Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunlight in the Shadow - 3. kapitola

11.10.2009 (19:15) • Avari • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1396×

3. KNIHA - PŘÍTEL ČLOVĚKA

Celý týden mi utekl rychleji, než bych čekala. Po dvou dnech ve škole zájem o mou osobu rapidně klesl, takže jsem konečně měla relativní klid. Samozřejmě se o mě stále nesly řeči, především o tom, proč se s nikým nebavím, ale už jsem nebyla tématem číslo jedna. S mým sousedem na posledních dvou hodinách jsem už téměř nepromluvila, kromě občasného pozdravu.

Nastal víkend a Charlie měl starost, jestli by si neměl vzít v práci volno, že prý bych neměla trávit tolik času sama. Dělala mu také starosti moje uzavřenost vůči okolnímu světu, že jsem si nenašla žádné přátele. Netušil, že o nic takového nestojím, ale nehodlala jsem mu nic vysvětlovat. Takže jsem ho jen přesvědčila, že mi opravdu nevadí, když bude v práci nebo pojede na ryby.

Neměla jsem o víkendu co dělat, tak jsem se rozhodla, že si udělám výlet do Port Angeles, které bylo nejblíže tomu zapadákovu. Měla jsem v plánu se alespoň trochu nadýchat civilizace a pokud možno navštívit nějaké knihkupectví, které mi ve Forks bolestně chybělo.

V sobotu ráno jsem se probudila značně překvapená. Co si pamatuju, nebylo ještě ani jedenáct večer, když jsem usnula, a teď hodiny ukazují čtvrt na osm. To byl rozhodně nejdelší můj spánek za hodně dlouhou dobu.

S úsměvem na tváři jsem se nasnídala a stále s dobrou náladou nasedla do auta a vydala se po hlavní silnici ven z Forks. S mým tempem mi cesta trvala déle než hodinu a půl, ale mě to nevadilo. Nikam jsem nespěchala a rychleji bych jet stejně nedokázala.

Port Angeles nebylo moc velké město, ale oproti Forks mi připadalo rozlehlé. Pro zdraví mé psychiky jsem si zakázala srovnávat jej s Phoenixem; rozhodně jsem nestála o další záchvat bolestných vzpomínek. Projížděla jsem křížem krážem městem a užívala si alespoň částečný městský provoz, který mi tolik chyběl.

Nakonec jsem zaparkovala u obchodního střediska, menšího, než jsem byla zvyklá z velkoměsta, ale knihkupectví tam snad mít budou. Prošla jsem celou budovu, než jsem konečně našla, co jsem hledala. Obchod mě dosti překvapil, byl mnohem větší, než jsem vzhledem ke zdejším poměrům čekala. Alespoň jeden světlý bod.

Za pultem seděl prodavač, a když jsem vešla, pozdravil mě. Pozdrav jsem mu opětovala a otočila se ke knížkám. Teď jsem byla ve svém živlu; procházela jsem jeden regál po druhém a zkoumala jednotlivé tituly. Jako obvykle jsem úplně zapomněla na čas, ale nezdálo se, že by to prodavači nějak vadilo. Jen se na mě občas podíval pobaveným pohledem, ale když viděl moji zabranost, nechal mě v klidu.

Nakonec jsem se zasekla v části medicíny. Zaujala mě kniha o fyzických problémech způsobených duševním stavem a na chvíli jsem se do ní začetla.

„Zajímá tě moderní medicína?“ oslovil mě najednou povědomý hlas.

Hlasitě jsem vyjekla, jak jsem se lekla, a kniha mi málem vypadla z rukou.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvil se Edward.

Zamračila jsem se na něj, ale vyznělo to upřímně.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se spíše naštvaně a položila knížku do košíku.

„Řekl bych, že to co ty. Nakupuju. Nevěděl jsem, že jsi taková čtenářka,“ usmál se a pohlédl na čtyři knihy, které jsem si vybrala.

„Myslím, že o mě toho nevíš hodně,“ odsekla jsem jedovatě a vydala se k pokladně. Sice jsem si obchod ještě neprošla celý, ale najednou jsem už neměla chuť. Další důvod, proč se nebavit s Edwardem Cullenem.

„To je pravda,“ odpověděl. Zdá se mi to, nebo to vážně řekl smutně? Zakroutila jsem hlavou a došla k prodavači. Počkala jsem, než namarkuje knížky a dá je do tašky, a zaplatila jsem. Edward celou dobu čekal, a když jsem vyšla z obchodu, šel se mnou.

„Myslela jsem, že chceš nakupovat,“ otočila jsem se na něj.

„Nakupovat můžu kdykoli jindy. Ale možnost s tebou mluvit se nenaskytne jen tak.“ Nevím, jestli to bylo schválně, nebo zda vždycky mluvil tak zvláštně.

„A proč se se mnou chceš bavit? Pokud vím, vy se s nikým nebavíte,“ úmyslně jsem zmínila jeho rodinu. „A já navíc, jak jsi jistě zjistil, nemám zájem se s kýmkoli bavit, tak proč ten enormní zájem o mou osobu?“

„To je moc dobrá otázka,“ řekl tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli to skutečně řekl. Jinou odpověď jsem ale na svou otázku nedostala. „Předpokládám, že jsi ještě neobědvala. Můžu tě pozvat?“ zeptal se najednou a usmál se dokonalým úsměv.

Překvapeně jsem se zastavila a zírala na něj. „To má být vtip?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Přijde ti něco vtipného na tom, že jsem tě pozval na oběd?“ odpověděl mi otázkou. Nic jsem neříkala, jen si v hlavě srovnávala, co mi právě řekl. „Neodpověděla jsi mi,“ připomněl mi po chvíli.

„Myslím, že to není nejlepší nápad,“ dostala jsem ze sebe nakonec a pokračovala v chůzi.

„Proč ne? Nijak si to neber, jen přátelské pozvání na oběd,“ snažil se mě přesvědčit.

„A kdy jsi přišel na to, že jsme přátelé?“ odsekla jsem kousavě.

„No tak ne přátelské, řekněme pozvání ze známosti,“ nevzdával to. Povzdechla jsem si, zastavila se a otočila na něj.

„Podívej, Edwarde, už sis nejspíš všiml, že já nejsem zrovna společenský typ. A asi k tomu mám svůj důvod,“ dodala jsem trochu tišeji. Bodlo mě u srdce; znovu se mi vybavila tvář mojí matky.

Určitě si toho všiml. Jeho pobavený výraz se změnil na starostlivý. „Nechci tě k ničemu nutit, jen jsem tě chtěl pozvat na oběd. Ale chápu, jestli je to pro tebe těžké,“ řekl tiše. „Takže se asi uvidíme v pondělí ve škole,“ dodal s mírným úsměvem (povzbuzujícím??) a zmizel.

Dokonale mě překvapil. Tupě jsem na něj zírala; nečekala jsem, že by odešel tak rychle. Pak jsem si uvědomila, že mě to vlastně potěšilo; sama jsem nevěděla proč, ale nechtěla jsem zařazovat Edwarda Cullena do skupiny k neodbytným nádivům, kteří si nedají říct.

Trochu jsem se pousmála a s taškou v ruce jsem se vydala k autu. Knížky jsem položila na místo spolujezdce a rozjela se k restauraci, kterou jsem si vyhlédla už při mojí projížďce městem. Během cesty jsem musela přemýšlet o Edwardu Cullenovi. Nechápala jsem to – ve škole jsme až na ten první den spolu nepromluvili, nepočítaje občasné pozdravy na hodině, a teď mě najednou pozve na oběd. To se mi ještě nikdy nestalo; ve Phoenixu byli už všichni natolik zvyklí na mou odtažitost, že ani nezkoušeli někam mě pozvat.

Nepřestala jsem o tom přemýšlet, ani když jsem si objednávala v restauraci. Pořádně jsem nevnímala, co vlastně jím, moje mysl byla příliš zaneprázdněná. Jakmile jsem dojedla, zaplatila jsem a vydala se k domovu.

Bylo zvláštní, jak rychle jsem začala brát Forks jako svůj domov. Čekala jsem, že si nikdy nezvyknu nazývat malý bílý domek pod věčně zamračenou oblohou domovem, ale ono to přišlo nějak samo. Musela jsem uznat, že byl skutečně dobrý nápad se sem přestěhovat. Zatím. Ještě mi neustálý déšt nezačal lézt na nervy, byť to bylo pouze otázkou času. A i přes to, že jsem věděla, že jenom ve Fork můžu zmírnit alespoň částečně svou bolest a začala jsem ho brát jako svůj domov, nenáviděla jsem jej.

Domů jsem dojela před čtvrtou. Charlie v domě nebyl, což mě nepřekvapilo; věděla jsem, že po práci jel do indiánské rezervace La Push, kde bydlel jeho nejlepší přítel Billy Black. Vyšla jsem do svého pokoje a knížky zařadila do mojí vlastní malé knihovničky, kde jsem uschovávala veškeré své knihy.

Pak jsem neměla co dělat, tak jsem se rozhodla učit se na test z dějepisu, který jsme měli psát v pondělí. Nedokázala jsem se však soustředit. Něco takového se mi ještě nikdy nestalo; vždy jsem byla schopná ovládat své myšlenky a ty, o kterých jsem přemýšlet nechtěla, zasunout hluboko o podvědomí. Teď ale, ať jsem se snažila sebevíc, pořád jsem měla před očima obličej Edwarda Cullena. Znovu jsem si vzpomněla na svůj první den ve forkské škole, kdy jsem byla doslova uvězněná v jeho pohledu.

Nechápala jsem, proč se jím můj mozek musí tolik zaobírat, když jsme žádný zvláštní vztah neměli. Vlastně jsme neměli vůbec žádný vztah; vždyť jsme spolu ani nemluvili, až do dneška, kdy mě tak dokonale zaskočil.

Zjistila jsem, že už skoro dvě hodiny civím do učebnice a nemám ani potuchy, co v ní vlastně stojí. S povzdechem jsem knížku zaklapla a sešla do kuchyně s úmyslem ukuchtit něco k večeři. Většinou jsem se do vaření nehrnula, nebavilo mě to a popravdě mi ani moc nešlo. Dnes jsem se ale potřebovala zabavit, tak jsem otevřela spíž a zkoumala potraviny, z kterých by v následujících minutách mohla být večeře.

Kupodivu to ani nedopadlo tak hrozně, jak jsem se obávala. Vůně zapečených těstovin s vejci se linula kuchyní a když jsem je ochutnala, zjistila jsem, že jsou více než jen poživatelné. A hlavně, splnily svůj účel: zabavily mě.

Zrovna jsem po sobě umývala špinavé nádobí, když jsem zaslechla na příjezdové cestě zastavovat Charlieho auto.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě, jakmile vešel do domu a začal se vyzouvat. „Jak ses dneska měla?“

„Ahoj. Docela dobře, zajela jsem si do Port Angeles,“ odpověděla jsem a uklidila talíř.

„Hm, aha. A s přáteli jsi nebyla?“ Moc dobře věděl, že žádné přátele nemám, a tímhle mi chtěl připomenout, že bych to neměla nechávat jen tak.

Přihmouřila jsem oči. „Ne,“ odpověděla jsem stroze.

„No, škoda. Tak třeba někdy jindy.“ Raději se tím dál nezabíral. „Mimochodem, mám pro tebe novinku,“ změnil téma a najednou se usmál.

Tázavě jsem zvedla obočí. „Novinku?“

„Mno, pamatuješ si na Kathrin?“

„Tetu Kathrin?“ zopakovala jsem překvapeně. Samozřejmě jsem si pamatovala Charlieho sestru, přestože jsem ji neviděla více než deset let.

„A na Sáru?“ Přikývla jsem; dosud jsem měla v živé paměti vylomeniny Kathrininy dcery Sáry, mojí sestřenice..

„A co je s nimi?“

„Zítra k nám přijedou.“

Autor: Avari (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunlight in the Shadow - 3. kapitola: