Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 18.kapitola

19.10.2009 (14:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2694×

18. kapitola - Na půdě se najde spousta věcí

„Podívej se na tohle.“ vzala jsem první knihu, která ležela v truhle. Na svém hřebu měla uměleckým písmem, které dříve muselo být pozlaceno, napsán nějaký text, který bych tipovala na francouzštinu.

„To je francouzsky?“ zeptala se El, když se na knihu podívala.

„Nevím, ale každopádně je to hodně staré.“ Odpověděla jsem a odložila knihu na malý stolek, který byl vedle truhly, potom jsem si vzala jinou z knih. Všechny byly zašlé stářím, ale i přesto jsem cítila, jak musely být nádherné ve své době. Druhá kniha byla zřejmě psána starou angličtinou, jelikož mi některá slova byla povědomá, přesto jsem z ní číst nemohla. Už jsem se ji chystala odložit, když z ní na podlahu vypadl malý svazeček papírů.

„Co to může být?“ sklonila jsem se, abych to mohla zjistit. Vzala jsem ten malý svazek papírů převázaný tenkou šňůrkou do ruky.

„Co to máš?“ zeptala se El, která si až teď všimla, že v rukou svírám něco jiného než knížku, kterou jsem tam před chvílí měla.

„Nevím.“ Odpověděla jsem popravdě, ale rozhodla jsem se to prozkoumat. Jemně jsem zatahala za jeden konec tkaničky a mašlička, která tam byla, povolila. Oddělal jsem šňůrku tedy na stolek a prohlížela si papíru.

Podle toho jak každý vypadal, byly z různé doby. Jeden z listů byl tak starý, že když jsem ho vzala do ruky v místě, kde se mé prsty dotkly toho papíru, se rozpadl. Měla jsem strach, že by se to samé mohlo stát i s ostatními papíry, ale hnala mě zvědavost. Přece jen tu babička nebyla už hodně dlouho a rozhodně zrovna teď nebude chtít papíry, které byly v té truhle.

Vzala jsem tedy ten, co ležel úplně nahoře, vypadal, že je jeden z nejnovějších. Rozložila jsem ho a zjistila, že to jsou dva papíry hustě popsané nějaký textem. Tenhle jazyk jsem už poznala. Byla to ta samé starší angličtina, jakou byla napsaná poznámka i u Curada v knížce. Byla jsem nadšená, že se dozvím, co na těch papírech je.

První list měl na sobě i datum. 20.03.1801. Páni, přes dvěsta let! Odložila jsem zbytek papírů na stejný stolek, kam jsem dala provázek a začetla jsem se do textu.

„Bello, prober se!“ mávala mi rukou před očima Elinor. Zatřepala jsem hlavou, podívala jsem se na papíry, co jsem stále držela v rukou, aby se ujistila, že to co jsem se zrovna dozvěděla, jsem si jen nevymyslela a nakonec jsem se podívala i na Elinor, která se na mě se strachem dívala. „No konečně, už na tebe mluvím snad pět minut.“ Odechla si, když viděla, že ji konečně vnímám.

„Promiň, já jen …“ vlastně jsem nevěděla, co bych jí měla říct.

„Tak už víš, co jsou ty papíry zač?“

„Myslím, že jo. Ale nebudeš mi věřit.“ Zavrtěla jsem znovu nevěřícně hlavou nad svým objevem. To budu muset ukázat Curadovi.

„No tak povídej. Jsem zvědavá.“ Potom se na chvíli odmlčela. „Ale víš co, půjdeme radši dolů, ten prach…“ víc nemusela říkat, zase se projevila ta její hodně mírná forma alergie na prach. Nerada chodila do zaprášených místností, ale kvůli mně se překonala. Oči už měla červené od neustálého protírání a po tváři jí stékala jedna osamocená slza.

„Jo běž dolů, já to tady uklidím a přijdu.“ Poslala jsem ji dolů a začala vracet knihy zpět do truhly. Venku jsem nechala jenom ty dva papíry v jazyku, kterému jsem rozuměla a zbytek jsem vrátila do knihy, kterou jsem potom dala zpátky do truhly a opatrně jsem ji zavřela. Potom jsem se s těmi papíry v ruce vydala ke schodům. Pečlivě jsem za sebou zavřela dveře na půdu, která mi hodně změnila život a nejen mě. Myslím, že všem, co si přečtou to, co jsem si četla před chvílí i já.

„Tak mi pověz, co je tam napsané.“ řekla El jen, co jsem dosedla na jedno ze starých křesel v babiččině obýváku.

„Dobře, ale začnu někde jinde.“ nemělo cenu jí začít číst ten příběh, dokud by nevěděla, co mě na něm zaujalo. „Víš, jak jsem ti říkala o Brianě?“

„To je ta dívka co jsi viděla kvůli té sponě?“ ujišťovala se, že mluvíme o stejné Brianě.

„Jo to je přesně ona. Včera jsem byla v Dublinu stavená taky za Curadem. Posledně, když jsme ho viděly, jsem se ho ptala na jednu knihu a on vlastně dokončil jej překlad. Byl tam Brianin příběh.“

„Vážně?“ zeptala se nevěříct El.

„Jo, ale něco tam chyběla, protože se všechno nedochovalo. Ten příběh je moc starý, a když se dochovával, než se zapsal, mnoho věcí se pozměnilo, ale hlavní věci zůstaly stejné…“

„A co to má společného s tím cos našla na půdě?“

„Hodně, to je totiž celý ten příběh.“ a ukázala jsem na ty papíry.

„Neděláš si ze mě náhodou legraci, že ne? Kde by se u babičky na půdě vzal příběh o Brianě? To nedává smysl.“

„Já vím, já vím. Sama tomu nemůžu uvěřit, ale počkej, až ti to přečtu.“

„Tak se do toho pusť, jsem zvědavá.“ A pohodlněji se usadila do křesla, ve kterém seděla a napjatě mě pozorovala svýma, už méně zarudlýma, očima. Začala jsem tedy číst.

Tenhle příběh se odehrál před mnoha staletími a jako potomci Briany a Victora ho dědíme jako jedno z nejcennějších památek. Tento přepis je už několikátý, aby příběh nebyl nikdy zapomenut a aby všechny Brianiny dcery věděly, co se jejich matce přihodilo.

Země ještě patřila mocné bohyni Země a tehdy se narodila dívenka pojmenovaná Briana. Její matka byla jednou z bohyniných kněžek, ovládala magii i kouzla bylin. Mohlo by se zdát, že ve své době byla mocnější než kdejaký druid.

Briana byla dívka lesa. Spoustu času trávila pobíháním po lesích a znala snad kdejaký strom, který tam rostl. Matka ji také připravovala pro budoucí roli kněžky Bohyně a Briana se na svůj úděl moc těšila. Byla pilná žákyně, aby si zasloužila čest stát se jednou z Bohyniných vyvolených dcer.

Jednoho dne, ale do vesnice přišla skupina mužů. A mezi nimi byl i on. Mladík s neposednými hnědými vlasy a zelenýma očima. Velmi pohledný mladík jménem Victor. Už tehdy věděla Brianina matka, že jeho příchod nevěstí nic dobrého, přečetla si to už mnoho dní předem ve hvězdách. Snažila se před ním Brianu chránit, ale tomu co se stalo a co bylo již předem napsáno ve hvězdách, nezabránila.

Briana se setkala s Victorem a navzájem se do sebe bláznivě zamilovali. Jenže jejich lásce nebylo přáno. Tajně se scházeli s Victorem po lesích, kde jediným svědkem jejich lásky byly ty mlčenlivé stromy. Avšak jednou se tam vyskytla i osoba, která Brianě nepřála štěstí.

Bohynina velekněžka se o Brianině prohřešku dozvěděla a chtěla ji potrestat. Brianina matka, jako dobrá léčitelka však na dceři poznala příznaky těhotenství a tak požádala o odložení trestu.

Victor nadále setrvával ve vesnici a snažil se s Brianou vidět. Při jedné slavnosti Lughnasadu se mu to povedlo a tehdy Brianu požádal, aby s ním prchla a vdala se za něj. Briana měla strach, co se s ní stane a že ji Bohyně za její chování potrestá a proto se vrátila k matce.

Nakonec bez své lásky přece jen nevydržela, a přestože již byla v osmém měsíci, rozhodla se pro útěk. Věděla, že má být potrestána, ale nechtěla, aby se něco stalo i dítěti a právě strach o dítě jo donutil k tomuto zoufalému činu. Po dobu svého těhotenství však měla za zády onu dívku, která její lásku k Victorovi prozradila velekněžce. Dívka také věděla o Brianině útěku, ale nikomu to neřekla. Chtěla využít situace, kterou jí podle ní Bohyně přichystala.

Ten večer, kdy měla Briana navždy opustit svůj domov se, ale stala příšerná nehoda. Dívka se vrátila do vesnice a sháněla se po Brianině matce, kterou potom dovedla na loučku, kde nechala raněnou Brianu ležet. Brianě matka už nepomohla, ale podařilo se jí zachránit dítě, které její dcera nosila. Od dívky se dozvěděla, že za smrt její dcery mohl podle všeho Victor a protože se další den neukázal ani ve vesnici, rozhodla se zoufalá matka uvěřit slovům proradné dívky. V návalu smutku Victora proklela. Doufala, že ho někdy dostihnou výčitky svědomí za čin, který podle ní spáchal.

Dívka mohoucí za smrt Briany zůstala nepotrestána a mladík, který za její smrt nemohl, se musí potloukat dodnes světem jako nesmrtelný a doufat, že jednou nalezne Brianina potomka, který by z něj mohl, sejmou kletbu, která na něj byla uvalena.

„Panebože …“ řekla El, když jsem dočetla „ty myslíš, že tvůj Victor je i Brianin Victor?“ zeptala se mě na něco, co jsem si odmítala připustit. Teď když to zaznělo i z jejich úst, to znělo opravdu divně.

„Já nevím, vždyť ten příběh na tomto papíře má přes dvěsta let. Nevím, čemu mám věřit. To celý zní tak přesvědčivě, ale …“ až teď na mě všechno dolehlo a já se zhroutila. Přesněji rozplakala. Vzlykala jsem a nemohla ten nával pláče zastavit. Dlouho jsem už nebrečela a tak těch nahromaděných slz, které se tlačily ven, bylo opravdu hodně.

„Bello, to bude dobré.“ Chlácholila mě El, která si přisedla ke mně. Přes slzy jsem se na ni podívala a smutně usmála. Úsměv mi oplatila a potom mi z rukou vytáhla skoro zmačkaný list papíru. Asi jsem musela vypadat jako blázen, rozbrečet se nad příběhem starým tolik staletí a ještě se domnívat, že celé to je pravda a Victor je TEN Victor, kterého Brianina matka proklela.