Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunlight in the Shadow - 2. kapitola

09.10.2009 (21:30) • Avari • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1557×

2. PŘÁTELÉ? NE, DĚKUJI

Ležela jsem na posteli a bez hnutí zírala na bílý strop. Budík ukazoval něco po páté hodině ranní. Bylo příliš brzy na to, abych vstávala, avšak věděla jsem, že už neusnu. Nikdy jsem nespala příliš dobře, ale od té nehody se to ještě zhoršilo. Někdy se stalo, že jsem se i celou noc převalovala v posteli a stejně jsem neusnula. A když už se mi po dlouhých hodinách úmorného snažení o vypnutí mozku přece jen podařilo usnout, většinou jsem se vzbudila dlouho před svítáním. Není tedy divu, že jsem měla strhaný obličej z nedostatku spánku a vyhublou postavu. Přesto jsem nikomu nic neřekla, ani doktorům, ačkoli se mě častokrát ptali, jak spím. Co jim je po tom?

Za necelé tři hodiny mi začíná škola. Noví učitelé, noví spolužáci, ale žádní přátelé. Nikdy jsem neměla skutečné přátele. Ani před onou osudnou nehodou, natož po ní. Byla jsem vždy samotářský typ, vše jsem raději řešila sama, než abych se svěřovala. A když jsem ztratila i tu jedinou osobu, které jsem alespoň trochu věřila a která mi byla v životě nejbližší, zanevřela jsem na společnost úplně. Když mi osud nepřeje přátele, obejdu se bez nich. Člověk je tak silný, jak silný je sám.

To jsem si vždycky říkala a odmítala jsem jakákoli bližší přátelství. Sice jsem se občas ve škole bavila s lidmi, ale vždy jen o takových banalitách, jako jsou úkoly a písemky. Spolužáci si na to časem zvykli a už se mě nepokoušeli přesvědčit, abych s nimi večer někam vyrazila. Nemělo to cenu.

Neočekávala jsem, že by to tady mělo být jinak. Proč taky? O nikoho jsem nestála a nikdo nestál o mě. Předpokládala jsem, že jakmile přijdu do školy, bude ze mě supertéma číslo jedna. V tomhle zapadákově se nikdy neděje nic zvláštního, takže jistě musí být celá škola v očekávání, že má přijít nová studentka. Tak ať. Nebudu jim dávat žádné naděje a rovnou jim dám najevo, že se mnou žádná zábava nebude.

Nakonec, abych unikla svým myšlenkám, jsem vstala a zamířila do koupelny. Vlezla jsem si pod horkou sprchu a nechala vodu, aby mě uklidnila a trochu probrala. Pak jsem se zabalila do ručníku a vrátila se k sobě do pokoje. Lehla jsem si na postel, nahmatala nejbližší knížku a dala se do čtení.

Knihy byly to jediné, o čem se dalo říct, že mě baví. Je už asi úděl všech samotářských vlků, že často bývají knihomolové. Ani já jsem nebyla vyjímkou. Jedině knihy mě dokázaly zaručeně uklidnit. A i když spousta mých vrstevníků nechápala, co mě tak přitahuje na básních Poeho či Préverta nebo jak se můžu začíst do publikovaných prací Sigmunda Freuda, právě toto byl svět, kam jsem unikala vždy, když toho na mě začínalo být moc.

Tak jsem si ani neuvědomila, že čas pokročil a náhle mi zadrnčel budík, nastavený na sedm hodin. S povzdechem jsem vstala a založila knížku. Oblékla jsem si oblečení, které bylo zrovna po ruce. Nikdy jsem si nedělala vrásky s tím, co mám na sobě. A proč taky? Názor ostatních mě nezajímal a sama sobě jsem se líbit nepotřebovala.

Nakonec jsem si vzala batoh s věcmi a sešla do kuchyně. Jako obvykle, Charlie byl už v práci. Za těch pár dní, co jsem tu bydlela, jsem si všimla, že v práci otec tráví co nejvíc času. Ze začátku se sice nabízel, že si vezme dovolenou, abych tu hned nebyla tak sama, ale to jsem mu nedovolila; milovala jsem ten klid prázdného domu.

Do misky jsem si nasypala cereální müsli a zalila je mlékem z lednice. V klidu jsem žvýkala snídani a přemýšlela o dnešku. Nebyla jsem nervózní, to jsem nebyla nikdy. Jen jsem byla zvědavá na reakci místních, až se ve škole zjeví nová atrakce tohoto města. Jen těch pár výletů, co jsem si udělala po Forks, mi stačilo k pochopení, že si mě tu každý bude prohlížet jako zvíře v ZOO. Už když jsem byla v obchodě nakoupit, hleděli na mě všichni přítomní a prodavačka se mě dokonce zeptala, jak se mi líbí ve Forks. Nenávidím malá města.

O půl osmé jsem se rozhodla, že už to nebudu protahovat, vzala si batoh a vždy nutnou bundu a zamkla dům. Moje věrné autíčko už na mě čekalo na příjezdové cestě. Nasedla jsem, nastartovala a vyjela ke škole.

Cesta mi trvala asi patnáct minut. Většina lidí by to zvládla za třetinu té doby, ale většina lidí nezažila dopravní nehodu, při které málem přišli o život. Od té osudné havárie jsem měla částečný strach z jízdy autem. Pokud jsem řídila já, bylo vše v pořádku, nevadilo mi to, protože jsem sama ovlivňovala rychlost jízdy. A tu jsem držela vždy na minimální hranici. Ale jakmile sedl za volant někdo jiný, zmocnila se mě příšerná nervozita a onen dotyčný musel jet hodně pomalu, jinak jsem začala vyvádět a snad bych byla schopná z auta i vyskočit.

Školní parkoviště už bylo skoro plné, ale podařilo se mi najít prázdné místo poblíž správní budovy, ke které jsem hned zamířila. Jakmile jsem vešla do kanceláře, postarší žena za pultem zvedla hlavu od hromady papírů a usmála se na mě.

"Dobrý den," pozdravila jsem při vstupu.

"Ahoj. Ty musíš být Isabella Swanová, viď?" oslovila mě okamžitě. Jistěže mě zná.

"Ano. Mám tu dnes nastoupit, přišla jsem si pro rozvrh," odpověděla jsem jí. Neušel mi pohled, kterým mě zkoumala do nejmenších detailů. Jistě pak bude všem známým podávat podrobný popis.

"Ah, jistě, mám to pro tebe připravené. Tady máš rozvrh a plánek školy, jsou tam i vyznačené jednostlivé učebny. A tenhle papír dáš na začátku hodiny každému profesorovi, aby ti ho podepsal a po vyučování mi ho přineseš."

"Dobře, děkuji," vzala jsem si papíry, které mi dávala, a otočila se k odchodu.

"Doufám, že se ti tady bude líbit," usmála se na mě nakonec.

"Nashle," řekla jsem jen a s odpovědí se neobtěžovala a vyšla na parkoviště.

Přesně jak jsem předpokládala, ten den jsem byla hvězdou dne. Každý se za mnou otáčel, jen aby si mě pořádně prohlédl, a kudy jsem prošla, tam se tvořily skupinky a živě debatovaly o nové studentce. Nevšímala jsem si jich; s ignorujícím výrazem jsem vešla do učebny matematiky, kterou jsem měla jako svou první hodinu.

I ve třídě o mně všichni mluvili a ani se to nesnažili skrývat. Opět jsem jim nevěnovala jediný pohled; hlavu jsem měla zabořenou v plánku školy, který jsem si snažila vtisknout do paměti. Konečně zazvonilo a do učebny vešla profesorka. Ashley Dossová, jak jsem se dozvěděla z rozvrhu. Vypadala docela mile; věnovala mi úsměv, který jsem jí neoplatila, a posadila mě do zadní volné lavice. Jeden by si myslel, že to ostatní odradí a nebudou se na mě otáčet. Opak byl pravdou.

Po hodině, když jsem si balila věci, ke mně přišel kluk. I když jsem si ho nijak neprohlížela, všimla jsem si, že je vyšší postavy se světlými vlasy a modrýma očima. Přátelsky se na mě usmál. A už je to tady, pomyslela jsem si ponuře.

"Ahoj. Já jsem Mike Newton. Ty jsi Isabella Swanová, že?" zeptal se celkem zbytečně a napřáhl ke mně ruku.

"Bella," opravila jsem ho automaticky a hodila si batoh na záda. Natažené ruky jsem si nevšímala a vyšla ze třídy, nechávajíc zaraženého Mikea za sebou.

Po zbytek dopoledne mi ostatní dali pokoj a nesnažili se se mnou spřátelit. Přestože jsem jim zdánlivě nevěnovala pozornost, vnímala jsem každé slovo kolem sebe a po čtvrté hodině jsem už dokázala pojmenovat většinu lidí, se kterými jsem měla hodinu. Ne že bych to hodlala nějak využít, ale je výhodné mít přehled.

Samozřejmě celé dopoledne vyvrcholilo obědem. Celá škola mě bedlivě sledovala a studenti si při tom vyměňovali všechny své poznatky. Nepochybovala jsem, že se Mikeův neúspěšný pokus již roznesl po škole, takže jsem mohla doufat, že je první a zároveň poslední, koho napadlo pokusit se se mnou seznámit. Ale to byla samozřejmě marná naděje.

Čekala jsem ve frontě, abych si koupila oběd, když mě znovu někdo oslovil. Tentokrát to byla dívka asi stejně vysoká jako já. Pamatovala jsem si ji ze zeměpisu a věděla jsem, že se jmenuje Jessica.

"Těší mě, ty musíš být Bella. Já jsem Jessica." Jistě že se Mike chlubil.

"Taky mě těší," pronesla jsem tónem, který jasně svědčil o opaku. Ale Jessica se nenechala jen tak odbýt.

"Víš, napadlo mě, jesli by sis nechtěla sednout k našemu stolu. Seznámím tě s ostatními, musí to být otrava, když tady nikoho neznáš," při jejích slovech jsem měla sto chutí obrátit oči v sloup a odkráčet z jídelny.

Naštěstí jsem se dostala na řadu a koupila si pizzu a minerálku. Pak jsem se otočila na Jessicu.

"Vlastně máš pravdu: nechtěla bych si sednout k vašemu stolu. Teď, když mě omluvíš," prošla jsem kolem ní a zamířila k prázdnému stolu v rohu místnosti. Nepohlédla jsem na ni, ale viděla jsem její reakci; stála jako opařená u okénka a úplně zapomněla, že je na řadě.

Seděla jsem sama u stolu a hleděla na pizzu, aniž bych se jí dotkla. I když jsem měla hlavu skloněnou, dobře jsem viděla, jak si mě všichni studenti prohlíží. Občas ke mně dolehla i nějaká ta zbloudilá slova, ale věnovala jsem jim pramalou pozornost. Bylo mi upřímně jedno, co si o mně myslí.

Náhle se však hovor ztišil nebo přestal úplně. Překvapeně jsem zvedla hlavu. Jídelnou právě procházela skupinka pěti studentů. Nemohla jsem zadržet překvapený výdech. Ladným krokem přešli k výdejnímu okénku a koupili si oběd. Pak společně usedli k poslednímu volnému stolu v jídelně, asi tři stoly od toho mého.

Ovládla jsem své překvapení a rychle odvrátila hlavu. Přesto jsem si je dokázala dobře prohlédnout. Nejblíže ke mně seděla vysoká blondýna, ztělesnění čisté krásy a dokonalosti. Za ruku ji držel největší z mužské části skupiny, mohutný hromotluk s tmavými vlasy. Naproti nim se posadila druhá dívka; černé střapaté vlasy se jí v jehličkách třepily na všechny strany. Z jedné její strany seděl blonďák vyšší postavy; na tváři měl jakoby bolestný výraz, což mě docela překvapilo. A na druhé straně od tmavovlásky seděl poslední kluk. Vypadal z nich nejmladší; bronzové vlasy mu lemovaly dokonalý obličej.

Všichni vypadali naprosto odlišně a zároveň úplně stejně. A všichni byli nadpozemsky, nelisky krásní.

Zlehka jsem zavrtěla hlavou a přinutila se na ně nedívat. Byli tak rozdílní od ostatních studentů tady, že i mě neustále něco nutilo si je prohlížet. Zhluboka jsem se tedy nadechla a přinutila se myslet na něco jiného.

Z mé snahy mě však cosi vyrušilo. Byl to zvláštní pocit, jakoby mě někdo sledoval. To je směšné, pomyslela jsem si. Celý den pozoruje celá škola každičký můj pohyb a mě teď znervózňuje, že mě někdo sleduje? Asi už vážně začínám být paranoidní.

Ale ten pocit se nedal odbýt a přinutil mě překvapeně se rozhlédnout.

Můj pohled se setkal s upřeným, uhrančivým pohledem zlatavých očí nejmladšího z pětice nově příchozích. Jeho výraz byl zvláštní; jako by byl překvapený a zároveň o něco usiloval. Uvěznil mě ve svém pohledu; nemohla jsem uhnout očima, jeho hluboké zlaté oči mě nepustily. Na okamžik pro mě okolní svět přestal existovat, z temnoty vystupoval pouze jeho obličej.

Překvapeně jsem zamrkala a konečně mohla odvrátit hlavu. Zetřepala jsem s ní, jak jsem se snažila vyhnat ten obraz. Nenápadně jsem koukla na onoho kluka; vypadal stejně překvapeně jako já. Jakmile se na mě znovu podíval, odvrátila jsem hlavu a vstala od stolu. Vyhodila jsem oběd, kterého jsem se ani nedotkla, a vyšla z jídelny.

Po zbytek přestávky jsem chodila po parkovišti, až se mi konečně podařilo myslet na něco jiného. Nevěděla jsem, co to mělo znamenat, tak jsem se raději rozhodla to neřešit. Prostě mě zaskočil, to je vše. Nikdy jsem se o kluky nezajímala a neměla jsem v úmyslu na tom něco měnit. Jakmile jsem sama sebe o tomhle přesvědčila, vydala jsem se do třídy na hodinu angličtiny.

Většina lidí už na učebně byla a samozřejmě o mně mluvili. Nevnímala jsem je; stoupla jsem si ke katedře, dokud nepřišel učitel.

"Á, slečna Swanová," oslovil mě profesor Marley. Přikývla jsem a podala mu papír, který měl podepsat. "Děkuji. Teď se snažte co nejrychleji se zorientovat, abyste se mohla zapojit. Posaďte se tady vedle pana Cullena." Ukázal na poslední volné místo ve třídě. Překvapeně jsem se zarazila.

Veškerá moje snaha na parkovišti málem přišla nazmar, když jsem znovu uviděla ty bronzové vlasy a pronikavé zlaté oči, které mě v jídelně téměř zhypnotizovaly. Naštěstí moje zaváhání trvalo jen zlomek vteřiny; přesto jsem si byla jistá, že on jej zaregistroval. S mou, nyní již dokonale ignorující tváří jsem se posadila na místo, které mi uvolnil. Učitel začal s výkladem.

"Ahoj." Jeho melodický, sametový hlas mě překvapil. "Já jsem Edward Cullen. Předpokládám, že ty jsi Isabella."

Zamračila jsem se. Myslela jsem, že Mike už svůj pokus o bližší seznámení se mnou rozhlásil po celé škole, k Edwardu Cullenovi se ale zřejmě nedostal. Nebo jen chtěl, aby to tak vypadalo. "Bella," zamručela jsem nakonec.

Na okamžik se zarazil, ale pak se znovu usmál. "Promiň mi to v jídelně, překvapila jsi mě." V očích mu pohrával pobavený, ale trochu zmatený výraz.

"Promiň, ale ráda bych se věnovala učení. Ty to možná nepotřebuješ, ale my, obyčejní smrtelníci, obvykle musíme dávat pozor," odsekla jsem otráveným hlasem. Popravdě mě docela zklamal; myslela jsem, že on a jeho rodina (jak jsem se dozvěděla z jednoho odposlouchaného rozhovoru) jsou něčím zvláštní. Jiní. Jak ale vidím, je to stejný dolízavý frajírek jako všichni ostatní.

Na zlomek vteřiny se zamračil, jako by ho něco z toho, co jsem řekla, překvapilo. Hned ale svůj výraz ovládnul. "Omlouvám se, nechtěl jsem tě obtěžovat," a obrátil se zpět k profesorovi.

Celou hodinu jsem cítila, jak mě tu a tam probodává pohledem. Nevšímala jsem si ho; událost v jídelně jsem zasunula hluboko do podvědomí a nemyslela na to. Snažila jsem se soustředit na učitelův výklad, ale moc se mi to nedařilo. Nijak tomu nepomáhalo ani to, že tuto látku jsme ve Phoenixu už dávno probírali.

Konečně zazvonilo. Rychle jsem si sbalila věci a vyšla ze třídy, nevěnujíc Edwardovi už ani jeden pohled. Na chodbě jsem se rychle zorientovala; nepotřebovala jsem už plánek, díky mé fotografické paměti jsem ho podrobně znala. Vydala jsem se do vedlejší budovy, kde jsem měla jako poslední hodinu dějepis. Šla jsem pomalým krokem, nespěchala jsem, takže když zazvonilo, potkala jsem před učebnou profesorku. Byla to starší, kostnatá učitelka s přísným obličejem. Ve třídě si vzala na podepsání a ukázala mi mé místo.

Štěstí se rozhodlo mě definitivně opustit. Tím jsem si byla naprosto jistá, když jsem si už podruhé toho dne sedala vedle Edwarda Cullena. Nepodívala jsem se na něj přímo, jen jsem po něm poočku koukla. Věnoval mi krátký zkoumavý pohled, pak se ale otočil a nevšímal si mě.

Po zazvonění jsem si od profesorky vzala formulář a šla do kanceláře. Sekretářka se na mě mile usmála, když jsem jí podávala papír.

"Tak jak se ti líbilo v nové škole?" zeptala se, stále s úsměvem.

"Už jsem zažila i horší," odpověděla jsem nepřítomně a vyšla z místnosti.

Vděčně jsem nasedla do auta. Škola ani nebyla tak hrozná, jak jsem si představovala. Už jsem začínala doufat, že to tady nějak přežiju. Jen aby to nebyla další bláhová naděje, nenechala na sebe čekat moje pesimistická stránka.

Zavrtěla jsem hlavou, nastartovala a rozjela se k domu.

Autor: Avari (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunlight in the Shadow - 2. kapitola: