Další dílek. Opět Vám děkuju za komentáře!:-* Přeju tedy pěkné počteníčko, další část se sem budu snažit dát co nejdříve!:)
20.07.2009 (07:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2758×
Vypadal překvapeně, asi čekal, že se mu po včerejšku budu stranit. Jeho pohled začal být ještě zaujatější než předtím. Pomaloučku jsem se k němu přibližovala a neustále si v myšlenkách opakovala svou řeč, kterou jsem si už před spaním připravovala. Měla jsem spoustu otázek a chtěla na ně dostat plnohodnotnou odpověď.
Došla jsem k němu a zastavila se. Pořád na mě tak zvláštně pohlížel, ale zůstal mlčet. Začala jsem tedy sama.
„Ahoj.“ Řekla jsem rázně a s očividnou otázkou v očích, přičemž jsem nadzvedla obočí.
„Ahoj.“ Odpověděl mi, jakoby nic. „Promiň, že jsem se minule na angličtině nepředstavil, já jsem Edward Cullen.“ Pokračoval svým melodickým hlasem a nepatrně se pousmál.
To si ze mě snad dělá srandu ne? Včera mi div nepřivodil infarkt, když mě napadl v lese a dnes se chová, jakoby se nic nestalo? Nemohla jsem uvěřit svým uším. Připravovala jsem se na ledasco, ale tohle mě ani ve snu nenapadlo. Jen jsem na něj vyjeveně koukala.
„Prosím?!“ dostala jsem ze sebe po chvíli podrážděně.
„Stalo se něco?“ optal se mě nevinně. To už jsem viděla rudě.
„Jestli se něco stalo?! Ty si ze mě ještě děláš šašky?“ Rozlítila jsem se na něj. Vypadal stále, jakoby nic nechápal. Ale v očích měl nepatrně obezřetný výraz.
„Já vážně nevím, o čem to tady mluvíš.“ Dodal zoufale.
„Tak ty nevíš, o čem mluvím?“ Řekla jsem sarkasticky. Sledoval mě stále velmi udiveně a ve mně to jen vřelo. Ano, byl opět úchvatně krásný a za normálních okolností bych z něj možná byla na větvi, ale teď mu to bylo k ničemu. Ta zloba ve mně stále narůstala. „Dobře tak jinak, co měl ksakru znamenat ten tvůj včerejší útok v lese?! Proč jsi mě napadl?! Můžeš mi podat nějaké rozumné vysvětlení?!“ Vybuchla jsem. Teď už byla má otázka vyřčena jasně a on se nemohl vymlouvat, že neví, co mám na mysli. Beztak to věděl od začátku.
„Rozumné ne.“ Řekl šeptem, jakoby pro sebe a zahleděl se mi hluboko do očí. Jeho pohled mě znervózňoval, ale vydržela jsem nápor jeho očí a stále doufala, že z něj konečně něco vytáhnu. Vypadalo to tak nadějně, ale on zase obrátil.
„Já ti s tímhle nepomůžu. Věř mi, opravdu nevím, co se ti včera stalo a mrzí mě, jestli tě někdo napadl, ale já to určitě být nemohl.“ Stále mi hleděl do očí a já v nich viděla něco víc než jen obyčejný pohled. Jakoby mi něco sděloval. „Jsem rád, že se ti nic nestalo.“ Řekl po chvíli s úlevou a usmál se, až jsem se divila, jak upřímně to vyznělo.
„Já nevím, o co ti jde.“ Namítla jsem, teď už spíš rezignovaně. „Proč mi prostě nemůžeš říct pravdu, Edwarde?“
„Ale já ti říkám pravdu.“
„Neříkáš! Já přece vím, co jsem viděla!“ Dušovala jsem se, ale Edward na mě stále hleděl s naoko nechápavým výrazem.
„Říkala jsi, že to bylo včera večer, předpokládám tedy, že byla tma. Jak si můžeš být jistá, že sis mě s někým nespletla?“ snažil se mě vyvést z mých předpokladů. Já jsem však věděla své, jeho obličej bych si s žádným jiným splést nemohla. Ale už jsem spřádala jiný plán, jak dostat odpověď na své otázky.
„Dobrá, tak to vezmeme jinak. Předpokládejme tedy, že jsi to v tom lese nebyl ty. Vrtá mi v hlavě spousta věcí a ráda bych na ně znala tvůj názor. Šlo by to?“ tázavě jsem se na něj podívala a on se opět svým pohledem vpil do mých očí. Jakoby se snažil vyčíst z nich víc, než v nich bylo.
„Samozřejmě, ale teď na to už není čas.“ Řekl jemně. „Za chvíli začíná hodina.“ Dodal, když viděl jak nechápavě se tvářím. Na to jsem vůbec nepomyslela. Byla jsem tak zabraná do hovoru s ním, že jsem vůbec nesledovala hodinky.
„Jasně, máš pravdu. Ale nemysli si, že se z toho vyvlíkneš.“ Odpověděla jsem mu.
„To si skutečně nemyslím.“ Prohlásil a po tváři se mu rozlil krásný, lehce pokřivený úsměv. Pak se zamyslel a úsměv pohasl.
„Tak se uvidíme později na angličtině.“ Loučila jsem se s ním a chystala se k odchodu.
Neodpověděl a já se tedy otočila a odcházela k jedné ze školních budov.
„Bello.“ Ozvalo se za mnou po chvíli. Otočila jsem se. Stál na tom samém místě, s rozčepýřenými vlasy a svým krásným pronikavým pohledem. Hleděl mi hluboce do očí a pak řekl něco, co mě utvrdilo v mém úsudku. „Možná bys neměla chodit večer sama lesem.“ V jeho hlase byl určitý druh varování.
Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Stmívání jinak - 4. Frustrace - 2. část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!