A je to tady vážení! Přemýšlela jsem nad Vašimi názory a radami a nakonec se rozhodla, že to ještě trošičku prodloužím. Zaujal mě jeden z názorů a tak jsem trošku pozměnila děj. Máme tady novou postavu, kterou z knížky neznáte. Už mám promyšlené, co se s ní stane, ale pořád malinko váhám. Opravdu mají být Edward s Bellou zase spolu? Není to už trochu ohrané...?=D
04.08.2009 (09:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3071×
Prospala jsem zbytek dne a celou noc. Naštěstí se můj sen protentokrát neukázal a já se ráno probudila vyspinkaná do růžova.
Po pohledu z okna jsem zjistila, že se nic nezměnilo. Pořád zataženo a mlhavo. Jako každé ráno. Už jsem přestala doufat, že zde někdy vysvitne slunce. Ale náladu mi to nezkazilo.
Měla jsem pořád ten příjemný pocit, se kterým jsem usínala. Edward se změnil. Už to nebyl ten zlý, neoblomný a nepříjemný člověk, jak se mi jevil poslední dva dny. Byla jsem za to moc ráda. Chvíli jsem si jen tak představovala ten jeho krásný pokřivený úsměv, kterým se na mě včera usmíval a ta euforie, kterou jsem překypovala, jen rostla.
Těšila jsem se na nadcházející den. Byla jsem zvědavá, jak se bude Edward chovat a také přesvědčená o tom, že teď už to bude jen lepší a lepší. Musí být. Můžeme být přáteli, ať si říká, co chce.
Vlítla jsem do koupelny, rychle se osprchovala, oblékla a už se řítila do kuchyně na snídani. Charlie na mě koukal udiveně a jen si pro sebe vrtěl hlavou.
Do školy jsem dorazila včas a měla jsem tak dobrou náladu, že jsem si dokonce při občance povídala s Erikem. Zjistila jsem, že není až tak špatný, když ho člověk chvíli vnímá. Dokonce mi ani nevadily jeho věčné otázky. Dozvěděla jsem se, že píše do novin, tak jsem lépe chápala jeho zlozvyk, pořád se na něco vyptávat.
Na angličtinu už jsem celá hořela nedočkavostí. Hned, co jsem přišla do třídy, jsem se na něj s úsměvem podívala, ale nevšiml si mě. Něco si zapisoval a tak jsem v klidu došla k lavici, posadila se, a co nejpříjemněji ho pozdravila.
„Ahoj Edwarde!“ Můj úsměv byl vážně upřímný. Takhle dobrou náladu jsem neměla už hodně dlouho.
Jenže on se na mě ani nepodíval a dál pokračoval v zapisování něčeho do sešitu. Tak to jsem tedy nečekala. Ačkoliv jsem měla dobrou náladu, tohle mě hodně zasáhlo.
„Ty se mnou nemluvíš?“ Řekla jsem o dost smutněji.
Opět žádná odezva. Seděl nehnutě a naprosto mě ignoroval. Bylo to, jakoby mě zasáhl blesk. Obrátila jsem se křečovitě zpátky k tabuli a už se nesnažila. Má dobrá nálada byla fuč. Celou hodinu jsem dumala nad jeho divným chováním. Opět! Proč se nemůže chovat, jako každý jiný člověk? Normálně?! Proč musí být tak nepředvídatelný?!
Další den se situace opakovala. To už jsem ho ani nepozdravila, jen jsem čekala, co se bude dít. Nedělo se nic, jaké překvapení. Zkrátka ignorace největšího kalibru. Snažila jsem se ho také ignorovat, ale bylo to pro mě znatelně těžší.
Dny ubíhaly a já se s tím postupem času srovnala. Nevěděla jsem, co zapříčinilo jeho nynější chování, ale rozhodla jsem se, že také změním svůj postoj. Už za ním nebudu chodit jako doposud. Proč bych to dělala? Nebudu ze sebe přece dělat hloupou naivní husičku, co si myslela, že ho obměkčí. Nebo dokonce, že s ním bude přátelit. Už toho bylo dost, a jestliže se mnou Edward Cullen, z jakéhosi mně neznámého důvodu, nechce mít nic společného, ať si poslouží! Já se ho už o nic doprošovat nebudu.
Navenek jsem se chovala chladně, ale samozřejmě mě to mrzelo. A mrzelo mě to o to víc, když jsem zjistila, že i Alice, kterou jsem si hned tak zamilovala, mě začala ignorovat.
Snažila jsem se trávit více času s ostatními spolužáky, abych nad tím pořád nepřemýšlela. Stačilo, že jsem o tom přemítala doma a že se mi vrátily zlé sny.
Poznala jsem spoustu dalších přátel. Angela Weberová byla milá dívka se štíhlou postavou, líbezným obličejem a černými vlasy. Tu jsem měla snad i raději než Jessicu. Byla taková tichá a naslouchavá. Trošku mi připomínala sebe samou. Trávily jsme spolu poměrně hodně času. Stačilo jít se projít po okolí. Povídaly jsme si o nenásilných tématech, nebo si jen tak tiše přemýšlely, každá o svých věcech.
Vedle ní jsem poznala také Lauren. A s tou to bylo horší. Nebyla mi sympatická už od začátku. Taková typická namyšlená nána. Vypadalo to, jako bych jí ležela v žaludku. Neustále mě propalovala svým nepříjemným pohledem a tu a tam si neodpustila nějakou jízlivou poznámku. Ať už na mé oblečení, nebo na postavu, vlasy, či má slova. Ráda mě opravovala a hádala se se mnou o hloupostech. Buď jsem její řeči ignorovala, nebo (pokud zašla příliš daleko) jsem se ohradila. Většinou jsem se ale snažila to rychle utnout. Na nějaké bezvýznamné hádky mě neužije.
Ostatní kluci ke mně nebyli tak chladní, jako Edward. Ani v nejmenším. Po tom incidentu s mým omdlením, jsem se stala ještě větší hvězdou, než jsem byla po svém příjezdu. Samozřejmě jsem si jako žádná hvězda nepřipadala, ale oni to viděli asi jinak. Neustále se mi někdo nový představoval a snažil se o konverzaci. Tyler, Mike, nebo Erik, to byla každodenní klasika. Přidali se k nim však další ctitelé.
Jednou jsem dokonce objevila růži za stěračem, mého už opraveného auta, jindy zase anonymní zamilované psaníčko ve skříňce. Byla jsem z toho na rozpacích a pořád nedokázala pochopit, co na mě kdo vidí. Ve Phoenixu jsem rozhodně takovýhle ohlas nesklízela. Samozřejmě mě to v hloubi duše potěšilo, ale jinak mi to až tak příjemné nebylo.
Doma jsem nad tím hodně rozjímala. Ale ještě pořád jsem přemýšlela i nad Edwardem. Hlavně nad tím, co jsem viděla ten večer v lese. Jak rychle zmizel a jak zvláštně se choval. Přece mě můj zrak nešálil. Anebo to bylo jinak? Je možné, aby mi můj obrovský strach, který jsem v tu chvíli cítila, přivodil vidiny? Aby mi popletl mozek a vytvořil takovou iluzi?
Zamýšlela jsem se nad touhle otázkou už dříve, ale pořád jsem doufala v nějaké nadpřirozeno a Edwardovo chování mě v tom utvrzovalo. Vždycky jsem měla ráda tajemné příběhy nebo nevysvětlitelné záhady a lehce jsem se pro každou z nich nadchla. Ať už byla pravdivě podložená nebo ne.
Jenže když se nad tím člověk zamyslí opravdu do hloubky, začne být více realistický. A i já začínala vidět věci jinak. Připadalo mi to tak vzdálené. Jak jsem mohla něčemu podobnému věřit? Vždyť to byla naprostá hloupost. Přesvědčovala jsem se o této variantě neustále a po nějaké době jí i začala věřit.
Hodiny angličtiny byly nekonečné. S Edwardem jsme se navzájem důkladně ignorovali. Já se dívala na tabuli, on z okna. Občas jsem po něm tajně střelila pohledem a prohlížela si ho. Všímala jsem si rozdílů v barvě jeho očí. Ta zlatavá barva nabírala stále tmavšího odstínu, dokud nebyla černá. Další den nato se jeho oči, jako mávnutím kouzelného proutku proměnily a byly zase tak krásně zlaté.
Seděla jsem v lavici a prohlížela si ho. Byla opět jedna z těch nudných hodin. Nečekaně se na mě otočil a já nestihla uhnout pohledem. Chvíli jsme si mlčky hleděli do očí, dnes je měl krásně zlaté, a pak se znovu věnovali obvyklé ignoraci.
Jakmile zazvonilo, naházela jsem si věci do tašky a vyšla ze třídy. Edward byl už dávno pryč. Vždycky mě fascinovalo, jak rychle měl sbaleno, ale už jsem se tím tolik nezabývala.
Na chodbě byl hluk, jako vždy. Všude procházely houfy lidí, snažící se dostat na svou hodinu a já se mezi ně vmísila. Cítila jsem trošku klaustrofobický pocit, když jsem se těmi lidmi proplétala. Pak jsem rychle odbočila do jedné z vedlejších chodbiček, abych se dostala z toho hlavního proudu.
Nevšimla jsem si, že za rohem někdo stojí a přímo do něj vrazila. Spadly mi učebnice na zem a sama jsem zavrávorala, načež mě ten dotyčný, který stál naprosto stabilně dál, zachytil, abych neupadla. Byl to nějaký kluk, neznala jsem ho.
Pomalu jsem se narovnala, on mě pustil a rozpustile se na mě usmíval.
„Promiň, nevšimla jsem si tě.“ Vydechla jsem. Bylo mi divné, že jsem ho neznala, protože někoho takového bych si určitě zapamatovala. Byl urostlé postavy, měl krátce střižené blonďaté vlasy, velké oči a příjemný úsměv, který odhaloval krásně vyrovnané bílé zuby. Na sobě měl jen rifle a bílý nátělník, který ukazoval jeho vyrýsovanou hruď.
„To je v pohodě. Kdyby mi všude padaly k nohám takové krásné holky, vůbec bych si nestěžoval.“ Vtipkoval a já cítila, jak se červenám.
„Proč se neznáme?“ Vykoktala jsem.
„No můžeme to napravit, rád se s tebou poznám.“ Řekl dvojsmyslně a šibalsky se usmál.
„Myslela jsem, jaktože jsem tě tu ještě neviděla?“ Opravila jsem se, ale už jsem nemohla zadržet úsměv. Ten kluk byl jako sluníčko. Ta dobrá nálada, která z něj sálala, byla nakažlivá.
„Jo, to bude tím, že jsem tu dnes první den.“ Řekl ležérně a v očích mu dál pobaveně jiskřilo.
„Tak další nováček jo?“ Nadzvedla jsem obočí a má dušička se tetelila radostí. Tenhle kluk bude pro zdejší studenty větší lákadlo než já.
„Další?“ Nechápal.
„No, já jsem tu taky nová.“ Vysvětlila jsem. „Ale už jsem tu měsíc.“
„Paráda, tak to mi určitě poradíš, kudy se dostanu na trigonometrii pro třetí ročník viď?“ Mluvil sebejistě, ale zároveň s dávkou takové té správné drzosti a rozpustilosti, že jsem mu nemohla říct ne. Navíc ten jeho úsměv…
„Jasně, stejně tam mám také namířeno!“ Usmála jsem se. „Abych nezapomněla, já jsem Bella.“ Představila jsem se dodatečně.
„Moc mě těší Bello. Já jsem Jason.“
Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Stmívání jinak - 9. Nováček:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!