Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit, to co tolik miluju- 10. kapitola

02.11.2009 (14:30) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3619×

10. Nemocnice a úplná pravda o mně

Nesl mě do nemocnice v náručí. Ani jsem se  nebránila. Bylo mi v jeho náručí dobře. Cítila jsem se v něm bezpečně před vším. Ruce jsem měla obmotané okolo jeho krku, hlavu opřenou o jeho rameno a čelo opřené o jeho krk. Když se mnou vešel, vše utichlo, všichni na nás zírali.

Edward si jich nevšímal a pokračoval v cestě. Když vešel se mnou v náručí do Carlisleho pracovny, také na nás zíral. Edward mu vše vysvětil a on mě poslal na rentgen. Povzdechla jsem si. Carlisle mi vyplnil žádanku. Edward mě vzal okamžitě do náruče a chtěl odejít. Ale Carlisle si odkašlal a Edward i se mnou v náručí se otočil zpátky.

„Víš, Edwarde, máme tu vozíky,“ zvedl telefon a volal sestře. Edward mě držel stále v náruči a čekal. Opřela jsem si zase hlavu o jeho rameno. Ve dveřích se objevila sestřička i s vozíkem. Zírala na nás. Edward na nic nečekal a posadil mě do něj a odvezl mě na rentgen. Rentgen byl během chvíle hotový a Edward mě zase vezl zpátky. Ten vozík ho štval, ale věděl, že kdyby mě nesl, Carlisle by mu vynadal.

Měla jsem zlomenou ruku a pohmožděný kotník. Oba dva se pak divili, že jsem měla vše zlomené už několikrát před tím. A hned se ptali, jak se mi to stalo. Tím mě chlapci zaskočili. A tak mi nezbývalo nic jiného, než říct pravdu.

„Něco mi udělal otec. A něco já,“ přiznala jsem. Chvíli bylo ticho.

„Proč sis ubližovala?“ Zeptal se Edward. Moc jsem se za to styděla, ale já v těch chvílích neviděla jiné řešení.

„Občas jsem prostě už nemohla, nešlo to,“ začaly mi téci slzy.

„Většinou to bylo poté, co mi něco udělal otec a já se rozhodla, že nemůžu dál. Nebo mě to už všechno nebavilo, a tak sem skákala pod auta, podřezávala se. Rodičům to bylo jedno. Jediná, kdo mě zachraňoval, byla Dani. Po té nehodě to nešlo. Já už nechtěla žít, nechtěla jsem se trápit. Chtěla jsem jenom svobodu.“ To už jsem se opravdu rozvzlykala.

„Nechám ti zrentgenovat celé tělo a vyšetřím tě,“ oznámil mi Carlisle.

„Ne, nesahejte na mě. Ne, už žádné vyšetření. Ne, nechci. Prosím, už ne. Pomalu každý týden jsem u doktora na vyšetření. Já už nechci, ne... prosím...“ ze začátku jsem hystericky  křičela, pak škemrala. Nakonec jsem se ještě víc rozbrečela. Obličej jsem si položila do dlaní a dál bulela.

Najednou mě někdo objal. Bylo mi jedno, kdo z nich to je. Pevně mě objal a já se cítila v bezpečí. V tu chvíli mi bylo jasné, že je to Edward. Pustila jsem si obličej a rukama ho objala kolem pasu, obličej mu zabořila do hrudi. Vdechovala jsem tu jeho vůni, uklidňovala mě. Ale v hlavě mi znělo pořád dokola už ne, prosím, už ne. Občas jsem mu to i zašeptala do hrudi. Hladil mě po vlasech a pokoušel se mě uklidnit.

„Zhluboka dýchej. Klid, vše je v pořádku, nikdo se tě nedotkne. Prosím, uklidni se Romí.“ Když to řekl, odtáhla jsem se od něj a pohlédla mu do očí.

Romí. Znělo mi v hlavě. Tak mi nikdo neřekl od té nehody. Naposledy jsem to slyšela od bratra. Klid, Romí, věř mi. Řekl to těsně před tou srážkou. Zadržovala jsem slzy. Ne, už nebudu brečet. Ne před nimi. Nesmím už brečet.

Osušila jsem si poslední slzy a podívala se na Carlisla. Celou dobu nás pozoroval. Bez řečí mi dal ortézu na nohu i na ruku místo sádry. „Děkuji. Omlouvám se,“ řekla jsem když byl hotový. Jenom přikývl. Edward mě vzal do náruče a chtěl odejít.

„Edwarde, vozík,“ napomenul ho Carlisle.

„Nepotřebuji,“ opověděl a šel. Uslyšela jsem povzdechnutí. Opět jsem si položila hlavu na jeho rameno a čelo si opřela o krk. Ruce jsem měla složené na hrudi. Zavřela jsem oči a pokoušela se na vše, co se stalo zapomenout. A tak se i stalo, pohltila mě tma.

Když jsem se probudila, ležela jsem u Edwarda v posteli. Posadila jsem se rozhlédla po pokoji. Edward seděl v křesle a pozoroval mě.

„Mohl bys mě odnést do lesa? Potřebovala bych být sama a v klidu. Prosím.“ Jen co jsem to dořekla, už mě zvedal. Vyskočil oknem. Běžel se mnou hluboko do lesa. Posadil mě na spadlý kmen a pak zmizel.

„Jsem šťastná, ale moje minulost to kazí,“ povzdechla jsem si a podívala se na své ruce. Vyhrnula jsem si rukávy a koukala na jizvy na mém zápěstí.

Sundala jsem si ortézu, abych je viděla. Některé jizvy nebyly už skoro vidět, jiné jo. Podívala jsem se na tu nejsilnější. Byla to moje první jizva. Vzpomněla jsem si na to, jak to celé bylo.

Vše jsem měla hotové a tak se chystám ke spánku. V tom to uslyším. „Potvora jedna, zničila nám život. Kdyby nebyl umřel, byl by tu s námi.“ Věděla jsem, co bude následovat. Uslyšela jsem dupot po schodech. Milenu jak říká, aby mě nechal. Dveře se otevřely a moje bolest začíná. Vytáhl mě surově z postele a hodil na zem. Kopal do mě, dával mi pěstí a házel po mě vše, co mu přišlo pod ruku. Dokonce i sklenici. Rozbil jí o mou hlavu. Během toho mi nadával a říkal,  že za tu nehodu můžu já. Víc než kopance mě bolely jeho slova.  Když se rozhodl, že svou práci splnil, odešel. Nechal mě tam ležet na zemi. Cítila jsem bolest na hrudi, ale ještě větší na hlavě. Sáhla jsem tam, ruku jsem měla celou od krve. Odplazila jsem se do rohu pokoje. Brečela jsem. Vše mě bolelo a já už nenacházela sílu dál bojovat. Už jsem nemohla. Uviděla jsem střep vedle sebe. Natáhla jsem se pro něj a vzala ho do ruky. „Už nemůžu dál,“ zašeptala jsem. A vší silou zaryla střep do ruky. Cítila jsem bolest, která přehlušila vše. Koukala jsem, jak mi krev tryská z rány. Blížil se konec a já se cítila klidně. Nic jiného jsem nechtěla. Pomalu jsem se propadala do bezvědomí. Probudila jsem se v nemocnici.

Vše bylo až moc živé a bolestivé. Opět jsem se rozbrečela. Proč já? Běželo mi hlavou. V tom se u mě objevil Edward. Objal mě a zašeptal mi do ucha.

„Klid nic se ti nestane. Nikdo ti neublíží.“ Ano tohle jsem potřebovala, pocit bezpečí. Pocit, že nejsem sama.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a odtáhla jsem se. Okamžitě mi nasadil ortézu. Posadil se vedle mě.

Asi hodinu jsem si povídali. Slíbil mi, že mě vezme na svou louku a že mi ukáže, jak vypadá na slunci. Poté usoudil, že je čas se vrátit. Vzal mě do náruče a běžel se mnou domů. Jen co se mnou vešel do obýváku, Emmett spustil.

„Hele, co jste prováděli? Nebyl Edward moc náruživý?“ Zrudla jsem.

„Nic takového, Emmette, nech jí,“ obořil se Edward a posadil mě na sedačku. Okamžitě u mě byla Alice. Vyhoupla si mě na záda. A pustila mě až v koupelně.

Pomohla mi se umýt. Když jsem vylezla ze sprchy, nikde nebyla ani ona ani moje oblečení. A tak jsem si vzala, co tam zůstalo. Byla to noční košilka. Na můj vkus až moc vyzývavá. Měla velmi hluboký výstřih.Okolo byla nařasená. Krátká do půlky stehen. Na stehnech byla ještě víc prohloubena. Na okrajích nahoře i dole byla tmavě modrá a přecházela do světle modré. Byla hezká, ale ne na mě. Byla mi vidět jizva na stehně. A veškeré modřiny.

Dívala jsem se na sebe do zrcadla, když v tom do koupelny někdo vpadl.

SHRNUTÍ

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit, to co tolik miluju- 10. kapitola: