Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Střevíček

23.09.2009 (15:30) • Lillu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3020×

1.

„Doktor Cullen na příjem, doktor Cullen na příjem.“ ozvala se sestra nemocničním hlásičem zrovna ve chvíli, kdy jsem telefonoval s Esme, svou matkou.

„Ok mami už musím končit, volají mě. Jsme tedy domluvení, příští týden vás vyzvednu na letišti. Taky se opatruj a všechny pozdravuj! Těším se.“ řekl jsem a myslel jsem to upřímně. Má rodina žije ve Forks ve státě Washington, na severu USA. Před pár měsíci se tam přeštěhovali z Denali z Aljašky, kde jsme všichni žili před tím, moji sourozenci opět předstírají, že jsou po vědění bažící středoškoláci. Já se v Denali rozhodl jinak. Odjel jsem do New Yorku, kde jsem začal pracovat jako lékař v nemocnici U Milosrdných sester.

Předstírám, že je mi 23 a jsem čerstvě vystudovaný doktor, který je mimochodem i tak trochu génius. Fyzicky mám tělo sedmnáctiletého člověka, protože v tolika letech mě Carlisle proměnil v upíra, ale vždycky jsem vypadal starší a navíc po sto letech na tomto světe vám zestárne pohled, moudrost a zkušenosti, které se za ním skrývají, težko skryjete, proto mi nedělá problém někoho přesvědčit, že mi opravdu 23 let je.

Medicínu jsem vystudoval dvakrát,ale nikdy jsem ji v praxi neprováděl. Rozhodl jsem se to zkusit až teď, z části kvuli Carlislovi, celý můj upíří život je mým vzorem a z části i z jiného důvodu.

Měl jsem ve svém životě období, které bych nejraději vymazal ze své paměti. Moje rodina jsou upíři vegetariáni, živíme se jen zvířecí krví. Já kdysi svou rodinu opustil a začal lovit lidi. Poddal jsem se tomu demonovi uvnitř mě. Pravda zabíjel jsem jen ty, v jejichž myšlenkách jsem četl, že jsou zvrácení, ale ani to mě neopravňuje někoho zabít, ani to ze mě nedělá menší zrůdu. Což jsem si bohužel uvědomil až příliš pozdě. Obtěžkán výčitkami svědomí jsem se po nějaké době vrátil domů, nešlo si nevšimnout těch zklamaných pohledů, ale milující rodina ti odpustí všechno. Já si to však nikdy neodpustil, výčitky mám do dnes a do dnes se považuji za monstrum bez duše. Teď jsem opustil svou rodinu podruhé, rozhodl jsem se, že budu lidské životy zachraňovat, abych to alespoň částečně odčinil.

Dělám diagnostika, abych se tak co nejvíce vyhnul styku s krvácejícími lidmi. Samozřejmě né vždy se tomu dá zabránit, ale proč to zbytečně pokoušet, nejsem masochista. Navíc diagnostici neoperují, další velké plus, i proto jsem si tuto specializaci vybral. Jako upír mám k diagnostikování chorob také výborné předpoklady. Díky mým smyslům jsem schopen určit hodně chorob jen tím, že se na člověka podívám, že poslouchám jak mu v těle pracují orgány, že cítím jak voní. Proto mě mají U milosrdných tak trochu za génia, ale není to vždy tak jednoduché určit jakou nemocí pacient trpí…

Přišel jsem na příjem, kde už na mě čekal můj kolega Jack Dempsey s pacientovou kartou v ruce.

„ Edwarde.“ řekl místo pozdravu a podával mi kartu. „Simone Prattová, trpí halucinacemi, ve kterých po ní lezou mravenci.“

„Není to spíš případ pro psychiatra?“ řekl jsem a podíval jsem se do pacientčiny karty.

„Halucinace provází zvracení a záchvaty nervového původu…“ dopověděl Jack svůj výčet informací.

„Tak jdeme na to.“ usmál jsem se.

Probíhalo to jako obvykle. Nejdříve jsem zaměřil všechny své smysly na pacientku, čímž jsem vyloučil některé nemoci a pak jsem vyslovil několik podezření co jí může být a začli jsme dělat testy.

Tohle byl obzvláště těžký případ, kromě zrychleného pulsu a mírně zvýšené teploty, se totiž v jejím těle zdánlivě nedělo nic neobvyklého. Tyhle případy mě bavily, když mé smysly neodhalily anomálii či chorobu ihned, ale já musel namáhat svůj mozek a zkoumat všechny okolnosti, od rodinné anamnézy po to v jakém prostředí pacient žije a pracuje. Byla to taková detektivní činnost.

Pacientku jsme poslali na CT, které neukázalo nic a nasadili jí první dávku zkušebních léků. Po dvou hodinách jsem se šel na ní podívat, zjistit jak reaguje na léky a trochu si s ní popovídat, abych zjistil jestli nepřišla do styku s nějakou chemikálií, nebo tak něco.

Zrovna jsem jí měřil puls, když se otevřely dveře od pokoje a vešli dva sanitáři s pojízdným lůžkem.

„Doktore Cullene.“ řekl jeden na pozdrav a jal se odestlat volnou postel, na kterou se chystali přivezenou pacientku položit.

Jen jsem kývnul a dál se věnoval své pacientce, když najednou ke mně došla ta neuvěřitelná vůně. Krk se mi zapálil, úplně mě to odzbrojilo. Ztratil jsem veškerou soustředěnost, vnímal jsem jen tu silně lákavou vůni krve. Strašně mě to vykolejilo, byl jsem už poměrně snadno schopen odolávat lidské vůni, ale tohle bylo něco jiného. Věděl jsem, že toho člověka musím mít, že ho musím zabít, vysát do poslední kapky, abych ukojit tu touhu, která mě te´d z nenadání posedla.

Mohl bych teď všechny v tomhle pokoji zabít a vzít si co chci, utéct a v životě se nevrátit, nikdo by mě nikdy nedostihl… napadlo mě.

Pustil jsem ruku paní Prattové a pomalu jsem se otočil, abych viděl zdroj té vůně. Byl jsem odhodlán uskutečnit svůj plán, všechny je tam na místě zabít. Racionální myšlení jako by nikdy neexistovalo.

Ležela tam, na posteli, drobná a bezbraná. Bledý obličej rámovaly dlouhé hndědé vlasy, zavřená víčka byla mírně promodralá. Spala, pod vlivem anestetik.

Kouknul jsem se do její karty, která teď visela na okraji postele.

„Isabella Swanová, věk 18 let, po operaci páteře, která byla nutná v důsledku autonehody.“ četl jsem. Obrátil jsem se na jednoho sanitáře. „Tohle není pooperační…“ můj hlas zněl dutě. Přestal jsem dýchat, abych opět nabral kontrolu nad svým mozkem.

„Doktore, pooperační je plné, primář nám řekl, že ji máme dát sem.“

Kývnul jsem.

„Je vám něco doktore?“ zeptala se mě paní Prattová.

„Ne nic… jen potřebuji na čerstvý vzduch, pošlu za vámi doktora Dempseyho. Omluvte mě.“

Po zbytek dne jsem se procházel New Yorským centrem, byl jsem odhodlaný odjet. Takhle už nikdy nesmím ztratit kontrolu, příště bych ty lidi opravdu mohl zabít. Taky už mi volala Alice a ptala se mě jestli je vše v pořádku a s radou, že mám udělat co musím se se mnou loučila. Došel jsem domů, zbalil jsem si to nejnutnější a udsedl do svého stříbrného volva. Je rozhodnuto, jedu za rodinou do Forks.

Jediný problém byl, že jsem nedokázal vypudit obraz té dívky ze své mysli…

Autor: Lillu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Střevíček: