Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 8. Změna

30.07.2009 (13:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2801×

Byl to pouhý okamžik. Cítila jsem, jak se propadám do stále větší temnoty. Bylo pouze mrtvé ticho. Pak jsem zdáli uslyšela hlasy. Pořád se přibližovaly.

„Bello! Prober se!“ Byl to Edwardův hlas.

„Co se jí stalo?“ Ptal se někdo jiný.

„Nevím, celý den byla taková divná.“ Poznala jsem Jessičin hlas.

„Není nemocná?“ Ptal se ten neznámý hlas znovu.

„Doufám, že bude v pořádku.“ Odpověděl tomu dívčímu hlasu zoufale Edward a znovu mnou lehce zatřásl.

Otevřela jsem oči a pohlédla do toho nejkrásnějšího obličeje. Edward byl skloněný přímo nade mnou.

„Jak se cítíš?“ Vydechl starostlivě.

„Co se stalo?“ Zašeptala jsem. Nemohla jsem si na nic vzpomenout a byla jsem zmatená.

„Omdlela jsi, Bello.“ Řekl. „Kdy jsi naposledy spala?“ Dodal, když si zvídavě prohlížel můj obličej.

„Včera, ale usnula jsem jen na chvíli.“ Zamumlala jsem.

Edward mě zvedl ze země a vzal do náručí, aniž bych stačila protestovat. Když se mě jeho paže dotkly, pocítila jsem znovu ten samý pronikavý chlad, jako ten večer v lese. Kolem mě všichni mluvili jeden přes druhého, ale nerozuměla jsem jim.

„Musím tě dostat na ošetřovnu.“ Vysvětloval mi Edward, když viděl můj nechápavý pohled.

„Ale já jsem přece v pořádku. Nech mě být.“ Namítala jsem. Jeho kolébavá chůze mi příliš nepřidávala. Pocítila jsem opět hučení v uších a nevolnost. „Prosím tě, postav mě na zem.“

„Neboj, za chvíli tam budeme.“ Uklidňoval mě Edward a byl jako vyměněný. Ten zlý pohled byl pryč. Díval se na mě s takovou starostí, až se mu utvořila vráska na čele.

Hučení v uších se postupně zhoršovalo. Cítila jsem stále větší slabost a modlila se, abych se nepozvracela. Trénovala jsem pravidelné dýchání a snažila se to zaplašit, ale nic nepomáhalo. Do toho mě pořád příšerně bolela hlava.

„Edwarde, je mi zle.“ Zašeptala jsem přerývavě.

„Už jsme skoro tam.“ Konejšil mě dál, ale nepomáhalo to. Opět jsem se propadla do té samé temnoty, jako před chvílí.

Probudila jsem se až v nějaké silně osvětlené místnosti. Ležela jsem na lehátku a poslouchala okolní zvuky.

„Co jí je? Bude v pořádku?“ Ptal se Edward tiše, postarší ženy.

„Ano, vypadá to na vyčerpání organismu. Měla by teď hodně odpočívat.“ Odpověděla mu ta žena a podívala se na mě. „Ráda bych si s ní teď o samotě promluvila.“ Dodala, když viděla, že už jsem při vědomí.

„Jistě.“ Odpověděl Edward a odešel z místnosti.

Žena ke mně přistoupila a posadila se na židli vedle lehátka. Mezitím jsem se také vyhoupla do sedu. Nevolnost už byla pryč, zůstala jen únava a slabost.

„Dobré odpoledne, Bello, já jsem paní Copeová.“ Mluvila ke mně laskavě a klidně. „Ráda bych se vás zeptala na pár otázek.“

„Samozřejmě, ptejte se.“ Byla jsem zmatená.

„Slyšela jsem, že prý v poslední době trpíte nespavostí. Mohla byste mi o tom něco povědět?“

„Ano, to je pravda. V noci nemůžu spát, budí mě zlé sny.“ Odpověděla jsem stručně.

„A víte, co bylo spouštěčem těchto snů?“

„Nevím, vypadá to na stres ze stěhování.“ Řekla jsem ledabyle.

„Opravdu?“ Dívala se na mě podezíravě. „Nemáte nějaké problémy v rodině?“ Zeptala se po chvíli.

„Absolutně ne!“ Ohradila jsem se rázně. O problémech se v téhle situaci mluvit nedalo ani náhodou. Možná jsem byla teď smutná ze svého odchodu od Reneé, ale byla to má vlastní volba. Žádné rodinné problémy jsem nikdy neměla.

„Dobrá, tak tedy jinak. Nezažila jste v poslední době nějaký traumatizující zážitek?“

„Nevím o ničem.“ Odbyla jsem ji. Celé to vyptávání mi bylo nepříjemné. Nerada jsem cizím lidem vyprávěla o svém soukromí, či o osobních problémech. Na traumatizující zážitek jsem si samozřejmě ihned vzpomněla.

„Dobře, tak toho necháme. Sama se nad tím zkuste zamyslet, a kdybyste s čímkoli potřebovala pomoct, klidně se na mě obraťte, ano?“ Usmála se na mě. Jen jsem kývla na souhlas a ona pokračovala. „Pro dnešek vám napíšu uvolnění ze školy. Koukejte pořádně odpočívat a přijďte, až budete úplně fit.“ Nabádala mě.

„Dobrá, děkuji vám.“ Zvedla jsem se a šla ke dveřím. „Nashledanou, paní Copeová“

„Nashledanou, Bello.

Vyšla jsem z místnosti a spatřila anděla, sedícího na lavičce s obličejem schovaným ve svých rukách. Edward vypadal vážně smutně a zdrceně. Nevšiml si, jak potichu jsem se přiblížila, nebo jen předstíral, že o mně neví? Šla jsem až k němu a dotkla se jeho ruky. Byla studená jako led, ale to mi nezabránilo, abych ji pomalu sundala z jeho krásné tváře. Nebránil se. Pak sundal i tu druhou a dlouze se mi zadíval do očí.

„Bello, prosím odpusť. Tohle jsem nechtěl.“ Vydechl najednou a znělo to tak naléhavě.

„A co jsi chtěl?“ Měřila jsem si ho pohledem, ale bylo mi ho líto.

„Chtěl jsem tě jen chránit.“ Odpověděl a v jeho hlase byla bolest.

„Před čím?“ Nadzvedla jsem obočí.

„Přede mnou samým.“ Řekl zdrceně.

„Tím, že se budeš snažit přinutit mě, abych uvěřila té lži, o tom, že jsi zlý, ničeho nedosáhneš. Já vím, že zlý nejsi.“ Prohlásila jsem rázně a s jistotou.

„Bello, ty tomu nerozumíš. Měla by ses mi vyhýbat, a ne mě vyhledávat.“

„Ale já to nedokážu.“ Snažila jsem se ho přesvědčit. „Nikdy jsem se takhle nechovala. Nikdy mi něčí nezájem nevadil tak, jako teď.“

„Já zas nikdy nepotkal nikoho tak dychtivého, jako jsi ty.“ Pousmál se tím krásným pokřiveným úsměvem. „I když se k tobě chovám odporně, pořád se snažíš o přátelství. To není normální. Tolik lidí se o to už pokoušelo, ale nikdo nebyl tak vytrvalý jako ty. Nechápu to.“

„Já také ne. Je to něco uvnitř mého já, co mě nutí pokračovat v tom.“ Vysvětlovala jsem.

„A jaká je šance, že toho jednou necháš?“ Zeptal se s nadějí v hlase.

„Žádná.“ Řekla jsem jednoduše a pousmála se na něj.

„Bello, prosím tě, poslechni mě.“ Naléhal a lehce se ke mně naklonil, až se mi zatajil dech. Vypadalo to, jakoby také nedýchal. „Nemůžeme být přáteli.“ Vydechl a jeho obličej byl těsně u mého. Byl naprosto vážný, jeho úsměv se vytratil.

Jen jsem hleděla do těch nádherných okrových očí a nevěděla, co odpovědět. Naprosto mě odzbrojil svou blízkostí. Byl tak krásný a já se bála, že se najednou rozplyne, jako sen.

Uvědomil si to a opět se vzdálil. Seděla jsem nehybně a přemýšlela o jeho slovech. Bylo to tak definitivní. Tušila jsem, že není šance přesvědčit ho. Proč jsem se, ale cítila tak frustrovaně a nešťastně?

„Pojď, odvezu tě domů.“ Prolomil ticho Edward. „Musíš si odpočinout.“

„To je v pořádku, zajdu za Charliem na stanici.“ Odmlouvala jsem. Nechtěla jsem mu být něco dlužná.

„To je hloupost. Než bys tam došla, třikrát bys omdlela.“ Řekl pobaveně, ale jeho oči byly vážné.

Nestihla jsem ani zareagovat a už mě táhl chodbou směrem k východu. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než nechat se odvézt. Došli jsme přes vylidněné parkoviště až k jeho stříbrnému Volvu, kde mi galantně otevřel dveře u spolujezdce a pak nasedl na místo řidiče.

„Zapni si pás.“ Řekl a už couval z parkovacího místa. Učinila jsem tak a dál jen mlčela a dívala se z okna. Bylo nepříjemné ticho. Takový ten moment, kdy mlčíte a nevíte, co přesně povědět, ale přitom máte na srdci milion věcí. Věděla jsem, že nemá cenu na něj teď naléhat. Lepší bude jít na to pozvolna. Jestliže mi něco nechce říct, asi pro to má pádný důvod. Ale bylo to tak těžké, nevědět…

„Copak, oněměla jsi?“ Dobíral si mě a pobaveně se přitom usmíval. Neodpověděla jsem a dál se dívala na cestu. „Ty, která musíš mít poslední slovo?“ Pokračoval a tvářil se udiveně.

„Není, co říct.“ Odpověděla jsem mu suše. „Když se tě totiž na něco zeptám, tak stejně neodpovíš.“

„Záleží na tom, co se ptáš.“ Prohlásil a upřel na mě svůj pohled. Pořád měl dobrou náladu. Propaloval mě očima nějakou dobu a já znejistěla. Srdce mi bušilo jako zběsilé.

„Panebože, dívej se na cestu!“ Vykřikla jsem, když jsem se vzpamatovala.

Odvrátil svůj zrak zpět na silnici a usmíval se ještě pobaveněji. „Mé řízení je poslední věc, které by ses měla bát.“

„Takových už bylo, co si mysleli, že jsou mistři světa a pak se zabili za volantem.“ Řekla jsem přísně. „Kolik ti vůbec je?“

„Sedmnáct.“ Pořád se usmíval.

„No vidíš, ještě ti ani nezaschl inkoust na řidičáku!“ Byla jsem na něj docela tvrdá, ale on neprojevil ani náznak vzdoru. Jen se smál. „A koukej se připoutat!“ Dodala jsem, když jsem si všimla jeho nedotčeného bezpečnostního pásu.

Teď se uchechtl nahlas. „Ano, mami.“ Odpověděl mi uličnicky a ihned se připoutal.

„Tak já jsem ti k smíchu?“ Řekla jsem dopáleně.

„Jsi roztomilá, když se zlobíš.“ Opět odvrátil hlavu od silnice a zadíval se na mě. Na rtech měl ten nádherný pokřivený úsměv a v očích mu pořád pobaveně jiskřilo. Potom se zase zadíval na silnici, když viděl můj hrozící výraz.

Najednou zastavil. Byli jsme přímo před Charlieho domem. Ani jsem si nevšimla, že už se blížíme. Takhle rychle jsem se sem ze školy ještě nikdy nedostala.

„Díky za odvoz.“ Poděkovala jsem mu.

„Nemáš zač.“ Usmál se na mě.

Už jsem se chystala, že zatáhnu za páčku ve dveřích a vystoupím, když v tom ve mně hrklo. Moment, něco tady nesedělo. Ztuhla jsem a pomalu se zpět otočila na Edwarda. Díval se na mě se zájmem, v očích ten známý frustrovaný výraz a čekal, co řeknu. V hlavě mi to rotovalo na plné otáčky. Vracela jsem se do svých vzpomínek a hledala. Po chvíli jsem si byla jistá. Nadechla jsem se a konečně promluvila.

„Jak jsi věděl, kam mě máš odvézt?“

Vypadal zmateně. „Měl jsem tě přece odvézt domů.“

„Ano, ale tak jsem to nemyslela. Nikdy jsem se nezmínila, kde bydlím. Jak to víš?“ Nadzvedla jsem obočí a byla zvědavá, co mi odpoví.

Zarazil se a chvíli mlčel. Po chvíli se jen pousmál a naprosto sebejistě odpověděl. „Bello, tady jsi na malém městě. Většina lidí ví, kde bydlí policejní ředitel.“

Jasně. Co jsem čekala? Že si najednou uvědomí, že mě neoblafnul a vybalí na mě veškerá tajemství, která skrývá? Jak naivní.

„Pravda. No tak já jdu. Dobrou noc.“ Vykoktala jsem poraženě a vystoupila z auta. Slyšela jsem za sebou tichý smích.

„Spíš dobré odpoledne.“ Řekl, ještě než jsem za sebou zavřela. „Ale máš pravdu, musíš jít spát, takže dobrou noc a krásné sny.“ Usmál se na mě.

Zavřela jsem dveře a vydala se k domu. Slyšela jsem tiché vrčení motoru, které se rychle vzdalovalo a nakonec zmizelo úplně. Byl pryč. Po dnešku jsem se cítila psychicky lépe. Chvíli jsem se zastavila a dumala nad tím, jak se Edward zase změnil, ale pak jsem vzala na vědomí, že pořád mírně prší. Mé oblečení, už tak mokré od polední pauzy, mě nepříjemně studilo. Už abych byla ve vyhřáté posteli, pryč ode všeho.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 8. Změna: