Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunlight in the Shadow

08.10.2009 (12:00) • Avari • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2277×

1. NOVÝ ZAČÁTEK

Krajina se rychle míhala za okny, pokrytými stékajícími kapkami deště. Mlčky jsem hleděla ven, opřená o chladný rám dveří auta. Charlie, můj táta, respektoval moji nemluvnost a nesnažil se navázat hovor. Byla jsem mu za to vděčná; už jsem měla po krk té věčné lítosti, jíž mě zahrnovali všichni, které jsem znala. Nestála jsem o lítost.

Jsou to už skoro tři týdny, co se můj život obrátil vzhůru nohama. Přesně před devatenácti dny, přibližně touto dobou, jsem také jela v autě. Za okny ovšem nepadal pochmurný déšť, nýbrž zářilo žhavé, všudypřítomné arizonské slunce. A hlavně, na místě řidiče tenkrát neseděl můj otec, ale veselá, přátelská matka. Tehdy ještě živá.

Znovu jsem před sebou viděla svou smějící se mámu s pohledem upřeným na vozovku. Její radostná tvář se však náhle změnila na vyděšenou. Zaskřípěly brzdy. Náraz a bolest. A pak tma.

Ani jsem si neuvědomila, že mi po tváři stékají slzy. Rychle jsem zamrkala, abych zahnala bolestné vzpomínky. Nenápadně jsem si rukou setřela slzy, doufajíc, že je Charlie nepostřehl. Nechtěla jsem, aby věděl, jak moc je to pro mě těžké. Jen by mě litoval a snažil se mě utěšit, o což jsem vážně nestála. Vypořádám se s tím sama, ostatně jako vždy.

Nebyla jsem si jistá, jestli si otec všiml mé chvilkové slabosti. Každopádně na sobě nedal nic znát. Tak jsem se znovu otočila ke krajině, ubíhající za zamlženými okny, natolik jiné a rozdílné od arizonské. Počasí ve Forks byla naprosto odlišné od Phoenixu. Rozpálené, žhavé slunce, které jsem tolik milovala, mi nyní nahradí věčné mraky a nikdy nekončící déšť. Vlhko a zima. Mí zapřísáhlí nepřátelé.

Bylo to pro mě velmi těžké rozhodnutí a nevěděla jsem, jestli toho nebudu litovat. Nebo jsem toho spíš litovala už teď, jen mi to ještě pořádně nedošlo. Ale neměla jsem jinou možnost než se přestěhovat do Forks za svým otcem Charliem. Nemohla jsem sama zůstat ve Phoenixu, ani bych to nedokázala. Vzpomínky na mou milovanou mámu mě tam provázely všude a bylo by jen otázkou času, než bych se z toho dočista zbláznila. Tady, daleko od vzpomínek a žalu, se mi snad časem podaří zapomenout, či alespoň zmírnit bolest. Snad.

Cesta mi uběhla rychleji, než jsem očekávala. Ponořená do vzpomínek jsem si ani neuvědomila, že už jsme ve Forks. Až když Charlie zastavil na příjezdové cestě, zvedla jsem hlavu a prohlédla si svůj nový domov. Mlhavě jsem si pamatovala malý domek, kam jsem jako malá jezdívala na prázdniny. Včechny konkrétnější detaily ale smyl čas. Proto jsem si pečlivě prohlédla stavbu, ve které nyní budu trávit většinu času. Bíle natřený domek nebyl nijak zvláštní, dvoupatrový s menší zahradou a štěrkovou příjezdovou cestou. Nevypadal jako můj domov ve Phoenixu - teď už bývalý, jak jsem si pořád připomínala - což bylo dobře. Na bolestivé vzpomínky je nejlepší co nejrychleji zapomenout. To jsem věděla a taky se o to pokoušela.

Prohlídka domu netrvala dlouho. Jen jsem si zběžně prošla kuchyň a obývací pokoj v přízemí a vydala se po schodech do patra. Charlie, který šel za mnou s mou taškou, ukázal na dveře vlevo. Nadechla jsem se a pomalu otevřela dveře do mého pokoje.

Překvapeně jsem se zarazila. Popravdě, nečekala jsem, že by měl Charlie nějakou velkou starost ohledně mé ložnice. Tohle mi vyrazilo dech. Čerstvě vymalované světle hnědé stěny dodávaly pokoji na útulnosti, zatímco bílý koberec jej prosvětloval. V rohu vedle okna stála postel a vedle ní malá knihovna. Na druhé straně byl psací stůl a také se tam nacházely dveře do šatny.

"Teda, tati, ten je krásný. Děkuju," vydechla jsem upřímně, když jsem si pokoj dostatečně prohlédla.

Charlie zropačitěl. "No, jsem rád, že se ti líbí. Naproti je koupelna a můj pokoj je za ní," stručně mi popsal zbytek domu. "Tak já tě teď nechám, aby sis mohla vybalit." Položil mou tašku na zem, naposledy se na mě podíval a odešel.

Sedla jsem si na postel. Prozatím to nevypadá tak špatně, pomyslela jsem si nadějně. Samozřejmě, až na ten déšť, mraky, zimu a odlehlost tohohle zatraceného města, musela se ozvat i moje pesimistická stránka. Povzdechla jsem si a dala se do vybalování. Nejdříve jsem vytáhla svůj notebook a položila ho na stůl. Pak jsem se pustila do oblečení. Neměla jsem toho moc, většinu ze svého šatníku jsem byla nucena zanechat ve Phoenixu. Na zdejší klima nebyly stavěné.

Ani ne za půl hodiny jsem měla všechny věci vybalené. Dolů se mi ale nechtělo. Znamenalo by to, že bych musela snášet Charlieho smutné pohledy, což bych nedokázala. Zapla jsem tedy notebook a zkusila rychlost připojení k internetu. Alespoň projednou se na mě usmálo štěstí; nebylo to tak hrozné, jak jsem čekala.

Byla jsem začtená do jednoho článku, když mě vytrhl Charlieho hlas. "Bello, mohla bys jít na chvíli sem dolů?"

Povzdechla jsem si. Odevzdaně jsem vstala a vyšla z pokoje. Charlie byl v kuchyni a podle všeho právě vařil. To mě docela překvapilo; nečekala jsem, že by táta uměl vařit. I když to bylo docela pochopitelné, žil přece už téměř šestnáct let sám. Teď tu stál u linky a dával do trouby nějaký plech. Když jsem sešla ze schodů, otočil se na mě.

"Už máš vybaleno?" zeptal se beze stopy skutečného zájmu, jen mě chtěl rozptýlit.

"Jo. Neměla jsem toho moc," odpověděla jsem prostě.

"Aha, dobře. Takže, byl jsem na zdejší střední a zapsal jsem tě do třetího ročníku. Tento týden ještě nemusíš chodit, nastoupíš až příští pondělí. Souhlasíš?" zeptal se s náhlými obavami. Co si myslel? Že snad nebudu chtít chodit do školy? To by se moc neshodovalo s mým plánem co nejrychleji zapomenout na bolest.

"Jasně, takhle nějak jsem si to představovala," ujistila jsem ho a pokusila se o úsměv. Podařilo se mi nějak zkřivit rty, ale upřímně to rozhodně nevypadalo.

"Skvěle. Ale byl tu menší problém, škola je čtyři kilometry daleko a tobě by se to asi nechtělo chodit každý den." Už jsem ho chtěla ujistit, že mi to nevadí, ale on pokračoval. "Tak jsem si říkal, že by se ti hodil nějaký menší dopravní prostředek," náhle se usmál a vyrazil ke dveřím.

Nechápavě jsem na něj zírala. To budu jezdit na kole? Následovala jsem ho ale ven a tam mě čekalo to opravdové překvapení. Za policejním vozem mého otce stálo další auto, tmavě modrý postarší Chevrolet. Vykulila jsem oči a vydechla. Charlie s úsměvem porozoval mou reakci.

"Líbí?" zeptal se, když jsem nic neříkala.

"Jestli se mi líbí? Je úžasné! Páni, to jsi neměl, tati. Vážně by mi nevadilo chodit pěšky," stále jsem se vzpamatovávala z toho šoku, že mi Charlie právě dal auto.

"Ale brzy by ti to vadit začalo. Zdejší počasí není moc vhodné na časté delší procházky."

Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem si jen dopodrobna prohlížela každičký kousek mého nového starého auta.

"Chtěla bys ho projet?" zeptal se mě nakonec Charlie a zachrastil s klíčky.

"Jasně." Ve Forks jsem to neznala, teď budu mít alespoň příležitost trochu se seznámit s městem. A přijdu na jiné myšlenky.

Natáhla jsem ruku po klíčích. Byl to zvláštní pocit, mít je náhle v rukou a vědět, že patří jenom mě. Na nic jsem nečekala, sedla do auta a rozjela se poznávat svůj nový domov.

Autor: Avari (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunlight in the Shadow: