Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 9.kapitola

03.10.2009 (10:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2591×

9. kapitola - Divný pocit aneb za všechno může spona

Bellin pohled:

Musela jsem spát opravdu dlouho, když jsem vstala a podívala se na hodiny, bylo skoro dvanáct. Šla jsem si tedy do koupelny dát sprchu. Byla jsem celá rozlámaná, včerejšek byl dost náročný a ani spánek mi nepřinesl žádanou úlevu. Pořád se mi pod víčky objevovaly obrazy ze včerejška, kdy jsem tančila s Victorem.

Stoupla jsem si pod tekoucí vodu a nechala si ji stékat po vlasech a tváři. Bylo to tak příjemné, spolu s teplou vodou se ze mě vyplavoval ten zvláštní pocit, který mě od včerejška neopouštěl. Když jsem už byla úplně uvolněná, vypnula jsem vodu a omotala kolem sebe ručník. Tak jsem také přešla do pokoje, kde jsem se oblékla a šla dolů, odkud se ozývaly hlasy El a Henryho.

„Dobré ráno!“ pozdravila jsem je, když jsem sešla dolů. Úplně jsem zapomněla, že je poledne, ale El mi to nezapomněla připomenout.

„Dobré poledne, ospalče.“ dobírala si mě s úsměvem. Podívala jsem se na ni způsobem, že na její řeči nejsem zvědavá a ona hned přestala.

„A co že ty jsi tam brzo vzhůru?“ nedalo mi to.

„Časový posun, však to znáš, ne?“ musím přiznat, že ne já kdykoliv je tma tak padám jako zabitá a spím, i když jsem podle pásem spala před pěti hodinami. Tma mě naprosto unaví na rozdíl od El.

„Jak jste se bavily?“ vložil se do našeho rozhovoru táta.

„Skvěle. Tys věděl, že má El přijet?“ udeřila jsem na něj.

„Ne, jenom se tu večer stavila a potom jela hned za tebou.“ odpověděl naprosto nevinně. Táta nikdy neuměl lhát a díky tomu jsem věděla, že mi nelže.

„Nemusíš si ani chystat nic k jídlu, vařila jsem.“ Zastavila mě El, když jsem si chtěla vytáhnout misku na cereálie a nachystat si něco k jídlu. Místo toho jsem si vzala talíř a naložila si jedno z ne mnoha jídel, které El uměla vařit. Henry se přesunul do obýváku a pustil si televizi, užíval si jeden z mála volných dnů, co v práci měl.

„Viděla jsi tu sponu, co jsem dala Lee k narozeninám?“ zeptala jsem se jí s o plnou pusou špaget.

„Jo, je opravdu nádherná, musela být drahá.“

„To si piš, že jo. Koupila jsem ji u Curada.“ mluvila jsem mezi sousty.

„A jak se má? Pořád ještě pracuje v obchodu?“

„Jasně, z toho malého krámku ho nakonec vynesou nohama napřed. Je to jako jeho domov, je tam snad častěji než doma.“ ano, přesně tahle slova Curada vystihovaly. Obě jsme ho dokonale znaly.

„Víš, včera jak jsme odcházeli mě zastavil Victor …“ pustila se do tématu, které ji zřejmě nebylo moc příjemné.

„A co ti chtěl?“ dost mě to zajímalo. Včera si nás už splést nemohl.

„On jenom říkal něco v tom smysl, že si byla nějaká divná a abych na tebe dala pozor. Co s tebou bylo, že o tebe měl takový strach?“

„Počkej chvilku, jenom opláchnu ten talíř a půjdeme ke mně do pokoje.“ Vstala jsem od dojedeného jídla, opláchla talíř a společně s El jsme zamířily do pokoje.

„Tak, co se včera stalo?“ zeptala se, když jsem zavřela dveře a ona si sedla na ještě stále rozestlanou postel.

„Nevím, co přesně to bylo, ale nejspíš jenom taková hloupost.“ nevěděla jsem, jak ji to vysvětlit, abych nevypadala jako nějaký psychopat.

„Neříkej, tebe přece jen tak nějaká hloupost z míry nevyvede.“

„Máš pravdu, ale teď to bylo jiné.“

„Tak povídej.“

„Začalo to u Curada. Ukázal mi knížku, ve které byla dívka, o které sám tvrdil, že je mi, vlastně nám, moc podobná a měl pravdu. Potom jsem koupila tu sponu…“

„Co to všechno má společného s tou sponou?“ tvářila se dost nechápavě.

„Právě, že moc. Neodolala jsem a sponu si dala do vlasů. Tehdy jsem si uviděla poprvé.“ řekla jsem trochu zdráhavě.

„Koho?“ zeptala se napnutá jako malé kšandy.

„Nepřerušuj mě.“ Utnula jsem ji a pokračovala „to jsem tehdy nevěděla, ale včera se mi znovu objevila a to jsem tu sponu měla v rukou znovu. Jmenuje se Briana, ale to není to nejhorší …“ chvíli jsem přemýšlela, ale potom to přece jenom dořekla „… byl tam i Victor, ale všechno to bylo takové staré, oblečení bylo historické i to jak mluvili, bylo divné. Nic z toho jsem nechápala.“

„Děláš si legraci?“ vykulila na mě oči, které měla i tak dokořán.

„Ne, nedělám, a prosím tvař se aspoň, že mi věříš.“

„Ale, já ti přece věřím, jenom je to celé takové divné.“

„Dobře, ale přestaň na mě kulit oči.“ Potom se konečně začala tvářit trochu normálně a mě to přestalo rozesmávat.

„Víš, co? Já si myslím, že je to jenom náhoda, pokud se to nebude opakovat tak to nebudeme řešit ani se tím trápit.“ tak tohle bylo opravdu rozumné a mě nezbylo nic jiného než s Elinor souhlasit, někdy byla až neskutečně rozumná. Přestala jsem na to tedy myslet.

Edwardův pohled:

„Edwarde? Bella je pokaždé taková nesvá, když je s Victorem?“ zeptal se mě Jasper, když jsme přijeli domů.

„Co tím myslíš, nesvá?“ vůbec jsem to nepochopil.

„Celý večer byla šťastná a spokojena, ale když s Victorem tančila, než s Elinor odešly, byly její pocity nějaké divné.“ A v hlavě se mi začaly odehrávat Belliny pocity z průběhu celého večera. Některé mě skutečně potěšily, například když jsem s Bellou tančil tak byla neskutečně šťastná, ale potom se to změnilo, když tančila s Victorem. Sám jsem její pocity nedokázal pojmenovat.

„Já nevím, ale vždycky mi připadala s Victorem šťastná.“

„Ona byla šťastná, ale sám jsi viděl, jak se její pocity změnily a nakonec byla celá zmatená.“ Nedal se jen tak odbýt Jasper.

„To vím taky, ale nevím proč. Asi bych si měl zajít zase na lov, jdeš se mnou?“ pokusil jsem se odvést téma hovoru na něco jiného a myslím, že se mi to dokonce podařilo. Jasper vzal ještě Alici a společně jsme se vydali do lesa na lov.

Potom jsem se ještě chtěl jít podívat na Bellu, ale nevěděl jsem, jestli by to nebyla špatné. Přesto jsem neodolal a šel zkontrolovat, jestli je v pořádku, její pocity byly zvláštní a trochu mě znepokojily.

Ráno bylo výjimečně hezky a tak jsme museli zůstat doma. Victor se už těšil na to, jak si zajdou s Bellou na koupaliště a potom na piknik a tak jsem mu neříkal o Belliných pocitech v jeho přítomnosti.

„Vážně ti to nevadí, že tu budete muset zůstat?“ ptal se Victor před tím, než odešel pro Bellu, aby mohli vyrazit.

„Ne, vůbec to nevadí, stejně jsme na to zvyklí.“

„Tak jak myslíš, uvidíme se odpoledne.“ a vyrazil pro Bellu.

Já jsem šel k oknu, abych ji ještě zahlédnul, než spolu s Victorem odjedou. Bella navrhla, že by s nimi mohla jet i Elinor s Peterem. Tak se tedy rozhodlo, že pojedou všichni a vyrazili pro Petera do Rush.

Bella si užívala slunečného dne, bylo vidět, že ji ty zatažené dny ve Swords přece jen trochu vadí a závislost na slunci, které v Atlantě svítí takřka každý den, byla pochopitelná. Sám jsem tolik toužil po tom, abych mohl vyjít ven, bez toho aniž bych se bál, že mě někdo pozná, abych mohl chodit venku a užívat si slunečného dne.

A tak jsem šel do svého pokoje a zapnul si rádio. Lehl jsem si na pohovku a myslel na koho jiného než na Bellu. V mých myšlenkách byla nepřetržitě a před několika dny se uhnízdila i v mém srdci, kde zaujala prominentní místo, a já nechtěl, aby zmizela z mého života, přestože už teď jsem vědět, že koncem prázdnin ji uvidím naposledy v jejím životě a mé existenci.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - 9.kapitola: