosti a už mi nebylo pomoci. To jsem si uvědomovala naprosto jasně, nyní, když už jsem pochopila sama sebe. Ale co je mi to platné, když on o mě nestojí? A kdo by o mě taky stál? Jsem zatrpklá, životem odvržená holka, co kolem sebe šíří jenom zlo a beznaděj. Nemám právo na štěstí. Už jsem si na to za ta léta zvykla. Někdo se narodí do dokonalého světa a všechno se mu daří, jiný zase, ať se snaží sebevíc, skončí vždy zašlapán a zapomenut. Život hold není spravedlivý a být nešťastná je asi můj úděl.

Ani toto vědomí ovšem nijak nesnižovalo mou bolest. Přála jsem si zapomenout. Přála jsem si propadnout se do země. Přála jsem si nikdy neexistovat...

"Bello?" Charlieho hlas mě vylekal a částečně taky probral.

Nesmí na mě nic poznat! pomyslela jsem si vyděšeně. To by mi tak ještě chybělo, aby se do toho zapletl Charlie.

"Jsem tady," zavolala jsem v odpověď a hlas se mi kupodivu ani moc netřásl. V přetvařování jsem za ta léta už byla dobrá.

Rychle jsem vstala z postele a otřela si oči, kdyby chtěl Charlie nakouknout ke mně do pokoje. Pak jsem si sedla ke stolu a nahmátla první učebnici, která mi přišla pod ruku. V tu chvíli se otevřely dveře a objevil se v nich otec. Neotočila jsem se, aby neviděl můj uslzený obličej.

"Ahoj, tati."

"Ahoj. Jak ses dneska měla?" zeptal se. Naštěstí dál nešel.

"Nic neobvyklého," zalhala jsem. Na mysl mi opět přišel Edwardův obraz, ale rychle jsem ho zahnala. Teď si nemůžu dovolit ukázat svou slabost. "Ale bylo toho hodně, jak vidíš," poklepala jsem na učebnici před sebou a pak na hromadu sešitů na stole. Zajímavé, napadlo mě, jak lehce si člověk navykne lhát.

"Tak to tě nebudu rušit," usmál se a zavřel dveře.

Počkala jsem, dokud jsem neuslyšela, že sešel dolů do kuchyně, a hlasitě si oddechla. Opřela jsem se o opěradlo židle a zavřela oči.

Z tohohle se musím dostat. To prostě nejde, aby mě někdo takhle ovládal. Nedostávala jsem se tak těžce ze smrti mé matky jen proto, aby mě zničilo něco jiného. Překonala jsem smrt, překonám i lásku. Vždy jsem byla osamělá. Vždycky budu. Protože Edward Cullen o mě nestojí a já se s tím musím smířit.

Už jen to pomyšlení mě nesnesitelně bolelo, ale tentokrát jsem se nezhroutila. Už ne. Teď jsem se rozhodla a toho se budu držet, ať to stojí, co to stojí. Když už nemám být šťastná, nebudu se alespoň utápět v žalu.

Pocítila jsem nepatrnou úlevu, když jsem se rozhodla. Vstala jsem ze židle a přešla ke dveřím. Potichu jsem je otevřela; z přízemí ke mně doléhal zvuk hrající televize a řinkot hrnců, jak Charlie připravoval večeři. Přešla jsem chodbou do koupelny a zavřela za sebou dveře.

Pohled do zrcadla mě už ani nepřekvapil. Dobře jsem věděla, jak budu vypadat: zarudlé oči, jasně viditelné pruhy, jak mi tekly slzy a ještě zřetelnější kruhy pod očima. Takhle jsem se v poslední době viděla příliš často.

Odvrátila jsem se od zrcadla a zapnula sprchu. Pomalu jsem si vlezla pod proud horké vody. Jako obvykle jsem cítila, jak se mého těla, unaveného z nedostatku spánku a emocionálního vyčerpání, zmocňuje blažená úleva. Nechala jsem kapky, aby uvolnili moje svaly a z mého obličeje spláchly všechny stopy po bolestivém odpoledni.

Nakonec jsem sprchu, poněkud neochotně, vypnula a zabalila se do ručníku. Rozčesala jsem si mokré, splihlé vlasy a vrátila se do pokoje. Z šatny jsem vyhrabala nějaké oblečení, sice postarší, zato ale pohodlné.

O chvíli později na mě Charlie volal, ať jdu na večeři. Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle, zavěšeném vedle dveří do šatny, a sešla do kuchyně. Charlie stál u dřezu a právě sléval těstoviny.

"Podáš mi prosím tě dva talíře?" zeptal se, když si mě všiml.

"Jasně," odpověděla jsem a ze skříně vyndala nádobí.

Večeře proběhla v relativním tichu. Právě jsem napouštěla vodu do dřezu, abych mohla umýt špinavé nádobí, kdy se Charlie ozval.

"Bello, stalo se něco?" zeptal se tiše a podíval se mi do očí.

Srdce se mi rozbušilo. "Proč si to myslíš?" zeptala jsem se s nadzvednutým obočím.

"Dneska se chováš zvláštně. Jsi hodně zamyšlená a vidím ti na očích, že taky hodně smutná. Taková jsi ještě včera nebyla," vysvětlil.

V duchu jsem se zděsila. Jak se mohlo stát, že jsem se neovládala? Byla jsem moc dobrá herečka, ty roky, kdy jsem se přetvařovala před mámou nebo Charliem, mě tomu naučili, ale dneska mě otec prokoukl. Proklela jsem sama sebe, že jsem si nedávala pozor, příliš se nechala unést bolestí a nesoustředila se na to, abych své myšlenky perfektně zamaskovala jako vždycky.

"Nic zvláštního, tati. To jenom, že toho mám na zítřek hodně, takže jsem docela unavená. Neboj se, kdyby se dělo něco vážného, dám ti vědět," promluvila jsem lehkým tónem a nakonec se usmála. Měla jsem pocit, že jsem Charlieho neoklamala, ale dál to neřešil.

"Dobře. To už je asi věčný úděl policajta, vidět za vším něco vážného," usmál se. Jeho úsměv byl ovšem stejný jako můj: umělý.

"Pravda pravdoucí, náčelníku," zasmála jsem se a otočila se ke špinavému nádobí ve dřezu.

Charlie se jen ušklíbl a šel si sednout do vedlejšího pokoje k televizi. Byla jsem za to vděčná; konečně jsem mohla shodit tu usměvavou a veselou masku a tvářit se podle mé skutečné nálady.

Naštěstí pro mě Charlie nebyl typ, který by si příliš potrpěl na chvíle strávené v rodinném kruhu, takže mu nijak nevadilo, že jsem se hned odebrala do svého pokoje. Nevím, jak dlouho bych v jeho společnosti ještě vydržela; veškerou energii mi vzala moje snaha při večeři udržet veselou masku.

Odpoledne jsem se rozhodla. To ovšem nic neměnilo na bolesti, kterou jsem cítila. Jen jsem jí nedovolila, aby mě znovu ovládla a zmocnila se mě. Byla zpátky ta Bella, která ztratila matku a která tiše trpí, snažíce se hlavně o to, aby na ní nic nebylo poznat.

Nejvíce jsem se děsila zítřka. Nepočítala jsem, že bych se s Edwardem potkala už před obědem, ale v jídelně bude určitě. Nemluvě o dvou hodinách, které pak máme společné. Nevím, jestli si před ním dokážu zachovat kamennou tvář. Nic jiného mi ale nezbývá; nechci, aby věděl, jak hluboké jsou mé city a jak moc mě zraňují. V lepším případě by to jen prohloubilo jeho nesouhlas; v horším by mě litoval.

Ale tohle na tom nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že i když jsem se děsila setkání s Edwardem, zároveň jsem nesnesitelně toužila ho vidět. Je vůbec možné mít dva takovéto pocity současně?

Cítila jsem, že přes veškerou mou vůli na mě jde další záchvat slz. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Tímhle už jsem si prošla odpoledne, nemůžu dovolit, abych do toho zase spadla. Teď už ne. Rozhodla jsem se a budu se toho držet.

Jestli jsem ten den vůbec doufala, že se vyspím, veškeré moje naděje se rozplynuly v průběhu noci. Snad za to mohla nějaká porucha v mém mozku, že nejsem schopna alespoň na pár hodin vypnout a pohroužit se do nevědomí. Tím pro mě ovšem bylo ještě těžší nemyslet na Edwarda; především jeho obličej mi tuto noc nedával spát.

Ač jsem se tomu snažila veškerou svou vůlí zamezit, neubránila jsem se dalším slzám. Naštěstí to nebyl záchvat, ne v tom pravém slova smyslu. Ale slzy mi tekly svévolně a já nebyla s to je zastavit. Jednak jsem nemohla, jednak, jak jsem si uvědomila, jsem ani nechtěla.

Ráno pro mě bylo stejně zdlouhavé jako obvykle. V šest hodin jsem si řekla, že by mohla být relativně normální doba na vstávání, a šla jsem do koupelny, abych spáchala obvyklou ranní hygienu. Poté jsem se snažila učit se do školy. Marně. Jako bych se po včerejšku dokázala na něco soustředit.

I přesto, že jsem měla tolik času, kolik jsem potřebovala, jsem do školy vyrážela dosti pozdě. Vlastně jsem svou normální rychlostí nestíhala, takže jsem musela na pedál šlápnout o něco více. Po celou cestu jsem si pak říkala, že takhle pozdě už nikdy vyrážet nebudu, protože za ty nervy to nestojí.

Jednu výhodu to ale mělo: do školy jsem dorazila těsně před zvoněním, takže jsem se vyhnula možnosti, byť malé, že se potkám s Edwardem Cullenem. Co na tom, že s ním dneska mám dvě hodiny; čím později ho uvidím, tím lépe. Pro nás oba.

Přišlo mi absurdní, že ještě včera jsem se oběda a posledních dvou hodin nemohla dočkat. Dnes bych dala cokoli za to, aby vůbec nenastaly (a násilím jsem potlačovala tu část mé osobnosti, která toužila spatřit Edwarda). A samozřejmě, dle neúprosného zákona schválnosti, zrovna dneska mi hodiny ubíhaly šílenou rychlostí. Já prostě v životě nemám štěstí.

Zvonek nakonec zadrnčel a oznámil tak konec čtvrté vyučovací hodiny. S povzdechem jsem si sbalila věci a vyšla chodbou do jídelny. Nutila jsem se k rychlejší chůzi; co má přijít, přijde, ať už dřív, nebo později. A i když ho na obědě potkám, nemusím se s ním bavit. Tedy ne že on by o to měl po včerejšku nějaký zájem.

Vešla jsem do jídelny a oči mi automaticky zabloudili směrem ke stolu sourozenců Cullenových. Ale toho, koho jsem toužila a zároveň nechtěla vidět, jsem nenašla. U stolu byla obsazená jen čtyři místa; poslední bylo prázdné.

Rychle jsem očima přelétla místnost, ale nikde jsem ho nespatřila. Pár lidí na mě zíralo, ale nevšímala jsem si jich; mé srdce se rozbušilo jako splašené, když jsem si uvědomila, že Edward není v jídelně.

Možná jen nechtěl na oběd. Možná potřeboval něco zařídit v kanceláři. Možná...

Přemýšlela jsem o nejrůznějších důvodech, proč by Edward neměl jít na oběd, zatímco jsem šla k výdejnímu okénku. Neměla jsem hlad, přestože ráno jsem toho moc nesnědla, tak jsem si koupila jen minerálku a sedla si ke svému prázdnému stolu.

Byla jsem ze sebe hodně zmatená, tohle jsem ovšem pochopit absolutně nedokázala. Celou noc a dopoledne se děsím oběda, protože ho potkám. Ale teď, když tu bůhvíproč není, mi je na umření. To ať mi pak nikdo neříká, že jsem normální.

Měla jsem sto chutí ulít se z posledních dvou hodin. Stále jsem ale měla slabou naději, že tam bude. Moc jsem tomu sama nevěřila, ale ani největší pochyby ve mě nedokázaly uhasit ten plamínek naděje na spatření jeho obličeje.

Až když jsem šla do učebny angličtiny, uvědomila jsem si, že mě mé vlastní pocity oklamaly. Myslela jsem si, že ze všeho nejvíc se děsím setkání s Edwardem, a touhu ho vidět jsem brala jako podřadnou. Bylo to však jen kvůli tomu, že střetnutí se zdálo nevyhnutelné a byla jsem si jistá, že ho uvidím, takže ta primární emoce se neprojevovala tak silně. Ale teď, když jsem už ani nedoufala, že bude na hodině, se mě zmocňovalo zoufalství a bolest v srdci opět hrozila, že se vydere na povrch.

Před dveřmi do třídy jsem se zarazila a zhluboka nadechla. Když jsem vešla dovnitř, veškeré moje nevalné naděje se zhroutily jako domeček z karet. Jeho židle byla prázdná.

Podivná prázdnota mě zaplavila a já se svěšenou hlavou došla ke svému místu. Byl to zvláštní pocit, mít vedle sebe prázdnou židli. Jako by chyběla nějaká zvláštní, ale podstatná věc. Zmátlo mě to ještě víc.

Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Můžu za to já? I když mě to bolelo a ještě více to drásalo mé srdce, neviděla jsem jiný důvod. Na druhou stranu jsem se utěšovala, že to nebude nadlouho. I kdyby zůstal doma kvůli mě, nebude to přece trvat déle než pár dní. Nebo snad ano?

Zbývající dvě hodiny jsem strávila jako ve snu. Snažila jsem se soustředit na výklad, ale prostě to nešlo. Konečné zazvonění bylo hodně osvobozující; nemusela jsem nadále vnímat prázdné místo vedle mě.

Zrovna jsem vycházela na parkoviště, když jsem uslyšela bavit se skupinku dívek. Za normálních okolností bych je ani nepostřehla, ale jedním slovem si získali mou pozornost.

"...Cullen chybí?"

"Co je na tom zvláštního, třeba se mu udělalo špatně nebo tak něco."

"Ale to se přece ještě nestalo. Když už chyběli, tak všichni, nikdy jenom jeden."

"Já jsem něco zaslechla od sekretářky, když se bavila se zástupkyní ředitele. Říkaly něco o tom, že Edward Cullen dostal stipendium na jakési škole, už si nepamatuju, jak se jmenuje, a přešel na ni."

"To myslíš vážně? To je..." Víc jsem neslyšela. Víc jsem slyšet nedokázala.

Jako beze smyslů jsem pokračovala k autu. On odešel? Kvůli mně? Určitě ano, jiný důvod není. Je snad ale to, že jsem se do něj zamilovala, tak závažný důvod, aby přešel na jinou školu? To je trochu přehnané. Měl snad strach, že by ode mě neměl klid? Já bych pochopila, že by se mnou nechtěl mít nic společného. Vždyť kdo by taky chtěl. Ale odcházet kvůli tomu přece nemusel!

Cítila jsem se naprosto na dně. Všechno jsem zkazila. Mohla jsem mít poprvé v životě kamaráda, skutečného přítele, ale zase jsem to zpackala. Měli by mi zakázat stýkat se s lidmi. Vždyť všechno jenom kazím! Proč nejsem schopná normálně komunikovat, proč se nemůžu přátelit, bavit se?

Došla jsem až ke svému autu a ukryla se uvnitř. Ani jsem si nevšimla, že mi po tváři stékají slzy. Jako bych se pro Edwarda Cullena nenaplakala už dost. Ale co na tom záleží? On je pryč a nevrátí se. Zkazila jsem to jemu a nakonec i sobě. Já vážně nemůžu být normální.

.

Autor: Avari (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunlight in the Shadow - 7. kapitola: