Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 6. Pokořená duše

24.07.2009 (14:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3249×

Tuhle písničku jsem poslouchala, když jsem to psala, omlouvám se, ale vypůjčila jsem si ji z povídky Život pozpátku. Je fakt krásná!

Michael Nyman - The promise/The heart asks after pleasure first

Nějaký kluk seděl na verandě, a jakmile zahlédl naše přijíždějící auto, zamával. Co tu dělal? Pořádně jsem si ho prohlédla. Vypadal tak na patnáct let. Měl rudohnědou pleť a dlouhé zářivé černé vlasy, svázané gumičkou. Celkově byl jeho obličej velmi hezký, jen vypadal pořád poměrně chlapecky. Vystoupili jsme z auta a blížili se k němu.

„Čau, Charlie!“ řekl s vřelým úsměvem.

„Ahoj, Jakobe.“ Bylo patrné, že byl Charlie rád, že ho vidí. Já jen zírala a nechápala. Toho kluka jsem neznala. „Jo, promiňte.“ Dodal, když viděl můj nechápavý výraz. „Tohle je Bella.“ Představil mě Jakobovi.

„Já jsem Jacob Black.“ Prohlásil usměvavě a podával mi ruku v přátelském gestu.

„To je syn Billyho Blacka, pamatuješ, jak jsem ti o něm říkal?“ Vmísil se do toho Charlie.

„Jasně.“ Odpověděla jsem a usmála se.

„Přijel jsem se ti podívat na auto. Charlie říkal, že se porouchal motor.“ Vysvětloval Jakob.

„Aha.“ Už jsem pochopila a na mém výrazu to muselo být znát. Že mě to nenapadlo dřív.

Mezitím se Charlie vytratil do domu a my tam zůstali sami.

„Mohla bys mi půjčit klíčky, abych to omrknul?“

„Jasně, vydrž chviličku, hned jsem tady.“ Vyhrkla jsem, běžela do předsíně a vyndala klíče z šuplíku, abych se zas vrátila a podala je Jakobovi. „Tady.“

„Díky.“ Prohlížel si mě se zájmem a stále se tak krásně usmíval. „Tak co se stalo, že to nešlape?“ Vyptával se.

„Já vůbec nevím, včera večer jsem se vracela z Port Angeles a najednou se mi začalo kouřit z motoru, začala jsem brzdit, ale chcíplo to nadobro.“ Vyprávěla jsem za cesty k autu a Jakob pozorně poslouchal každé mé slovo.

„Tak se na to podíváme.“ Otevřel kapotu, až se ozvalo pronikavé zavrzání. Auto bylo vážně staré. Chvíli si motor jen prohlížel a pak se v něm začal štrachat. Nevím, jak jinak bych to nazvala, protože jsem tomu opravdu nerozuměla.

„Nevypadá to dobře. Celý synchronizační mechanizmus je v háji.“ Povzdechl si Jakob.

„Mohl bys mluvit srozumitelně?“

Zasmál se mé neznalosti a zjednodušoval. „Zkrátka by to chtělo vyměnit spoustu součástek, přece jenom, tahle obluda už toho zažila hodně.“

„Dobře, ale kolik to tak bude stát?“ Obávala jsem se, protože výše mého konta nebyla zrovna vysoká.

„Pár babek, tyhle součástky už nové nekoupíš. Budu je muset sehnat různě na vrakovištích.“ Uklidňoval mě. Měl takový příjemný, chraplavý hlas.

„Ty bys mi ho tedy opravil?“

„Jasně, rád ti pomůžu.“ Usmíval se.

„Ale to ti zabere spoustu času, nechtěla bych tě nějak obtěžovat.“ Namítala jsem.

„Já mám času dost, auta jsou moje hobby a pro tvoje oči bych udělal cokoliv.“ Vtipkoval a začal se smát, když viděl, jak se červenám. Musela jsem se smát s ním. „Jak se ti vlastně líbí ve Forks?“

„Upřímně? Nelíbí.“ Jakob byl takový jiný než ostatní, které jsem zatím poznala. Připadal mi mnohem víc pohodářský. Dokonce víc než Mike.

„Co to?“ Podivil se s úsměvem.

„Nemám ráda tohle věčně deštivé počasí a tu zeleň všude. Přijde mi to strašně depresivní. Ve Phoenixu jsem na to nebyla zvyklá.“ Odpověděla jsem zachmuřeně.

„To se časem zlepší, jen co si tu zvykneš.“ Povzbuzoval mě Jakob. „Nechceš někdy přijet k nám do rezervace v La Push? Ukázal bych ti, že to tady není zas až tak strašné, jak to vypadá.“

„Jasně, ráda přijedu. Až příště pojede Charlie k Billymu na návštěvu, pojedu s ním.“ Slíbila jsem mu a už jsem se zase usmívala.

„To bude bezva!“ Ukázal své zařivě bílé zuby v širokém úsměvu. „Škoda, že už dnes musím jet. Mám ještě něco na práci. Řekni prosím Charliemu, ať mi tvé auto přiveze do La Push, abych se mohl pustit do opravy.“ Mrknul na mě.

„Jistě. Díky Jaku!“

Rozloučili jsme se a Jake nasedl na svou motorku, které jsem si všimla až v tu chvíli. Měl ji totiž schovanou za rohem, asi aby ji Charlie neviděl. Musela jsem se tomu smát. Charlie to totiž odsuzoval. Říkal, že je to příliš nebezpečné a když několikrát vyjížděl k srážce s motocyklem, vždy se v tom názoru ještě víc utvrdil.

Ten den jsem Charliemu udělala rychlou večeři. Sama jsem neměla na nic chuť. Jen, co jsem mohla, odebrala jsem se do svého pokoje a tam už zůstala. Sedla jsem si do houpacího křesla a těžce si oddychla. Chvíli jsem jen tak koukala před sebe a má mysl byla prázdná. Nechtěla jsem se teď na nic soustředit. Jenže to nešlo. Začaly se mi vracet vzpomínky na dnešní den. Na Edwardova slova. Isabello Swannová, kliď se mi z cesty!... Mám ti dokázat, jak zlý jsem?... Řekla sis o tom sama! Ta zloba v jeho očích, ta nenávist. Proč? A proč mi to vadilo víc, než by mělo? Vždyť jsem ho mohla ignorovat a nechat to plavat, tak jak jsem byla zvyklá. Vždy jsem se vyhýbala problémům, snažila se splynout s davem a neupozorňovat na sebe. Chtěla jsem klid navenek i v duši a něčí nezájem mi přece nikdy nevadil. Ba naopak. Ale teď to bylo jiné. Edward nebyl jen někdo. Něco mě na něm lákalo. Byla to ta tajemnost, ta krása nebo co to vlastně bylo?

Pustila jsem si do uší mp3 s uklidňující klavírní hudbou, kterou jsem dostala od Reneé k Vánocům a dál popouštěla uzdu své mysli. Nakonec jsem v křesle usnula.

Zdál se mi ten samý sen. Samotná, v lese a on, číhající na mě opodál. Zdáli se ozýval tiše hrající klavír. Věděla jsem, co se stane.  Ale ještě než na mě zaútočil, uviděla jsem někoho dalšího. Jakoba! Stál o notný kus dál a křičel na mě. „Bello, uteč!“ Ale bylo pozdě. Má zkáza se blížila. Útočník mě dopadl a já se zase s křikem probudila.

Hodiny na budíku ukazovaly jednu hodinu po půlnoci. Na mém obličeji zůstával lehký povlak potu a celá jsem se třásla. Uvědomila jsem si, že je otevřené okno. Nevzpomínala jsem si, že bych ho otevírala, ale dál jsem se tím nezaobírala a šla ho zavřít. Ještě než jsem se znova uložila ke spánku, osprchovala jsem se a uklidnila svou mysl.

Ale pak, i když jsem se snažila, nemohla jsem spát. Buď se mi vracel ten sen, při kterém jsem se pokaždé probudila nebo jsem nemohla usnout. Ve čtyři už jsem to vzdala a vylezla z postele. Nejprve jsem si udělala úkoly do školy a pak se oblékla a umyla. Dnes jsem vypadala ještě hůř než předchozí den. Kruhy pod očima jakoby se ještě více prohloubily a má pokožka byla průsvitnější než obvykle.

Pořád jsem měla spoustu času a tak, aby mi rychleji utekl, pustila jsem se do čtení Jany Eyrové. Ještě jsem se k tomu pořádně nedostala a teď to byla ideální chvíle. Soustředit se na něco jiného a vypudit ty zlé myšlenky, skvělý nápad. Ale pokulhával. Ne a ne se začíst. Nakonec se mi to s velkým úsilím podařilo a byla jsem vděčná.

Ze čtení mě probralo až Charlieho volání a následné bouchnutí vchodových dveří. Lekla jsem se a podívala se na hodiny. Už byl čas jít. Natáhla jsem na sebe bundu a vyběhla z pokoje. Schody jsem brala po dvou, ale přesto jsem udržovala správnou rychlost, nechtěla jsem riskovat pád. Snídani jsem nestíhala a tak jsem se jen obula a vyrazila k autu. Charlie už čekal vevnitř.

„Tys nespala nebo co?“ Podivil se, jen co mě uviděl.

„To vypadám tak strašně?“ Zoufala jsem.

„No, co si budeme namlouvat.“ Řekl Charlie upřímně. „Nechceš raději zůstat doma?“ Slyšela jsem dobře? Ulít se? To mi nabízí policejní ředitel? Navíc při pomyšlení, že bych doma byla sama a utápěla se v myšlenkách, jsem tu možnost okamžitě zamítla.

„Ne, díky tati. Jsem v pohodě“

„Když to říkáš.“ Nevypadal přesvědčeně, ale nastartoval auto.

Dnes na parkovišti nebyl. I když jsem ho hledala, nenašla jsem ho. Stejně jsem se s ním nechtěla hned pouštět do rozhovoru. Po včerejšku jsem si netroufala. Navíc jsem tušila, že při angličtině na něj stejně dojde.

Celou první hodinu jsem se psychicky připravovala. Erik do mě hučel, ale viděl, že nevnímám a tak přestal. Párkrát se mě zeptal, jestli jsem v pořádku a já ho ujišťovala, že ano. Ale nebylo to tak. Byla jsem vyčerpaná. Psychicky i fyzicky. Tři noci bez pořádného spánku a noční můry mě doháněly k šílenství.

Na angličtinu jsem šla se strachem. Sedla jsem si do lavice a čekala, až dorazí. Přišel hned po mně. Díval se na mě s nenávistí, ale na okamžik se mi zdálo, jakoby jeho výraz zjihl. Ale jen na okamžik. Pak se zase schoval za svou masku nepřítele.

Dívala jsem se na tabuli a snažila se nevnímat ho. Bylo to až moc těžké. Otočila jsem se na něj a hned toho zalitovala. Proč mě tak nenávidí? Zhluboka jsem se nadechla a vyřkla to, co jsem měla na srdci.

„Edwarde, přestaň s tím už!“

Nepromluvil a jen mě zraňoval svým pohledem.

„Dost už s touhle hrou, přestaň a řekni mi pravdu!“ Zašeptala jsem hlasem plným zoufalství a hněvu zároveň.

„Nebuď směšná!“ Vyslovil to tak hořce, až mě to zabolelo u srdce. Jak mě mohl někdo takhle zasáhnout pouhými slovy?

„Já nechci, abys byl můj nepřítel.“ Dívala jsem se mu zdrceně do obličeje a jen vrtěla hlavou. Odvrátil svůj pohled

„Ale já nejsem ničím jiným!“ Řekl a šlehl po mě opět tím svým zlým pohledem. Zloba v jeho hlase byla nevyčíslitelná.

Rychle jsem sklopila oči a pohledem propalovala dřevěnou desku své lavice. Nemělo smysl se s ním dál přít. Ale ještě jedno, jsem si neodpustila.

„Ty nejsi zlý, já tomu nevěřím!“ Vydechla jsem, ale nepodívala jsem se mu do obličeje.

„Však já ti to dokážu!“ Procedil skrz zuby.

Pak už jsme spolu nepromluvili. On seděl na svém konci lavice, stejně tak jako já a jen jsme poslouchali učitelův výklad. Tedy, alespoň já jsem se o to snažila. Když v tom učitel řekl něco, co mě vylekalo.

„To mi připomíná, slečno Swannová, pojďte k tabuli.“ Ne, ne, ne, prosím, tohle ne. Hořekovala jsem v duchu. Tohle mě rozhodilo ještě víc. Bála jsem se, že k tabuli vůbec nedojdu. Že se pod návalem stresu sesunu k zemi a bude po všem. Ale došla jsem.

„Minule jsem vám slíbil, že zapracujeme na vašem mluveném projevu.“ Usmál se učitel, sice mile, ale já ho proklínala.

„Tak se připravte, slečno.“ Na co se mám připravit sakra?

Pan Mason promluvil ke třídě. „Teď bych vás rád požádal, abyste se Belly ptali na různé otázky. Je jedno jaké, zkrátka, co vás o ní zajímá.“ Potom se otočil ke mně a dodal. „Samozřejmě, záleží na vašem uvážení, zda otázku zodpovíte nebo ne, jde jen o to, zbavit vás trémy při veřejném přednesu, ano?“

Kývla jsem na srozuměnou a rozhlédla se po třídě.

Otázky se na mě hrnuly ze všech stran. Jaké jsou mé koníčky, jaké je to ve Phoenixu, zda mám sourozence. Zezačátku jsem zase koktala a zadrhávala se, ale nakonec to nebylo tak těžké. Otázky se netýkaly ničeho osobního a tak jsem jen odpovídala a těšila se, až si půjdu sednout do lavice.

Ale potom zvedl ruku Edward.

„Měla jsi ve Phoenixu hodně přátel?“ Čekala bych od něj něco záludnějšího. Možná si myslel, že mi zahraje na city, až budu muset vzpomínat na spoustu přátel ze svého slunečného města. Ale to se pletl. Nikdy jsem příliš mnoho přátel neměla. Ti, co jsem se s nimi stýkala, byli fajn, ale nikdy nebyli víc než spolužáci, se kterými jsem tu a tam prohodila pár slov. Snad dva lidé se mého srdce dotkli o něco více, ale nebylo to nic světoborného. Byla jsem spíše uzavřená do sebe a raději zůstávala sama doma, ponořená do svých knížek.

„Měla jsem tam nějaké známé, které jsem ale nechala za sebou.“ Řekla jsem bez jakékoliv lítosti.

Tak to mu nevyšlo, ale další otázka byla horší. „Proč ses přistěhovala do Forks?“ V jeho očích stále nebyl ani náznak dobra. Ta otázka mě překvapila, nikdo se mě na to nezeptal takhle přímo. Nechtěla jsem o tom mluvit před celou třídou, ale také jsem ho nechtěla nechat vyhrát. Tohle mě přece nezaskočí.

„No je to složité.“ Odmlčela jsem se. „Moje mamka se opět vdala, a já jsem usoudila, že to bude nejlepší pro všechny.“

„Proč?“ nenechal se odbýt.

„On, její manžel hodně cestuje, tak jsem jí chtěla dopřát volnost pohybu. Se mnou musela být přikovaná na jednom místě.“ Říkala jsem to se smutkem.

Ale on mě dusil dál. „To nechápu, to ti nechybí?“

Proč tohle dělal? Proč mě takhle trápil? Vždyť musel vidět mojí bolest. Tohle je ten důkaz, že je zlý? „Chybí, moc.“ Do očí se mi nahrnuly slzy, ale ihned jsem je potlačila. Nechtěla jsem ukázat svou slabost. Zvlášť ne, jemu.

Ale on nepřestával. Našel skulinu v mé bezbranné duši a drtil ji. „Jaká je tvá matka?“

„Vypadá jako já, ale je hezčí. Má kratší vlasy než já a ten nejkrásnější úsměv. Je ztřeštěná a nevyzpytatelná. Dokáže se ztratit i v supermarketu.“ Vzpomínala jsem na všelijaké patálie, které jsme společně prožily, a do srdce se mi dostával obrovský smutek. „Každému bych přála, aby ji poznal. Není lepšího člověka.“ Na konci se můj hlas nepatrně zlomil. Strašně to bolelo. Pořád jsem nevěděla, zda jsem udělala správnou věc, když jsem se sem přestěhovala. Pomalu jsem začínala věřit, že je to ta největší hloupost. Podívala jsem se Edwardovi zlobně do tváře. Tohle je to, co chtěl? Pokořit mě, přede všemi?

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 6. Pokořená duše: