Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunlight in the Shadow - 6. kapitola

19.10.2009 (17:45) • Avari • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1582×

6. ZMATEK, PRAVDA A BOLEST

Měla jsem co dělat, abych se soustředila na cestu, že jsem ani nevnímala únavu. Myšlenky mi stále zalétávaly všemi směry. Tedy vlastně jen jedním: zpátky ke stříbrnému Volvu a jeho andělskému majiteli. Ty zlaté oči, vlasy barvy bronzu, ta dokonalá tvář... Zaskočila mě síla vzpomínek, skrze které o něm přemýšlím. Ještě nikdy v životě jsem nic takového nezažila. Nikdy jsem k sobě nepustila natolik blízko, abych mohla tohle zažít. Mohla jsem Edwarda Cullena považovat za přítele?

Jen silou vůle jsem se přinutila vytrhnout se ze vzpomínek a sledovat silnici před sebou. Naštěstí cesta nebyla moc dlouhá, takže jsem za chvíli zastavovala před domem. Charlie tam ještě nebyl, za což jsem byla vděčná. Neměla jsem nejmenší chuť hádat se s ním či cokoli vysvětlovat. Věděla jsem sice, že se to tím pouze přesune na večer, ale alespoň se na to stihnu psychycky připravit.

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a vešla do domu. Jeho prázdné místnosti mě zvláštně uklidňovaly. Odnesla jsem si batoh do pokoje a převlékla jsem se. Teď, když už mě nezaměstnávalo řízení, opět mi myšlenky utekly směrem, kterým jsem nechtěla. S tichým zasténáním jsem se svalila na postel a rukama si zakryla obličej.

Proč na něj musím pořád myslet? Jakmile zavřu oči, vidím jeho tvář. Proč? Když se zrovna nezabývám jinými problémy, musím myslet na něj. Proč? Když jsem si znovuvybavila ten nádherný obličej a zlaté oči, ano, především ty oči jako tekuté zlato, srdce se mi zajíkne. Proč? Proč? Proč?!

Prudce jsem vstala a vyšla z pokoje. Takhle to dál nejde! pomyslela jsem si rozhořčeně. Vědomí, že nedokážu ovládat svou vlastní mysl a usměrňovat své myšlenky, bylo pro mě nové a naplňovalo mě hrůzou z bezbrannosti. Mé pracně vybudované vnitřní hradby během jediného týdne a bez jakéhokoli zvláštního úsilí zbortil podivný kluk se zlatýma očima.

Musela jsem nějak zabavit svou mysl, takže jsem z celého domu sesbírala všechno špinavé prádlo, povlečení, polštáře a cokoli dalšího, co se dalo vyprat. Bohužel, praní netrvalo tak dlouho, jak jsem doufala, ani mě po psychické stránce nezaměstnalo tak, jak bych potřebovala. Přesto to alespoň trochu pomohlo; už mi Edwardův obličej nevířil před očima.

V zoufalé snaze uchránit se před dalším závalem zmatených myšlenek jsem šla k sobě do pokoje a otevřela učebnici biologie. Nepředpokládala jsem sice, že bych si něco dokázala zapamatovat, ale svou vůlí jsem se přinutila nemyslet na nic jiného než na písmenka před sebou. Kupodivu to fungovalo; nahlas jsem si četla text a vzpomínka na Edwarda ustoupila do pozadí.

Docela mě překvapilo, když jsem před domem uslyšela zastavovat Charlieho auto. Neuvědomila jsem si, že už je tolik hodin, a, přestože ještě ve škole jsem byla k smrti utahaná, skoro celé odpoledne jsem se de facto učila. S povzdechem jsem zavřela učebnici; ani jsem si nevšimla, že jsem při čtení došla o notný kus dále za látku, kterou jsme probírali. S vědomím, že tomu, co mě čeká, se stejně vyhnout nemůžu, jsem vyšla z pokoje a sestoupila do kuchyně.

Charlie zrovna zavíral domovní dveře; překvapeně ke mně vzhlédl, jako by nečekal, že tam budu.

"Ahoj, tati," pozdravila jsem ho po chvíli mlčení. Zřejmě si nebyl úplně jistý, jestli už mě ten hněv ze včerejška docela přešel.

"Ahoj," odpověděl obezřetně. "Jak bylo ve škole?"

"Nic zvláštního, psali jsme z dějepisu," snažila jsem se zachovat lehký tón a zároveň zahnat myšlenku na Edwarda, jakmile jsem si vzpomněla na písemku.

"Aha." Chytrá odpověď. Charlie zkrátka nebyl zvyklý na poslouchání školních příhod.

"A jak bylo v práci?" Musela jsem nějak urovnat ten včerejšek, takže jsem se přinutila k přátelskému, hovorovému tónu a lehkému úsměvu. Zdálo se, že to zabralo.

"Nuda, jako obvykle," už se uklidnil a mluvil normálním hlasem. Přešel kuchyni a z lednice vyndal kuře ze včerejška. Nabral si na talíř a dal ho ohřát do mikrovlnky.

"Tak to ses měl líp než já," překvapila jsem sama sebe lehkým zasmáním. Dnes mi šlo přetvařování až podezřele dobře; znepokojovalo mě, že nevím, čím to je.

I Charlieho jsem zřejmě překvapila; zaraženě stál a zíral na mě.

"No, tak já se jdu ještě učit," cítila jsem, že už pro dnešek toho bylo dost, takže jsem se stáhla. "Dobrou chuť," řekla jsem ještě a vyšla po schodech.

V pokoji jsem se znovu svalila na postel a povzdechla si. Cítila jsem, jak se mě únava, která o sobě po skoro celé odpoledne nedala vědět, znovu zmocňuje. Rychle jsem tedy šla do koupelny, abych se umyla. Když jsem si vyčistila zuby, pečlivě jsem si prohlédla obličej. Byla jsem ještě bledší, než když jsem do Forks přijela. Po téměř probdělém víkendu se mi kruhy pod očima ještě prohloubily a tváře jsem měla strhané. Povzdechla jsem si; už jsem si na nedostatek spánku téměř zvykla, ale tady to bylo ještě horší.

Přestože jsem dopoledne ve škole takřka usínala, nijak mi to v noci nepomohlo. Byla jsem sice příšerně unavená, ale spánek se pořád ne a ne dostavit; jako bych nedokázala překonat tu hradbu k nevědomí a dosáhnout vytouženého odpočinku. Všechno mě rušilo: zvuk televize dole v obývacím pokoji; Charlie, když o něco později šel po schodech do své ložnice; kapky deště dopadající na okenní rámy; vítr, pohrávající si v korunách stromů; tlukot mého vlastního srdce...

Teprve hluboko v noci mi bylo dovoleno pohroužit se do neklidného spánku, který mi moc odpočinku stejně neposkytl. Ani ve spánku jsem se svých problémů nezbavila; přicházely ke mně v podobě snů, nočních můr, které mě okrádaly o úlevu těch několika málo dopřátých hodin spánku a, takže když jsem se ráno něco po šesté definitivně vzbudila, necítila jsem se o moc odpočatější než večer.

Přivítala mě obvyklá šedá mračna. Už jsem ani nebyla zklamaná, že se nestal zázrak a neukázalo se slunce; byla by to marná naděje. Přešla jsem do koupelny, kde jsem si opláchla obličej a vyčistila zuby. Tváře se mi tím neklidným krátkým spánkem nezplepšila; pořád byla mrtvolně bledá a s kruhy pod očima. Do sprchy jsem tentokrát nešla, neměla jsem náladu.

Nebylo mi zrovna dvakrát nejlépe. Vlastně mi bylo přímo hrozně. Hlava mi třeštila, jako by se mi měla rozskočit vedví a celé tělo mě bolelo. Věděla jsem, že je to následek nedostatku spánku, ale dělat jsem s tím nemohla nic. Můj spánek tak docela nebyl v mé moci.

Především proto mi tedy dnes trvalo všechno dvakrát déle. Než jsem se oblékla a nachystala si věci do školy, bylo po sedmé. Pomalým krokem, snažíce se nepříliš dráždit mou hlavu, jsem sešla do přízemí. Překvapilo mě, že jsem tam uviděla Charlieho, jak se u stolu sklání nad novinami a popíjí kávu.

"Dobré ráno, Bello," pozdravil mě zvelesa.

"Dobré," zabručela jsem nesrozumitelně a opřela se o linku. "Jaktože nejsi v práci?"

"No, dneska tam stejně nemáme nic moc co dělat, takže jedu později." Věděla jsem, že si vymýšlí. Zdržel se jenom kvůli mě. "Je ti dobře?" zeptal se najednou starostlivě, když si všiml mého výrazu.

Bleskově jsem nasadila lehký úsměv. "Jasně, jsem v pořádku," ujistila jsem ho hned. "Jen mě trochu bolí hlava." Myslela jsem, že to na mně není tolik poznat. Budu muset dávat větší pozor.

"Nechceš dneska zůstat doma?"

"Ne, budu v pohodě. Jen si vezmu nějaký prášek a přejde to." Poslední, po čem jsem toužila, bylo zůstat doma se svými myšlenkami. Myšlenkami na Edwarda Cullena. Kdybych nešla do školy, dneska bych ho neviděla.

Co to se mnou sakra je?! zakřičela jsem na sebe v duchu. Vzpamatuj se, zatraceně! Proč mě přepadá smutek, když jen pomyslím na to, že bych dneska Edwarda neviděla? Vždyť to, že se včera se mnou bavil, přece nic nemění. Tak proč mám nutkání okamžitě se rozjet ke škole, jen co jsem si vzpomněla, že on tam taky bude?

Charlie si zřejmě mého vnitřního zmatku nevšiml, protože pokrčil ramen a dál si četl noviny. Namazala jsem si krajíc chleba, přestože hlad jsem neměla. Pomalu, zamyšleně jsem žvýkala a snažila se přesvědčit sama sebe, že skutečně nežvýkám kus podrážky, jak mi připadá.

Nakonec jsem si řekla, že už by mohl být čas vyjet do školy. Zamračila jsem se, když jsem si uvědomila, jak mě tato skutečnost potěšila. Takhle bych se neměla cítit.

"Tak já musím, tati. Uvidíme se večer."

"Měj se."

Nasedla jsem do auta a okamžitě nastartovala. To už se mi vážně začíná vymykat z rukou, pomyslela jsem si ponuře. Dokonce jsem jela i o něco rychleji, přestože jsem se snažila ovládat svou nohu, která šlapala na pedál skoro s dvojnásobnou silou než obvykle. Ke škole jsem tedy přijela mnohem dříve, než jsem čekala.

Na parkovišti ještě skoro nikdo nebyl. Zaparkovala jsem tak blízko vchodu, jak jen to šlo, a vystoupila. Do třídy se mi ještě nechtělo, tak jsem si sedla na lavičku pod střechou, která tu byla jako jedna z mála suchá. Vytáhla jsem si z batohu knížku a začetla se.

"Tobě není zima?" vylekal mě hlas, který zazněl těsně vedle mě.

Hlasitě jsem vyjekla a upustila knížku na zem. Rychle jsem vzhlédla a uviděla obličej, který jsem měla před sebou téměř celé včerejší odpoledne i noc. Neznámo proč, po celém těle se mi rozlila vlna úlevy.

"Promiň," omluvil se, než jsem stačila cokoli říct. "Už zase," dodal ještě s lehkým úsměvem na rtech. Rychle se sehnul a zdvihnul ze země knížku. Když mi ji podával, v břiše jsem ucítila zvláštní mravenčení.

"Díky," zamumlala jsem překvapeně, tektokráte ovšem z vlastní reakce. "Nemáš se ale za co omlouvat. Měla bych si dávat větší pozor," pokrčila jsem rameny a schovala knihu do batohu. Sama jsem byla zaskočená, že jsem to řekla úplně normálním tónem, beze stopy po nepřátelství.

"To bys měla," usmál se zářivě.

Vstala jsem. "Asi bych už měla jít. Za chvíli bude zvonit."

Pokýval hlavou. "Taky už půjdu. Takže se uvidíme na obědě."

Sledovala jsem ho, jak odchází směrem ke druhé budově, a snažila se potlačit pocit smutku, který mě náhle zaplavil. Marně. "Sakra, to už by stačilo!" zavrčela jsem sama na sebe a vztekle se rozešla na hodinu matematiky.

Snažila jsem se. Vážně jsem se snažila dávat pozor a vnímat, co učitelé říkají. Ale veškerá moje snaha stejně přišla nazmar. Můj mozek se zkrátka nedokázal zabývat čímkoli jiným, než právě Edwardem Cullenem. Ke konci čtvrté hodiny jsem už z toho byla doslova zoufalá. Měla jsem pocit, že jsem se skutečně zbláznila a tohle jsou mé příznaky.

Když zvonek oznámil konec čtvrté hodiny, znovu jsem ucítila šimrání v žaludku a srdce se mi rozbušilo. Nechtěla jsem si přiznat, že za to může fakt, že na obědě uvidím Edwarda, ale sama sebe jsem obelhávat nedokázala. Povzdechla jsem si a sbalila si věci. Pak jsem se rychlým krokem rozešla do jídelny a snažila se přesvědčit, že určitě tolik nepospíchám jen kvůli tomu, abych jej co nejdříve viděla.

Do jídelny jsem se dostala mezi prvními a koupila si oběd. Edwarda jsem tam neviděla; sedla jsem si ke svému stolu a nevšímala si pocitu neklidu, se kterým jsem sledovala dveře do kantýny.

Konečně jsem ho uviděla. Srdce mi poskočilo, i když jsem nechápala proč. Přišel se svou rodinou, jako obvykle. Rychle jsem sklopila oči, kdyby se náhodou někdo z nich podíval mým směrem.

Takže možnost s ním mluvit budu mít až na hodině, pomyslela jsem si smutně. Ve společnosti jeho sourozenců se se mnou určitě nebude chtít bavit. Už jsem se ani nesnažila přesvědčit sama sebe, že bych se kvůli tomu neměla cítit smutně.

„Nelekni se,“ promluvil náhle vedle mě a navzdory jeho slovům jsem sebou trhla. Překvapeně jsem na něj pohlédla. Usmál se.

„Proč nejsi s rodinou?“ zeptala jsem se nechápavě a zírala na podnos v jeho rukách.

„No, říkal jsem si, že bych si dneska mohl sednout k tobě,“ odpověděl s veselými jiskřičkami v očích. „Samozřejmě jestli ti to nevadí,“ dodal rychle.

„Posluž si,“ ukázala jsem na židli naproti sobě. Byla jsem překvapená, jak klidný jsem měla hlas, vzhledem k tomu, že srdce se mi mohlo zbláznit.

Sedl si a položil podnos s jídlem na stůl. Chvíli jsem se soustředila na svůj oběd, abych se trochu uklidnila. Když jsem opět vzhlédla, zjistila jsem, že Edward nehnutě sedí a sleduje mě.

„Ty nejíš?“ zeptala jsem se a podívala se na jeho tác s jídlem.

„Nemám hlad,“ odpověděl.

Tázavě jsem nadzvedla obočí, ale nic jsem neříkala.

„Zdá se, že jsme vzbudili povzdvižení,“ změnil téma a s úsměvem se rozhlédl.

Překvapeně jsem zamrkala; doteď jsem si nevšimla, že na nás všichni zírají. Bylo to pochopitelné; od prvního okamžiku, kdy jsem přišla do Forks, jsem se s nikým nebavila. A teď najednou sedím na obědě s Edwardem Cullenem, idolem všech dívek na téhle škole, který se ale pro změnu nebaví s nikým jiným než se svou rodinou. Samozřejmě že na nás zírali; byla to tak šokující událost, že ani já sama jsem tomu nerozuměla.

Možná by mi to mělo vadit víc, ale nijak jsem to neřešila.

„Za to můžeš ty,“ dobírala jsem si ho. V duchu jsem zalapala po dechu. Já vtipkuji? Odkdy??

„Přijímám veškerou vinu i s následky,“ lehce se zasmál. Pak se mi podíval do očí a trochu nesouhlasně se zamračil. „Copak tys v noci nespala?“ zeptal se přísně při pohledu na mé unavené oči.

Pokrčila jsem rameny. „Nespím zrovna dobře.“ Proč mu to proboha říkám? Tohle nevěděl ani Charlie, tak proč se s tím svěřuji klukovi, kterého zrovna znám?

Jeho pohled se změnil na starostlivý. „To není dobré. Možná bys měla vyzkoušet nějaké prášky na spaní, mohly by ti pomoci,“ jeho hlas zněl tak měkce a starostlivě, že mě ani nerozzlobilo, že se mi snaží pomoct.

„Nepomohly by,“ zamumlala jsem nesouhlasně a sklopila hlavu.

Vypadalo to, že chtěl něco namítat, ale nakonec mlčel.

„Ty ale taky nevypadáš zrovna vyspaně,“ snažila jsem se odtáhnout pozornost od sebe a pozorně se zadívala na jeho obličej. Oči měl o něco tmavší, teď už spíše hnědé než zlaté, a kruhy pod očima hlubší, zbarvené do fialova.

Na okamžik se zarazil, jako bych ho překvapila. „To se ti zdá,“ odpověděl nakonec s úsměvem, který mě ale neoklamal. Byl předstíraný. „Vypadám tak...od přírody,“ dodal a uchechtl se nějakému vtipu, kterému jsem nerozuměla.

„Jistě,“ zabručela jsem ironicky a odvrátila pohled. Oči mi sklouzly ke stolu, kde seděli jeho sourozenci. Překvapilo mě, že i oni mě probodávali pohledem. Narozdíl od ostatních ale nebyl zvědavý, spíše nesouhlasný až nepřátelský.

„Tví bratři a sestry zřejmě nemají radost z toho, že sedíš se mnou,“ podotkla jsem a kývla směrem ke stolu Cullenových.

K mému překvapení se zasmál. „Nevšímej si jich,“ poradil mi. „Oni jen...nechápou,“ dodal o něco tišeji a zadíval se na mě. V poslední době mě překvapilo hodně věcí, ale ten výraz, který měl ve tváři, když se mi zahleděl do očí, to všechno dalece předčil. Nevěděla jsem, jak to pojmenovat, ale bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy v životě viděla.

„Já taky ne, když už jsme u toho,“ podotkla jsem a trochu ulehčila atmosféru.

Usmál se. „Jednou pochopíš,“ zašeptal tak tiše, že jsem si nebyla jistá, zda to skutečně řekl.

Nerozuměla jsem tomu, tak jsem se rozhodla to neřešit. Chvíli jsme seděli mlčky, já jsem se zabývala svým oběděm a on, zdá se, nad něčím přemýšlel.

„Měli bychom jít,“ promluvil najednou a vytrhl mě tak z mého vlastního zamyšlení. Překvapeně jsem se rozhlédla po jídelně a zjistila, že už tam skoro nikdo není.

„Proboha, za chvíli zvoní,“ vyskočila jsem od stolu, až jsem shodila svou židli.

Edward se zasmál. „Až za pět minut, takže nemusíš bourat nábytek,“ trochu dotčeně jsem se zamračila, ale moc přesvědčivě to nevypadalo.

Vyhodili jsme zbytky z obědu do koše a zamířili na hodinu angličtiny. Načasování bylo perfektní; sotva jsme překročili práh učebny, rozřinčel se zvonek a oznámil začátek hodiny.

Měla jsem čekat, že na mě zase všichni budou zírat, ale tohle mě zarazilo. Musela jsem snášet snad ještě více pohledů, než když jsem tady byla první den. Tentokrát jsem v tom ovšem nebyla sama; Edward ale nevypadal, že by mu ta přílišná pozornost dělala nějaké starosti. S lehkým úsměvem na tváři si sedl na své místo a nevšímal si pohledů a šeptem pronášených řečí kolem sebe, jen se tu a tam usmál o trochu více, jako by slyšel něco, co ho pobavilo. Snažila jsem se ho napodobit, ale nedokázala jsem nevšímat si kradmých, nepříliš maskovaných pohledů.

Konečně přišel učitel a alespoň částečně nás osvobodil. S úlevným povzdechem jsem sledovala, jak se většina tváří, namířených na mě a Edwarda, otočila k učiteli a nadále se věnovala učivu. Edward se na mě pobaveně podíval.

„Vadí ti?“ zeptal se tiše, abych ho mohla slyšet jen já.

„A tobě snad ne?“ odpověděla jsem otázkou.

Pokrčil rameny. „Musíš je ignorovat, pak je to přejde.“

„No tak promiň, ale to vážně nedokážu,“ odsekla jsem trochu dopáleně, vadilo mi, že se dokáže ovládat lépe než já.

Usmál se mému tónu. „Co tak najednou? Pokud si pamatuji, první den jsi všechny ignorovala naprosto okázale.“

„To bylo něco jiného,“ sklopila jsem hlavu, aby nemohl číst v mých očí.

Tázavě se na mě zadíval.

„Předtím jsem v tom byla sama,“ prozradila jsem dřív, než jsem se stihla zarazit. Sklonila jsem hlavu ještě níž a přála si propadnout se do země. Tohle neměl vědět. Neměl vědět, jaké pocity ve mně vyvolává. Nikdy jsem se nikomu nesvěřovala, ale jemu jsem během jediné hodiny prozradila už dvě svá tajemství, tak pečlivě střežená.

Toužila jsem pohlédnout mu do očí, abych viděla jeho reakci, ale zároveň jsem se jí bála. Děsila jsem se nesouhlasu v jeho očích a znechuceného pohledu. A tak se teď jistojistě tvářil.

Znovu jsem si uvědomila změnu sebe sama. Ještě minulý týden bych s největší vděčností přijala, že si mě nevšímá. Teď jsem měla pocit, že jeho odmítnutí mě snad zabije. Silou vůle jsem bojovala proti slzám, které se tlačily skrze zavřená oční víčka.

Slyšela jsem, jak se nadechl. Schovala jsem si tvář do dlaní, abych se schovala před celým světem. Absolutně jsem netušila, co říká učitel; vnímala jsem pouze Edwardovu přítomnost vedle sebe a jeho hněv, kterému budu muset čelit.

Až teď jsem pochopila všechny své pocity a emoce. Až teď mi došlo, proč jsem se nemohla dočkat, až Edwarda znovu uvidím. Teď jsem věděla, proč mě tak bolí vědomí, že je s tím vším konec. Zamilovala jsem se. Zamilovala jsem se do kluka, kterého znám teprve týden, ale který dokázal získat moje srdce, tolik uzavřené a straněné. Dokázal si je získat, přestože o ně v nejmenším nestál.

„Myslel jsem, že chceš být sama,“ promluvil konečně tichým hlasem. V jeho tónu jsem nazaslechla sebemenší stopu po znechucení či nesouhlasu. Pomalu, bázlivě jsem zvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Oproti mému očekávání jsem v nich zahlédla stále ten stejný výraz, který měl ve tváři vždy, když se na mě podíval.

„Slečno Swanová, přečtěne nám prosím ukázku z učebnice,“ oslovil mě najednou profesor Marley a já neměla ani čas, abych se cítila překvapeně.

Edward mi rychle ukázal, kterou ukázku měl na mysli, a já začala číst. Přesto jsem si ani nevšimla, co se tam vlastně píše; v tu chvíli jsem měla poněkud závažnější problémy.

Do konce hodiny jsme nepromluvili, jako bychom oba dva měli hodně o čem přemýšlet. Když zazvonilo, stále zamyšleně jsem si sbalila věci a vyšla ze třídy. Zachytila jsem Edwardův pohled; byl stejně zmatený jako já. Tak tohle bude ještě zajímavé, pomyslela jsem si s povzdechem a pomalým krokem zamířila na poslední hodinu.

Čekala jsem, že Edward přijde do třídy chvíli po mně, ale neukázal se ani po zazvonění. Když do třídy vešla učitelka, musela jsem si příznat, že se jednoduše z hodiny ulil. Věděla jsem, že za to můžu já; kdybych byla předtím zticha, seděl by teď vedle mě a já bych pořád nechápala, co k němu vlastně cítím. K čemu mi ale je vědomí, že ho miluju, když on mě ne? Určitě na hodinu nešel, aby se na mě nemusel dívat, aby mohl dát plně najevo své znechucení a nemusel se přetvařovat.

Hodina dějepisu utekla, aniž bych věděla jak. Automaticky jsem si sbalila věci a rozešla se směrem k parkovišti. Měla jsem náladu na umření. Byla jsem tak hloupá, pitomá husa. Všechno jsem zničila. Nikdy jsem si neměla dovolit nechat to zajít takhle daleko. Já teď znovu trpím a Edward mě bude nenávidět. Asi je mým osudem, ničit všechno krásné.

Stříbrné Volvo na parkovišti samozřejmě nebylo. Bojujíc proti slzám, vydala jsem se ke svému autu. To mě alespoň neodmítne. Bylo příjemné vědět, že alespoň něco od sebe neodeženu, byť je to jen auto. Rychle jsem si nastoupila a rozleja se k domu, abych unikla všudypřítomným pohledům studentů na parkovišti.

Autor: Avari (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunlight in the Shadow - 6. kapitola: