Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunlight in the Shadow - 5. kapitola

15.10.2009 (20:00) • Avari • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1366×

5. PROLOMENÍ LEDŮ?

Tu noc jsem neusnula vůbec. Jakmile jsem se zamkla v pokoji, svalila jsem se na postel. Měla jsem ohromný vztek. Na Charlieho, na Kathrin, na sebe. V tuhle chvíli bych nejraději ze všeho neexistovala, zmizela a byla zapomenuta. Proč bych tu vlastně měla zůstat? Co mě tady drží? Nebylo by jednodušší skoncovat se vším?

Ani jsem si tu otázku nestihla položit a znala jsem na ni odpověď. Nebylo. O tom jsem nepochybovala. O sebevraždě jsem nikdy nepřemýšlela. Ani tehdy, když jsem ležela v nemocnici, srovnávala se se smrtí matky a měla pocit, že se celý můj svět zhroutil. Nikdy jsem před problémy neutíkala, raději jsem se jim postavila s hlavou vztyčenou. Proto jsem se také dobrovolně rozhodla přestěhovat se za Charliem do Forks.

Jako obvykle, po nějaké době vztek vystřídal jiný záchvat. Stulila jsem se do klubíčka a nechala slzy, aby mi volně stékaly po tváři a máčely přikrývku. Bohužel mi nedokázaly smýt z mysli obraz mé smějící se matky, který mi teď vystupoval před očima a nedal se zahnat.

Měla jsem pocit, jako bych ležela na posteli a plakala snad celé dny, když jsem se konečně uklidnila a mohla začít přemýšlet. Budík na nočním stolku ukazoval půl páté. Na spánek jsem už tedy neměla naději, přestože jsem za sebou měla psychicky a emocionálně náročnou noc.

Vstala jsem z postele a konečně odemkla dveře. V celém domě byl klid; Charlie ještě spal. Potichu jsem vešla do koupelny. Pohled do zrcadla mě vyděsil, i když jsem něco podobného čekala. Vlasy jsem měla rozcuchané a slepené do pramenů, obličej strhaný a pod zarudlýma, pálícíma očima jasně zřetelné kruhy. Povzdechla jsem si. To nezamaskuju, ani kdybych se snažila celý den.

Otočila jsem se od zrcadla a vlezla do sprchy. Horká voda, dopadající na mé unavené tělo, měla blahodárný účinek. Doslova jsem cítila, jak se mi uvolňují napjaté svaly a celým tělem se rozlévá hřejivá úleva.

Po sprše jsem si vysušila vlasy a oblékla si věci do školy. Měla jsem spoustu času, tak jsem si v pokoji sedla do křesla, které mi tam Charlie minulý týden přidal, a začetla se do knížky. Nechtěla jsem se s otcem setkat. Nevím, jak by zareagoval, ani jak bych zareagovala já. Nejlepší bude, když se setkání nechá ještě přes den uležet, pak snad budeme oba jednat racionálněji.

O dvě hodiny později, hodinu poté, co jsem slyšela Charlieho sestupovat dolů a následně odjíždět jeho auto, jsem zavřela knížku a vzala si batoh do školy. Neměla jsem sice moc hlad, ale času jsem měla hodně, tak jsem si na snídani osmažila vajíčka a ještě stihla i umýt nádobí. Do auta jsem nasedala něco po půl osmé.

Venku zase pršelo. Kupodivu, dnes mi déšť nevadil. Vlastně jsem došla k názoru, že tentokrát docela vystihuje mou náladu. Ale i tak mi chybělo slunce. Stýskalo se mi po Phoenixu, jeho rozpálených ulicích a příjemnému teplu. Stýskalo se mi po matce…

Hned jsem si nakázala myslet na něco jiného. Nemohla jsem si dovolit teď se zhroutit. Zamrkala jsem tedy a soustředila se na cestu. Jela jsem ještě pomaleji než obvykle, všechna auta mě předjížděla. Nevšímala jsem si jich, dokud se přede mě nedostalo zářivě stříbrné Volvo. Nevěděla jsem odkud, ale znala jsem ho.

Po skoro dvaceti minutách jsem dorazila na parkoviště. Všichni už tam byli, takže najít volné parkovací místo mi chvilku trvalo. Nakonec jediné, které jsem našla, bylo vedle toho samého Volva, které mě na cestě předjelo.

Do třídy jsem vešla jako poslední. Veškerá pozornost se okamžitě obrátila na mě. Nevšímala jsem si toho; sedla jsem si do lavice a vytáhla si věci. Jen asi patnáct vteřin po mně vešla do třídy profesorka a začala hodinu.

Do oběda den ubíhal relativně klidně. Stála jsem v jídelně v řadě, abych si mohla koupit oběd. Moc jsem nevnímala okolí, takže mě překvapilo, když na mě někdo promluvil.

"Ahoj," při zvuku toho hlasu jsem leknutím trochu nadskočila.

Samozřejmě to nebyl nikdo jiný než Edward Cullen. Překvapeně jsem zvedla hlavu a podívala se na něj.

"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," omlouval se se stopou pobavení v hlase.

"V pořádku," zmohla jsem se na odpověď.

Něco mi na něm přišlo zvláštní. Dnes vypadal jinak než v sobotu v Port Angeles. Jako by byl bledší, jeho oči měly o něco tmavší odstín a fialové stíny pod očima byly hlubší. Jako by toho moc nenaspal. Asi jako já.

Pohled mi bezděky zalétl ke stolu na konci jídelny, kde sedával se svou rodinou. Čtyři z pěti židlí byly obsazené a oči jeho sourozenců mě propalovaly pohledem. Většinou to nebyl příjemný pohled; až na tmavovlásku, Alice, jak jsem se náhodou dozvěděla, na mě všichni hleděli skoro s nenávistí. Nechápala jsem to.

Edward si zřejmě na mně, stejně jako já na něm, všiml mých unavených rysů.

"Měla jsi špatnou noc?" zeptal se ustaraně a prohlížel si můj obličej.

Střelila jsem po něm nepříjemným pohledem. "A kdyby, tak co?" zasyčela jsem. Nebylo mi příjemné, takhle se s ním bavit. Kromě Charlieho to byl první člověk, kterého jsem od autonehody nedokázala odehnat jen pár slovy. Přišlo mi, jako bych před ním teď byla bezbranná, když jsem přišla o svou neprolomnou obranu. Doufala jsem, že ho můj nepřátelský tón přiměje to vzdát a vrátit se tam, kam patří.

Nezdálo se ovšem, že by to na něj mělo nějaký vliv. Nevypadal uraženě, jen trochu posmutněl. "Kdyby ano, tak k tomu asi máš důvod."

"I kdybych k tomu měla důvod, tobě do toho nic není," odsekla jsem a otočila se k výdejnímu okénku, protože na mě přišla řada. Neměla jsem hlad, tak jsem si koupila jen minerálku.

Na Edwarda jsem se už neotočila a přešla jsem ke stolu, který jsem sdílela sama. Nepřítomně jsem otevřela láhev a napila se, aniž bych nějak vnímala chuť. Občas jsem pohledem zaletěla ke stolu Cullenových; tiše se bavili, vypadalo to skoro na hádku. Občas některý pár očí střelil pohledem na mě, takže mi bylo jasné, co je tématem rozhovoru.

Začala jsem nad stolem poněkud poklimbávat. Oči se mi začaly zavírat častěji, než by měly, a hlava mi padala na stranu. V tu chvíli zazvonilo. S trhnutím jsem se probrala a všimla si, že je jídelna prázdná. Rychle jsem vyskočila a hnala se učebnu.

Učitel tam naštěstí ještě nebyl, zato Edward už seděl na svém místě a sledoval mě zkoumavým pohledem. Tiše jsem si povzdechla a sedla si na své místo vedle něj, aniž bych mu věnovala pohled. Opřela jsem si hlavu o ruce a cítila, jak na mě opět jde únava.

Musel si toho všimnout. "Je ti dobře?" zeptal se starostlivě.

"Je mi skvěle," obořila jsem se na něj. Hned jsem ale své reakce zalitovala; měl o mě jenom starost a já na něj takhle vyjela.

Překvapeně jsem vydechla. Cítím se provinile, protože jsem odbyla někoho, kdo o mě má starost? Od kdy, proboha? Kolikrát jsem už vyjela na Charlieho, kdykoli mi chtěl pomoct? Na kohokoli, kdo mi chtěl pomoct? A teď najednou, u tohohle kluka, mám kvůli tomu výčitky svědomí?

Podívala jsem se na něj překvapeným a nevěřícným pohledem. Sledoval mě s ustaraným výrazem na tváři, a když si všiml mého pohledu, vypadal trochu zmateně. Dál jsme zírali jeden na druhého; snažila jsem se pochopit sama sebe a svůj názor na Edwarda Cullena, když do třídy vešel profesor a začal hodinu.

Výklad jsem moc nevnímala. Moje mysl byla příliš zabrána vlastními problémy, než abych ještě řešila, zda byl Shakespeare opravdu blázen, jak si o něm myslel profesor Marley.

Najednou jsem ucítila šťouchnutí. Trhla jsem sebou a uvědomila si, že jsem usnula. Podívala jsem se na Edwarda, který mě vzbudil, než si toho učitel stihl všimnout. Kývla jsem na něj; víc bych ze sebe v tuhle chvíli asi nedostala. Nijak nezareagoval, jen se na mě dál díval tím svým utrápeným pohledem.

Po zbytek hodiny jsem se ze všech sil snažila neusnout. Když zazvonilo, bylo to pro mě jako vysvobození. Vstala jsem, sbalila si věci a zamířila ke dveřím. Motala se mi hlava, takže jsem se ze všech sil snažila jít rovně.

Ani jsem si neuvědomila, že je vedle mě Edward. "Neměla bys jít na ošetřovnu?" zeptal se neklidným tónem.

"Ne, jsem v pořádku," odporovala jsem mu a dál tvrdohlavě kráčela chodbou.

"Nevypadáš v pořádku," nenechal se uklidnit a snažil se mě zastavit. "Pojď, vezmu tě na ošetřovnu," chytil mě za paži a otočil mě.

"Ne," zavrčela jsem na něj. "Já na ošetřovnu nejdu. Nic mi není, jsem jenom unavená." Nevím, jestli mě tak namíchla jeho slova nebo jeho ruka na mé, ale ani za nic jsem se nehodlala nechat odtáhnout kamkoli, kde to jen vzdáleně připomínalo nemocnici. Té jsem si už užila dost.

"No dobrá," povzdechl si a pustil mě. "Ale nevypadáš dobře."

"Proč se vlastně tak staráš?" zeptala jsem se náhle, jak jsme tak šli chodbou na hodinu dějepisu. K mému vlastnímu překvapení můj hlas ani nezněl nepřátelsky jako obvykle, spíše unaveně. "Proč si mě všímáš a nenecháš mě na pokoji jako ostatní?"

"Je to má občanská povinnost ti pomoci," odpověděl se zářivým úsměvem.

Obrátila jsem oči v sloup a došla k učebně. Vevnitř už byla většina studentů a všichni na nás nestoudně zírali, když jsme společně věšli a posadili se ke stolu.

Naštěstí téměř okamžitě zazvonilo a dovnitř vplula profesorka s náručí plnou papírů. Zasténala jsem, když jsem si uvědomila, že dneska píšeme písemku. Včera jsem se sice učila, ale po Kathrinině návštěvě se mi všechno spolehlivě vykouřilo z hlavy.

Edward nevypadal ani v nejmeším znepokojený. S lehkým úsměvem na tváři se sklonil nad papír, který před něj učitelka položila, a bez zastavení jej začal pokrývat úhledným písmem.

Odevzdaně jsem se sehnula nad vlastní písemkou a tupě na ni zírala. Který francouzský král vedl válku o španěské dědictví? Otázku jsem si musela přečíst čtyřikrát, než jsem si uvědomila, co se po mně vlastně chce.

Pak jsem marně namáhala hlavu. Matně jsem si vzpomínala, že v tom snad byl zapletený nějaký Ludvík, kolikátý to byl, to bych ovšem nedokázala říct, ani kdyby mi hrozili smrtí.

"Ludvík XIV.," zašeptal Edward, aniž by pohnul rty. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale napsala jsem jméno podle jeho rady.

I když mi to nebylo příjemné, musela jsem si přiznat, že bez Edwarda by celá písemka byla naprostá katastrofa. On mi ale u všech otázek poradil, takovým způsobem, že si ho profesorka ani jedinkrát nevšimla, přestože bedlivě sledovala celou třídu.

Po patnácti minutách sesbírala všechny papíry a pokračovala ve výkladu.

"Díky," zašeptala jsem na Edwarda. Jen se pousmál. "Vážně, zachránil jsi mi krk. Měla jsem naprosto prázdno v hlavě."

"Rádo se stalo," odpověděl prostě.

Po zbytek hodiny jsem se opět soustředila, abych se udržela v bdělém stavu. Nechtěla jsem ve dvou hodinách po sobě usnout; a už vůbec jsem nechtěla, aby mě Edward musel zase budit. Přemáhala jsem tedy malátnost, která se mě nechtěla pustit, ale neměla jsem nejmenší tušení, co vlastně učitelka říká.

Zvonek konečně ohlásil konec vyučování a moje vysvobození. Pořádně jsem zatřepala hlavou, abych se probrala, a sbalila si všechny věci do batohu. Edward už stál vedle lavice a vypadalo to, že čeká na mě. Nijak jsem to nekomentovala, ani když se zařadil vedle mě.

Parkoviště bylo plné studentů, kteří, vděční za konec vyučování, nasedali do svých aut a rozjížděli se k domovům. Pomalým krokem jsem kráčela přes vyprazdňující se parkoviště ke svému autu. Stříbrné Volvo vedle něj ještě také stálo.

Chtěla jsem se zeptat Edwarda, kde má auto, než jsem ale stihla promluvit, vytáhl klíčky a přešel k Volvu. Překvapeně jsem se zastavila.

"To je tvoje?" zeptala jsem se.

"Už to tak vypadá," odpověděl s tím svým zářivým úsměvem.

Pokrčila jsem rameny a vyhrabala z batohu klíčky.

"Možná bych tě měl vzít domů," ozval se najednou Edward. "Vypadáš vážně unaveně, mohla bys nabourat."

Zaraženě jsem na něj hleděla. "Cože?" Nic inteligentnějšího ze mě nevypadlo, nevěděla jsem jistě, jestli jsem slyšela správně.

Edward se trpělivě usmál. "Jsi ospalá, což je jeden z nejčastějších důvodů autonehod. Takže bych tě možná měl vzít domů. Mí sourozenci pak pro mě zajedou mým autem."

Konečně mi to docvaklo: on mě chtěl svést autem. Při tom pomyšlení se mi srdce strachem rozbušilo jako o závod a zamotala se mi hlava. "Ne!" vykřikla jsem zoufale.

"Děje se něco?" zeptal se zmateně. Moje reakce ho překvapila.

"Ne, nemůžeš řídit," snažila jsem se, aby to znělo normálně. Jenže když máte srdce až v krku, moc dobře to nejde. "Já... já pojedu sama. Neboj, neusnu. Tak... ahoj zítra." Nečekala jsem, až řekne něco dalšího, jen jsem rychle odemkla auto a vlezla dovnitř.

Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych se uklidnila. On chtěl řídit. Už jen při té představě mi ruce trnuly hrůzou. Viděla jsem ho jet ráno; předjel mě a ani nemusel moc přidávat na plyn. Jezdí rychle.

Věděla jsem, že mě Edward stále sleduje, tak jsem násilím své myšlenky odtrhla od představy, že by Edward měl řídit. Strčila jsem klíč do zapalování, otočila jím a vycouvala. V zadním zrcátku jsem ještě viděla, jak Edward stojí vedle svého auta a zamračeně mě sleduje. Raději jsem se soustředila na to, abych skutečně neusnula, a vyjela z parkoviště.

Autor: Avari (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunlight in the Shadow - 5. kapitola: