Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 22. Pozvání

17.09.2009 (17:15) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2480×

Dlouho v autě panovalo ticho. Seděli jsme naproti sobě a navzájem se propalovali pohledy. Já byla napnuta v očekávání, že se konečně dozvím něco o jeho temném já, a on nasadil svou tajemnou nic neříkající masku.

„Edwarde, prosím.“ Řekla jsem, když jsem viděla, že se nechystá promluvit. „Moc toužím po tom, abych konečně věděla, kdo jsi.“ Naléhavě jsem se na něj dívala a nespouštěla oči z jeho rtů.

Na chvíli se tiše, jakoby pobaveně zachichotal a pak jeho výraz potemněl. „Bello, ty všechno vidíš tak jednoduše. Co si asi myslíš, že ti řeknu?“ Nadzvedl obočí a zadíval se mi hluboko do očí. Plně se na ten pohled soustředil, až mi z toho naskočila husí kůže a znervózněla jsem.

„Nevím.“ Povzdychla jsem si, zavrtěla hlavou a zamyslela se nad svými myšlenkami. „Připadám si jako blázen. Možná jím jsem.“

„Nejsi blázen, Bello.“ Řekl tiše.

„Opravdu?“ Zeptala jsem se nejistě.

„Opravdu.“ Zopakoval má slova, ale zněla striktně a naprosto přesvědčivě. „Jen je těžké vysvětlit ti, o co se jedná. Bojím se, že pak by byl k bláznovství už jen kousek.“ Mluvil smutně a na konci věty si povzdechl.

„Je to tak zlé?“

Uchechtl se, ale tentokrát to nebylo pobaveně. V jeho smíchu byl úšklebek a určitý osten jízlivosti. „Zlé… To je přesně to slovo, co se pro to hodí.“ Řekl temně a zaškaredil se při tom.

„Nezačínej s tím zase!“ Napomenula jsem ho naštvaně.

Podíval se na mě udiveně a frustrovaně zároveň. „Nevím, o čem mluvíš.“

„Alespoň vidíš jaké to je, nevědět.“ Opáčila jsem. „Myslela jsem, abys nezačínal s tím svým neustálým přesvědčováním mě o tom, že jsi zlý. Už mě to vážně nebaví!“

Neodpověděl a jen mi hleděl do očí. Když to takhle trvalo až moc dlouho, nevydržela jsem to a musela opět promluvit. „No tak Edwarde. Prosím, řekni mi to.“

„Bello, bylo by lepší, kdybys to nevěděla. Pro nás pro oba.“ Snažil se mně přesvědčit, ale viděl, že se nevzdám. „Jediné, co ti teď můžu říct je to, že nejsem normální člověk.“ Dořekl a tím uzavřel debatu na tohle téma.

„Dobře.“ Rezignovala jsem. Měla jsem teď alespoň jedno malé vítězství, protože mi na rovinu řekl něco, co jsem si jen sama domýšlela, a i když to bylo jakkoli zřejmé, nebyla jsem si tím jistá. Teď jsem si jistá být mohla a to mi stačilo. Prozatím.

„Musím ještě sjet domů, nakrmit kotě, které jsem včera našla.“ Řekla jsem, abych změnila téma a pokusila se tím alespoň trochu uvolnit atmosféru. „Je takové krásné mourovaté a je to kocourek. Jen jsem mu ještě nevymyslela jméno.“ Povídala jsem, nastartovala přitom motor a vyjela k domovu.

„Neboj, však ona ti Alice pomůže něco vymyslet.“ Pousmál se. „Už se na tebe dnes těší.“ Prohlásil a já v jeho slovech slyšela nějaký druhý význam.

„Co tím myslíš?!“ Zděsila jsem se. Za tu dobu, co jsem se znala s Alicí, jsem moc dobře věděla o jejích ztřeštěných nápadech, ve kterých jsem mimochodem dost často figurovala i já.

Zasmál se mému vyděšenému výrazu. „Neboj, nepřipravila si na tebe nic až tak strašného.“ Snažil se mluvit uklidňujícím tónem a trochu mě tím uklidnil.

„No a kdy se Alice staví?“

„Nestaví se.“ Odpověděl jednoduše a v očích mu pobaveně jiskřilo. Uniká mi tu snad něco?

„Tak jak..?“

„Je to jednoduché.“ Pokrčil rameny. „Prostě tě dnes vezmu k nám.“ Říkal to jakoby nic a na tváři vykouzlil ten nejkrásnější úsměv na světě.

„Počkej, to snad nemyslíš vážně?“ Teď jsem byla ještě zděšenější. Chtěl mě vážně vzít do toho tajemného domu Cullenů, o kterém kolovaly všelijaké strašidelné historky?

„Co se děje?“ Nechápal mé náhlé rozrušení.

„Já jen…“ Zamyslela jsem se nad důvody svého chování a v tu chvíli mi přišly dětinské. „Nech to být. Jen mě to překvapilo.“

Díval se na mě s nefalšovaným zájmem. „Řekni mi o tom, prosím.“

„Ne, je to hloupé.“

„Dokážu to pochopit.“ Přesvědčoval mě.

„Ale budeš se určitě smát.“ Pousmála jsem se, když jsem si vzpomněla na některé narážky na jejich dům.

„Nebudu, vážně.“ Sice se tvářil důvěryhodně, ale jeho oči se na mě zase smály.

„Dobře. No tak zarazila jsem se, protože už jsem o vašem domě něco slyšela.“ Přiznala jsem.

„Že mě to nenapadlo dřív.“ Zadíval se do dáli a po chvíli se něčemu zachichotal. „A co konkrétně máš na mysli?“

„Tak ty víš, co se povídá?“ Vyptávala jsem se.

„Zčásti. Tak mi pověz, cos slyšela ty.“ Usmíval se pobaveně a v jeho očích jsem viděla skutečný zájem.

„Kolují různé historky. Jednou například Mike říkal, že je váš dům strašně temný a má obrovské katakomby pod zemí, ve kterých schováváte mrtvoly. Nebo Erik si zas dělal srandu, že se u vás schází jakási sekta, se kterou vedete časté tajemné rituály. A tak dále.“ Vyprávěla jsem a styděla jsem se za své spolužáky, ale i za sebe. Ne, že bych tomu snad věřila, ale bylo to první, co mi přišlo na mysl, když se Edward zmínil, o tom, že mě vezme k nim domů.

Usmíval se po celou dobu, co jsem mluvila. „A co si myslíš ty?“ Na tváři se mu objevil ten překrásný pokřivený úsměv.

„Co bych si asi tak měla myslet? Samozřejmě jsou to hlouposti.“

„Ale ze začátku jsi nevypadala tak přesvědčeně. Nebo máš snad i jiné důvody, proč jsi z toho byla tak vyvedená z míry?“ Dobíral si mě a pořád se usmíval.

„Bude se ti to zdát směšné. Já nemám strach z vašeho domu, ale z jeho obyvatel.“ Nepodívala jsem se mu do obličeje, ale odbočila na příjezdovou cestu k našemu domu. On také nepromluvil. Jen co jsem zaparkovala a vypnula motor, otočila jsem se k němu. Vypadal překvapeně a vyděšeně zároveň.

„Abych to přesněji vysvětlila, bojím se, protože znám jen tebe a Alici. S ostatními se ve škole nebavím, ale působí na mě zvláštně. Jsou tak krásní, tajemní a nedotknutelní. Stejně jako ty a Alice. Každý z vás si chrání své nitro a to vás činí ještě podivnějšími a více žádoucími. Ve srovnání s obyčejnou holkou, jako jsem já…“ Pokrčila jsem rameny. „Navíc si myslím, že mě nemají moc v lásce. Tolikrát jsem viděla zlostné pohledy Rosalie, nebo Jaspera a bojím se jejich reakce, až se objevím v jejich domě.“

Zkoumal můj výraz a pak se uličnicky usmál. „Jsem pro tebe žádoucí?“

Sakra, řekla jsem toho příliš. Do tváří se mi v tu chvíli hnala červeň. „Ne! Tak jsem to samozřejmě nemyslela!“ Vykoktala jsem a musela jsem v tu chvíli už být rudá jako rajče.

„A jak jsi to myslela?“ Nadzvedl obočí.

Proč mě musí ještě takhle dusit?! „Myslela jsem to všeobecně.“ Pořád jsem mluvila překotně a červenala se. „Jak jinak samozřejmě.“ Dodala jsem a hlasitě polkla. Očividně si mé rozpaky užíval, protože se pořád pobaveně usmíval.

„Samozřejmě.“ Zopakoval má slova za doprovodu svého pokřiveného úsměvu. Probodával mě pohledem a já znejistěla ještě víc. Chvíli jsme si hleděli do očí. Já nejistě a plaše, zatímco on s velkou dávkou jistoty a sebevědomí, ale zároveň něžnosti.

„Měla bych už jít dovnitř.“ Vymáčkla jsem ze sebe a hlavou ukázala k domu, abych ukončila tu chvilku, plnou rozpaků. „Půjdeš také?“

„Děkuji, ale dnes ne. Musím ještě skočit domů. Stavím se pro tebe ve dvě, ano?“ Usmál se na mě.

„Dobře.“ Odpověděla jsem. Nato otevřel dveře a během chvilky byl u mé strany, aby otevřel i ty mé a pomohl mi z auta.

„Nechceš odvézt? Nemáš tu auto…“ Zeptala jsem se a zároveň se podivila, jak se sem asi tak dostal. Nevšimla jsem si žádného auta ani tam na silnici v lese.

„V pořádku, rád se projdu.“ Řekl a tiše se zasmál. „Nezapomeň, ve dvě jsem tu.“

Kývla jsem a naše cesty se rozešly. „Jak bych asi mohla zapomenout.“ Řekla jsem si tiše pro sebe, jen co jsem byla dost daleko, aby to neslyšel. Kupodivu jsem v dáli za sebou uslyšela jeho tichý smích a zarazila se. Je možné, aby mě slyšel?

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 22. Pozvání: