Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 12. Večeře

16.08.2009 (09:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2784×

Zatímco tam beze slova stál a díval se na mě takovým mučednickým pohledem, nastoupila jsem do auta a odjela. Ani potom se nepohnul, jen hleděl, jak odjíždím, dokud se jeho odraz v mém zpětném zrcátku nevytratil.

Doma jsem rychle napsala mail mámě, která mi neustále zaplňovala schránku svými starostlivými zprávami. Tentokrát se opět ptala, jestli už jsem si zvykla a jak se daří ve škole. Obvykle se ptávala také na mé přátele, na tátu, nebo mi vyprávěla o tom co je nového u ní a Phila.

Pak jsem se odebrala do kuchyně, abych Charliemu uvařila večeři, když už večer nebudu doma. Udělala jsem jednoduché lasagne, protože jsem neměla tolik času na nějaké složitější jídlo a šla se připravit. Bylo půl páté a Jason tu měl být co nevidět.

Zprvu jsem nevěděla, co na sebe. Zaprvé jsem rande ještě neměla a nevěděla, co by se tak hodilo, a zadruhé, v módě jsem se nikdy příliš nevyznala. Vždy jsem nosila to, co mi bylo pohodlné a v čem jsem se cítila dobře. Jedna výhoda v tom, že jsem se přistěhovala do Forks, je, že už nemusím poslouchat neustálou kritiku mého oblékání od Reneé. Charlie to také moc neřeší.

Nakonec jsem vybrala osvědčenou kombinaci. Černou džínovou sukni s kapsami a k tomu hnědé, sice obtažené, ale pohodlné triko s výstřihem do véčka. Naštěstí jsem byla vždy štíhlá a tak jsem si to mohla dovolit. Přes to jsem ještě hodila modrou mikinu.

Na větší úpravy jsem neměla moc času. Své zvlněné vlasy jsem si nechala volně spuštěné, pouze jsem do nich dala tenkou černou čelenku. V podstatě žádná změna.

Do kabelky jsem hodila to nejdůležitější a vyčkávala. Ještě jsem Charliemu na stole nechala vzkaz, že dorazím později, aby se nebál a doufala, že to nebude nějak řešit. Zatím jsem sama takhle venku nebyla a předpokládala jsem, že ho snad nemusím žádat o svolení, ale kdo ví?

Když jsem uslyšela zvuk pneumatik na štěrku před naším domem, natáhla jsem na sebe jen bundu a vyšla ze dveří. Na cestě stálo tmavě modré BMW.

„Nastup, krásko!“ Zavolal na mě Jason ze staženého okénka.

Ucukla jsem při tom oslovení, ale poté jen rozpačitě kývla a šla vstříc jeho autu. Jason se na mě usmíval a já se cítila ještě nejistěji.

Jen co jsem nastoupila, vyrazil směrem k městu.

„Tak jakým směrem máme namířeno?“ Zeptala jsem se.

„Zamluvil jsem stůl v jedné italské restauraci, tady ve Forks.“ Odpověděl a blýskl po mně úsměvem.

„Ok.“ Řekla jsem stručně a zadívala se z okna na ubíhající cestu.

Tak to trvalo až do té doby, než jsme zaparkovali před restaurací. Jason vypnul motor a já se na něj po dlouhé době zase podívala. Díval se mi do tváře velmi zaujatě. Pousmála jsem se na něj omluvně, za svou mlčenlivost. To trapné ticho mě ubíjelo. Vrátil mi takový pobavený, ale zároveň chápavý úsměv.

Vystoupili jsme z auta a vydali se do restaurace. Velmi milá servírka nás posadila ke stolu pro dva, nacházejícímu se v koutě restaurace. Bylo tu takové tlumení světlo, takže atmosféra byla taková soukromá. Objednali jsme si pizzu a povídali si.

Zpočátku jsem byla velmi rozpačitá a nevěděla moc o čem mluvit. Tohle nebyla má parketa. Zvládala jsem hovory s kamarádkami a kamarády, ale teď jsem cítila, že Jason nechce být jen kamarád. To mě činilo ještě nejistější.

Naštěstí byl Jason velmi komunikativní a lehce mě zatáhl do hovoru. Vyptával se na mé koníčky, na školu, na mé předchozí bydliště a podobně. Jakmile jsem se dostala k Phoenixu, byla jsem ve svém živlu. Mohla bych o něm mluvit pořád a neunavila bych se. Mé milované slunečné město.

„To pro tebe musí být těžké, žít teď ve Forks, že?“ Zeptal se po mém rozplývání se nad Phoenixem.

„Není to tak strašné.“ Zalhala jsem. Díval se mi pronikavě do očí a hádala jsem, že jsem ho asi moc nepřesvědčila. „Dobrá, mohlo by to být lepší, ale já si časem zvyknu.“ Připustila jsem.

„Záleží na tom, jak bereš své okolí.“ Řekl povzbudivě. „Ve všem se dá najít nějaké pozitivum.“ Mrkl na mě.

„Například?“ Nadzvedla jsem obočí.

Chvíli se zamyslel a pak se zářivě usmál. „Tak například zde nehrozí, že se spálíš sluncem.“

„Aha.“ Usmála jsem se. „A dál?“

„Dobrá, tak dalším pozitivem je, že můžeš denně sledovat krásy severské krajiny.“ Mrkl na mě uličnicky.

„Ó, úžasné. Po ničem jiném jsem nikdy netoužila.“ Vtipkovala jsem s úsměvem. „Něco originálnějšího bys neměl?“

„Kdyby ses sem nepřistěhovala, nikdy bychom se nepoznali.“ Jeho vtipkování bylo tatam. Teď se mi díval hluboce do očí a jen lehce se usmíval. Neměla jsem najednou argument. „Jsi tak krásná.“ Řekl po chvíli ticha.

„A ty jsi asi slepý.“ Zmohla jsem se na odpověď a cítila, že jsem v obličeji rudá jako rajče. Takhle přímý kompliment mi ještě nikdo nesložil.

Opět se pobaveně usmíval a naklonil hlavu na stranu. „Bello, já nechápu, proč se zrovna ty, tak podceňuješ. Ta nejistota z tebe přímo sálá.“

Mlčela jsem a jen mu hleděla do očí. „Víš, nikdy jsem něco podobného nezažila. Nepatřila jsem ve Phoenixu k těm dívkám, které měly na každém prstu jednoho ctitele. Nedokážu si vysvětlit, co se tady děje.“

„Tady?“ Nechápal. Uvědomila jsem si, že neví nic o těch ostatních, kteří se mi během měsíce dvořili.

„Ale nic.“ Mávla jsem nad tím rychle rukou.

Pak už jsme se bavili o mně příjemnějších a uvolněnějších tématech. Jason mě často rozesmál veselými historkami ze své bývalé školy a v tu chvíli jsem se cítila po dlouhé době opravdu dobře. Byl tak přímočarý a bezstarostný. Ten čas s ním mi ubíhal tak rychle. Venku se setmělo a já usoudila, že by bylo vhodné jet už domů. Charlie by mohl mít starost, přece jen jsem se s ním předem nedomluvila na večerce a nerada bych s ním zapředla nějaký spor.

Dojedli jsme a opustili pizzerii. Jason za mě i přes mé protesty zaplatil a já se cítila hloupě. Sice je to běžná věc, že chlapec za dívku zaplatí, ale já jsem nikdy nechtěla být nikomu nic dlužná. Jason viděl mé rozpaky a neustále mě s úsměvem přesvědčoval, že je to normální.

Před pizzerií jsem se na okamžik zarazila. Jako bych v dálce zahlédla stříbrné Volvo. Zamžourala jsem tím směrem, ale auto bylo už příliš daleko. Jsem už asi paranoidní.

Po cestě domů panovala uvolněná atmosféra. Chvíli jsem Jasonovi vyprávěla o svém otci a o jeho kuchařském umění. Smál se, ale musel uznat, že sám také vařit neumí. Ani jsem se nenadála a auto stálo před domem. Společně jsme vystoupili z vozu a chystali se rozloučit.

„Děkuji za příjemný večer.“ Řekla jsem s rozpaky. Nevěděla jsem jaká použít nejvhodnější slova.

„Já děkuji tobě. Dlouho jsem tak krásný večer neprožil“ Vpíjel se mi do očí Jason.

Sklopila jsem hlavu lehce k zemi, protože se mi do tváří opět hnala červeň. On mě lehce chytil za bradu a donutil mě, abych se mu podívala do očí. „Nebuď tak plachá.“ Řekl jemně.

Mlčela jsem a pak, aniž bych stačila reagovat, se to stalo. Jeho rty se přiblížily k mým a on mě lehce a velice něžně políbil. Zpočátku jsem byla jen strnulá a překvapená, ale pak jsem mu polibek opatrně vracela. Chytil mě v pase, přitáhl si mě blíž k tělu a zvyšoval intenzitu polibku.

Rychle jsem se odtrhla a zalapala po dechu. Díval se na mě překvapeně, ale s radostnými jiskřičkami v očích.

„Promiň… To nejde.“ Zamumlala jsem a omluvně se na něj podívala.

„Co se stalo? Udělal jsem něco špatně?“ Divil se Jason.

„Ne, nic jsi neudělal špatně.“ Řekla jsem rychle, aby si mé chování nevykládal jinak, než jak bylo míněno.

„Tak o co jde?“ Ptal se něžně.

„Jen je to na mě moc rychlé, Jasone. Vždyť jsem tě teprve dnes poznala.“ Vysvětlovala jsem a snažila se, aby můj hlas zněl co nejohleduplněji.

„Ach tak. Odpusť, jsi tak jiná, než ostatní. Nebudu na tebe tlačit.“ Řekl a díval se na mě s takovou zbožností.

„Tím se samozřejmě nic nemění na tom, že jsem si večer užila.“ Dodala jsem.

„To jsem moc rád.“ Usmál se.

„Asi bych už měla jít, Charlie určitě vyhlíží za záclonou.“ Řekla jsem rozpustile.

„Jasně, asi bys měla. Tak ti přeji krásnou noc.“

„Děkuji, tobě taky.“

Otočila jsem se a po pár krocích vešla do dveří. Teprve když jsem za sebou zavřela, uslyšela jsem startér a potom BMW pomalu odjelo. Zhluboka jsem vydechla a stále si v hlavě přetáčela předchozí okamžik.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 12. Večeře: