Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 10. Komedie

09.08.2009 (18:30) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2677×

Pomohl mi sebrat ze země mé učebnice a pak jsme se vydali na trigonometrii. Než jsme tam došli, dozvěděla jsem se o něm, že se do Forks přistěhoval z Vancouveru, kvůli pracovní nabídce jeho otce. Mluvil o Forks s nadšením a vychvaloval snad vše, co s ním souviselo. Ať už mluvil o městě samotném, o všudypřítomných lesích či dokonce o neustálém dešti. Já jen v duchu kroutila hlavou, ale raději jsem neprozradila svůj postoj. Nechtěla jsem mu kazit tu radost.

Po cestě se na nás lidé otáčeli a prohlíželi si nově příchozího. Jason rozdával na všechny strany vřelé úsměvy a některé studenty dokonce pozdravil jménem, nebo jim zamával.

Většina těch zkoumajících pohledů byla čistě zvědavá, ale našly se mezi nimi i zklamané či závistivé pohledy dívek, které si mě měřily, jako kdybych s ním snad něco měla. Musela jsem se nad tím pousmát. Tahle pozornost mi nebyla moc příjemná, tak jako po celý můj pobyt tady, ale teď jsem věděla, že nepatří zas až tak mně samé.

Jenže pak jsem zachytila ještě jeden pohled, který mě velmi překvapil. Edward stál v zadním rohu chodby a velmi udiveně si nás prohlížel. Všimla jsem si ho jen díky tomu, že jsem se otáčela na Taylora, který mě zdálky zdravil. Když jsem se střetla s jeho pohledem, na chvíli jsem se zarazila. Pak jsem svůj pohled odvrátila, rychle mávla na Taylora a pokračovala v cestě na hodinu. Cítila jsem jeho pohled v zádech a divila se té změně. Už dlouho se na mě Edward nedíval tímhle hloubavým pohledem a ani jsem nevěřila, že by se tak ještě někdy stalo. To ho Jason také tak zaujal?

„Co se děje?“ Zeptal se Jason, když viděl mé náhlé zamyšlení.

„Ale nic.“ Odbyla jsem ho, ale on se nenechal.

„Je to ten kluk v rohu, co na nás tak zírá?“ Byl velmi vnímavý.

„Jo.“ Řekla jsem jednoduše, ale nechtěla jsem to dál rozebírat. „O nic nejde, jen mě to překvapilo.“

„Je to tvůj bývalý kluk?“ Hádal a já se nahlas zasmála.

„Šílíš?“ Smála jsem se, ale v hloubi duše mi do smíchu nebylo.

„Proč bych šílel?“

„Tak se na mě pořádně podívej.“ Řekla jsem sarkasticky.

Prohlédl si mě demonstrativně od hlavy až k patě a po tváři se mu rozlil obdivný úsměv.

„Co je?“ Divila jsem se, když pořád mlčel a zíral na mě.

„Já jen žasnu.“ Řekl pobaveně a kroutil hlavou.

„Proč?“ Nechápala jsem.

„Vysvětlím ti to později.“ Prohlásil a pořád se šibalsky usmíval.

To už jsme přicházeli ke dveřím učebny, před kterými stála Jessica a zaujatě si nás prohlížela.

„Čau, Bello.“ Zavolala na mě ještě dřív, než jsme k ní došli.

„Čau, Jess.“ Odpověděla jsem a viděla, jak pohledem visí na Jasonovi. „Tohle je Jason.“ Představila jsem jí ho tedy.

Jessice v očích zablýsklo a usmála se na něj tím nejzářivějším úsměvem. „Ahoj, já jsem Jessica.“ Řekla a podávala mu ruku v přátelském gestu.

„Rád tě poznávám.“ Odpověděl jednoduše Jason a také se usmál. Potom se otočil na mě. „Ještě se uvidíme po hodině.“ Řekl a odcházel do třídy.

„Jasně.“ Vydechla jsem překvapeně, ale spíš už jen pro sebe.

S Jessicou jsme po chvíli vešly za ním. Stál u učitelského stolku a o něčem hovořil s učitelem, který se mu podepisoval na papír. Dosedla jsem do lavice a pokradmu ho sledovala. Mezitím mě Jessica zahrnovala otázkami, ale moc jsem jí nevěnovala pozornost.

„Páni, Bello! Ten je boží.“ Šeptala nadšeně. „Ty se s ním znáš?“

„Tak trochu.“

„Kde jste se poznali?“ Vyzvídala dychtivě, oči rozšířené, až jsem se bála, aby jí nevypadly z důlků.

„Před chvílí, na chodbě.“ Jessica hltala každé slovo a já viděla, že chce vědět víc. Protočila jsem oči a pokračovala. „Vrazila jsem do něj a málem jsem před ním upadla, kdyby mě nezachytil.“ Vzpomínala jsem a styděla se. Takhle trapně se vždycky představím jen já.

„Takže spolu nic nemáte?“ Zeptala se s nadějí v hlase.

„Ne, nic spolu nemáme.“ Řekla jsem jasně a Jessice se oči rozzářily ještě víc.

Podívala jsem se na Jasona, který právě dohovořil s učitelem a rozhlížel se po třídě. Na chvíli se na mě pousmál a pak si šel sednout do jedné z volných lavic. Byla to lavice přímo za námi, ve které seděla Lauren. Ta vypadala nadšeně, když viděla, že Jason míří k ní. Nebyla jsem nikdy zaujatá, ale zrovna jí jsem to nadšení nepřála.

„Ahoj, já se jmenuju Lauren.“ Řekla dychtivě, když se Jason posadil.

„Jason.“ Hádala jsem, že se určitě zase usmíval, ale nemohla jsem si být jistá, když jsem k němu seděla zády.

„Týjo, to je super, že teď budem sedět spolu, ne?“ Prohlásila bez obalu Lauren a já se nahlas uchechtla. Hned jsem si to uvědomila a umlčela se, ale stejně jsem se v duchu smála. To snad není možné, ta holka mě pořád překvapovala.

„Když myslíš.“ Opáčil pobaveně Jason.

Potom už bylo jen ticho, jelikož učitel zahájil svůj výklad. Do konce hodiny nebyl čas na nic jiného než na matiku a rýsování. Občas jsem zaslechla remcání Lauren, která byla na matiku naprosté kopyto. Stokrát horší, než já. Jednou dokonce nadávala, že si nalomila kousek nehtu, při ořezávání tužky. Nechápala jsem, jak to udělala, ale zase jsem se tiše smála. Chudák Jason.

Zazvonilo a já si začala balit věci.

„Jasone? Tak mě napadlo, nevyrazil bys dneska večer třeba do kina?“ Vylezlo Lauren z úst a mně se jen zatajil dech, když jsem to uslyšela. Znělo to tak sebejistě, skoro až nafrněně. Je tohle možné?!

„Nezlob se, já už něco mám.“ Řekl Jason shovívavým hlasem.

„A co máš?“ Ptala se přihlouple Lauren.

„Jdeme s Bellou na pizzu.“ Odpověděl jí, teď už naprosto jasně.

Ihned jsem se otočila, abych se mu udiveně podívala do tváře. Pobaveně se na mě usmíval.

„S ní jo?“ Řekla pohrdlivě Lauren a měřila si mě pohledem.

„Ano, s ní.“ Promluvil k ní Jason, ale v jeho hlasu byl osten podrážděnosti. „V kolik tě mám vyzvednout?“ Stočil svůj pohled ke mně a opět se usmíval.

„V pět u nás.“ Odpověděla jsem a nesměle se usmála, abych zdárně dokončila tu komedii pro Lauren. Ta jen kulila oči a konečně mlčela…

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 10. Komedie: