Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunlight in the Shadow - 4. kapitola

13.10.2009 (15:45) • Avari • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1267×

4. DOST, CHARLIE!

Ležela jsem potmě na posteli a byla jsem naštvaná na celý svět. To už překračuje všechny meze! pomyslela jsem si rozhořčeně. On už zavolal i Kathrin, aby si se mnou promluvila. Aby mi „pomohla“. Já ale o nic takového nestojím! Já chci jenom tady ve Forks dochodit školu, pokud možno zapomenout na minulost a pak začít život někde úplně jinde. Copak to nemůže pochopit?! Ne, on se zkrátka musí snažit, abych ten život tady měla co nejtěžší.

Po tom, co mi oznámil, že přijede Kathrin se Sárou, jsem na sobě nedala nic znát. Uvnitř mě to však vřelo. Co nejrychleji jsem vyběhla do svého pokoje, kde jsem se zamkla a nechala volný průběh své náhle mizerné náladě.

Při pohledu na budík jsem zjistila, že už budou dvě ráno. Skvěle, takže po včerejším překvapivě dobrém spánku se vše vrací do starých kolejí. A za to může Charlie. Co mu je do toho, jestli se bavím s lidmi nebo ne? Jistě, on nemůže vědět, že jsem taková byla i ve Phoenixu, že to není následek nehody, která mou odtažitost pouze zvýšila.

Phoenix. Při mé nynější náladě se dalo čekat, že dřív nebo později my na mysl přijde i můj domov, pravý domov. Znovu jsem před sebou viděla náš dům, natřený světle meruňkouvou barvou, velkou terasu a zahradu. Na verandě, v jejím oblíbeném křesle, seděla má matka a usmívala se na mě. Tohle byla ona, tak, jak si jí pamatuji; usměvavá, přátelská a trochu ztřeštěná. Pak se mi vybavil její obličej v autě těsně před nehodou: vyděšená tváš a oči rozšířené strachem, potom velký náraz a tma.

Dalšímu záchvatu se mi nepodařilo zabránit. Stulila jsem se do klubíčka a ani nevím, kdy přesně jsem zaregistrovala, že mým tělem otřásají vzlyky. Takhle to bylo většinou; nejdřív mám vztek na všechny okolo a nakonec skončím na zemi v záchvatu bolesti a pláče.

Nenáviděla jsem to tady! Nenáviděla jsem Forks, školu, tenhle dům, pokoj... Chtěla jsem odsud pryč, daleko, kde nikoho neznám a nikdo nezná mě, kde mě nebudou litovat a nebudou se mi snažit pomoct. Protože tady už to nevydržím. S Charliem to bude čím dál horší, čím déle tu budu, tím více se o mě bude zajímat.

A kam bys asi šla, ty chytrá? ozval se malý hlásek v mé hlavě. Já nevím, je mi to jedno, kamkoli. Hlavně pryč odsud. A uvědomuješ si, co by to způsobilo Charliemu? Kdybys najednou odjela ani nevíš kam? nedal se odbýt.

To mě přinutilo se zamyslet. I když jsem se o nikoho nezajímala a nikoho si nepustila k tělu, nemůžu říct, že mi na některých lidech nezáleží. A Charlie byl pořád můj otec. A já ho mám ráda, i přes skutečnost, že teď mě neuvěřitelně naštval. Nemohla bych mu zasadit takovou ránu. Kdybych náhle odjela, určitě by to nesl špatně, mnohem hůř než já teď nesu následky nehody. A já věděla, jaká bolest to je, a rozhodně jsem ji nikomu nepřála.

Tak vidíš, pokračoval spokojeně hlásek. Počkej alespoň nějaký čas, třeba to tady nebude tak hrozné, jak se na první pohled zdá. Dej Forks alespoň malou šanci.

Souhlasila jsem. Jenom jsem se děsila zítřka. Až přijede Kathrin se Sárou, budu se muset přetvařovat, budu se muset bavit, možná dokonce usmívat. Jen tak můžu uklidnit Charlieho. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu. V tuto chvíli jsem nevěděla vůbec nic.

Probrala jsem se, když venku ještě byla skoro tma. Nevěděla jsem, kdy přesně jsem usnula, ale určitě to nebylo dřív než ve tři. Skvěle, vzhledem k tomu, že teď je půl šesté. Takže s pohodovým spánkem se můžu rozloučit, pomyslela jsem si kysele.

Rozmrzele jsem vstala a převlékla se. Nedělala jsem si marné naděje, že bych ještě mohla usnout, na to jsem se znala příliš dobře. Pak jsem si sedla ke stolu a otevřela učebnici dějepisu, doufajíc, že se na učení dneska budu víc soustředit a snad se i něco naučím.

K mému vlastnímu překvapení se mi to docela podařilo, takže když jsem po sedmé zavírala knížku, měla jsem pocit, že by ten zítřajší test snad nemusel dopadnout tak špatně, jak jsem se obávala. Šla jsem do koupelny, kde jsem ze sebe alespoň trochu udělala člověka, a sešla do kuchyně na snídani. Charlie tam ještě nebyl, ale slyšela jsem ho, jak nahoře chodí, takže byl už vzhůru.

Na snídani jsem si vzala z lednice jogurt, na nic jiného jsem chuť neměla. Charlie zrovna scházel ze schodů, na tváři úsměv. Narozdíl ode mě měl z dnešního plánu radost.

„Dobré ráno. Jak ses vyspala?“ zeptal se a napustil do rychlovarné konvice vodu a dal ji vařit.

„Ahoj.“ Nemohla jsem říc dobré ráno, protože v žádném případě dobré nebylo. „Šlo to,“ nehodlala jsem zacházet do detailů ohledně mého spánku.

Naštěstí si Charlie nevšiml mého rozmrzelého tónu. „Kathrin se Sárou by měli přijet kolem poledne,“ oznámil mi nadšeně. Stihla jsem se otočit dřív, než by si mohl všimnout temného stínu, který mi přeletěl v očích.

„To je super,“ snažila jsem se, aby to tak i znělo.

„Přemýšlím, kam bychom měli zajít. Možná na procházku do města?“

„Tati, vážně si myslíš, že by ve Forks mohlo být něco, co by je zajímalo?“ významně jsem se na něj podívala. „Myslím, že bude nejlepší, když zůstaneme tady,“ a přinutila jsem se dodat: „v rodinném kruhu.“

Vypadal docela překvapeně, když ode mě tohle slyšel. Hraju to dobře, pomyslela jsem si pochmurně.

„No jo, asi máš pravdu. Takže bych měl něco uvařit,“ dostal ze sebe nakonec a zalil si čaj vařící vodou.

„Chceš s tím nějak pomoct?“

„Ne, to nemusíš. Zvládnu to sám,“ odpověděl. Neměl rád, když se mu někdo pletl do jeho práce. Stejně jako já.

„Tak já tady aspoň trochu poklidím,“ pokývala jsem hlavou.

Během Charlieho vaření jsem stihla vyluxovat celé přízemí i schody, utřít všude prach a vyleštit koupelnu. Nevím, kde se to ve mně vzalo, že mě to tak chytlo; ne příliš často mě posedla uklízecí mánie. Domem se linula vůně pečeného kuřete a brambor, a než jsem se nadála, hodiny v kuchyni ukazovaly dvanáctku. Polkla jsem.

Na příjezdové cestě zaskřípal štěrk a zastavilo auto. Charlie, se širokým úsměvem na tváři, se nahrnul ke dveřím a otevřel je. Téměř zmučeně jsem jej následovala, vděčná, že se ještě pár vteřin nemusím přetvařovat. Před dveřmi jsem ale byla nucená nasadit alespoň trochu příjemnější výraz.

„Charlie! Tak ráda tě vidím!“ vypískla vysoká žena a objala mého otce kolem krku. Tmavé kudrnaté vlasy je na okamžik oba zahalily, než ji Charlie od sebe odtrhl.

„Vždyť mě uškrtíš, Kathrin,“ smál se a v očích měl veselé jiskřičky. Zakoulela jsem očima.

Pak si Kathrin všimla mě, jak tam stojím. Radostný výraz nahradil o něco smutnější, lítostivý pohled. Kdybych mohla, zavrčela bych.

„Ach, Bello, i tebe ráda vidím,“ řekla a přešla ke mně. Zjevně si nebyla jistá, jestli mě má taky obejmout.

„Já tebe taky, teto,“ odpověděla jsem, doufajíc, že nepostřehla neupřímnost v mém hlase. Protože jsem ani v nejmenším nestála o objetí, natáhla jsem k ní ruku. Potřepala mi s ní.

Kathrin vypadala úplně stejně jako Charlie. Potkat je vedle sebe na ulici, bylo by vám jasné, že jsou sourozenci. Vysoká postava, kudrnaté tmavé vlasy, výrazné lícní kosti a tmavé, hluboké oči.

Až teď jsem uviděla Sáru, postávajíc u auta u spolujezdcových dveří. Ona byla pravý opak svojí matky; byla drobná, menší než já, přestože byla o rok starší, s blonďatými vlasy a neuvěřitelně modrýma očima. Nikdy jsem neviděla jejího otce, ale díky ní jsem si jej dokázala živě představit.

Věnovala mi zářivý úsměv; silou vůle jsem se přinutila jí ho trochu oplatit. Rázným krokem přešla ke mně a než jsem se na něco zmohla, objala mě.

„Ahoj, Bello! Tak dlouho jsme se neviděli,“ začala hned a nehodlala mě pustit. Nakonec jsem se musela z jejího sevření vyprostit.

„Už je to docela dlouho,“ přikývla jsem.

„Docela dlouho?! Vždyť je to už deset let! Málem jsem tě ani nepoznala, když jsem tě uviděla,“ a bedlivým zrakem si mě prohlížela.

„No vidíš, já tě poznala hned,“ zkřivila jsem rty do něčeho, co snad vypadalo jako úsměv. Ze všeho nejvíc jsem si právě přála odsud vypadnout.

„Ale nebudeme tu přece stát venku, pojďte dál,“ přerušil nás Charlie a ustoupil ze dveří.

Vděčně jsem se otočila a vešla do kuchyně. Kathrin se o něčem živě bavila s Charliem; podle těch pár slov, které se mi podařilo zachytit, mu vychvalovala dům.

Celý den se příšerně vlekl v nekončící noční můře. Po celou tu dobu jsem se musela neskutečně přetvařovat, abych alespoň částečně upokojila Charlieho. Když někdo řekl něco vtipného, zasmála jsem se, byť krátce a neupřímně. Kathrin mě celý den poočku pozorovala; dělala jsem, že jsem si jí nevšimla.

Dnešní oběd byl snad ten nejhorší, jaký jsem kdy zažila. Kathrin ani na chvíli nezklapla, a Sára, která navzdory vzhledové nepodobnosti měla naprosto stejnou povahu jako její matka, jakbysmet. A dokonce i Charlie, po kterém jsem zdědila svou uzavřenou a mlčenlivou povahu, se rozpovídal jako nikdy. Jedinou osobou, která narušovala veselou společnost, jsem byla já.

Bylo něco po třetí odpoledne a já jsem byla u sebe v pokoji se Sárou. Přestože jsem se tomu snažila vyhnout, ona mě sem zatáhla, prý že si musíme popovídat o „holičičích věcech“.

„Tak povídej,“ spustila, hned jak jsem zavřela dveře a posadila se na postel. „Máš nějakého kluka?“

Měla jsem co dělat, abych neobrátila oči v sloup. To jsem si mohla myslet, že se bude zajímat jenom o tohle. Copak někdo někdy nemůže myslet taky na něco jiného?

Naštěstí jsem se ale ovládla. „Ne,“ odpověděla jsem krátce.

Vykulila oči. „To je škoda. Žádný se ti nelíbí? Není divu, vždyť v téhle díře musí být dosti omezený výběr, co?“ vesele na mě mrkla. „Tak to formuluji jinak: kdy jsi měla naposledy kluka?“

Málem jsem zasténala nahlas. To si nedá nikdy pokoj? „Já jsem neměla žádného kluka,“ překvapila jsem sama sebe, jak klidně a trpělivě to vyznělo.

„Cože?? To si děláš srandu?“ vypadalo to, jako by z toho měla mít zástavu srdce. „Vůbec žádného? Ani jednou?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nejsi na holky?“

Měla jsem toho dost. Nemám zapotřebí poslouchat zvědavou potřeštěnou puberťačku, která pochybuje o mé sexuální orientaci jenom proto, že jsem s nikým nechodila. Vstala jsem z postele.

„Mám žízeň,“ řekla jsem a znovu se překvapila. Čekala jsem, že snad vybouchnu. „Jdu se dolů napít.“

„Fajn, já tady počkám,“ pokrčila rameny.

Pomalu jsem scházela po schodech. Konečně chvilku klid, pomyslela jsem si. Vešla jsem do kuchyně, kde u stolu seděli Charlie s Kathrin a o něčem se bavili.

„...čekat, že to pro ni bude těžké. Ztratila matku,“ pronesla tiše Kathrin.

„Ale dělá mi to starosti. S nikým se nebaví a pořád je taková...,“ nezjistila jsem, jaká jsem, protože v tu chvíli si mě Charlie všiml. Zaraženě jsem tam stála, s rukou na zábradlí, a zírala na ně.

Kathrin se na mě otočila a uviděla jsem soucit v jejím obličeji. „Ach, Bello,“ vzdychla a přešla ke mně. „Vím, že to pro tebe musí být moc těžké. Je mi to tak líto. Kdybych mohla něco udělat, cokoli, tak mi řekni.“

V tu chvíli se celá moje těžce udržovaná maska zhroutila. Celý den snažení v tu chvíli přišel nazmar, protože jsem to už nevydržela. Nejdřív Sára a teď i Kathrin. Obličej mi ztvrdl.

„Nic nechci,“ zasyčela jsem. „Nech si tu svou lítost pro někoho, kdo o ni stojí.“

Vypadala šokovaná mojí reakcí, stejně jako Charlie, který jenom vydechl: „Bello!“

„Ale ty jsi mě pochopila špatně, jen ti chci pomoct,“ bránila se Kathrin.

„Ale já nechci pomoct. Myslíš si, že nevím, proč jste přijeli? Proč jste tak náhle měli čas se zastavit? Po deseti letech?“ Všechnu svou zlost, nasbíranou z přetvařování po celý den, jsem teď vypouštěla ven.

„Bello, musíš nám dovolit, abychom se k tobě dostali. Zažila jsi těžké trauma a potřebuješ pomoct,“ ozval se Charlie.

„Ne, tati, nepotřebuju. To jenom ty si myslíš, že ano. Já se ale nehodlám vyplakávat někomu na rameno, tak se přestaň snažit mě k tomu donutit.“ Už jsem se ani neobtěžovala ovládat hlasitost svého hlasu.

„Bello, prosím tě, já...,“ začal znovu, ale přerušila jsem ho.

„Dost, Charlie!“ poznal, že jsem skutečně naštvaná. Nikdy jsem ho přímo neoslovovala jménem. „Já už toho mám plné zuby. Nesnaž se mě pochopit, nikdo se nesnažte. Nechci, abyste se mi pletli do života. Je to můj problém a já se s ním vypořádám sama!“ poslední slovo jsem doslova zakřičela. Otočila jsem se, minula udivenou Sáru, která, vylákaná křikem, sešla po schodech, a zamkla se u sebe v pokoji.

Autor: Avari (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunlight in the Shadow - 4. kapitola: