Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 34.kapitola

V téhle kapitole vám sem vkládám jako Bonus Damonův pohled. Trochu to poodhalí některá tajemství, ale ne moc, jenom tak akorát. V dnešní kapitole se budeme zabývat více tím tajemným přívěškem, nakoukneme do Edwardovi minulosti, protože od toho původního z Twilight se trochu liší, kvůli tomu, aby to časově trochu zapadalo do sebe... tak doufám, že se bude líbit a necháte mi nějaký komentík

Edwardův pohled:

Ten vzkaz mi nedával zapomenout, že se k Belle může kde kdo dostat. Staří trocha šikovnosti a otevřené okno k tomu samo nabádá. Budu muset Belle říct, aby si zavírala okno, pokud nebude zrovna chtít, abych přišel.

Ale co proboha měl znamenat ten vzkaz v krabičce od přívěšku? Byl jsem stejně zmatený jako Bella, ale nevěřil jsem, že by si někdo jenom dělal legraci. Navíc jsem nechápal, co na tom má být legračního. To, že nevíme od koho ten dárek je? Dokonce mě mátlo i to, že jsem nepoznal ten pach, který z krabičky vycházel.

Od Belly jsem odcházel ještě zmatenější než předtím. Zamířil jsem si to rovnou k Victorovi a pořád jsem uvažoval nad tím, co měla znamenat ta zamžená vzpomínka na ten přívěšek. Čí byly ty vrásčité ruce, které odepínaly řetízek z krku a dávaly je do mnohem mladších rukou? Proč jenom moje paměť musí být dokonalá jenom v upírském životě, proč všechny lidské vzpomínky jsou jenom zamlžené?

„Ahoj, tak co jak bylo ve škole?“ rýpl jsem si do Neala, který seděl za stolem a koukal do nějaké knížky. Myslel jsem, že je to učebnice, ale když jsem nakoukl do textu zjistil jsem, že jsem se pletl.

„Ani mi nemluv…“ zamručel si pro sebe a dál četl. Proč to asi čte? Hned na to mi došlo, že je asi pořád rozhodnutý Lee získat, ale chudák neví jak to udělat. Je stejně nesmrtelný, ale pořád se nenaučil balit holky.

„Měl bys zajít za Emmetem, ten ti určitě poradí.“ On mohl rady skutečně rozdávat s těmi zkušenostmi co má.

„Tak to fakt dík, za Emmetem já nejdu. Zase se mi bude smát.“

„Neboj, přijď zítra a zaručuju, že se smát nebude.“

„Tak fajn.“ Souhlasil a konečně zaklapl tu knížku plnou nemožných rad, jak sbalit holku svých snů a zapnul si televizi. Divil jsem se, že Emmet se s ním nespřátelil hned na začátku, když se Neal takový fanda do fotbalu a navíc fandí stejnému týmu. Jenom jsem nad tím zavrtěl hlavou a vydal se po schodech k Victorovi do pokoje, odkud se ozývala nějaká hudba a šustění jak otáčel stránky nějaké knížky.

„Můžu?“ zeptal jsem se pro jistotu, když jsem zaklepal na dveře.

„Jasně, pojď dál. Co tě přivádí?“ vyzval mě a odložil knížku.

„Trampoty v ráji.“ řekl jsem a ztěžka dosedl na sedačku. Snažil jsem se tu situaci nějak zlehčit, ale nevěděl jsem jak.

„Tak, co se zase stalo?“

„Bella dneska dostala od někoho přívěšek a já nevím od koho je. Navíc se jí v pokoji objevil vzkaz, od dotyčného, který je potěšen, že přívěšek nosí. Dneska ji musel vidět, ale já nemám tušení, kdo to je.“ popsal jsem mu ve zkratce celé dnešní dění.

„Tak s tímhle, ti asi neporadím. Myslím, že až ten dotyčný bude chtít, abyste věděli, kdo je, nechá se poznat.“

„Asi máš pravdu.“ řekl jsem a smutně se pousmál. „A co ty? Jak jsi dneska prožil další den ve škole?“ snažil jsem se řeč zavést jinam, abych pořád nemusel myslet na Bell a ten tajemný přívěšek, který se jí houpá na krku a který ve mně vyvolává dávno zapomenuté lidské vzpomínky.

„Pořád ta stejná nuda. Jako bys to neznal.“

„No, máš pravdu, znám. Ale dneska to bylo přece jen trochu jiné, než do teď.“ Přiznal jsem a byl rád, že se zase neopakují ty pokusu holek, které musím stále odmítat. Teď jsem měl svou Bellu. Bella. Jenom myšlenka na ni mi dokonale zvedla náladu, a když jsem si vzpomněl, co dneska udělala v jídelně, musel jsem se usmát.

„Měl bych něco vědět?“ zeptal se Victor, když si všiml mého výrazu.

„Dneska jsi měl být v jídelně s námi. Měl jsi vidět Bellu…“ převyprávěl jsem, co se všechno stalo a Victorovi div nevypadly oči z důlků.

„To, že fakt udělala? Není možné.“ nechtěl mi věřit.

„Vážně, taky jsem trochu zíral, ale teď má strach jestli nezavařila té holce.“

„Zasloužila si to. Já dneska musel taky holky odhánět. Lepily se na mě jako včely na med a nedaly si říct.“ s povzdechem dosedl na pohovku. V jeho myšlenkách jsem si mohl přečíst, co celý den prožíval a vůbec jsem mu to nezáviděl. Věděl jsem jaké to je.

„Jo, to znám.“ řekl jsem nahlas.

„Já to vím, ale ty to už nemusíš řešit, ty… ty máš Bellu.“ Dodal smutně a v myšlenkách se vracel ke chvílím, kdy ji držel v náručí a mohl ji líbat. Chvílemi se tam prolínaly vzpomínky na Brianu a nakonec poslední vzpomínka, kdy Belle řekl, co jsem. Za to si nehorázně nadávala. Myslel, že kdyby se ten večer zachoval jinak, mohla být Bella pořád s ním a holky bych musel odhánět já. Tak tohle mě docela naštvalo a z hrudi se mi vydralo zavrčení.

„Promiň, ale já si to i přesto myslím.“

„Dobře, myslet si to můžeš, ale ne když jsem tu, jasné?“

„Jasné.“ souhlasil a jako na povel se jeho myšlenky změnily. Stále vzpomínal, ale už tam nebyla Bella. V myšlenkách se mu odehrávaly jeho první dny na jakékoliv škole, kde byl. Některé byly hodně zamžené, ale některé dokonale jasné, přestože byly už hodně staré. Dokonce jsem se nad některými musel zasmát. Například, když Victorovi skončil čokoládový dort na svetru a dívka, která to měla schytat, ho hned ten den pozvala na rande, jako omluvu. Tehdy to přijal, žil normálně až na to, že nestárl, mohl si užívat všechny slasti života, kromě dlouhodobého vztahu.

Po asi hodině jsem se vydal domů. Nikdo tam nebyl a na kuchyňském stole jsem našel lísteček, že všichni vyrazili na lov. Vyšel jsem tedy schody do patra a zamířil si to do Carlisleovi knihovny. V každém našem domě ji měl skvěle vybavenou, ale já jsem šel za jednou určitou knihou. Divil jsem se, že ji Emmet ještě nenašel a neutahoval si ze mě, ale vlastně to bylo jenom dobře.

Vytáhl jsem ošumělý svazek z poličky a sfoukl z něj mírný poprašek prachu, který se na něm usadil během doby, co jsem ho neměl vytáhlý. Sedl jsem si do jednoho pohodlného křesla a začal knihou listovat.

No, ono to vlastně není kniha. Je to taková moje paměť. Lidská paměť. Když jsem se totiž od Carlislea dozvěděl, že všechny lidské vzpomínky časem vymizí, rozhodl jsem si je zapsat, abych o ně nepřišel. Ty nejcennější, na které jsem nikdy nechtěl zapomenou, jsem si vypsal. Byly to jenom stručné zápisky, ale znamenaly pro mě mnoho, připomínaly mi, že jsem kdysi dávno měl skutečný život.

Listoval jsem a hledal určitou pasáž. Věděl jsem, co hledám, také jsem věděl, že tam něco takového je, ale nevěděl jsem co přesně. Lidské vzpomínky byly mlhavé a já jsem byl rád, že jsem tehdy tenhle deník založil.

Otočil jsem ještě jeden list a konečně jsem našel to, proč jsem knihu vytáhl. Ponořil jsem se do toho krátkého textu. Byl z doby, kde Stefan odjížděl do války v Itálii. Před očima se mi vybavil Stefanův obličej a na tváři se mi usadil smutný úsměv, když jsem si vzpomněl na Stefana, kterého jsem před několika málo dny poznal, a který se tolik mému bratru podobá.

Četl jsem dál a v mysli se mi odehrávaly vzpomínky zahalené hustou mlhou.

Loučil jsem se se Stefanem a nechtěl jsem ho nikam pustit. Věděl jsem, jak byla válka krutá, domů se totiž vraceli zmrzačení vojáci a někteří byli dokonce ještě mladší než Stefan. Nechtěl jsem o svého brášku přijít. Objal jsem ho a potom Stefan přešel k matce, která seděla na židli, a z očí jí tekly slzy. Stefan si před ní klekl na zem a požádal ji o požehnání, než bude muset odejít. Matka mu nakreslila na čelo křížek a z krku si třesoucími prsty sundala stříbrný řetízek s malým přívěškem. Bylo to, to jediné, co měla ještě od svých rodičů.

„Opatruj se mi v tom světě a brzy se nám vrať zpátky.“ Řekla třesoucím se hlasem a přívěšek s řetízkem položila Stefanovi do dlaně. Ten ji ještě jednou pevně objal. Nakonec se obrátil ještě na otce.

Potom už Stefan vycházel ze dveří na sluncem ozářenou ulici a přidával se ke skupině jiných kluků, kteří stejně jako on mířili k zámku místního vévody, odkud měli vyrazit do Itálie. Nechtěl, abychom viděli, jak moc ho bolí nás opouštět, ale já jsem tu jednu osamocenou slzu, která mu stékala po tváři, viděl. Oba jsme už tehdy tušili, že se v ten den vidíme naposledy.

Dočetl jsem a znovu se vrátil do reality. Tohle nebyla zrovna šťastná vzpomínka, ale byla to poslední vzpomínka na Stefana, jakou jsem měl. Tolik mi můj bráška chyběl. Znovu jsem ho chtěl mít u sebe.

Potom jsem si vzpomněl na ten přívěšek. Přesně ta samá vzpomínka se mi vybavila v autě, když jsem vezl Bell do školy. Co má společného matčin přívěšek s tím Belliným, od koho ho mohla dostat?

Spousta otázek se mi honilo hlavou a na malý okamžik jsem se zastavil u Damona. On je z Itálie, je možné, že už v té době žil a …Raději ani nepomyslet, jak tehdy Stefan zemřel. Doufal jsem, že se nestal něčí potravou, ale zároveň jsem nechtěl uvěřit, že by padl ve válce. Stále jsem doufal, že jenom někam zmizel a tam kde nakonec skončil, si našel ženu a žil spokojeným život. Ale ani to mi na něj nesedělo. Přece jen by se nám tehdy určitě ozval a nenechal matku, aby se trápila.

Tak dost! Tyhle myšlenky musím zase zahnat zpátky. Věděl jsem, že jsem ten deník neměl otevírat, ale potřeboval jsem se ujistit, jestli ta vzpomínka, byla opravdu skutečná. Obrátil jsem ještě jeden list a podíval se na nádherně nakreslený přívěšek. Potom jsem deník konečně zavřel a vrátil na polici. Potom jsem vyšel z pracovny a ve chvíli, kdy jsem za sebou zavíral dveře, jsem uslyšel brzy a potom hned myšlenky všech členů rodiny. Sešel jsem tedy dolů a chtěl se kolem nich prosmýknou a jít zase za Bellou. Zastavil mě ale Jasperův pohled. V jeho myšlenkách jsem si mohl přečíst, že ho moje aktuální citové rozpoložení hodně překvapilo.

„To je dobrý.“ šetpl jsem mu do ucha, když jsem ho míjel. Usmál jsem se na Esme a ta na mě jenom mrkla. Věděla, kam jdu a byla moc šťastná, že jsem i já šťastný, přesto se jí v jinak veselých myšlenkách objevila malá pochybnost. Tolik jsem ji chtěl přehlédnout, ale měla pravdu. To, co se snažím sám sobě nalhávat, nemůže vydržet moc dlouho. Bella je přece jenom člověk a nikdo neví, jak se Damon v příští vteřině rozhodne.  Nechtěla jsem Bellu vystavovat zbytečnému nebezpečí, ale zároveň jsem byl moc sobecký na to, abych teď od ní odešel.

Proběhl jsem lesem a vyskočil do Bellina okna. V očích se ji zračilo překvapení, ale potom se na její tváři rozlil nádherný úsměv. Vstala z postele a dala mi pusu. Přitáhl jsem ji k sobě blíž, ale jenom na malý okamžik, protože moje sebeovládání pořád nebylo dokonalé.

„Už jsem si myslela, že nepřijdeš.“ zašeptala do ticha pokoje. Překvapeně jsem se podíval na hodiny na jejím nočním stolku a ke svému překvapení zjistil, že ukazují už půl jedenáctou.

„Měla bys jít spát.“

„Chtěla jsem na tě počkat.“ spolu jsme si tedy potom lehli do postele. Já Belle začal broukat melodii, která mě napadla v den, kdy mi poprvé dala pusu a ona mi zase usnula na v náručí.

BONUS:

Damonův pohled:

Už je to týden, co jsem odešel od Cullenů, ale zároveň jsem jim byl nablízku jako nikdy předtím. Sledoval jsem každý jejich krok, aniž bych byl byť jen jednou spatřený.

Stále jsem ale přemýšlel, co mě dohnalo k tomu mluvit před Edwardem a tom, že bych mohl být jeho bratr. Emmet to pokládal za dobrý vtip, přestože podle mě, pokud by to vtip měl být tak by byl moc a moc špatný. Sám bych se ničemu podobnému nezasmál, ale tehdy jsem se zasmát musel, protože jsem nevěděl, co mě dohnalo k tomu, že jsem Edwardovi řekl bratře.

Všechny mé vzpomínky byly zamlčené. Ty lidské snad ještě víc než normálně. Jediné, co mi z lidství zůstalo, byl ten malý medailonek, který jsem měl na krku i během své proměny. Ten, kterého jsem se vzdal proto, abych ho mohl dát Belle. Ona je někdo naprosto výjimečný. Ví, kdo jsme, ale přitom se nás nebojí. Tím, že mi podala svou ruku, mi potvrdila to, že bychom jednou mohli být přáteli, ale v nic víc jsem doufat nemohl, protože jsem v jejích očích viděl tu spalující lásku, kterou cítí k Edwardovi.

Můj bratr. Měl jsem takový matný pocit, že jako člověk jsem měl bratra, ale nic jsem nevěděl jistě. Ani to, jak dlouho jsem vlastně upírem. Když jsem se jednou probudil, nevěděl jsem ani, jak se jmenuju a proto mi zůstalo jméno Damon. Aro si mě hned oblíbil, ale všechno to tehdy dělal kvůli mému daru a ani se mu nedivím, kdo by ho taky nechtěl, že? Já zase využíval Arova postavení, mohl jsem dělat všechno.

No a teď jsem tady. Ve Swords. Malém zapadlém městečku, kde snad i lišky dávají dobrou noc a poznávám rodinu vegetariánů a něco mě k ní táhne, ale rozhodně to není jejich životní styl. Nevědí, o co přicházejí. Carlisle prý dokonce nikdy neochutnal lidskou krev. Divím se, že dokázal tak dlouho odolat. Tak krev přece tak nádherně voní, nejde jí odolat.

Stejně jako nejde odolat být tím, kdo skutečně jste. Díky tomu, že mě netížily vzpomínky na moje lidství, dokázal jsem ve Voltéře žít spokojený život. Stal jsem se přesně takovým, jakým jsem potřeboval být. Tvrdým a nemilosrdným. Zabíjel jsem jenom čistě pro zábavu. Můj život se nezměnil, ani po mém příjezdu jsem. Musel jsem však být hodně opatrný. Nechtěl jsem odcházet daleko, ale pokud jsem měla Bellu a Victora i nadále sledovat, musel jsem se držet v jejich blízkosti a to jinak než právě nakrmený jsem nemohl.

Další dívka, která mi podlehla a skončila mrtvá, mi zrovna ležela v náručí a jí si prohlížel ty ztuhlé rysy. Nebyla nijak zvlášť pěkná, tedy aspoň pro mě ne, ale pro lidské oko snad ano. Nehybně tam ležela a já ji pozoroval. Její krev teď kolovala v mých žilách. Přesto jsem k té dívce nepocítil žádnou lítost, ani k dívce ani k rodině, kterou určitě někde má.

Vzal jsem její tělo do náruče a vyběhl jsem z města. Musel jsem ji někde odklidit, aby nevyvolala rozruch, a potom jsem se mohl vrátit do Swords a zjistit Edwardovu reakci na ten náhrdelník a hlavně jeho reakci na Stefana.

Věděl jsem, že na Stefana žárlí a taky měl proč. Bella je moc pěkná na to, aby zůstala jenom s jedním klukem, navíc upírem. Stejně jsem, ale nechápal, jak může být Edward tak blbý. Všichni o něm tvrdí, že díky své schopnosti, číst myšlenky, ho nikdo nepřekvapí, ale já to dokážu. Myslel jsem, že si na mě bude dávat obzvláště velký pozor, ale jak se tak dívám, asi nemá strach z toho, že by Bella mohla zemřít.

Zastavil jsem se před oknem do Bellina pokoje. Bylo zhasnuto, ale já jsem věděl, že je tam Edward s ní. V duchu jsem si začal nadávat, že jsem tam nebyl, když se musel Edward ptát na ten přívěsek, který jsem Belle ráno donesl.

Tak, jak se vám kapitola líbila? Všichni už víte, od koho tedy přívěšek byl a myslím, že Edward na to také brzy přijde. V další kapitole bude Edwardův a Bellin vztah procházet menší krizí, doufám, že se vám další kapitola bude líbit stejně jako mě :o)

Vaše Petronela

P.S. Zase prosím o komentíky nebo kritiku

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - 34.kapitola:

Páni. Takže Damon je Edwardov brat? Ale kto je potom Stefan? Ja som taká zvedavá, až to hraničí so zdravím rozumom. Ale táto kapitola sa ti strašne moc podarila. Naozaj bola nádherná. Milujem tvoju tvorbu.

Přidat komentář:

Nick:

Text: