Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 26. Nezvaní hosté

11.10.2009 (14:15) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2314×

V obývacím pokoji zavládlo ticho. Měla jsem v hlavě velký zmatek a pořád nechápala jejich chování. Alice se najednou podívala někam do dáli a přitom jakoby úplně zapomněla na okolní svět. Dívala jsem se na ni s překvapením, ale uvědomila si, že ten pohled znám. Často se stávalo, že se Alice takto zasnila, ale bylo to vždy jen na zlomek sekundy a proto jsem tomu nikdy nepřikládala nějaký zvláštní význam. Jenže teď to bylo jiné. Alice byla v transu už nějakou dobu a já o ni začínala mít strach.

Podívala jsem se úzkostně na Edwarda, ale ten z Alice nespouštěl oči. Chtěla jsem ho zatáhnout za rukáv a zeptat se, co je s ní, ale nestihla jsem to. Ozvalo se druhé zabušení a v tu ránu se všechno kolem mě rozmazalo. Něco chladného mě zvedlo ze země a já slyšela jen vzduch, kterým jsem svištěla. Trvalo jen několik sekund, než jsem opět přistála na stabilním povrchu.

Dívala jsem se vyděšeně na Edwarda a nemohla popadnout dech. Co se to stalo? Opravdu jsem teď letěla vzduchem rychlostí blesku? Rekapitulovala jsem si poslední okamžiky a pořád pociťovala závrať. Edward na mě hleděl, ale jeho pohled mě rozechvěl. Byl v něm strach a určitá opatrnost.

Ucouvla jsem před ním trošku a pak na něj plaše upřela svůj zrak. „Co…?!“ Začala jsem se vyptávat, ale nedokončila jsem větu. Edward na mě udělal gesto, abych mlčela, a i když jsem nechápala, uposlechla jsem.

Teď měl v očích velmi naléhavý výraz. Přistoupil ke mně a svá ústa nasměroval k mému uchu. „Zůstaň tady tiše. Pak ti vše vysvětlím. Za žádnou cenu neopouštěj tento pokoj!“ Zašeptal, ale poslední větu pronesl velmi důrazně. Přímo mi to přikazoval. Už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale pak mi ústa zase sklapla a já jen bezmyšlenkovitě kývla. Byla jsem omámená jím samým, ale ta napjatá chvíle to ještě umocňovala. Dívala jsem se na něj, jak mizí z pokoje. Pro tentokrát si dával záležet na pomalejších krocích, aby mě znovu nevyděsil, ale mé smíšené pocity to stejně nezahnalo.

Když za sebou zavřel dveře, nastalo v pokoji nepříjemné ticho. Zdola jsem slyšela jen nepatrné hlasy, ale nevěděla jsem, komu patří. Kdo mohl přijít, že se Edward bál, abych se s ním střetla? Aby se bál natolik, že mi bezostyšně odkryl jedno ze svých tajemství?

Věděla jsem o jeho rychlosti. Již několikrát mě jí překvapil, ale nikdy jsem ji nezažila tak bezprostředně jako teď. Když se tak konečně stalo, necítila jsem se lépe, jak bych si myslela. Mé srdce bilo nervozitou jako na poplach a mozek si nedokázal vyhodnotit přijaté informace. Teď to bylo tak neskutečně definitivní. Už jsem si nemohla vymýšlet odůvodnění, jako halucinace, nebo hloupé představy. Teď to bylo nad slunce jasné a já se s tím nedokázala vyrovnat. Vždyť tohle není možné?! Stála jsem na tom samém místě a nemohla se pohnout.

Po chvíli jsem začala očima těkat po místnosti. Pravděpodobně to byl Edwardův pokoj, protože jakoby se v něm snoubila jeho osobnost. Pokoj byl vzdušný a byl sladěn do modro-bílo-černo-zelené kombinace. Uprostřed místnosti byla elegantní černá pohovka a před ní skleněný stolek. Podlaha byla jednoduše dřevěná, jen tu a tam se nacházel nějaký kobereček. Dominantní byla obrovská police. Vykročila jsem k ní a zjistila, že je plná CD.

Našla jsem tu hlavně klavírní hudbu. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, co by mohl Edward poslouchat, ale tohle mi k němu přímo pasovalo. Hned vedle police byla obrovská černá hifi-věž. Kdybych nemusela být zticha, bývala bych si pustila některé z jeho CD, abych se alespoň něčím zabavila. Jenže teď to nešlo, tak jsem si dál prohlížela místnost. Byla tu také knihovna a psací stůl s židlí. Celé to bylo moc krásně uspořádané, jen mi tu opět něco scházelo. Zprvu jsem nemohla přijít na to co, ale pak mi to došlo. Nebyla tu postel. To už bylo dnes podruhé…

Potom jsem si ještě prohlížela obrázky na zdi, ale byla jsem velice roztěkaná. Strašně mě sžíralo vědomí, že dole někdo je. Někdo důležitý a možná nebezpečný, a já jsem tady nahoře, sama a v nevědomosti. Proč mě tady Edward takhle ukrývá?

Chvíli jsem co nejtišeji chodila po místnosti sem a tam a přemýšlela, co bych mohla udělat. Nakonec v mé hlavě zvítězilo to zvědavé já, kterému jsem se tolik chtěla bránit.

Vykročila jsem ke dveřím a pomalu je otevřela. Vyšla jsem neslyšně na chodbu a nejprve se zorientovala. Byla jsem na druhém konci té samé chodby, kterou mi dnes již ukázala Alice. Plížila jsem se tedy potichoučku směrem ke schodišti a stále lépe rozpoznávala hlasy z přízemí. Edwardův a Alicin jsem si zařadila hned, ale pak jsem slyšela ještě nějaký další ženský hlas, který zněl velmi melodicky a příjemně a pak ještě hlas jakéhosi muže.

Došla jsem skrčeně až ke schodišti a u jeho horního zábradlí se schovala, abych nebyla vidět. Měla jsem tu poměrně dobrý výhled a situace tam dole mě překvapila. Stála tam krásná žena s ohnivě rudými vlasy a vedle ní jakýsi stejně tak pohledný blonďatý muž. Hned v prvním okamžiku jsem viděla tu podobnost s Cullenovými. Byli přesně tak krásní a úchvatní, jenže měli ještě jeden významný superlativ. Šel z nich velký strach. Ačkoliv navenek vypadali příjemně, vyzařovalo z nich jakési nebezpečí.

To co mě však překvapilo nejvíc, bylo, s jakou vřelostí se s nimi Edward s Alicí bavili.

„Máte skutečně krásný dům.“ Konstatovala ta žena mile a pohlédla na Alici.

„To je práce Esme.“ Zašvitořila Alice bezstarostně.

„Velmi šikovná.“ Odpověděla žena. „Kdy se vrátí? Ráda bych ji i se zbytkem rodiny viděla.“

„Vrátí se zítra. Jsou na lovu.“ Řekl Edward. Mluvil plynule a přátelsky. Vůbec na něm nebyla znát ta nervozita, kterou jsem u něj pociťovala v pokoji.

„Ach ano, úplně bych zapomněla, že jste vegetariáni.“ Prohlásila ta žena a v jejím hlase byl znát lehký osten nepochopení. Vůbec jsem jejich slova nechápala. Oni jsou někde na lovu? Fajn, proč ne? Ale pak v tom případě přece nejsou vegetariáni?!

„Ano to jsme!“ Řekl striktně Edward. „Proto bychom byli rádi, kdybyste tu po dobu svého pobytu nelovili. Neradi bychom, aby se na nás sneslo jakékoliv podezření.“

„Jistě.“ Kývla žena. „To nebude problém. Cestou sem jsme poblíž velkých jezer skolili skupinku japonských turistů.“ Prohlásila to, jakoby vyprávěla nějakou zábavnou historku a pobaveně se otočila na toho muže. „Viď Jamesi?“

Ten se uchechtl, nejspíš si vzpomněl na něco vtipného.

Edward ho jen sjel nenávistným pohledem. „Detaily si prosím nechte pro sebe.“ Řekl jim a už nemluvil tak přátelsky.

„Nechtěli jsme se vás nijak dotknout.“ Začala ta žena. „Jen jsme si neuvědomili, že se naší podstatě bráníte až tak zatvrzele, že o ní ani nemluvíte.“

„Každý má svou cestu. My si vybrali tuhle.“ Vložila se do toho smířlivě Alice. „Samozřejmě respektujeme tu vaši, ale neradi bychom se o tom bavili.“

„Vynasnažíme se.“ Řekla ta žena. Ale další slova jsem už nevnímala. Teprve teď jsem si pořádně uvědomovala jejich význam.

Cestou sem jsme poblíž velkých jezer skolili skupinku japonských turistů. Ta věta se mi v hlavě promítala neustále. Nedokázala jsem uvěřit, že je to skutečnost. Dneska už toho na mě bylo nějak moc. Seděla jsem tam a ani nedutala, jen si uvědomovala hrůznost celé situace. Byla jsem jako v transu, ale pak jsem uslyšela vrčení, které mě z něj hned probralo.

Podívala jsem se zpátky dolů a střetla se s rozzuřenýma očima toho muže. Přeběhl mi mráz po zádech a zpanikařila jsem. Ten pohled byl nenávistný a úplně jiný, než pohledy, které jsem vídala u Cullenových. Teď už jsem věděla, proč na mě tihle dva působili tak nebezpečně jinak. Jejich oči měly totiž karmínovou barvu. Ten muž mi jimi přímo vypaloval díru do duše. Byly jako smrtící laser.

Rychle jsem pohled odvrátila a nervózně se podívala po ostatních. Ta rudovlasá žena vypadala zmateně a překvapeně. Chvíli se na mě dívala a pak svůj zrak upřela na Edwarda, který stál v jakési útočné pozici a z jehož úst vycházelo právě to vrčení, které mě vyvedlo z míry.

„Kdo je to?“ Zeptala se zvědavě a svou otázku směřovala k Alici.

„Člověk!“ Odpověděl s odporem ten muž, James.

„Vůbec na to nemysli!“ Zavrčel najednou výhružně Edward a mluvil k Jamesovi. Tomu se jen zablýsklo v očích a znovu pohlédl na mě.

„Vy jste jí o nás řekli?“ Zeptala se ostražitě ta žena.

„Ne, Viktorie.“ Odpověděla Alice.

„Ale teď už to v tom případě ví.“ Prohlásila Viktorie.

„Slyšela jen části, které jí ani nedávají smysl.“ Oponovala Alice.

„I tak slyšela až dost. Víte, co by se mělo udělat! Musíme jí zabít!“ Mluvila s odhodláním a její slova byla doprovázena zuřivým vrčením Edwarda.

„Tajemství zachováme. Nechte na nás, jak to vyřešíme.“ Řekla striktně a jasně Alice. V jejím hlase už nebyla ani stopa přátelskosti. „Měli byste odsud raději odejít.“ Ukončila debatu.

Viktorie se podívala na mě a potom zpátky na Edwarda a Jamese, kteří na sebe hleděli s neskonalou zlobou, což nevěstilo nic dobrého. „Jamesi, uklidni se.“ Promluvila ke svému druhovi konejšivě. „Asi bychom měli jít, nechceme si tu udělat nepřátele, že?“ Snažila se ho přemluvit, ale nevypadal moc přesvědčeně.

Nakonec kývnul hlavou a společně s Viktorií se vydal ke dveřím. Alice i Edward šli za nimi. U dveří se ještě James otočil, aby se na mě nenávistně podíval. „Nevidíme se naposledy!“ Procedil skrz zuby a já cítila pronikavou bezmoc a strach pronikající celým mým já. Tak moc bych si přála se teď probudit.

Edward na Jamese v tu ránu skočil a přitisknul ho tvrdě ke dveřím. Viktorie se hned nakrčila do útočného postoje a chtěla Jamese bránit, ale zabránila jí v tom Alice, která ji silou přišpendlila na místě.

„Opovaž se jí zkřivit vlásek!!“ zavrčel Edward na Jamese. Držel ho pod krkem a v jeho temném hlase byla skutečná výhrůžka. „Nebo tě zabiju!“ Dodal a svá slova myslel očividně smrtelně vážně.

Potom Jamese pustil a to samé udělala i Alice s Viktorií.

„A teď vypadněte!“ Zaburácel Edward.

„Tohle se nemělo stát.“ Řekla Alice Viktorii a v obličeji se jí zračila skutečná lítost.

„Teď už je pozdě litovat.“ Vyprskla Viktorie, zlobně si ji i Edwarda změřila, potom vzala vzpouzejícího se Jamese kolem pasu a společně s ním zmizela ve dveřích.

Sice by se mi mělo ulevit, že už odešli pryč, ale nebylo tomu tak. V jejich výrazech, obzvláště v Jamesově byla hrozba. Tohle ještě nebyl konec. Oni se vrátí. Vrátí se, aby mě zabili. Tím jsem si byla jistá a ta jistota mě úplně ochromila. Proč já?

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 26. Nezvaní hosté: